Jak jsme zase nedojeli do Bosny aneb jak se Pepovi každý den něco „nestalo“.

13. 6. 2014.

Sraz v pátek třináctého proběhl bez negativního vlivu tohoto magického dne v pohodě, jako první hned po majiteli chalupy doráží Jarda, zanedlouho Pepa s Jarmilkou, když dorazil Milan, oznámil, že před hospodou U Hrdličků viděl dvě motorky, BMW a Hondu, bylo jasné, že jsme komplet. Ervín měl povolení dojet buď pozdě v noci, nebo až ráno a Václav junior se připojí druhy den na pumpě v Třeboni.
Zaujala se pozice u venkovního grilu, načala se první basa Plzně a na přivítanou láhev Whisky. Žádné veliké chlastání to nebylo, jenom tak, aby se mohla Jarmilka povýšit na chlapa a mohlo proběhnout seznámení účastníků zájezdu s konečnou variantou trasy výletu. Ono, zase asi zbytečná ztráta času, ale když už o tom píši. Většina účastníků měla jednotný názor a to:“ … to je jedno, hlavně že se pojede“.
Teď už jenom lituji, že žijeme v moderní době, kdy každý vlastní chytrý telefon, který má mimo jiné jednu šikovnou aplikaci a ta se jmenuje předpověď počasí. Kdyby ji nebylo, opravdu jsme do Bosny vyrazili, a určitě bychom si tam libovali, jak krásně mokneme, jak se nám cestování v dešti moc líbí a jaký to je orgasmus balit ráno mokrý stan. Tušíte jistě, co nastalo. Rebelie!!! Pepa prohlásil, že cestování v dešti je zbytečně spotřebovávání benzinu, někteří měli i drsnější poznámky. Tudiž padlo rozhodnutí, jedeme tam, kde svítí sluníčko. Pohled na stránky meteoradaru říkal, že neprší, ba co neprší, je hezky slunečno v Maďarsku a bude od neděle i v Rakousku. Jinak snad všude déšť. Ověřil jsem tuto pohromu zavoláním do Černé Hory, Zoran (kamarád) na otázku, zda je slunečno a jak oddolává vysokým teplotám řekl: “JEBIGA!“. A bylo rozhodnuto. Když už leje i tam dole, nebudem čůrat proti větru. Prostě ráno vyrážíme do Maďar, nepojedeme nijak daleko, první destinace budou lázně Bükfürdö a pak se uvidí. Dojedlo se, dopilo, vyzkoušeli jsme, zda Jarmil slyší na své jméno a šlo se do pelechu.

14. 6. 2014

Odjezd naplánován na devátou hodinu ranní se kupodivu dodržel, zpoždění pět minut nemá cenu brát jako zádrhel. Ervín dorazil kolem osmé a ani nijak nebloudil, volal mi jenom třikrát, a to ještě zcela zbytečně, protože už byl dávno slyšet i když ještě vidět nebyl. Ta jeho Yamaha se přeslechnout nedá. Když jsem vyběhl před vrata chalupy, zbytečně mával rukama, Ervín koukal před sebe a zmizel za sousedovic chalupou. Nemělo cenu se za ním hnát, u nás cesta končí a dle zkušeností se všichni rádi vrátí z konce osady zpět. U Ervína je tento fakt podtržen, zkuste jet choprem po poli.
Nastalo balení, nakládání, gumycukování, výměna součástí výstroje omylem oděných na sebe nepříslušným motorkářem, řazení před chalupou, vydání rozkazu pro pochod a jelo se.
Projížďka cestami IV. kategorie Bukovsko, Veselí nad Lužnicí do Třeboně byla zkouškou, zda se dokážeme udržet na dohled nebo se budeme dávat do stáda každých deset km. Je tam totiž na co koukat, rybníky, remízky, hráze, které jsou pro lepší pevnost osázené dubem, mají své kouzlo. To se jeden kochá a je mu fuk, že má držet své místo v tvaru a koukat, zda mu nechybí vzadu jedoucí kamarád. Nemajíce pro tento kousek cesty žádné spojení, vydal vedoucí kolony následující pokyn, kdo nemá delší dobu v zrcátku svého „zadníka“, zastaví, otočí a jede omrknout co se děje. Systém funguje dokonale, domino efekt zaručí, že se všichni najdou. Tankujeme na pumpě v Třeboni, Milan se svou Suzuki je pro celý zbytek výpravy jakousi výstrahou, že je potřeba tankovat, ujede na nádrž cca 200 km. Pánové na cestovkách tyto starosti nemají, já s Ervínem se vždy k Milanovi rádi připojujeme.
Za ideálního počasí vyrážíme už kompletní (Václav junior dorazil na pumpu akorát, když už jsme si my kuřáci zapalovali cígo po tankování)) směr Rakousko. Plížíme se přes vesničky k hranicím, nemajíce dálniční známku (na Benzině ji neměli) zastavujeme pak na všech dalších pumpách před hranicí, ale zbytečně. Vzácné zboží asi. No nic, koupíme v Rakousích, třeba to bude i levnější, nakonec se povedlo nadvakrát a až na dálnici od Stockerau do Vidně. V první, myslím, že to je OMV se sehnalo pět známek, další tři až o 5 km dál u Shell-ky. Pamatujíc na první náš průjezd Vídní jsme se domluvili, že při ztracení se, je bod znovunalezení první odpočívadlo cca na desátém km za městem. Nebylo potřeba, jsme machři, i v tom největším provozu se držíme sebe jako klíšťata a úspěšně všichni odbočujeme z dálnice A2 směr Šoproň. Tady přichází první a pak už pro celou dobu výletu poslední deštíček. Nejdříve jenom takové lehké ťukání do průzorů přileb, vidět je jakž – takž, zatím není proč zastavovat a hledat v kapsách či jinde gumáky, ovšem po cca deseti km to přijde, liják jak hovado, zastavit není kde, protože se pohybujeme po dálnici a po odpočívadle ani památky, zato se doslova vřítíme do krokem jedoucí kolony aut, která se vzápětí rozestupuje a kdo zná Rakouské, předpisy ví, že to není proto, aby se kolona motorkářů dostala dopředu, ale proto, že tam je někde vepředu havárie. Poslušně se řadíme napravo a nalevo, jak kdo to stihl (Ervín, jste mi ujeli, já to ženu za vámi jak blázen a pak jsem měl co dělat, aby se kolona nerozestupovala i za mnou) a projíždíme kolem místa, kde někdo do někoho napálil v tom lijáku (opravdu v jednu chvilku nebylo moc vidět, kvůli zdi z kapek) a skončil na střeše v křoví mimo dálnici. V těle zamrazí, pohled nic moc, přestává pršet, jsme z buřiny šťastně venku a ani ne moc mokří. Moto-oblečení zatím neztratilo schopnost odolat kapkám deště. Ubralo se na rychlosti kvůli mokré vozovce a v pohodě se vezeme na Rakousko-Maďarskou hranici, kde je domluvená kuřácká přestávka.   Kdyby jenom kuřácká, doslova dýmová přestávka to byla.      
Pepa totiž zjistil, že zadýmuje silnici jako křižník, který se chce ukrýt před palbou nepřátelské flotily.
Zezadu je na něj blikáno a troubeno, než to zaregistroval, štěstí je, že jsme na hranici, kde je na případné hašení místa dost. Po zastavení se hledá příčina, vytvoří se starostlivý houf kolem motorky a padají „odborné“ rady.
Pepa neváhá ani chvilku, a dá se do odstrojovaní motocyklu z kapotáže a hned i nachází příčinu. Kus těsnění z krytu odpadl přesně na kolena výfuků a dal se do dýmání. Hezky se to tam zapeklo, čeká se na malé ochlazení součástí a pak se to něco, co zbylo, otlouká klíčem očkoplochým 14 ctkou a příručným nožíkem seškrabuje z výfukového potrubí pryč.
Radou se účastňují všichni členové výpravy, kromě Jardy, Pepy a Vaška juniora, kteří rukama opravují. Při té příležitosti se ozve Pepovo hlasité podivení: „doprdele, moje hodinky, a já je už odepsal a jdou“. Hodinky pohodlně ležely v útrobách kapotáže. Takže, každá nemilá událost má i milou…událost.
Do čela kolony se staví Karel, zapíná GPS a jedem dál. Hladký povrch cest Rakouských se mění na  nehladký cest Maďarských, a tak jako poprvé, když jsme jeli na náš výlet v roce 2011, se najednou rozsvítí, začne být příjemné teplo a my konstatujeme, že chytrý telefon měl pravdu. V Maďarsku bude napos és meleg. To není nadávka, ale překlad slunečna a tepla. Jsem si to vygugloval.
Přiřítili jsme se do místa našeho prvního rozbalování ráno pracně sbalených věcí, najeli do kempu, který sousedí s lázněmi, byť neznali slovo maďarského jazyka (to není jazyk, to je diagnóza z ORL) domluvili si jednu noc a perfektní místo pro 8 stanů, kousek od plotu, přes kterého branku byl vchod do lázní.
Nastal ten pravý mumraj, ozývaly se výkřiky jako: „… kde mám tyčky od stanu….ježišííí… já ty vzpěry strkám do špatné díry… nemá někdo zbytečné kolíky…“ Ty tečky jsou sprostá slova.
Tábor vybudován, a protože do ceny za kemp patří i volný vstup do lázní, jdeme na oběd a pak hned do horké vody. Místní bufet je parádně zásoben, hotová teplá jídla dle chutě (takže skoro všichni guláš) a ležení ve vodě jak stádo hrochů, takto proběhne čas do večera.
Pak se sedí u v přibližném centru „osady“, popíjí se, kdo co přinesl, kolují láhve a rada starších dává do GPS trasu příštího dne. Rozhodnutí je takové, že nepojedeme dál na jih pod Balaton, rádi musíme souhlasit s Karlem, nebudeme brousit Maďarskou dolinu od lázní k lázním, což byl původní nápad, ale otočíme směrem západním a to tak, že někam ke Grazu, kde budeme jezdit vršky Rax Alp.
Hlavní událost prvního dne: Pepa zadýmoval“.

 

15. 6. 2014

Ráno žije kemp svým životem, je slyšet zvuk doznívajících motorových pil, to Pavel s Václavem seniorem (dle sdělení ostatních, nemám to ze své hlavy, když spím, tak spím) dokončili dřevorubeckou činnost, když se těsně po půlnoci dali do stromů Šumavy a přes Český les a Hory Krušné se dopracovali do Krkonoš. Shodně tvrdili, že Pavel porážel a Václav čistil, kterouž to činnost si v Krušných horách vyměnili. Začínají syčet plynové vařiče, tady je dobré zmínit, že Pavlovi jeho hodné dcerky nakoupily a zabalily všechno, co bude taťka na cestě potřebovat a tak vytáhl zbrusu nový, moderní vařič, k tomu přístroji sadu osmi náplní, odstranil z vařiče obal a jal se to dávat dokupy, aby si ohřál něco z obrovské zásoby jídel. Však říkám, hodné dcerušky. Jedna plynová náplň myslím vydrží nejmíň týden, tedy pro potřeby jednoho chlapa. Ovšem jestli si dcerušky neřekly, že by taťka třeba chtěl upéct husu pro ostatní účastníky zájezdu, která se jak známo nejlíp udělá, když se peče celou noc, aby nebyla moc suchá a byla dobrá kůrčička.
Pije se kafe, posrkává horká polévka a čeká se, až se otevře branka do lázní, kde by jsme se v bufetu dorazili něčím už hotovým. Nápis říká, že je branka otevřená v devět, zkouším za kliku a ono ejhle, otevřeno. Pavel se přidává, vstupujeme ve dvojici na území lázní, když tu najednou vyrazí proti nám postavička něco jako hlídače a proudem hrdelního zvuku nám nehorázně nadává, když vidí, že narazil na dva tupce, kteří bůh ví proč, neovládají Maďarštinu, když je to ten mezinárodní jazyk, začne doprovázet zvuk i mimikou, to už jsme pochopili, že opravdu bude nutno čekat do deváté. 
Čas odjezdu stanoven na třináctou hodinu, využívá se vstup do lázní, pojídá se u bufetu, pomalu se balí stany a zase vše nakládá na motorky.  V brzkém odpoledni uděláme trošku rámusu mezi karavany a stany, odevzdáváme „ten oný něco“ (čip) v recepci a jedem. GPS nás vede nejkratší cestou z Maďarské roviny do podhůří Alp. Mineme příhraniční městečko Koszeg a jsme v Rakousích, těsně za hranicí před Lockenhaust přestávka na kafe. Paní v malém bufetu nám kupodivu rozumí, vyleze z ní, že umí srbochorvatsky a že sem tam něco rozuměla. Popovídáme s ní, takové ty věty o počasí a jak se máme všude dobře, že nám vlastně krom vyšších platů, pevnějšího zdraví nic nechybí. Při odjezdu se nějak dlouho sedí v sedlech, čeká se na Pepu sedícího pevně na motorce, ale Jarmil ještě nesedí, pak ano, v zrcátkách pozorujeme tuto činnost (Pepa s Jarmilem jezdi předposlední) už to vypadá, že kopnem za jedna a jedem, když tu Jarmil slézá, Pepa divoce gestikuluje rukou směrem k bufetu a Jarmil odchází. Vrací se je vidět, že kroutí hlavou, Pepa pak šmátrá rukama po těle, nachází klíče, zasouvá do spínací skříňky, startuje, Jarmil nasedá a jedem. Mají to oba zmáknuté, ovšem, Pepa tvrdí, že Bondy byl v hledání klíčů vždy rychlejší. Jarmilka se pak stěžovala, že Pepa pořád něco hledá, tentokrát klíče, které místo na lavičce u bufetu měl (kdo by to řekl) na opasku.

 

Karel vede kolonu nádhernou krajinou, trasa vede po kopečkách s perfektním asfaltem, vyjíždíme do sedel kopců, spouštíme se do dolin. Je čas sekání luk, voní čerstvě posečená tráva a někde už i seno. Zapomínáme na hrozný nápad vláčet se nekonečnou Maďarskou rovinou, užíváme si pohledu na „vzorně“ upravenou krajinu. Někdy to jsou až kýčovité obrázky.Projeli jsme Naturpark Pöllauer Tall a k večeru začali hledat nějaký kemp, po zjištění, že v městečku, kterého jméno jsem zapomněl, kam nás zavedla GPS, žádný kemp není a místní pension je nehorázně drahý se hledá náhradní místo. Vracíme se po vlastních „stopách“ dle rad GPS do městečka Langenwang , kde nacházíme přesně to, co taková parta lidí potřebuje. Kemp Evropa ne moc veliký, paní majitelka je osoba neurčitého věku, pohybuje se o berlích, ale je velice čiperná. Zkouším sjednat cenu, i když tomu moc nevěřím, ale co, zkusit se má všechno. Ona chce 9 Euro a za žeton do sprchy na teplou vodu 2 Euro, navrhnu deset za všechno, spíš jenom z hecu, protože jsem počítal, že bude chtít nejmíň 15 za každou osobu, stan a motorku. Přikývne, že tedy domluveno, oznamuji tuto radostnou novinu osádce a nastává rozbalování, viz jako včera. Večerní sezení tentokrát není u stanů, ale u recepce, kde jsou dva stoly s lavičkou z každé strany. Pani majitelka nám poradila kam zajít na jedno, opravdu zajít ne zajet. Kousek od kempu je hospůdka, kde dáváme večeři no a pak už hurá na kutě, stejně jsme večerku protáhli alespoň o dvě hodiny.
Hlavní událost dne: Pepa hledal klíče.

16. 6. 2014

Nebudu se opakovat v popisu ranní činnosti, celkem to samé jako v předešlém kempu až na fakt, že jsme s Pavlem pokročili z Krkonoš do Orlických hor. Původně, dle rozhodnutí o struktuře našeho putování se mělo balit a jet zase někam jinam. Jenže při večerním povídaní jsme přijali rozhodnuti, že se v kempu strávíme i další noc, čímž se vyhneme balení. Samozřejmě se souhlasem pani domácí. Nebyla proti. Jedna z výhod kempu byla i ta, že byl cca 100m od prodejny a teď nevím, Lídl, Meinl, prostě něco takového. Snídaně byla z čerstvých zásob prodejny, tady je nutno říct, že nás pani domácí při včerejším přivítání poučila o nutnosti třídění odpadu. Karel neodhadl velikost objemu svého žaludku a jeden rohlík prostě zůstal v pytlíčku, který putoval do koše na směsný odpad. Večer po návratu, nebudu předbíhat čas, řeknu co až po návratu.
Kolem deváté se kolona seřadila a vyrazila směr cíl dnešní etapy, kterým byl okruh po severní-západní části místa našeho kempovaní, totiž část podhůří Rax Alpe - Nasswald a motorkářská hospoda Kalte Kuchl Alpengasthof.

 Nošení dříví do lesa, popisovat krajinu a to jak si tam každý najdete to „svoje“ místo, kde byly supr výhledy, či kus cesty, kde se dřely stupačky o asfalt v zákrutách. Já bych dal k lepšímu místa za obcí Naßwald, Wirtshaus Raxkönig, cesta kopíruje místní říčku a projíždí se skalní soutěskou,

 moc hezké poježdění. Motorkářská hospoda nezklamala, domácí jídlo skoro jako u nás, takže knódl a gulasch dali skoro všichni. To, že bylo narváno lidmi, kteří byli narváni do kůže či gumotextilu a na přilehlém parkovišti bylo množství motorek různého provedení, bylo jaksi normální…motorkářská hospoda!.

Moc se nám nechtělo pokračovat dál, člověk by si nejraději dal jedno, dvě… a po čtvrtém se chlubil, jak právě on zdolal tu vracečku nejlépe, a jak ta jeho mašina je právě ta nejlepší protože… prostě kecy u kterých se tak dobře popíjí. Takže to bylo úplně jinak, po dopití (brrr) všelijakých nealko nápojů se vyrazilo dál, a zase ty vracečky a stoupání a spouštění se do údolí až do večera, pravda, s přestávkami na kafe a cígo.
Po návratu do kempu, sprchování a večeři z vlastních zásob se sedí před recepcí a přichází paní majitelka opírajíc se jenom o jednu berlu, nesouce v druhé ruce (dost dobrý výkon) pytlík a něco brebentí. Koukáme na ní nechápavě, než nám dojde, že je to o tom, že ten rohlík je pořád v pytlíku, zda ho někdo nepostrádá. Karel vypnul prsa a prohlásil:“ to je dobrý, klidně to vyhoď, jíst to už nebudu“. Ovšem paní kempová jak se zdálo, nenaučila češtinu, tak zatvrzele pořád dokola mele tu svou. Co s tím? Jak jí má člověk vysvětlit, že to není z naší strany mrhání potravinou, ale den starý rohlík už moc k jídlu není, pokud už má člověk nakoupeny čerstvé. Rychle se hledají nějaké německé slovíčka v hlavě, načež to Karel vyřešil jednoduchou německou větou, hodně zkrácenou německou větou oznamovací, “rohlík kaput!!!“ Byste neuvěřili, paní kempová bez jediného slova jde zpět k místu třídění a pokládá pytlík, tam odkud ho vzala.

 Večer probíhá hodnocením denního výkonu a samozřejmě se dostává na stůl pivo, a i nějaké ostřejší pohonné hmoty. Nijak to nepřeháníme, večerka je večerka a taky, whiska došla. Ještě tedy příhoda o Pepovi, než se on stihl pořádně posadit a přidat své zážitky, ozve se od stanového tábora Jarmilka (takhle večer už to nejde, aby byla za Jarmila): „Pepooooo, tak kde jsi!?!“ Bylo slyšet takové opravdu tiché vyjádření ostrého odporu a odkráčel plnit své noční povinnosti. To vyjádření bylo něco jako: „Bondy byl lepší baťůžek“. Jenže Pepa řekl určitě něco jiného, něco, jak moc se těší a tak. To jenom já jsem si vše vymyslel. I když, jak na tu příhodu vzpomínám (přeci jenom je leden 2015 a ne všechno má člověk přesně v hlavě) proč se ostatní členové moto-výpravy tak smáli? Že by tomu rohlíku, který byl kaput?? Asi ano. 

Hlavní událost dne: Pepa byl odvolán plnit noční povinnosti a nikdo nebyl škodolibý.

17. 6. 2014   

Tato noc byla poslední v kempu Europa a tak ráno po snídani nastal čilý ruch, vše zvládáme s rutinou borců, kteří jinak než pod stanem nespí. Nic zvláštního se nestalo, jenom to, že Pavlovi shořel jeho nový vařič. Jak se to stalo, nikdo neví, prostě to chytlo jinak, než je napsáno v návodu na použití a po shoření plastové části mu je vařič i s náplněmi na rok naprd.
Nemohu napsat název příslušného zařízení, protože by to mohlo být vzato jako poškozování značky (nechtěl bych být popotahován nějakou moc dobře prosperující firmou) a taky, ani za boha si nevzpomenu, cože to  za značka byla.
Vyrážíme do jiné části Rakous, Rax Alpe jsou kouzelné, vřele doporučuji každému milovníku jednostopého vozidla strávit tam dva-tři dny. Ale jsme nažhavení podívat se do ještě krásnějšího prostředí, o kterém nám Karel včera večer tak zajímavě u whisky vyprávěl.
Místo našeho dalšího poznávání Rakouska je Halsttat. Přesun je docela dlouhý, poprvé se po cestě navleču do nepromoku, ale jenom já, ostatní tvrdí, že to co je před námi a nad námi nejsou dešťové mraky. Já vím své, odolávám kecům, statečně na sebe navleču návleky na boty, spodek, vršek i návleky na ruce. No a jak se od pumpy vyrazilo, pod vousy se směju, jak všichni zmoknou, protože začíná deštíček-svině. Ku vzteku jenom pár kapek a po cca 50 km je náhle zase sluníčko a teplo. Doprdelky!! Vynucuji si zastavení kolony a jdu se odstrojit, v tom mi ovšem všichni brání, protože prý, když to budu mít na sobě, pršet nebude, jsou to ale dobráci.
Projíždíme krásnou krajinou, kolem výhledy na horské masivy, když se nemusí spěchat, a my nespěcháme, je to zážitek. Takže stručně, projeli jsme města Krieglach, Kinberg, Bruck an der Mur, Leoben, tady se malinko bloudilo, přeci jenom trošku větší město, ale pak už pohodově dalším krásným údolím na Trieben, a po přejetí Trautenfels se nám otevřel výhled na masív Grimming. (vyguglujte si to, nádhera) Hezky bylo na posledních cca 30 km, za městem Bad Mitterndorf, kdy se nejdříve vyjelo někam vysoko do kopců a následným sjížděním k Halštatskému jezeru. V kempu sice místo bylo, ale Karel navrhl, že v Obertraunu (cca 5 km zpět po cestě, po které jsme dorazili) je pension, kde je majitelkou nebo spolumajitelkou nějaká pani z Česka, a po několika nocích strávených pod stanem nebude od věci se vyspat na posteli. 

 Jak rozhodnuto, tak vykonáno. Pension jsme našli, majitelka byla sice někde na cestách, ale pani správcová po našem telefonickém hovoru s paní majitelkou, dostala povolení nás ubytovat. No, nevím. Nacpat devět lidí do dvou pokojů, pravda, místo tam bylo. Pomyslel jsem na noční směny dřevorubců a zabral místo venku pod stříškou na vypolstrované lavici. Jistota je jistota. Až nastartuji Husqvarnu, Pavel se přidá, Milan taky a co pak. Ráno pokrčené tváře od nevyspání…kdepak, jistota je jistota. Pension má svoji restauraci, ovšem v tento čas ještě mimo provoz a tak bereme zavděk místní prodejnou, kde nás upozorní, že pokud tady chceme zůstat i další dny, je nutno se zásobit, protože je zítra nějaký svátek. Nakupuje se asi tak, jako když jde člověk do sámošky hladový.  Na dvorku je prima posezení pod stromy, zabíráme, cpeme se a vytahují se předposlední zásoby. No a večerka. Nikdo se nikomu necpal do postele, rozdělení zafungovalo dobře. Ovšem druhý večer…ale to až zítra.

Pokud si dobře vzpomínám, Pepovi se tento den nic pozoruhodného nestalo.

 

18. 6. 2014

Nádherné ráno, počasí nám přeje, slunečno, teplota někde kolem 20°C, co víc si může motorkář přát. Prvním cílem dnešního dne je Gasthof Gosausee, což je místo v kopcích, odkud je nádherný výhled na Dachstein. Musí se projet Halstatt. To je opravdu zážitek, tam neváháme a svátek nesvátek zabereme první volné místo u jezera a Japonci jsou proti nám se svým zvykem všechno fotit žabaři. Místní se už schází, většinou oblečeni v krojích, lacle, kožené kalhoty, děvčata a ženy takové něco, co dělá navrchu udělanou babu i z vyloženě neudělaných navrchu bab.

 Pokochali jsme se panoramatama, jezero je obkrouženo masivem skal, udělali spoustu fotek, asi rekord v průběhu celého trvání výpravy a vyrazili přes tunel nahoru k prvnímu cíli. Povedlo se, nakonec, nebylo to daleko. Pokochali se výhledy na ledovec a popojeli k další destinaci dnešního dne a to Post Alm. Hezký byl přejezd národním parkem, kde chcete nebo ne, musíte vytáhnout eura a u závory zaplatit přejezd. Vystoupáte někam hooodně vysoko do kopců, narazíte na domek se závorou, odevzdáte mince a pak nastává další kochačka.

Vyjede se až do lyžařského střediska a po tom, co zjistíte, že v místní restauraci je schnitzel za 11 euro a za 6 je kartoffel salat, řeknete si něco o (sprosté slovo) a jako my se spustíte dolu k městečku Abtenau, kde po cestě narazíte na hospodu u cesty, název jsem vypustil, kde dostanete za 5 výbornou gulasch suppe. I s malým pivem. Velké jsme neriskovali. Pocourali jsme pak po různých trasách v okolí masivu Dachsteinu a zamířili k dočasnému domovu.

 Dnešní večer byl věnován dopití zásob, protože se Milan prásknul, že má narozky a taky Vašek jun. hlásil, že je nutno na dálku připít k narozeninám své dcerky, mé vnučky. No, úkol veliký, ale správný chlap roste s velikým úkolem. Nebudu tady sdělovat, co všechno chlap musí vypít, aby byl veliký úkol splněn. Výsledek byl ten, že Milan netrefil na první pokus na svou postel. Vytrvale mluvil na už spícího Pavla, sedíce na posteli Vaška a Jardy, (prý se tam nejdříve chtěl mezi ně uložit, ale bylo mu vysvětlováno, že tam nepatří) protože měl za to, že Pavel nechrápe, ale Milanovi vlastně odpovídá. Nakonec vše dobře dopadlo a i Milan našel své zázemí. Ještě jsem zapomněl událost, co se stalo Pepovi. V tento den jsme se poprvé a naposled jako kolona roztrhli. Vašek jun. s Jardou hnali své rychlé stroje v zatáčkách rychleji než jsme my pomalejší byli schopni. No a přehlédli odbočku na předem domluvenou pumpu, kde se muselo tankovat, muselo říkám proto, že prostě já s Milanem jsme museli furt tankovat. Chopper jak známo není cesťák. Jak tam na ně čekáme, Pepa zjistil, že sedět na obrubníku není nic pohodlného a s prohlášením k Jarmilce: „Bacha, tam nesedej, jsou tam mravenci!“; si ustlal hlavou přímo do dalšího mraveniště. Tuto nepříjemnou okolnost zjistil po cca deseti minutách, když už mu mravenci lezli od uší přes čupřinu za límec jeho moto-oděvu.  Jistě pak byl rád, že nemá sebou Bondyho, protože ten by mu tak jak Jarmilka odstranění dotyčného hmyzu neprovedl. Pozorovat Pepu, jak poskakuje a ohání se rukama, bylo moooc veselé.

Návrat do pensionu jsme provedli i s trhačema kolony-našli se po pár telefonátech.
Hlavní událost dne: Pepa ulehnul do mraveniště.

 19. 6. 2014

Jenom ve zkratce. Objeli jsme všechny okolní jezera, to znamená Wolfgangsee, Attersee a i jiné see, pohodové ježdění a když už každý den o Pepovi, tak musím na něj prozradit, že je to kluk otužilec, i přestože až tak moc veliké teplo nebylo, vrhnul se jako jediný z chlapů do see a plaval. Ostatní dělali, že tam nejsou a drze si vařili kafe na vařičích, Pavlovi jsme kafe udělali taky. Když už byl ten jeho vařič na h…..
Hlavní událost dne: Zjištění, že je Pepa tučňák, když se koupe i v mrazivé vodě.

20. 6. 2014

Den odjezdu domu. Karel prohlásil, že toho ještě nemá dost a zůstal. My ostatní vyrazili směr domov. V rámci urychlení se použila dálnice od Salzburgu přes Linec, tam se odpojil Jarda, který nabral směr západ, na hranicích opustil výpravu Vašek junior, Pepa s Jarmilkou (Jarmil byl v poslední večer ponížen na ženu) zamířili na Lipno do kempu, a představte si, prý se koupali. Trojice nejstarších dorazila zpět do Pořežánek k večeru, pod pergolou hodnotili zájezd až do noci, padla jedna nebo víc láhví whisky Pavle a Milane?? Nepamatuji.
Každopádně jsme zase do Bosny nedorazili, tak snad letos, itinerář mám připraven od loňska, a i kdyby padaly trakaře, tak tam prostě dne 13. června vyrazíme!!!

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE