Na stadionech a 555kách na Grossglockner

Stadionka jsem přes zimu lehce vytunil (nová ojnice s ložiskama, výměna pouzder v převodovce za ložiska). Ale hlavně začalo hledání kudy se vlastně pod ten velký kopec dostat. Nahoře jsem byl už třikrát, dvěma různýma cestama. Ale obě jsou hodně kopcovité. Nakonec padla volba na vodu. Teda sjed na Znojmo a dolů k Krems and Donau. Potom přes Linz dolů do Hallstatu. Za Hallstatem budeme muset naloženi přejet sedlo skoro 1000m, ale to už nějak dáme. Jinak více méně rovina. Aspoň podle mapy. Minimálně 7 dní jízdy. Určil se den D 29. 6. 2012. Předtím se ještě svolala upřesňovací bečka, aby se domluvilo, co kdo poveze. Aby se netahalo zbytečně moc věcí. Samozřejmě se nic nedomluvilo, a tak se vše řešilo těsně před odjezdem (jako vždy). Jindra konečně doladil jednoskoka, na kterém měl jed už do Maďarska. Na poslední chvíli ještě měnil motor. Mě se chvilku před odjezdem zase zdeformovala vložka ve válci. Tak musela ven. Naštěstí jsem našel druhou. Rychle nalisovat, vyleštit kanály a honem na výbrus k panu Vyroubalovi do Smržic. Chlapi to zvládli do druhého dne. Mohl jsem teda ještě najed aspoň 200 zabíhacích kilometrů. Hodina odjezdu byla stanovena na 11:00 z váhy Vápenky. Jako tradičně vážení.

Sedm strojů (Radek se připojí až v Lošticích) rovných 600 kg. Pan ředitel musel bohužel odjed. Jeho jménem nám tedy popřála šťastnou cestu a předala obálku slečna Irenka. A už je to tady. První metry. Trochu mě mrazí v zádech. Přesně odtud jsem poprvé odjížděl na Gross před deseti lety, ale na velké motorce. Takže vím, co nás čeká, na rozdíl od ostatních. Ti si to ještě vůbec nedokážou představit.


Po pár kilometrech první zastávka v Lošticích Na Růžku. Dáváme knedlo zelo vepřo (poslední pořádné jídlo), a jedeme pro Radka s Martinem, který s náma jede jenom do Znojma, protože si po příjezdu z Balatonu udělal dvojčata, tak musí kojit. Martina nahradil Jirka , který se svou postavou na 555ce bude asi nejvíc trpět. Ostrý start v plné sestavě. Na vrcholu prvního kopce čekám na ostatní, ale dva schází. Martin se vrací až na místo odjezdu, ale Mirek s Radkem nikde. Mobil neberou. Po chvilce volají kluci z podkopce, že jsou už s nima. Jeli zkratkou přes lom. Než k nim dojeli, tak Mirek stačil sjet i s fichtlem do příkopy. Prej u zbytku zastavil náklaďák a závozník jim hlásil: "Ten poslední vám spadl do příkopy". Až se vysmáli, tak ho vytáhli. Tři měli co dělat. To nám to pěkně začíná. Naštěstí pak už vše klapalo jak mělo. Počasí krásné, tak jsme zastavovali jen na doplnění paliva a tekutin. Cíl je ve Znojmě v turistické ubytovně. Čeká nás 165 km, podle GPS. Jedem přes Chornici, Boskovice, Blansko, Kuřim, Moravský Krumlov. Jen cestou nějaký nervózní autobusák vytlačil Mirka až na chodník. Do Znojma dojíždíme kolem 18. hod.


Na recepci nikdo není, tak voláme na vyvěšené telefonní číslo. Za chvíli už platíme ubytování. Teda až na Vraťu. Ten po dlouhém hledání zjišťuje, že po posledním tankování v Ivančicích ztratil peněženku se všema penězma a dokladama. V telefonu hledám číslo na pumpu, jestli ji náhodou někdo nenašel. Ale nic. Vraťa má samozřejmě po náladě. On se na Gross těšil nejvíc. Sedáme teda na stroje, a jedeme na policajty pro náhradní doklady. Sídlí v mých bývalých kasárnách. Je to sice dvacet let, ale kromě oken se to tady vůbec nezměnilo. Recepce je v bývalé base. Po pár minutách je Vraťa venku, což značí problém. Náhradní doklady se prý už nevydávají. (naši domácí policajti potom tvrdili, že je to blbost) Vraťa byl vyloženě v p.... . Říkal že se ožere, a ráno s Martinem vyrazí domů. Začali jsme hledat, kam jít na véču. Nějací kluci nám poradili pizzerku dole na Vídeňské. Byla trošku divná. Půl hoďky jsme byli neviditelní, a když konečně přišla servírka a my chtěli devět piv, tak šla do mdlob. Úplně rezignovala po druhé objednávce. To nás začali obsluhovat kolegové. Evidentně čtyřprocentní. Ale pivo bylo studené. Začal se řešit Vraťa. Nakonec se rozhodl, že to riskne. Nechal si do rána dovézt pas a půjčil si značku a techničák od Martina. Odjezd jsme plánovali na sedm hodin. Druhý den nás čekalo asi 330 km až do Hallstatu. Zajeli jsme do vedlejší Billy a nakoupili snídani a proviant na celý den.

Než jsme dojeli na protější pumpu, tak mě prasklo lanko od řazení. Naštěstí mám nové, ale je o něco kratší. Po lehčích úpravách konečně vyrážíme. Na prvních světlech nám zase dva schází. Zpátky na benzinku. Petrovi podfukuje pod hlavou. Zpraví to jen dotáhnutím matek. Konečně jedem. Ale hodina zpoždění. Po pár kilácích dojíždíme na rakouskou hranici.




Fotíme a otvíráme obálku od našeho pana ředitele a zároveň štědrého sponzora. V obálce je dopis s přáním šťastné cesty a dostatek Eček. (MOCKRÁT DĚKUJEME) Peníze dostává Vraťa, který je na suchu, a spěcháme dál. Cestou k Dunaji nás GPSka poslala do vinic. Je to sice blíž, ale o to větší kopec. Taková příprava na hory. Kolem Dunaje je cesta poklidná. Jen je pořádné vedro a fouká nám do zad, takže stroje špatně chladí. Hlavně stadionům to vůbec nedělá dobře.Markovi na stadáku vaří benzín v hadičce do karburátoru. Idylka se změní asi po 30ti km. V zrcátku vidím, jak z řady vyjíždí Vraťa. Dojíždí mě s tím, že má Petřík problém s kolem. Zastavujem teda na louce u vody, na jakémsi místním koupališti.Vraťa s Jirkou lezou i do vody. Peťa pár set metrů zpátky na rozpáleném asfaltu mění asi osm špic. Za hoďku a půl zase pokračujem. Cestou se kocháme parníky a tlačnými remorkéry, které plují po Dunaji. V Mauthausenu přejíždíme přes Dunaj a projíždíme okrajem Lince. Následuje Traun a Wels. Na mapě to jsou tři města, ale ve skutečnosti 40 km semaforů. Na každých druhých světlech se trháme. Nakonec volíme variantu dvojvstupu. Tak na sebe nemusíme čekat. Konečně město končí. Zastavujeme v lese na oddech. Za Gmundnem se nám v oparu začínají rýsovat mohutné obrysy Alp. Začíná mě být trošku ousko. Jsme nějak malý proti těm horám. Přijíždíme k jezeru Traunsee do městečka Mitterndorf. Zastavujeme u marketu, který je ale už zavřený. Tady neblbnou do noci jak u nás. Trošku překopáváme plány. Hallstat necháváme až na zítra, a dnešní den ukončíme tady. Jedem do rodinného kempu, kde jsem spal loni s mamčou, když jsme se vraceli z Chorvatska a Dolomitů. Teď je ale naštěstí o třicet stupňů víc. Stavíme stany k “velké radosti všech“ a pojídáme znojemské zásoby. Večeři nám už nikdo neuvaří.
Dáváme dvě piva po třech éčkách. Někteří dojezdový doutník a samozřejmě slivovičku. Sprcha a spát. Třetí den ráno zase vcelku skorý budíček. Jsme vzhůru skoro první v kempu. Dojídáme poslední české zbytky, balíme stany a hurá ke Grossu. Projíždíme kolem jezera, ve kterém se zrcadlí obrovské skály a malý kostelík. Cestou potkáváme balíky cyklistů doprovázenými auty a motorkami. Naštěstí jedou v protisměru. Asi by nás předjeli. Plánovaná cesta uhýbala na křižovatce kousek před Hallstatem. Chtěl jsem ho nechat až na zpáteční cestu. V křižovatce jsem to ale změnil. Je hezky, sjedeme tam radši hned. Kdo ví co bude. Jedem po silničce nad jezerem a vjíždíme do tunelu vysekaného přímo do skály. Ke konci je pěknej sešup. Zastavujem na parkovišti a fotíme. Přijel autobus s číňanama. Prý Hallstat kopírují a staví si ho v Číně. Kluci mají strach, že nevyjedou druhý tunel, který vede paralelně zpátky. Ale opak je pravdou. V tunelu ve vlhko a zima, a stroje jedou jak urvané ze řetězu. Ve stoupání nás ještě předjíždí houf motorek. V uzoučkém tunelu bez osvětlení nic příjemného. Vracíme se zpátky na křižovatku, a uhýbáme doleva. Tady už začíná první sedlo s výškou 975 m.n.m. . Držím plný plyn na dvojce a občas pomáhám šlapáním abych nemusel řadit za jedna. Naložený šedesátipěti kilový stadion ale kopec zvládá statečně. Na kopci musíme odbočit doprava. Zastavuji na parkovišti u křižovatky.

Po pár minutách dojíždí Jirka, za ním Jindra s Markem. Po chvíli doráží Petr. Zastavil ho nějaký japončík na motorce, že má někdo vzadu problém. Víc mu nerozuměl. Naštěstí nic vážného. Vraťa to kousl. S Mirkem dali Deli, a v klidu pokračovali. Za odbočkou bylo ještě větší stoupání. Na řadu přišla jednička. Na vrchol to ale bylo už jen kousek. Vraťa ale zase kousl, tak jsme se nahoře trošku zdrželi. Potom už šla cesta více méně z kopce, kromě jednoho stoupání. Původně jsme chtěli dojed do nějakého kempu až pod Gross, ale nakonec jsme se domluvili, že se utáboříme v maličkém kempu v Bisschofshofenu, který jsem objevil náhodou před pár lety, když mě sem zahnala bouřka.


Po sjezdu z hor, nás čekala už jen příjemná cesta údolím. Jediná nepříjemnost byla havárka motorky v protisměru. Kolega to snad přežil bez větších následků. V kempu jsme byli asi v půl čtvrté. Kluci se prvně ptali po chatkách. Ale bylo volných jen 5 lůžek. Tak jsme teda postavili stany. Bylo pěkný vedro.Honem do kraťasů a do sprchy. Když jsme postavili stany a vybalili, začalo se nějak zatahovat. Rychle do skleníku. To byla recepce a bar v jednom. Skleněné tabule do dvanáctiúhelníku se stanovou střechou. Jen jsme dosedli a objednali pivo za tři pade, začalo pořádně fučet. Následovala průtrž mračen, a nakonec kroupy. Mezi obrovskýma horama všude kolem nás to byl pořádný rachot. Než přestalo pršet dali jsme druhé pivo a pizzu. Po kontrole stanů, které větrem lehali skoro až na zem, přišel Marek, že mají stan i spacáky plné vody. Chtěli si teda pronajmout tu chatku. Jenže už byla obsazená. Nastal problém kam s nima. Jediné místo ve stanu měl Radek s Vraťou, jinak všichni měli stan pro dva. Nakonec to až za tmy rozsekla paní domácí. Vzala jejich spacáky a dala jim je asi do sušičky, protože je měli za chvíli suché a ještě k tomu teplé. Přidala jim i igelitové pytle pod sebe. Než jsme po jedenácté ulehli, začalo zase pršet. Na ráno byl naplánovaný výjezd na Gross. Budíček měl být v šest, ale počasí nám nepřálo, tak jsme ho posunuli až na sedm. Čtvrtý den ráno nás uvítala jasná obloha. Hurá na Gross. Jelo se na lehko. S sebou jen nepromoky, jídlo, olej, benzín, náhradní díly a nářadí.

Cestou jsme v marketu posnídali a koupili si svačiny. Čekalo nás 50 km po bránu a dalších 47 na vyhlídku Franz Josef. Cestou prasklo Vraťovi lanko přední brzdy. Výměna se chvilku protáhla, protože musí ven i kolo.

Aspoň jsme si z blízka prohlédli místní krávy pasoucí se za plotem. Ve Fuchsu dotankováváme plné nádrže. Já s Jirkou zkouším 98. Za Fuchsem se cesta začala zvolna zvedat. Než jsme dojeli k bráně, už jsme museli zastavovat kvůli chlazení. Při čekání na opozdilce u kasy jsme začali být středem pozornosti. Projížděla kolem nás hromada Čechů. Motorky, auta, cyklisti i pěší. Těm dvou posledním jsem ale vůbec nezáviděl. Byl jsem tady už po čtvrté, ale nikdy jsem si nevšiml, že je od brány vidět Edelvaitspitz. Je to teda pořádná vejška. Přestávali jsme věřit že to dáme. Někteří nasazovali menší kolečka. Když poslední dochladili, šli jsme na to. Jirka se už nemohl dočkat a vyrazil jako první. Při placení na mě paní v budce mlela něco německy. Samozřejmě jsem jí nerozuměl, a tak ukazuje na zadní blatník. Pochopil jsem, že chce značku. Tak jsem jí česky vysvětlil, že moped u nás nemá. Pochopila. Dostal jsem lístek za 11 Euro. Předemnou jedoucí Jirka platil 22 E. Za mnou už měli všichni slevu. Holt spěchat se nevyplácí. Je deset hodin, hned za bránou to začíná. Jedna plnej. Za chvíli dojíždím Jirku, ale po pár zatáčkách začíná motor slábnout. Vysoká teplota. Zastavuji a chladím.

Za chvilku tady stojíme všichni. > Nad námi houstnou mraky, a nahoře to vypadá, že prší. Strojům by to pomohlo, ale nic by jsme neviděli. Děláme pár fotek a pokračujem. Stejný scénář se co pár zatáček pořád opakuje. Potkáváme pořád stejný cyklisty.

Jsme sice o fous rychlejší, ale než vychladíme, tak nás zase předjedou. Na jedné zastávce nás dojel starší cyklista. Samozřejmě Čech. Chvilku s náma kecal, a pak říká, že je na nás sice hezký pohled, ale jed za náma je utrpení. Dáváme mu za pravdu. Když se plazí tři fichtly za sebou, tak je to na plynovou masku. Potom nás opouští, aby mu prý babička neujela. Smekám. Kluci se ptají, jak je ještě daleko na vršek. Máme kolem sebe ještě stromy, takže daleko. Až bude jenom tráva, tak už to bude veselejší. Pod muzeem minerálů začalo pořádně fičet. Už nás nekryla hora, tak jsme dostávali přímý zásah. Neuvěřitelná síla. Od muzea je vidět dost cesty zpátky. Teď jsem mohl sledovat, jak jedou jednoskoky. Nemají šlapátka a jednička to proti větru nechtěla utáhnout. Na řadu museli přijít nohy. Každý má svůj styl. Někdo koloběžka, někdo obounož. Tam kde končí síla motoru nastupuje síla jezdce. Stadionek ale zatím šlape úžasně. Čekáme i na posledního. Vichr je tak silný, že převrací fichtly. Musíme je opřít o zábradlí, kterého se musím držet i při točení Jirku, aby mě to nesfouklo za ním. Už vidíme Edelvaitspitz. Vítr je sice nepříjemný, ale perfektně chladí stroje.
Radek poladil předstih, a vyrážíme na nejvyšší bod. Nahoru už vyjíždím bez zastávky. Jenom proti větru musím použít šlapátka. Tady už motor nestačí. Od chaty nahoru je jen kostková cesta a nesmí sem autobusy. Ani by se nestočili. Je to neuvěřitelné, ale jsem nahoře. Zastavuji u značky 2571m. n. m. a okamžitě se stávám středem pozornosti. Snad každý druhý je tady Čech. Půjčuju stadionka na focení a jdu vyhlížet ostatní. Po jenom se pomalu trousí. Jen Mirek zůstává dole. Už druhá zatáčka ho zastavila. Radši šetří síly na další cestu. Vraťa cestou narazil hlavou do zdi, když se snažil za jízdy sebrat Petrovu ztracenou opěrku. Naštěstí v nulové rychlosti. Děláme fotky a lepíme naši nálepku na dalekohled. Z věžičky vidíme další kus cesty až k tunelu Hochtor. Z té radosti z dobytí, jsme málem zapomněli poslat domů esemesky o našem úspěchu. Ještě pokec s motorkářema a jedeme dál. Projíždíme prvním tunelem a zastavujem až u Hochtoru. Tady je ještě pořádná hromada sněhu. Pár fotek vychlazení a dávám na výběr. Jedem ještě a vyhlídku Franz Josef. Kdo nechce, může se pomalu vrátit. Nakonec jedeme všichni. Za tunelem je padák dolů. Pod kopcem na kruháku zase čekám, protože musíme uhnout doprava, aby někdo nevyjel spodní bránou ven. Jedna vlnka a pak zase dlouhé stoupání. Po pár zastávkách jsme nahoře. Opět jsme středem zájmů. Mraků je jen pár, a tak vidíme i samotný Grossglockner.

Hledáme sviště, ale zrovna asi spí, až na toho co byl přejetý dole na silnici.

Ledovec už taky skoro zmizel. Vytahujem svačiny a fotíme. Vše v celku ve spěchu, protože je už 16 hodin, a my jsme teprve v polovině dnešní cesty.

Někteří kluci tvrdí, že ten padák k Hochtoru nevyjedem. Nakonec to ale nebylo tak hrozné.
Jenom Peťa v půlce kopce dělal zase pár špic.

Cestou nás ještě přibrzdilo stádečko ovcí, kterým se nechtělo ze silnice.Další zastávka byla až u kapličky. To už jsme byli na silnici skoro sami. Začala moje nejobávanější část. Sjezd. Na velké motorce to nikdy nebyl problém, ale brzdy aut byli vždycky cítit už v půlce kopce. Naše bubnovky, hlavně ty pidi na stadionech mě moc jistoty nedávali. Začal pozvolný sjezd. Přibržďoval jsem zadní, přední jsem jenom dobržďoval, a šetřil si jí, až odejde zadek. Ve čtvrtině kopce mě předjeli Jirka, Marek, Mirek a Vraťa. Tak jsem taky povolil a jel za nima. Jirka po chvíli zmizel. (to jsou ti silničáři) V půlce už jsem začal cítit obložení kluků přede mnou. Tempo se pořád zvyšovalo, a já čekal na kterém stromě najdeme Jirku. Najednou se před náma objevila dolní brána. Tak brzo jsem jí fakt nečekal. Teď už brzdy šetřit nemusíme. Na cyklotachošu se objevilo číslo 73,5 km. Jirka na nás už čekal Po chvilce dojel i zbytek.

Brzdy všem vydrželi, ale někomu zpuchřela stříbřenka na bubnech. Ještě u nás zastavili čtyři české motorky někde od Přerova. Jeli sice pozdě, ale zase zadarmo, protože kasy už byli prázdné. Večer se už blíží, musíme do kempu. Při odjezdu z benzínky nám scházel Mirek s Markem.

Než jsme se vrátili, Mirek už měl venku zadní kolo. Defekt. K tomu zjistil ,že mu taky schází jedna špice. Jednoskoková je o půl cenťáku delší, a tak ji musel Marek upilovat jehlovým pilníkem. Složeno a jedem. Za chvíli ti dva už zase stojí. Špatně nasadili držák štítu zadní brzdy, a při šlápnutí na brzdu se okamžitě kousla. Naštěstí to Mirek ustál, i když mu ubylo trochu pláště. Pak už vše klapalo, jen GPSka nás poslala v Bisschofshofenu na pěší zónu kolem plných zahrádek. Nikdo ale nenadával, a spíš jsme pobavili. Někdo zvedl i palec. V kempu už tradičně pizza, pivo a čtvrtky s domácím na šťastný dojezd.   Pátý den ráno byl na půl naplánovaný výlet na Krimmelské vodopády. Jenže začalo opravování. Já jsem rozdělal spojku, ze které šli cestou zpátky divné zvuky. Zjistil jsem ,že jsem měl kliku. Podložka s tisícihranem, která je nabodovaná na spojkovém koši se utrhla, a já dojel jenom na zoubky, v plechu spojky. Po loňských zkušenostech jsem měl ale druhou, a tak nebyl problém. Horší to měl Jirka, který kolíky ve spojce přivařil, protože byli volné. Jenže svár je křehký a praskl. Takže dojel jenom na dvě pružinky. Chvilku se to marně snažil zapilovat a rozklepat, ale bez nářadí to moc nešlo. Potom zkusil zajít za domácím. Za chvilku přišel s úsměvem, že to má svařený. Prej jsme tak luxusní svářečku ještě neviděli. Jindra ladil předstih. Jeho fichtlu se ráno taky nechtělo. Vraťa pro změnu zpravoval světlo. Navíc odešla aku nabíječka. Asi do ní v noci natekla voda z další bouřky. Je to samá elektronika, ale Jindra to kusem drátu zpravil. Bylo už k jedenácté a počasí se nějak kabonilo. Nakonec jsme většinou rozhodli, že to otočíme domů. Na Krimml to je ještě sto tam a sto zpátky, a to je v našem stavu dost. Ještě jsme museli vymyslet jinou trasu, protože ty kopce co jsme sjížděli asi naloženi nevyjedem. Takže podle selskýho rozumu kolem vody. Je to sice dál, ale převážně rovina. Na benzínce za kempem jsem zjistil, že na nabíječce od GPS neudržím ruku. Asi zkrat. Po pár kilometrech ji došla šťáva Na řadu přišla rezerva v telefonu. Naťukat znovu trasu a pokračujem. Cestou nás honí mraky. Některých soutěskách se úplně stmívá, ale zatím neprší. V Thalgau zase stojíme. Jindra opět ladí stroj. Ztrácí výkon. Po pár pokusech zase pokračujeme. U jezera Mondsee nás dostihla voda. Na pumpě oblékáme protichemickou ochranu. Aspoň stroje dobře chladí. Po příjezdu do Mondsee přemýšlíme, jestli pokračovat nebo hledat kemp. Dohání nás bouřka a dost se setmělo. Nakonec zůstáváme. Zajíždíme k marketu a kupujeme zásoby na večer a ráno. Než jsme nakoupili, tak venku někdo prokopl mraky. Při čekání pod přístřeškem se Jirka ptal kolemjdoucích, kde je tady nějaký kemp. Prej asi po třech kilometrech. Bouřka rychle přešla, tak jsme vyrazili. Kemp jsme našli, jenže byl místenkovej. Bylo to takové karavanové sídliště. Měli je tady majitelé na stálo i se zahrádkama. Poslali nás dál do kempu v Ferienwohnungdnu. Jenže jsme žádný nenašli. Bouřka se zase vracela. Začali jsme hledat privát. Aspoň se usušíme a vyspíme v postelích. K penzionu se uhýbalo z úzké silničky do živého plotu, takže jsem ho přejel a museli jsme se otáčet. Jenže Markem si nevšimli že jsme odbočili a začali nás dohánět.

My jsme zastavili u domu s otevřenou garáží plnou starých motorek. Dva kluci se v nich zrovna vrtali. Jirka začal domlouvat ubytování. Rukama nohama a sem tam nějaké slovo, ale fungovalo to. Kluci zavolali majitelku, která na nás hleděla s velkou nedůvěrou. Evidentně jsme se ji v těch nepromokách nelíbili. Navíc jsme chtěli osm postelí, a bylo nás jen šest. Naštěstí se bouřka vrátila a prásklo to kousek od nás. Hned nás nahnala do garáže. Vraťa jel hledat ztracené syny. Po chvilce dorazil vyděšenej, že nikde nejsou. Telefon naštěstí vzali, a tak jsme je nasměrovali k nám. Noc stála sice 25 Eček, ale byla i se snídaní. Kluci přerovnali Puchy a českou třiapulu aby do garáže vlezli i naše stroje.

Pokoje byli zařízeny v selském stylu. Včetně úboru paní domácí. Pojedli jsme něco z marketu, dali pár lahváčů, sprchu a zalehli do měkkých postýlek.   Šestý den jsme měli snídani na sedm. Byla opravdu královská. Všechno domácí, včetně džusu. Paní musela vstávat aspoň ve čtyři, aby to všechno nachystala. Ač jsme se hodně snažili, sníst jsme to nedokázali. Ještě že dnes nebudou kopce, jinak by nás to neuvezlo. Dnes musíme dojed až do Znojma.


Než jsem před garáží naťukal trasu do GPSky, Markovi praskl štít přední brzdy. Jen se postrčil nohou a zabrzdil. Měl pořádný kus štěstí. Tohle se stát při sjezdu z Grossu, tak ho najdeme až v Zell am See. Náhradní nebyl, tak vyhodil destičky a jel jenom na zadek. Kousek před Linz-Wells jsme zastavili na kraji lesa. Je tu políčko s květinami. Vedle stojí stolek s noži, ceníkem a kasičkou. Kdo chce, nařeže si, zaplatí a jede. U nás by za noc zmizel stolek, kasička, nože i to pole. Hold jiný kraj. Něco jsme zobli, popili a neodjeli. Jindrovi fichtl zase stávkuje. Zkusil sundat válec. Píst i kroužky byli v pořádku. Pak vyměnil zapalko a motor se zase roztočil. Teď nás čekalo zase 40 km městem. Z Linzu až po Mauthausen jsme jeli po silnici na jejímž začátku byla cedule jako kráva „Zákaz vjezdu kol a mopedů“. Nechápu, že jsem si jí nevšiml už při cestě tam. Celkem jsme ji potkali asi čtyřikrát. Ještě že nás nikdo nezastavil. To by bylo asi drahý. Pak už přišla nekonečná cesta kolem Dunaje. Opět vedro jak v peci. Alespoň foukalo proti, tak se nám stroje trochu chladili. Jenom Jirka trpěl, protože musel jet v závěsu a ohlej, aby držel rychlost. Asi mu zase uletěla tyčka ve spojce. Na pumpě před Krems and Donau zjistil Mirek, že má totálně vybitý ložiska v zadním kole a rozetu ostrou jak pilu na dřevo. S tím ale nic nenadělá. Prej když odjížděl z domu, tak to tak moc nebylo. Teď už začínají kopečky. Jirka musí začít používat nohy nebo se někoho držet. Před Znojmem začíná zpomalovat i Jindra. Do ubytovny dojíždíme skoro za šera. Sto metrů před cílem ještě Mirkovi dvakrát spadl řetěz. Ubytovna byla sice hodně zašitá, ale solidní. Dali jsme rychlou sprchu a honem na jídlo. Venku už byla tma. V žádné hospodě už nevařili. Pak nás naštěstí nějakej týpek poslal do knajpy ke kruháku. Jurovi se podařilo ukecat číšnici, aby nám ještě něco uvařili. Dostali jsme na výběr řízek nebo smažený sýr. Oboje bylo dobrý. A samozřejmě pivo, pěkně orosený. Po celodenním vedru jenom zasyčelo. Další jsme už dali venku na terase. Po půlnoci jsme už hledali cestu na ubytovnu.   Sedmý den začal zase zpravováním.

Jirka zase spojka. Já jsem ji pro jistotu taky zkontroloval. Už byla volná. Marek mě koukal přes rameno, a zjistil, že tam nemám jednu podložku. Tu jsem doplnil z rezervní převodovkové hřídelky. Jura vyrazil shánět svářečku. Kolem byli sice samé fabriky, ale byl svátek a byly všechny zavřeny. Podařil o se mu ale najít dílnu, kde někdo fušoval , a tak mu to svařil. Petřík dělal tradičně špice, Jindra ladil a Mirek šponoval řetěz. Čekalo nás posledních 165 km. U Marketu jsme posnídali a vyrazili. Kousek za Znojmem se Jindrovi kousla vypínací tyčka spojky. Zpravit to nešlo. Musel jet bez ní. Jirkovi spojka už zase klouzala. Do Blanska jsme dojeli silou vůle. Vypadali jsme jak vojáci vracející se z první světové. Každý měl nějaký šrám. Bylo dost odpoledne. Dostavoval se hlad a zlákala nás zahrádka u cesty. Šli jsme doplnit kalorie. Jen Jirka se gábliku vzdal, že se zatím bude plazit dál. Než nám donesli jídlo, Petřík udělal další dvě špice. Po vydatném obědě nám bylo hned líp. Pár set metrů za hospodou Jindra zase stojí. Zkouší měnit indučku, gufera a nevím co ještě, ale fichtl klape jenom na volnoběh. Hodin přibylo, a domů zbývá ještě 60 km. Nakonec volá odvoz, a my odjíždíme. Na jednom kruháku odbočuju brzo, a zbytečně si dáváme jednu vrchařskou prémii navíc. To už nejde ani telefon s GPS. Po sjezdu zpátky na původní trasu potkáváme Jirku.

Sedí na studni u parčíku a kecá s místním dědou. Samozřejmě o fichtlech. Právě dojíždí jeho odvoz (manželka se synem). Chtěl prý dolít benzín, a zdechl motor. Přes špatnou spojku ho už nenatočil. Ještě volá Jindrovi, že se pro něho vrátí. Nám zbylým vše funguje, tak jsme poslední zbytek cesty dojeli v cuku letu. Jen za Vranovou Lhotou nás proháněl asi čtrnáctiletý cyklista. Nakonec jsme ho ale setřásli. Kolem dvacáté hodiny jsme byli doma. Ještě dřív než kluci autem. Myslím, že se tenhle výlet povedl. Měli jsme dost štěstí a projeli jsme těch 1380 km vlastně skoro v pohodě. :D Po dvou dnech Jindra zjistil závadu. Příčina všech jeho potíží byl ucpaný výfuk. No ale hlavně že jsme všichni celí a zdraví. Teď ještě něco vymyslet na příští rok.

Další naše cesty a více fotek na http://jawapuldecitour.ic.cz/


Suma sumárum:

Celkem ujeto: 1384 km
První den: 178 km
Druhý den. 282 km
Třetí den: 120 km
Čtvrtý den: 202 km
Pátý den: 130 km
Šestý den: 297 km
Sedmý den: 175 km

Stadionek sežral: 25,5l, průměr 1,8/100 km, Kč asi 800

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE