MZ – Grossglockner Tour

Každý máme nějaké sny a mým velkým bylo pokoření Grossglocknerstrasse s jejím nejvyšším bodem Edelweisspitze (2 571 m.n.m). I když tady už nějaký ten pátek straším, stále k tomu nebyla ta správná konstelace hvězd. Jsem založením turista a jízda sólo mě nevadí, ale tohle si přeci jenom žádalo minimálně jednoho parťáka. Blízké okolí samozřejmě zklamalo, takže jsem to nadhodil na MZ-ťácké fórum. Ohlasů mnoho nebylo, ale i z toho mála se vyklubal stejně postižený klučina jako já. Po mailové korespondenci došlo na seznamovací a plánovací schůzku, kde byl dohodnut termín expedice na 5.- 7.7. 2007. Celkem bychom měli ujet něco okolo 1 500 km, což nevěští žádnou flákárnu.

MZ – Grossglockner Tour



Odjíždíme v 6.15 hod od Agipky od nás z Kunovic. Již tehdy měl Honza najeto cca 270 km, a to nás ještě dnes čeká nějakých 600 km přesunu do kempu ve Fuschi pod Grossglocknerem. Z Kunovic jedeme na jih přes Veselí a Strážnici, za kterou se dostáváme na celnici Sudoměřice. Po chvilce už dýcháme slovenský vzduch. V Kútech již za deště najíždíme na dálnici, kde je velmi silným adrenalinovým zážitkem předjíždění kamionů ve 110 km/h za asistence vodní mlhy tvořící se okolo každého z nich.. Do Bratislavy už najíždíme bez deště a po projetí nedávno otevřeného tunelu a přejetí Dunaje za chvilku brzdíme na hraničním přechodu Bratislava – Kittsee. Je 8.30 hod a máme ujeto 135 km. Děláme malou přestávku a po fotu s „nádherným panoramatem“ lesa rakouských větrných elektráren startujem naše divoženky a upalujem kolem Neziderského jezera na Eisenstadt, před kterým dáváme levý a najíždíme na dálnici. Když pominu zvláštní pocit při lepení rakouské dálniční známky, tak pocity následujících kilometrů jen tak pominout nejde. Proč? Protože opravdu silný západní vítr nám celou cestu po dálnici až po Wiener Neustadt pěkně zatápěl (teda hlavně mě, páč jsem to měl ve předu o zub do rychla). Šťastné okamžiky řazení pátého rychlostního stupně střídají traumatické chvilky podřazení a trápení stroje i sebe sama při zběsilém útěku před nárazníky nekompromisně jedoucích tiráků . Šťastně jsme to zvládli a po najetí na S2 u Wiener Neustadtu a následně na S6 už to bylo mnohem lepší. Další zastávka je na Semmeringu, takže před tunelem odbočujeme vpravo a sjíždíme z dálnice. Po střihnutí si pár serpentin zastavujeme na parkovišti s krásným výhledem na svah prvního zbudovaného zimního střediska v Rakousku.


Po chvilce odpočinku usedáme do sedel a po najetí na dálnici ukrajujeme další dálniční kilometry. První tankování v Rakousku nám vychází na benzinku v Brücku am Mur v 10.30 hod. Máme ujeto 308 km a kromě motorek si dáváme sváču i my.


Za chvilku už si to zase vyprašujeme po dálnici, která naštěstí za Judenburgem končí.Od teď pojedeme už jenom mimo dálnice. Vzhledem k neustálým rychlostním omezením provoz vůbec nebrzdíme a navíc se stíháme kochat okolím. Přes Scheifling se dostáváme do Frojachu, za kterým odbočujeme vpravo a už se těšíme jako malí kluci na náš „první velký pas“ .Je jím Sölkpass s nadmořskou výškou 1 790 m.Počasí nám momentálně přeje, a tak se v klidu fotíme u cedule. Jsme tu úplně sami a skvěle si to užíváme.


Po pořízení fotodokumentace se ještě vracíme kousek nazpět nafotit panoramata. Po chvilce se vracíme a už z dálky vidíme, že nahoře u cedule stojí tři motorky. Dvě z nich jsou nám povědomé – bodejť vždyť jsou to starší Jawky, třetím je padesátkový skútr. Jsou to kluci z Černé Hory nad Brnem. Dáváme pokec a po rozloučení odjíždíme každý na jinou stranu. Oni už jsou na cestě k domovu, kdežto nás to pravé ořechové teprve čeká. Do údolí sjíždíme krásnými serpentinami. Na křižovatce dáváme levý a přes Schladming, Radstadt, Altenmarkt a Wagrain sjíždíme do Sankt Johan in Pongau. Tady se napojujeme na vcelku rychlou 311-ku a přes Taxenbach se dostáváme do Brücku. Odtud je to už jenom kousek do cíle dnešního dne Fusche am Grossglocknerstrasse. Hned na kraji Fusche je malá benzinka, kde tankujeme plnou. Současně s náma tankují i dva italové na BMW 1200 GS a s němým úžasem si prohlíží naše MZ-ty. Obzvláště se jim líbí mé originální boční kufry. Dáváme se do řeči a málem si ukroutili krky a div jim nevypadly oči z důlků, když zjistili, že jsme od rána ujeli Honza 900 km a já 600 km. Od nich se taktéž dovídáme, že právě jedou od mýtnice na Glockner. Nechtěli je pustit nahoru, protože je tam údajně sněhová vánice, napadlo 30 cm snihu a mrzne. I auta prý pouští jenom s řetězy. Tak tomu říkáme pech. Polovinu dnešní cesty jedeme v dešti a teď ještě tohle, a to je prosím pěkně 5.července – prý jeden z nejjistějších měsíců co se týká záruky pěkného počasí. Pak si něco plánujte. Loučíme se se špageťákama a jenom ze srandy si domlouváme scuka na zítřek na Edelweisspitze. V tu chvíli nám to připadalo mírně řečeno nereálné. Je právě 19.15 hod, přestalo pršet, viditelnost je dobrá a tak se ještě jedeme podívat k mýtnici, ať víme jak, to tam vypadá.


Potřebovali jsme také zjistit, v kolik hodin ráno je mýtnice otevřena. Něco jsme nafotili, omrkli mýtnici a zjistili, že špageťáci nám nelhali. Na světelné tabuli totiž běžel nápis – pro motocykly uzavřeno. Bylo nám z toho tak nějak všelijak, ale z vlastní zkušenosti vím, že není dobré stahovat trenky, když brod je ještě daleko. Smutní sjíždíme do kempu a u paničky v malém dřeváku platíme dohromady 23 euro za dva lidi, dva stany a dvě motorky. Jěště jsme ani pořádně nevybalili stany a jdeme mladému páru z Prahy pomoci postavit jejich stan, protože je to pro ně viditelně neřešitelný problém a už se zažíná pomalu smrákat. Jsou moc rádi. To je tak, když si od někoho vypůjčíte stan a stavíteho až na dovolené – taky jsem to zažil. Při stavění nám přišla vhod moje slivovička a i proto nám to tak hezky šlo od ruky. Od pražáků jsme pak každý jako vyjádření díků obdrželi Staropramen plechový. Před spaním ještě dáváme řeč s jednou příjemnou paní a jejím synem od nás a získáváme další důležité informace. S Honzou si ještě domlouváme budíček, načež on vzápětí uléhá do stanu a já si jdu do sprchy nahřát kosti. Vydržel jsem to asi půl hodiny a jen s velkým sebezapřením vypínám vodu. Po celodenní jízdě povětšinou v dešti a navíc s nevhodnou obuví, kdy jsem si připadal jako vodník Česílko to přijde fakt vhod. WC i sprchy tam měly perfektní. No a pak už jenom hupky dupky do mumie. Usínám ani nevím jak, protože toho dnes bylo za celý den až po stařečkovo.


Po krásné noci, teda aspoň té mé – Honzovi byla zima (ono taky nějakých 800 m.n.m. není žádná dolina) vstáváme do krásného slunečného rána. Včera jsme si deště užili dost, tak dnes to snad bude lepší. V devět ráno přijíždíme k mýtnici a chlap od kasy nás posílá zaparkovat motorky a musíme čekat až dostane echo telefonem pro povolení vjezdu motorek. Čekání si krátíme rozhovorem s manželským párem a jejich dcerou z Frýdku-Místku. Náše tlachání přerušuje zvonek telefonu a vzápětí na nás mýťák mává, že můžeme jet. Srdce se mi rozbušilo, v zápětí platíme každý 18 euro a projíždíme mýtnicí. Za mýtnicí děláme foto, aby se nám věřilo, že jsme tady byli a pak jdem na to. Dávám za jedna, dva a dokonce i za tři . Frýdečáky nestíháme, páč litrovej Strom a tuším FZ6 jsou vo krapítko silnější než ty naše strojovny .


Nevadí aspoň máme dostatek času si to pěkně všechno dokola prohlídnout – vždyť proto jsme sem přijeli, no ne? No jo!! Jak tak „valíme“ najednou před sebou na táhlé rovince vidím karavan a říkám si : ,, Co ty tady děláš, když sem nesmíš? “ Blížíme se k němu až neskutečně rychle, což je v našem případě taky podezřelé a pak to přišlo. Dávám levý, předjíždím a pak už jenom čumím, jak Kryserka na velký žalud. Byl to asi čtyřmetrový karavan tažený stařičkým traktůrkem Steyer s fantastickou zvukovou kulisou chodu motoru. Popojedem dál, stavíme motorky vedle Frýdečáků a společně na ten „úkaz“ zíráme a následně fotíme. Máváme Pantátovi a až potom si všimneme, že zády k němu za ním sedí taky panimáma s dekou přehozenou přes nohy a se šátkem na hlavě která zase mává na nás a tak tedy chvilku všichni na sebe máváme.


Po hodné chvíli vstřebávání tohoto zážitku z nás opadly veškeré obavy ze zdolání našeho cíle, kterým byla Edelweisspitze. Někde okolo 1800 m.n.m. máme další zastávku, protože se nacházíme ve výšce, kde nastává přechod „zelena do bíla“. Při pohledu do údolí je to fantazie a při pohledu nahoru nám začíná tuhnout krev v žilách, o úsměvu ani nemluvím. Odtud je silnice mokrá, je mlha, jemně prší, zima je čím dál větší, ale my věříme, že bude líp.


Usedáme do sedel, dáváme další sérii zatáček a najednou v dálce na horizontu poznávám kamennou bránu Füscher Törlu 2 428 m.n.m. Z cestopisů a internetu vím, že pokud chci vyjet až na Edelweisspitze, tak musím asi 100 m před Füscher Törlem odbočit vlevo – ha už to vidím. Dávám levý a pomalu projíždím parkovištěm. To už je kolem souvislá cca 30-ti centimetrová pokrývka sněhu, teda kromě silnice, která je dostatečně prosolená (což je jinak v celém rakousku v zimním období velmi populární). Odtud vede nahoru úzká silnice vydlážděná malými kostkami, které jsou v našem případě místy namrzlé. Nelepší je to ve vracečkách, to jsem čekal, kdy už si konečně lehnu, ale naštěstí k tomu nedošlo. Všechno jsme oba dva zvládli a zanedlouho už stojíme na parkovišti u cedule a fotíme se navzájem i s Italama, kteří tam fakt byli. Dodnes je mi záhadou jak se tam dostali, protože jsme vyjížděli mezi prvními a oni nás stoprocentně nepředjeli.


V tu chvíli jsme byli oba dva opravdu moc šťastní a spokojení jednak, že jsme si splnil svůj velký sen a jednak, že Zety to zvládly taky, a to levou zadní. Předpovědi typu – tam nahoře je řidčí vzduch a vůbec vám to nepojede se ukázali jako nepravdivé a motorky nám jely bez známek jakéhokoli poklesu výkonu. Samo, že 12 % do kopce 33 km dlouhého udělá své. Asi hodinu věnujeme focení a kocháním se na cca 30 okolních „třítisícovek“. Škoda jen, že jsme kvůli nepřízni počasí neviděli nejvyšší kopec Rakouska v celé své kráse.


Určitě bychom se tady za normálních letních podmínek zdrželi déle, ale máme štěstí a proto nám tady mrzne a fouká hnusný studený vítr. Sjíždíme tedy dolů po kočičích hlavách, což je ještě větší zábava jak jízda nahoru. Posléze pořizuji pár fotek Füscher Törlu.


Kolem Füscher Lacke jenom projíždíme a po projetí Hochtor tunelu začínáme klesat dolů hezkými serpentinami. Přijíždíme na kulaťák, kde dáváme pravý a kolem vodopádů a oveček ( cca 2 000 m.n.m. ) přijíždíme k velkému návštěvnímu centru Franz –Josefs-Hohe 2 369 m.n.m. Je tady hůř jak na Edelweisspitze, tak motorky parkujeme do krytého parkoviště. Procházíme částí centra, posbíráme nějaké prospekty, omrkneme místní sviště a hlavně dáváme čučku na velkou díru na kterou navazuje pomalu tající ledovec Pasterze. Hned po té mažem nazpět k motorkám. Já vím, že toto místo si zaslouží důkladnější prohlídku, ale to si nechávám na někdy příště. Aspoň bude důvod, proč se sem zase podívat. U motorek svačíme a dáváme pokec se dvěma klukama od nás.


Cesta nazpět až k Hochtor tunelu je suchá a pro změnu zase svítí sluníčko.


Zde stavíme jen na fotečku a najednou slyšíme z dálky povědomý zvuk. Chvilku čekáme a pak už jen zíráme. Byl to totiž ten stařičký traktůrek Steyer táhnoucí karavan. Od okamžiku, kdy jsme ho ráno míjeli uplynuly tři hodiny a děda s babkou vypadali, že je zastaví snad až vlny Jadranu. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem si je ani nenahrál ani nevyfotil. Tenhle velmi silný zážitek mě jenom utvrdil v tom, že když chceš, tak dojedeš všude, nehledě na to co sedláš. Hodně z Vás teď určitě kroutí hlavou, ale ne všichni mají možnost sedlat své vysněné stroje. I pomalá jízda neznámou krajinou má své kouzlo a kolikrát člověk uvidí daleko víc než kdyby tama proletěl „kilodeset“. Tento můj názor mi potvrdil i známý cestovatel Šíma, který právě v těchto dnech šťastně dokončil test ,,New Pionýra“ cestou do Fara a nazpět napříč Evropou. Poté, co stařičký Steyer odklapal směrem na Heiligenblud nakopáváme naše divoženky a po projetí tunelu vjíždíme pro změnu zase do sněhového království. Myslel jsem si, že jízda nahoru bude náročná, ale to nebylo nic proti tomu co jsem zažil cestou dolů. Brzdím motorem na dvojku max trojku za stálé asistence přední brzdy. Dole na mýtnici dáváme pauzu, protože jsem zničený, jak horník po šichtě se sbíječkou v ruce. Chvilku odpočinku využívám a jdu do infocentra vedle mýtnice a rozšiřuji si sbírku prospektů. V kempu se moc nezdržujeme a po sbalení se odjíždíme směrem k domovu za pěkného pařáku. Dnes bychom se měli přiblížit co nejvíce k domovu, abychom toho na poslední den neměli příliš. Z Fusche jedeme zpět na Brück, kde dáváme pravý a po rychlé „311“ pádíme na Bischofshofen, který míjíme po dálnici, odkud je krásně vidět proslulý skokanský můstek. Pokračujeme dál a po pár kilometrech se stáčíme doprava na „A 10“ - směr Villach. Následujících deset kilometrů si to po dálnici vyprašujeme jak lordi za asistence ještě slunečného počasíčka. Nic netrvá věčně a tak po chvilce sjíždíme z dálnice na Lammertal, podjíždíme dálnici a napícháváme se na č.166, která podle mapy slibuje pěkné poježděníčko. Počasí se začíná kazit, a i když nejedeme v dešti, tak jedeme po mokré cestě. Je to k nasrání, páč se to tady pěkně kroutí. Přes Annaberg a Pas Gschütt (957 m.n.m.) se dostáváme k Hallstattskému jezeru, kde na odpočívadle děláme pauzu .


Samotné město Hallstatt mě velmi láká, ale nechávám si ho na příště. Na křižovatce tedy odbočujeme vlevo a přes Pötchen Pas (993 m.n.m.) následně projíždíme známými městy Bad Ausee, Bad Mitterndorf, míjíme Tauplitz a v Pürgau po odbočení doleva na Liezen zastavujeme na benzince na kafčo z automatu. Ani jsem nemrkl při vhazování 1 eura. Ta závislost je sviňa. Doposud jsme dešti utíkali, ale podle mraků před námi nás to asi nemine. Za Liezenem to začalo. Z Liezenu jedeme do Admontu a odtud po č.146 přes Hieflau, Gams až do Erzhaldenu. Tady jsme měli odbočovat vpravo na č.24, ale k tomu nedošlo, páč od Admontu jsme jeli na rezervu jak já, tak Honza. To bylo už asi cca 30 km a začínala nám hořet koudel u zadku. Lilo jako z konve, bylo 20.00 hod - zbývala tak hodinka do tmy (mám tmavý štít) a benzinka nikde. Mapa mi toho taky moc neřekla - prostě paráda. Jedeme teda rovně na Lassing. Je to nějakých 6,5 km. Bingo vidím benzinku a zajíždíme k ní. Bingo podruhé, protože už bylo 15 minut zavřeno. Ptám se teda již odjíždějící pumpařky, kde je nejbližší pumpa. Její odpověď nás uklidnila, poněvadž další benzinka byla po naší trase asi 10 km. Vracíme se zpět na křižovatku a opravdu po chvilce už tankujeme. Bereme každý plnou a navíc nám k tomu vysvitlo i sluníčko. No a teď už jen najít vhodné místo na přenocování. Spaní na divočáka mám rád. Jednak to má své kouzlo a za druhé se tím něco málo ušetří. Odbočujeme dvakrát někam do lesa, ale nebylo to ono. Podařilo se nám to až napotřetí a po asi 100m úzké lesní cesty se před náma objevil palouček jako z pohádky. Stála tam malá myslivecká chatička a dokola byla krásně vysečena tráva. Jako by to pro nás někdo nachystal.


Postavili jsme stany, něco málo pojedli a zapili to všechno Staropramenem plechovým. Děláme rekapitulaci dne a shodujeme se na tom, že dnes jsme toho zvládli hodně a zážitků máme ještě víc. Jenom z kempu ve Fuschi na Franz Josefs Hohe a zpět nám to dalo 88 km. Při pohledu na tachometr teď večer nám to ukazuje dalších 237 km . Dohromady nám to tedy dnes dělá nějakých 325 km. Příjemně unaveni uléháme do spacáků a pak už jenom spokojeně oddychujeme. Ráno vstáváme kolem 7 hodin a ještě jsme ani pořádně neprotáhli svá těla a začíná poprchat. Zatažená obloha naznačuje, že to asi bude dlouhý den, takže zrychlujeme pohyby a fofrem balíme. Že budu od samého rána v nepromoku jsem si teda nemyslil. Loučíme se s naším místem a dáváme za jedna. Už jenom sjetí k hlavní silnici je sranda, poněvadž je všude mokro a dost to klouže. Čekalo nás asi 50 km podél řeky Salzy (ráje vodáků) až do slavného poutního města Mariazell. Byla by to paráda, ale hustý déšť, mokré cesty a neustálé otírání hledí mi to absolutně znechutili. V jednu chvíli jsem to chtěl už zapíchnout, ale naštěstí déšť zanedlouho přestal a do Mariazell jsme vjížděli již za solidního počasí. Provádíme okružní jízdu městem a po té zastavujeme u benzinky. Trošku pojíme a já si pak dávám kafčo. Obsluha benzinky i zákazníci na mě hledí jak na mimozemšťana, protože tam stále pobíhám v nepromoku.


Sluníčko začíná vystrkovat růžky a je docela teplo, tak sundávám nepromok a pokračujeme dál. Pohled na nebe v našem směru napovídá, že bude krásně a pršet by už nemělo (což se nám nakonec i splnilo). Jedeme po č.20 a po 20-ti kilometrech odbočujeme vlevo na č.28 . Tady nás čeká krásných cca 20 km. Za Puchenstubenem přijíždíme na křižovatku a odbočujeme vpravo dolů . Krásně se nám to tady kroutí a za chvilku již vjíždíme do Frankenfelsu. Za ním po asi dvou kilometrech odbočujeme vpravo přes most na Pas Gscheit (841 m.n.m). Následujících 17 km bylo nečekaně plno fantastických zatáček jak nahoru na pas, tak i dolů na druhou stranu. Ještě před napojením se na hlavní cestu na Türnitz zastavujeme u odpočívadla a užíváme si krásné chvilky pohody a klidu, protože od teď už to bude jenom nutný přesun hustě osídlenou nížinou. Přes Türnitz, Lilienfeld, Tulln se dostáváme do Hollabrunu a odtud je to už jenom kousek na hranice. Je asi 14.00 hod a blížíme se k Hatím. Plechovek je tu jak máku a najednou stojíme. Sluníčko svítí ostošest a čerti topí pod kotlem jako smyslů zbavení. Jedu tudy poprvé, tak to tady neznám, ale je nad slunce jasnější, že stát na místě určitě nebudem – sic se uvaříme ve vlastní šťávě. Po cca 10-ti sekundách dávám levý, najíždím do protisměru a předjíždíme asi 1,5 km dlouhou kolonu osobáků, náklaďáků i autobusů dohromady. Mají to tady opravdu perfektně vyřešeno. Zapícháváme to asi dvě auta před celníkem. Odbavení probíhá v pohodě, a tak po chvilce už dáváme napít strojům na naší benzince hned za čárou a my si dáváme kafíšto. Ve stínu tak trochu rekapitulujeme a po poslední společné fotce, o kterou jsem poprosil velmi krásnou obsluhu baru na pumpě odjíždíme na Znojmo, kde na křižovatce si ještě naposledy mávnem a každým jedeme svým směrem k domovu. Já na východ a Honza na sever. Ze Znojma domů cestu znám, a protože je malý provoz, tak to i hezky odsýpá. Doma u vrat vypínám motor v 16.30 hod živý, zdravý a plný nových dojmů a zážitků. Za dnešek jsem ujel 405 km a Honza ještě o něco víc, takže ani dnes to nebyla žádná flákárna. Celkově jsem za tyto tři dny ujel 1 314 km a Honza ještě o cca 400 km víc. Spotřeba se nám pohybovala okolo 4,5 lt / 100 km a MZ-ety nám šlapali jak hodinky a nevadila jim ani jízda v dešti. Závěrem bych řekl, že oba dva jsme měli velkou radost, že jsme si splnili velký sen a spolu s našimi motorkami to dokázali. Utvrdili jsme se tím v tom, že se nemusíme bát na nich vyjet zase někam za hranice všedních dnů - a nejenom my. Náklady:
Tankování v Rakousku …………….. 3 x 15 = 45 E
Ubytování v kempu …………….……….11,5 E
Dálniční známka ……………………… 4,3 E
Mýtné Grossglockner ………………………18,0 E
Ostatní ………………………5,0 E
Celkem ……………………… 83,8 E

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 8x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist