Na Čezetě do Alp

Jednou, když jsem si povídal s motorkou, došli jsme k závěru, že ještě nebyla za hranicema a toto léto, že by k tomu přímo vybízelo. Nojo, ale kam? K moři to je zatím až moc daleko (dokud se nevybagruje Polsko) a jet obdivovat krásy Berlína se mi nezdálo zrovna obohacující. Tak že by mekka všech motorkářů? Grossglockner? No, jak by řekl pan Bukowski, svět přeci patří těm, co se ne***erou, takže jedeme!

Na Čezetě do Alp

Kapitoly článku

Co tomu přecházelo...

Odjezd byl stanoven na první víkend v srpnu, přesněji v pátek 31.7.2015. Nebyl bych to já, abych nezačal už měsíc před odjezdem sepisovat seznam, vrstvit kupičku věcí, pročítat si cestopisy ostatních a zasněně koukat na trasu, co mi naplánovaly mapy na internetu jako nejrychlejší. Na motorce mám bezkontaktní zapalování, takže poruchovosti v oblasti zapalka jsem se zase až tolik nebál, tak uvidíme. Číza je sice stopětasedma ale trhá asfalt na volnoběh, takže by cesta mohla ubíhat rychle, no, snad za jízdy stihnu i nějakou tu kochačku. Kontrola spojky, doplnit olej, kontrola elektriky a nová řetězovka. Na cestu osadit 17z sekundár, do kapsy 14z, který namontuju před cestou na GG. Ubytování mi zajistila jedna dobrá duše v penzionu přímo v Attersee. Nakrémovat kanady, vyměnit krásný koruny za nehezký eura, zkontrolovat jestli mám vše a začít počítat s tím, že stejně něco zapomenu, spáchat nějaký cestovní pojištění, zajistit si roaming a nějaký data (děsná zlodějina, a to už se 50 let lítá na měsíc), nářadí snad mám dostatek, volno v práci je zařízené. Týden dopředu samozřejmě každý počasí hlásilo něco jiného, vesměs se ale shodli, že v týdnu bude hezky, o víkendu se to zkazí a bude pršet a potom zase týden hezky… no, počítám s tím nejhorším a jedu i za slejváku. 

Den 1. Odjezd

Samozřejmě jsem budík posunul o hodinu takže odjíždím a v 7. Tankvak, boční brašny z vojenského výprodeje a prkénko pod stojánek na nosiči... snad mám vše! Svítí sluníčko, tak hurá! Hned v Turnově se napojuji na dálnici aby cesta ubíhala a docela mě děsí, že je zima! U Boleslavi nádávám pod fousy, že jsem nechal doma oběd, takže si ještě budu muset hledat jídlo. Blížím se k Brandýsu nad Labem a dělám první zastávku. Tady zjišťuji, že se mi vybíjí GPSka... nu což, nabíječku na motorce mám tak vypojím mobil a připojím GPSku. Brilantní plán mi zkazil až fakt, že každá z těch vymožeností má jiný konektor. Šup s GPSkou do tašky a gratuluji autoatlase, stáváš se hrdinou víkendu! 

Jedeme dál a v Brandýse sjíždíme z dálnice s plánem, že přes Úvaly a Říčany objedeme Prágl a napojím se až nad Benešovem. Myšlenka ucházející, zhatili ji však aktivisti v reflexních vestách kteří půlku Říčan rozkopali. Motám se po okolních vsničkách ale zanedlouho naštěstí vyjíždím v Mnichovicích a už letím směr Benešov volným pádem na jih Čech. Stejně jako na dálnici i tady se držím ve vzdušný kapse za kamionem. Číza si frčí cestovkou mezi 90-100km/h a už se začíná dělat i teplo! Při nájezdu na D3 si na benzině dávám lehké občerstvení a z dáli pozoruju 2 asijské účastníky zájezdu, kteří mi stojí u motorky, běhají okolo a fotí. Mladíky odháním svoji přítomností a jedu dál. Budování nových kilometrů dálnice je v plném proudu a hustota provozu není nikterak hustá. Přijíždím do Budějovic a brněnka si žádá benzín. V Budějovicích jinak docela kolony, takže se proplést dopředu a tradá k dalším semaforům... K hranicícm už to je jen kousek takže na jedné pumpě kupuju dálniční známku do Rakouska (150 korun na 10 dní), hyzdím s ní budík aby byla zřetelně vidět a frčím hledat jídlo. Vyhrává jakýsi motorest v Kaplicích... nemají hotovky a stravenky neberou. Nemám náladu hledat nic jinýho takže se s tím smiřuji. Po obědě připevňuji na nosič českou vlaječku a hltám posledních 15km českých silnic. Najednou jsem se ocitl na hranicích, takže udělat fotku s hraniční čárou a pln očekávání si jedu užívat krásné a vychvalované Rakousko. 

Zatím většina aut co míjím má české značky. Pomalu se objevuje typická rakouská architektura rodinných domů, která s přibývající nadmořskou výškou bude víc a víc připomínat prostředí kultovního seriálu Doktor z hor. Cesta ubíhá krásně a trefit do Linze se nezdá býti obtížným úkolem. Okolo Freistadtu je krásnej obchvat který střídavě s původní státovkou umožňují nepřerušovaný přesun na Linz. Schnellstrasse jak jí říkají je plná tunelů, což jak později zjistím, není v Rakousku nic ojedinělého. Jinak silnice zatím kvalitativně jako v Čechách, rakouský řidiči nic extra… čím dražší auto, tím menší šance že mu budou fungovat blinkry (stejný neduh jako v Čechách). Předjiždění bez bočního odstupu taky klasika. Člověk byl vždycky rád když potkal nějakýho němce. Co mě udivilo bylo, že se v Rakousku nesvítí O.o kromě tunelů samozřejmě. Hurá, Linz!! A hurá zácpa. Jelikož jsem neměl ponětí kudy kam a kde jsem tak jsem se držel značky „Salzburg“ a pokračoval v kolonách s ostatními auty… neodvážil jsem se prodírat dopředu protože jsem měl dost práce s orientováním. A  zjišťuji, že mi někde odlétla vlaječka :(. Kolony se naštěstí hýbaly rychle takže co nevidět jsem uháněl Linzem, přes Dunaj a byl jsem venku. Hurá na Salzburg tedy… v tu chvíli mě začínal už dost nepříjemně bolet zadek. Neustálý přesedání, odlehčování a jízda ve stoje už nepomáhaly… nezbývalo než to vydržet. Náladu mi zlepšil až troubící kamion, který mě předjížděl… nejdřív si říkám, o co tomu šoumnovi jde, pak jsem si ale všiml jeho vysmátého obličeje a zvedlého palce… člověka to potěší. Zvlášť, když se mu to pak stane ještě s dvouma osobákama blíže k vnitrozemí. S bolestí tedy uháníme dál. Salzburg stále v nedohlednu ale už se začínaly na obzoru rýsovat obří obrysy Alp. Říkám si tedy, že už to bude jen chvilka… opak byl pravdou. Možná to bylo tou bolestí ale ta cesta se zdála být nekonečná. Ono taky co chtít od cesty po dálnici… nuda. Už ani zpívat si mě nebavilo. Odpočinkovou přestávku jsem zavrhnul, protože by zadkobolest byla během chvíle stejně zpět. Ale přece něco vydržim ne? Najednou se objevilo na jedné exitové ceduli cosi am Attersee. Tak to už musím být kousek! A vskutku za chvíli bylo na ceduli vysněné Attersee am Attersee. Blinkr a po asi sto kilometrech pouštím plyn a řadím jiný kvalt. Sjezd je za mnou, podjet most a najednou se přede mnou otevřel tak krásný výhled jaký jsem dlouho neviděl. Azurově modré Attersee ležící mezi naprostou rovinou z jedné strany a z druhé strany skoro z vody rostoucí strmé stěny Alp. Jezero poseté malými bílými lodičkami co pluly sem a tam zmatené jak vítr v bedně. Nemůžu se dočkat koupání… jedeme! Vjíždím do Attersee a hledám cílovou stanici… Villu Orelans. Voda byla úžasná takže nějaký odpolední a večerní program a ráno na GG!! Najeto 410km

Den druhý - výjezd! (1.8.2015)

Ráno vstávám opět o hodinu déle a v 8 odjíždím. Počasí je přenádherný. V Attersee beru benzín a vyrážím podél jezera směrem na Bad Ischl.

Nechci to brát po dálnici na Salzburg, chci vidět trochu z Rakouska, ne jen zadek kamionu. Dělám pár fotek u jezera a mizím do lesů. Po několika desítkách kilometrech zjišťuju, že něco nesedí a zastavuji v nějaký vesnici. Rozbauji mapu a přibíhá ke mně nápomocný stařík. Bez brýlí prý nic nevidí ale pokusí se mi pomoct. No, zjišťuji to, že jsem u Bad ischlu blbě odbočil a jsem napůl cesty mezi Salzburgem a Bad Ischlem… nu což, vracet se nemá cenu takže krásná zajížďka o cca 30km je za mnou tak to pošlu na dálnicí ať už tam hlavně jsem! Před Salzem to ještě beru zkratkou abych se mu vyhnul a už jsem na dálnici. Hned za nájezdem mě však vítá nekonečná kolona složená z místních, kamionů ale i čechů dychtících po osvěujících vodách Chorvatska. Nu což, šup do odstavnýho pruhu a jedeme. Kolona nejenom že nemá konec, nemá ale ani začátek. Projíždím několik tunelů když se dostávám konečně do místa, kde kolona jede. Zařazuji se a frčím dál. Pak dálnice končí a pokračuje dál něco jako státovka… to už jsem dávno obklopen strmými horami a frčím si to po silnici která lemuje trať a jakousi řeku. Zadek už o sobě zase dává vědět a já bych už rád viděl mýtnou bránu grossglockneru. Projíždím údolíčkem a potkávám čím dál tím víc motorkářů… rakouský motorkáři jsou docela skoupí na pozdravy což mě docela mrzí. Cedule odkazující mě na Zell Am See mě utvrtzují v tom, že jedu dobře a konečně se objevuje cedule na Grossglockner hochalppenstrasse. Nemůžu se dočkat! U poslední beznínky beru nějaký bengál a mířím to k bráně. Zastavuji na parkovišti před bránou a dělám pár fotek.

Nakonec jsem se vykašlal na měnění sekundárního kolečka za menší, protože Brněnka si to dávala i se 17zubem. No, udělal jsem hovadinu :D beru si mikinu pod bundu a jedu si to k bráně. Pán na mě něco zkouší německy, rozumím a slyším kulový takže mi prozíravě podává českej letáček a já jemu 24.50 euro za „vstupenku“. Dostávám k tomu i samolepku. Tak a teď mě čeká výstup.. je to tady! Občas zvrchu přijede auto a ještě chvíli po projetí je silně cítit zápach pálících se brz. No to mě teda čekaj věci, pomysll jsem si. Silnice od brány vypadá mírumilovně takže se rozjíždím a jedu. S otevřenou hubou a zařazenou trojkou čumim na kopce okolo a na obzoru tyčící se ledovec. Občas mě předjede nějaký motorkář co má pár těch kobyl navíc ale já si jedu kochačku… každou chvíli je tu odpočívadlo ale raději volím variantu výjezdu bez přerušení s tím, že odpočívadla vezmu po cestě dolů. Netrvá to dlouho a přichází na řadu dvojka… trojku už tam za celou dobu nedostanu. S tím kolečkem to byla fakt blbost. Na dvojku to jde v pohodě, zatáčky řežu na stupačky takže se dvojka chytá i při výjezdu z ní a nemusím řadit za jedna. To by se ovšem předemnou za zatáčkou nesměla objevit kolona 3 aut lepících se na zadek starýmu Citroenu, který si to pragmaticky šinul nahoru šnečí rychlostí… naštěstí tam byl přehledná rovinka takže jsem neváhal a za řevu dvojky se dostal do čela kolony a frčel dál. Hned za další zatáčkou byl ale nějaký výletník z anglie ve starém volvu co mě donutil dát za jedna… předjel jsem ho hned jak to šlo ale problém nastal při řazení dvojky. I když jsm vytočil jedničku do krve, dvojka se nechytla… šnečím tempem jsem se šinul dál a modlil se za rovinku, kde by se dvojka mohla chytnout. Jednu nacházím, dávám dvojku a chytla se. Takže frčíme dál! Moc velký provoz pak už nebyl takže jsem dojel až na vrchol. Bez váhání jsem rovnou odbočil na dlážděnou cestu a hrnul to na Edelweisspitze. Hrozně fajn bylo, že jsem před sebou chytnul dvě auta takže za jedna a celou cestu. Jen jsem čekal, kdy to brněnka vzdá a kousne se. Naštěstí to bez zaváhání zvládla a nahoru. Heeej!!! Jsem tady!!!!! Parkuju a užívám si krásnej vzduch a lehkou zimu. Píšu všem zainteresovaným, že jsem nahoře a fotím panoramata.


 

Prohazuji pár slov s pány kolegy motorkáři z Břeclavi, které tímto zdravím. Letím koupit pohled, nafotit vše co je vidět, beru motorku a tlačím ji k té profláklé ceduli. Tam se rozhlížím kdo by mě vyfotil. Jediná oběť v okolí byla mladá maminka z Holandska, která zrovna dělala ze svého dítka cibuli. Svojí bezchybnou němčinou jsem slečnu poprosil o vyfocení. Slečna neváhala a asi dvaceti fotkama mě ze všech úhlů vyblejskla. S díky si beru zpět telefon a chystám se k odjezdu.

Prohazuji pár slov se skupinkou asi neměckých motorkářů na téma odkud jsem a jak je ten peklostroj starej atd… daly by se tam s lidma prokecat hodiny ale na to není čas. Přes vrcholky hor se začaly valit mraky jako když utíká pára z hrnce, také fotím a šinu si to dolů. Občas zastavím na odpočívadle a něco málo pofotím. Zhruba v půlce kopce potkávám skupinku jaw, čezet a zahlídl jsem tam i nějakou MZtu. Takž vás pánové také zdravím. Doufám že se vám nahoru jelo dobře. Ještě dlouho cestou dolů byla cítít krásná vůně dvoutaktu. Dál si to nahoru šinuly starý Harleye a Zundappy. Po cestě jsem chytl asi 4 kapky ale naštěstí z toho nic víc nebylo. Projídím branou, loučím se s grossem a letím zpět na Attersee. U Salzburgu se mezitím kolona asi ztrojnásobila. Lidi už stáli venku z aut ve skupinkách a kecali a někteří se opalovali na kapotách aut. Mě šíleně foukalo takže cesta byla docela utrpení… V Attersee jsem asi ve 4 a mám za sebou 400km.

Den poslední 3.8.2015 a cesta zpět

Deštivou neděli jsem proflákal v Attersee. O to víc mě mrzelo, když jsem se v pondělí vzbudil a bylo vedro a slunečno... dopoledne se ještě poflakuji v Attersee a ve 2 vyrážím na cestu domů. Cesta ubíhá rychle, kolony nejsou a za 2 hodiny už vjíždím do Čech. Stejnou cestou jako tam jedu i zpět, od Brandýsa zase začíná neuvěřitelná bolest sedací části a poslední kilometry už se nedají vydržet. Cca v 8 všal vidím značku "Turnov" a přijíždím domů...Ujeto 410km

Úžasná dovolená, lehce masochistická a bohužel krátká ale stálo to za to! 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.03
Známkováno: 38x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist