Lepší už to nebude

Je to už pár let, co jsme s Ťopou naposledy vyrazili se spacákem za zády. On se věnoval stavbě a já penízky taky potřeboval jinde, ale jak se zdá, ani pro jednoho z nás se motorkaření nestane jen pouhou životní epizodou a tak se během léta a poslední prosincový den devátého roku nového milénia v našich garážích opět usídlily oblíbené japonky

Lepší už to nebude

Kapitoly článku

Po několika jarních jednodenních výletech, někdy v půli května, začínáme sledovat na rakouských stránkách počasí a čekáme, až nad Grossglocknerem přestane chumelit. Konečně! Na začátek června předvídají vymetýno snad v celých Alpách, čímž se konečně přiblížil čas, kdy můžeme  opět navštívit milované pohoří našich jižních sousedů s jeho nejvyšší horou. Třetím do party se stává Stříťa, Ťopův bratranec, jak se později ukazuje, správnej  pohodář sedlající devítku Horneta.
V pátek. 4. června za nádherného počasí vyráží naše minikolona devítistovek mimo hlavní tahy po téměř dokonalých silnicích směrem na Jihlavu, Telč a Slavonice. Zde přejíždíme pomyslnou čáru a pokračujeme příhraniční silnicí do Fraistadu . Za ním stovku kilometrů uspíšíme po autostrádě a už sjíždíme k tolikrát již navštívenému koupališti u jezera Attersse. Tady se po léta nic nemění, ještě že tak. Sociální zařízení s přístřeškem, letité stolky s lavicemi a křištálově čistá voda, která tak jako posledně trošičku vystupuje z břehů, je nám na jednu noc ideálním zázemím. Čekáme, až odejde poslední rybář, pak přeparkováváme stroje, rozděláváme spaní a pod hvězdným nebem konzumujeme plechovkové zásoby chmelového moku, prokládaje to hlty ohnivé vody, přičemž debatujeme o všem možném dlouho do noci. Budíme se do slunného rána. Několik rybářů už rozložilo své nádobíčko, objeví se i pár otužilců k ranní koupeli, ale jak se zdá, těm naše stroje evidentně nepřekážejí  a obloha opět bez mráčků. Tuším, že dnes to na svazích kolem Grossglockneru bude stát za to. Děláme ranní polévku, pomalu se balíme a po osmé vyrážíme. Cesta kolem jezera je vždy příjemnou záležitostí. Je sobota ráno, domorodci se teprve probouzejí a my máme cestu lemující západní břeh téměř pro sebe. V nedalekém městečku Unterach dokupujeme zásoby na příští večer a přes lázeňské městečko Mondsee míříme na dálnici.
V Bad Reichenhall a dále pak cestou na Lofer a Zell am See potkáváme první bandy motorkářů. V takovém počasí je nadevší pochybnost kam všichni míří… Před mýtnicí pod nejvyšší rakouskou horou už stojíme v pěkné koloně, ale jde to rychle a už za pár minut na druhé straně lepíme na plexi známou samolepku,  na níž je připomenuto i 75 let provozování, této silnice. Myslím, že tady dole toho moc nepokoukáme, takže hurá do sedel. Ohnivá čepel se ujímá vedení a letí jak neřízená střela, Stříťa za ní a já to jistím zezadu. Chvíli si to užívám, přeci jen takhle se člověk nevozí každý den, ale s přibývající  nadmořskou výškou ve mně sílí potřeba v klidu si tu nádheru zdokumentovat a proto zanechávám ty dva jejich ztřeštěné jízdě a u nejbližšího odpočívadla se trhám. To je ale den!  Jsem tu sice poněkolikáté, ale takový počásko jsem ještě nevychytal. Obloha bez mráčků, nejen vrcholky pod sněhem, přičemž dole už je krásně zeleno a do zatáčky kolem mě přibržďuje jedna motorka za druhou, jako by je tam někdo posílal, zkrátka motorkářský ráj to na pohled. Po chvíli se opět přidávám do nekonečné rodinky burácejících strojů, abych hochy na jednom z mnoha odpočívadel dojel. Po delší pauze opět stoupáme, sněhové bariery kolem silnice se každou minutou příjemně zvedají a na parkovišti pod Edelweisspitze se těsnají desítky, ne-li stovka motorek. Na samotném vrcholu je pak problém zaparkovat, auta už stojí pod kopcem, ale protože stále někdo přijíždí a odjíždí, za chvíli se na vrcholovém parkovišti tísníme mezi ostatními i my. Dáváme si obídek z vlastních zásob, obcházíme parkoviště s vyhlídkou a snažíme se do sebe co nejvíce vstřebat tu nádheru okolních hor. Po asi hodině dokonalé relaxace se opět spouštíme po kostkách a míříme k tunelu Hochtor. Tam už je kolem silnice jen a jen bílo a zářezy sněhových fréz tak vysoké, že by v nich zmizel i náklaďák. Nad tím obloha stále bez jediného mráčku a ostré polední slunce. To už ani nemůže být lepší. Projíždíme tunelem a za ním se samozřejmě vše opakuje. Bílou plání s občasnými ostrůvky zelenohnědých trav pomaličku sjíždíme do údolí a znovu stoupáme, tentokrát k ledovci. Parkoviště nad ním je, jak se dalo čekat, narváno k prasknutí, co mě však nemile překvapilo, byl ledovec, který se očividně za dobu co jsem tu nebyl o pořádný kus zmenšil, jestli to takhle půjde dál a to asi půjde, za pár desítek let tu zřejmě nezbude než pár louží.

Průzkumem parkoviště s jednou neobyčejně vytuněnou VFR-kou a jeho okolí tu opět proflákáme nějakou tu „minutku“, abychom po chvíli sjeli o několik stovek metrů, kde tento výjimečný den v jedné stopě opentlíme malou procházkou k přehradě zadržující vodu z ledovce. Je to příjemný kontrast k davům na parkovišti u Franz Joseph Hohe , neboť cestou k hladině potkáváme snad jediného človíčka. Teplota vody nezapře svůj původ, pročež si nohy máčíme jenom pár vteřin. Na břehu prohlížíme zbytky ledových ker se zvláštními krystaly, děláme pár snímků a vracíme se ke strojům. U kamenné kapličky v nezapomenutelné jarní scenerii Vysokých Tauer pak chvíli posedíme nad igelitkami všemožných pochutin a pomalu se začínáme strojit. Od kruhového objezdu k mýtnici, opět  podléháme kouzlu svižnější jízdy, což má za následek, že to těsně před závorou svorně otáčíme a dáváme to ještě jednou. Dalo by se tady řádit do nekonečna, ale není jen Grossglokner…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.50
Známkováno: 26x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist