Na skok ke Grossglockneru

Krátká cesta za výhledy do rakouských Alp.

Na skok ke Grossglockneru

Kapitoly článku

Začátek

Než se začtete do cestopisu, tak bych rád předeslal následující - za normálních okolností bych tento cestopis nezveřejňoval, protože je to jen několikadenní výlet do Rakouska (na rozdíl od expedicí, o kterých tu někteří píší), ale lidí jako jsem já, kteří se zatím na delší cestu na motorku nedovážili, je podle mě hodně a chtěl bych je tímto povzbudit, aby to zkusili, opravdu to stojí za to!

Mám už druhou motorku, celkem najeto skoro 20 000 a to všechno od srpna loňského roku, takže jsem sice pořád začátečník, ale zato hodně pilný. Kdykoliv můžu, tak vyrazím a jsem schopen dát za necelý půlden v pohodě přes 300 km. Zkrátka a dobře jsem usoudil, že nastal čas vyrazit na motorce na delší trasu, než třeba do Tábora. Pročetl jsem snad všechny cestopisy motorkářů, co na webu jsou, přípravu mám tedy i teoretickou. Nejsem členem žádného gangu, takže od začátku plánuju, že vyrazím sám. Taky jsem si jako cíl zvolil projetí rakouských Alp, tedy kraj i národ, který od dob Rakouska–Uherska není pro Čecha nijak nebezpečný. Do zemí pro odvážlivce (Rumunsko nebo Albánie) se zatím nechystám a rozhodně ne sólo. Vybavil jsem se opravdu důkladně, nakoupil kufry, navigaci na motorku, držák na navigaci (ten sehnat byl mnohem větší problém, než jsem čekal), opravdu bytelný zámek na kotouč přední brzdy s alarmem (který jsem nakonec v Rakousku vůbec nepoužil), ale třeba i dobíjecí obal na mobil, abych mohl fotit a natáčet, kdy se mi zachce. Prostě, nepodcenil jsem to. Od kolegů, co už někde byli, jsem sebral další věci ze seznamů. Ty jejich ale počítali s výletem do Albánie, spaní pod stanem a všemi možnými kalamitami, takže jsem si vybral jenom něco – šitíčko asi fakt potřebovat nebudu...

Po dlouhých hodinách u počítače nad mapou jsem konečně vytýčil ideální trasu, aby tam nic nechybělo – průsmyky, jezera, výhledy, Grossglockner… Pokud jde o ubytování, tak jsem předpokládal, že v Rakousku je každý dům gasthaus a taky netuším, jak to půjde a kolik toho za den dám. Na spaní pod stanem jsem už asi moc pohodlný, prostě hotýlek s koupelnou a sprchou to jistí.

Stroj mám opravdu skvostný a téměř nový, a přestože doufám, že kluci z Bavor neudělali nikde chybu, beru si pro jistotu telefon na asistenční službu. Holt dneska už motorky na opravu se sadou klíčů a šroubovákem v ruce opravdu stavěné nejsou. Připadám si trochu jako pecivál/manažer, co si jede na pohodlný výlet - se vší přípravou a super strojem nevím, jestli zbyde nějaký prostor na dobrodružství, uvidíme. Ale takový masochista jako kluk, co dojel na fichtlu do Španěl, nebo jawisti, co si to střihli kolem Evropy, opravdu zatím nejsem, takže dobrodružství budu přidávat raději postupně...

Den první - Přesun

Vzal jsem si sice půlden dovolené a chtěl vyjet už ve středu odpoledne, ale nějak jsem nebyl fit a na jihu to bouřilo, tak jsem vyrazil až ve čtvrtek (14.8.) ráno. Nepršelo, ale byla celkem zima, jen asi 19 stupňů, takže jsem hned na první benzínce za Prahou na Strakonické nasadil šátek na krk. Taky jsem potkal policajta na motorce a řešil dilema, jestli mám ruku zákona na motorce pozdravit. Jsem slušně vychovaný, a tak jsem pozdravil. On na mě pokynul, že jsem myslel, že mě chce za odměnu zastavit a pořádně prolustrovat, ale nerudně mě popoháněl, ať jedu dál a nezdravím ho. Asi ho štvalo, že ještě nevyfasoval nový stroj a jel na takové popelnici.

Cesta celkem ubíhala, ale byl hustý provoz a zima tak velká, že jsem zapnul vyhřívání heftů (v srpnu!!!). Meteorologové předpovídali nejstudenější týden léta a tentokrát se nepletli. Ještě že jsem ráno našel teplou vložku do bundy. V noci pršelo, takže místy ještě silnice nestačili uschnout. Jel jsem přes Krumlov a Vyšší Brod, takže dlouhou dobu podél řeky (jak dobře ten úsek z lodě znám) se spoustou vodáků, kterým musela být hrozná zima. Uvědomil jsem si, jak dlouho jsem nebyl na vodě a že mi to chybí. V tu chvíli na řece mrzli asi víc než já na motorce, ale mohli se na rozdíl ode mě zahřívat pádlováním, nebo ještě lépe – šnapsem. Po krásné klikaté opravené silnici jsem dojel z Krumlova do Rožmberka a v hotelu U růže jsem zastavil na jídlo. Česnečka zabrala, jede se mnohem líp, slunce nesměle občas vyleze, ale zatím fakt nezahřeje. Trochu zápasím s navigací, kde mám zapnutý noční mód a netuším, jak se ho zbavit. Podle cedulí je to do Lince překvapivě blízko.

Jen co člověk přejede hranice a zadívá se do krajiny – vybaví se mu klasik: „Úroda téměř sklizena, políčka řádně obdělána, je to hospodářství, inu, Rakousko....“  Vypadá to, že snad i na těch loukách vysoko na kopcích by se dal hrát golf... Pořád čekám, kdy uvidím místní, jak s nůžkami vyrazí, aby trávu důkladně a precizně ostříhali, ale zatím jsem nikoho neviděl, asi chodí v noci… Pasou se tu všude super spokojené krávy, jen fialovou jsem tu žádnou neviděl, zato poboček Raifky je tu až nechutně moc. Motorkář zase ocení ty krásné silnice, nádhera. Na českých okreskách se i s pohodlným nastavením podvozku z motorky stává kosti třas… Jedu směrem k Linci, ale nějak se mu pořád nepřibližuju. Pak jsem si uvědomil, jak jsem trasu vlastně plánoval.  Chtěl jsem se vyhnout Linzi, což se mi podařilo, ale za jakou cenu? Projel jsem snad všechny vesničky v okolí, což bylo pro mě i můj stroj ryzí utrpení. Na takové projížďky prostě není ani jeden z nás stavěný. Občas jsem se ocitl i mezi kukuřičnými poli.  Tady je nicméně třeba Rakušany pochválit, ať už jedete téměř jakoukoliv šouskou, asfalt je perfektní. Navigace taky nezklamala, déšť ji prověřil z vodotěsnosti a cestu ukazovala bez chyby, jen je potřeba si důkladně pohlídat, co do ní zadáte.

Když jsem se po strašně dlouhé jízdě vyhnul Linzi, objevil se první problém s motorkou. Nikdy mi nehlásila, že má málo oleje, hned první den delší výpravy se to stalo. Byl jsem ale připraven a vyhrabal z kufrů malou lahvičku. Mimochodem, když máte více jak jeden kufr, tak Murphyho zákon říká, že se napoprvé nikdy netrefíte. Ledaže byste jejich obsah znali zpaměti a tak organizovaný já teda nejsem. Tím bohužel nebylo vyhráno - ani neurochirurg by se s veškerým obsahem netrefil do otvoru od bavorských inženýrů. Já nejsem neurochirurg, tak asi tušíte, jak to dopadlo…. Něco jsem tam ale nalil a na displeji se rozsvítilo “Oil OK”... Sláva!

 

Dojel jsem k prvnímu jezeru - Attersee a soudě podle obydlí byste tu chudáky hledali opravdu marně, prostě kýč všech kýčů futrál. Všude spousty cyklistů a cyklostezek, i v kopcích, prostě nádhera. Koupání je nicméně jen pro opravdové otužilce, ale kolem dokola hotová pohádková zahrádka. Taky jsem mimochodem zjistil, že Rakušané nejsou žádní mistři volantu, zřejmě se kochají jako já. Víc než kde jinde tu platí, že čím levnější auto, tím horší řidič(ka). Pokračoval jsem silnicí po břehu směrem na jih, ale počasí se náhle začalo kazit. Výhled na jezero byl sice krásný, ale pod vymetenou oblohou by byl ještě lepší. Zastavil jsem u nádherného hotelu ve vesnici Weissenbach přímo na břehu a už jsem se chtěl jít ubytovat, když jsem zjistil, kolik chtějí za noc. Za tu cenu by mi měli vyměnit zdarma olej ve stroji a ještě přibalit sadu nových gum... Hledal jsem v chytrém telefonu nějaký blízký hotel za rozumnou cenu, ale marně, tak jedu dál k jezeru Mondsee. 

Ve stejnojmenném městečku (opět nechutně krásně upraveném) se mi podařilo najít super ubytování, dokonce s hotelovou garáží, takže nemusím stát na ulici, zamykat stroj a trnout, jestli se mi na něj cestou z hospody nebude chtít někdo posadit. Výhled mám na náměstí a na monstrózní kostel. Večer jdu do místní putyky na pivo a večeři, nemá to chybu. Abych ušetřil místo v kufrech, mám jen sandály, šortky a zmuchlanou cyklistickou bundu, zato všichni okolo jsou vymódění skoro jak do opery a koukají na mě jak na exota. Snažím se to ignorovat a hrabu se v telefonu. Druhý den ráno jsem to pochopil - hned od kuropění mě vzbudil extrémně aktivní zvoník z protějšího kostela, jehož blízkost mi najednou tak sympatická nepřipadala. Pak prošel průvod s pochodovou kapelou, nejdříve od kostela do města, kde se na něj nabalila hromada lidí a podstatně delší se zase vracel zpátky, to vše samozřejmě za hlasitého burácení zvonu. Jelikož nejsem věřící, tak jsem si zagooglil a zjistil, že je volno a slavilo se Nanebevzetí Panny Marie - brali to opravdu velmi vážně. Pánové chodili v sakách s knoflíky z jeleního paroží a dámy v tradičních šatech. Spousta lidí ten den poctivě navštěvovala církevní svatostánky a to i v dost odlehlých místech - o tom ještě bude řeč. Že je svátek jsem poznal, když se nějaký frajer na benzínce ptal obsluhy, proč dnes něco nemají (co přesně nevím, moje Němčina není, co bývala) a holka mu odpověděla, že je dnes v Rakousku svátek a koukala na něj jako na pitomce. Jo a mluví tu nějak podivně Německy - auf wiedersehen se řekne nějak jinak, ale mojí snahu mluvit jejich rodnou řečí většinou ocenili úsměvem.

Najeto  430km

Den druhý - Kraví nebe a zkouška sněhem

Ráno jsem se sbalil (motorka v garáži neutrpěla žádnou újmu) a vyrazil kolem jezera dál. Nějak mi vadila špína na mém stroji po včerejším dešti, tak jsem ho na první benzínce trochu umyl. Při tom jsem ale s hrůzou zjistil, že mám kompletně sjetý prostředek zadní gumy (jak jinak) a to jsem se snažil ji naklánět. Možná, že to fakt žere gumy, jak o téhle motorce někde psali. Mrknul jsem se na internet a s touhle pneumatikou se dá najet na mém stroji maximálně 5000 km, já tam mám skoro 8000 km a na některých místech už na mě vykukují dráty. Asi se budu držet rady jednoho týpka z fóra, který mění gumy, až když ho dráty z nich šlehají pres záda… Ale vážně - mám trochu strach, nicméně na cestu musí vydržet, holt si vyberu klikatější trasu. Pak je hned vyměním za nějaké trvanlivější, nechci trávit km na silnici tím, že furt ojíždím nové gumy. Nakonec mi to nedalo, a rovnou mailem objednávám nové gumy, abych je po návratu hned vyměnil. Z eshopu mi psali, že to, co tam mám, jsou super sporty a ptají se mě, jestli to není zbytečné? Je to zbytečné, k**va úplně zbytečné :).

Pokračuju dál na první přejezd hřebene přes Postalm. Výhledy jsou famózní a klikatá silnice nádherná. Za přejezd se platí skoro 10 éček, ale stojí to za to! Úplně nahoře je na parkovišti  (Postalm Parkplatz Postalmhöhe) doslova narváno a všichni svátečně oblečeni spěchají k nejvýše postavenému kostelíku, co jsem kdy viděl. Na to všechno zírají pasoucí se krávy, kterým tu snad vůbec nic nechybí, prostě takhle nějak asi vypadá kraví nebe. V Rakousku je, zdá se, “bio” úplně všechno. Louky vypadají jak ručně střihané a to i ve svazích, kde byste se sotva udrželi na nohou. Potkávám cestou místní mládež na „rejžích“ (pro neznalé “na japonských motorkách”), ale i na něčem stylovějším, co připomíná náš kozí dech (Jawa Stadion), ale bude to mít pod kapotou asi více ořů, protože jede i do prudšího kopce bez odrážení a tlačení. Taky je tu hromada cyklistů, kteří se nahoru sápou vlastními silami. Při pohledu na ně jsem si vzpomněl na náš výlet na kolech předloni na Tour, kde jsme si podobné a někdy i horší kopce fakt „užili“ - takže je obdivuju, ale rozhodně nezávidím. Auta mají místních kopců taky plné zuby - nahoru smrdí spojka, dolu brzdy…

Odpoledne na mě čekal zlatý hřeb celé cesty - výjezd silnicí na vyhlídku na Grossglockner. Po cestě jsem se ještě stavil na pumpě u Bischofshofenu na housku se sekanou a Red Bull. Potkal jsem spousty motorkářů jedoucích samostatně jako já. U Zell am See jsem zahnul na jih, ale už když jsem se blížil k cíli, nevypadalo to dobře, obloha se mračila, vrcholky vůbec nebylo vidět. Vzal jsem pro jistotu benzin u prý poslední pumpy přes výjezdem (opravdu byla poslední) a vyrazil vzhůru. U mýtné brány mě odlehčili o 25 éček, stavět tyhle silnice prostě něco stoji, za výhledy to určitě nebylo, ale nepředbíhejme.

Začal jsem stoupat a najednou přišel déšť, jen lehký, takže žádné drama. Dokonce jsem na několika místech kvůli focení zastavil, vše vypadalo nadějně. S narůstající nadmořskou výškou se ale situace postupně zhoršovala, pršelo čím dal víc, teplota klesala. Zapnul jsem vyhřívání řídítek, moje letní perforované rukavice opravdu moc nehřály, takže vyhřívané hefty bylo v tu chvíli to nejdůležitější, co jsem na motorce měl a to je vzhledem k tomu, co mělo přijít, jen velmi mírně řečeno! Odhodlán pokračuju dál krásnou klikatou silnicí. Jenže pak jsem vjel do mlhy, teda do mraku, a viditelnost se prudce snížila, výrazně klesla i teplota a začalo ještě víc pršet. Ale vrcholek už nemůže byt daleko. Krátce zastavuju, abych tu mlhu vyfotil a pokračuju dál. Po pár stech metrech jsem tam opravdu dojel, krásný pocit, zrovna dorazil i nějaký spolek přátel starých bavoráků (s malým b), taky měli radost. Jenže vidět nahoře nebylo ani je když trochu poodešli, a to ani nemluvím o sousedních kopcích, kvůli kterým jsem tam vlastně přijel, a jež se tam podle mapy někde tyčily.

Navzdory nulové viditelnosti jsem vzhledem k cestě myslel, že to nejhorší mám za sebou a hýřil optimismem. Klesání bude bez problémů, teploměr na motorce ukazoval 7 stupňů, pohoda. Radost netrvala dlouho, všiml jsem si teploměru na boudě, na kterém svítila nula, zrovna když kolem projel sypač s radlicí... (Budu si muset promluvit s bavorskými inženýry, kde udělali při konstrukci teploměru chybu). Asi není nutné zdůrazňovat, že na jednostopém vozidle se na náledí a navíc z kopce s hromadou zatáček nejede úplně v lahodě. Říkal jsem si, čím dřív zmizím, tím líp. Začínám klesat, ale jen velmi zvolna, a najednou jedu znovu do kopce. Zima už je opravdu jak v ruském filmu, nepromoky jsem si brát nechtěl, že to nějak projedu, ale bunda začala prosakovat a cítil jsem vodu v botách. Navíc se mi mlžil vnitřek helmy. Mám tam takovou folii, která se prý zaručené nikdy nemlží… mlžila se a jak! Trochu pootevírám plexy - sice je fakt kosa, ale potřebuju vidět, kam jedu. Zapínám vyhřívání řídítek na stupeň dva (ze dvou). Při tomhle nastavení se už skoro taví guma na řídítkách, ale držím se jich jako klíště. Když už jsem si myslel, že to nemůže byt horší, začalo sněžit. Sníh se lepil na plexy helmy, takže se zevnitř mlžilo a zvenku zasněžovalo, viděl jsem kulový a tak jsem ho rukavicí za jízdy musel neustále utírat. (Říkám si, že co tě nezabije, to tě posílí!) Někdo zažije zkoušku ohněm, u mě to byla zkouška sněhem... Abych to zkrátil, po asi 8 km opravdu pomalého sjezdu většinou na dvojku s proudy vody valícími se přes silnici, kdy jsem nepotkal žádné auto ani motorku, a se soustředěným výrazem v obličeji, který naštěstí nikdo neviděl, jsem dorazil do první vesničky - Heiligenblut.
 

Bobr nesmí chybět v žádné ložnici aneb dekorace v Rakouském horském hotelu! (vlastně je to svišť, ale vypadá jako bobr a hlavně by pravda trochu kazila pointu)

Ubytoval jsem se v prvním hotýlku a vlezl do sprchy. Vesnička typicky rakouská - kdyby nepršelo a po nebi se nehonily mraky, muselo by tu být krásně. Po půlhodině se zase vyčasilo, tady se to mění každou minutu. Vyrážím na jídlo. V místní restauraci se netvářili přívětivě, skoro bych řekl až arogantně, ale uznávám, že vejít dovnitř (mimochodem zdaleka nejhůře oblečen v šortkách a sandálech) a zeptat se “Can I sit wherever I want?” ode mě nebylo zrovna zdvořilé. Nicméně na zahnání hladu byl jejich Wiener schnitzel více než dobrý :). A tohle všechno se odehrálo v srpnu, ne na podzim, ani v zimě.


Najeto  210km

Den třetí – Další výhledy a předčasný návrat

Ráno se počasí umoudřilo, i když jakmile jsem vyrazil, přišla malá přeháňka. Mířím směrem na Winklern a na Spittal an der Drau a většinu cesty krásně svití slunce, vesničky nádherné, horské řeky divoké a krásně čisté, každou chvíli vodní elektrárna s rourami z kopce.

Čekal mě další přejezd hřebene po Nochalmstrasse a jako již tradičně cestou nahoru poprchává, ale nic hrozného. Kopec je brutální, skoro celých 10km je to kolem 12%, přesto potkávám spoustu týpků na kole, zase se mi vybavili vzpomínky na výlet na Tour... Ale nádherný výhled a skvělá silnice. Nahoře chata s restaurací, dávám si goulaschsuppe, ve které stojí lžíce. Kluk naproti si objednal talíř guláše s knedlíkem, na který by se ten kopec dal vyjet několikrát, on ale určitě na kole nepřijel... Přeju mu nicméně v duchu dobrou chuť. Výhledy nádherné celou cestu, opět krásné silnice. Sjíždím dolů a vyjedu po stejně krásné silnici ještě na další hřeben opět s krásnými panoramaty.

Po sjezdu dolů hned za mýtnou branou pokračuji směrem na Tamsweg, ale silnice jak kdyby nebyla z Rakouska, samá díra, hrozně prudké stoupání v zatáčkách a zlepšení má přijít až za 20km. Vzhledem k tomu, že ze zadní gumy už opravdu koukají dráty a počasí se začíná trochu kazit, rozhoduju se, že pojedu předčasně domů. Zadávám cíl do navigace, která ukazuje asi 6 hodin cesty s příjezdem v 9 hodin večer. Řekl jsem si, že to kousnu, dojedu na západ k A10 a 70km před Salzburgem na ní najíždím. Svítí na mě Klausovo oko a ukazuje mi dojezd 20 km, nejbližší benzínka je 10km, další až po 38km, takže to stíhám a rovnou i s malým občerstvením. První průtrž mračen přišla po 30km, nepromok jsem nestačil navléknout (v Rakousku moc benzínek a odpočívadel není). Na půl cesty mezi Salzburgem a Linzem přišla další a pořádná, ale to už jsem připraven byl. Navlečen do nepromoku nevypadáte zrovna jako ostrý motorkář, ale nepromok dělá čest svému jménu a to je v tu chvíli nejdůležitější. Než jsem dorazil do Prahy, tak jsem projel deštěm ještě 3x, pneumatika to naštěstí vydržela. Řekl jsem si, že ještě letos alespoň jednou vyrazím a Grossglockner chci tentokrát vidět.

Najeto  710km

Pár věcí, co jsem se po cestě naučil:
  1. Důkladně naplánovat cestu – zní to banálně, ale čas nad mapou se vrátí. Např. přesun do cílové oblasti je nutné maximálně urychlit a teprve tam si to užít. Nicméně vůbec neškodí se od naplánované cesty odchýlit, když se třeba objeví pěkná vyhlídka.
  2. Kontrola stroje před jízdou – to je úplná samozřejmost, brzdová kapalina, tlak v gumách, olej, atd. ale nezapomeňte (jako se to stalo mně) se podívat i na opotřebení pneumatik.
  3. Z věcí, které by mě nenapadly – vzít si olej je dobrý nápad, tak 2dcl by měly stačit.
  4. Benzín – před přejezdem hřebene je vždy lepší někde doplnit benzín, nevíte, co vás tam potká a šplhání do kopce je na spotřebě znát.
  5. Jo a nezdravit policajty na motorkách….
Nakonec jsem v půlce září vyrazil znovu trochu jinou trasou, ale Grossglockner nechyběl a přálo i počasí - níže vidíte výběr fotek, bylo nádherně...

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.39
Známkováno: 33x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist