Grossglockner za dva a půl dne

Všichni ho znaj. Většina už tam byla. Já ovšem ještě ne, proto sem tam zajet musel, abych se přesvědčil na vlastní kůži, zač je toho "hochenalpenštráse".

Grossglockner za dva a půl dne

Kapitoly článku

Pátek 8.7.2011

...tak konečně nastala chvíle, kdy míjím mýtnici a vjíždím na profláklý a všemi známý Grossglockner... pro mnohé již známá věc, pro některé stále skvělý zážitek a pro některé strašná nuda. Co ovšem předcházelo této anabázi?

Z původních cca čtyř motorek nakonec vyrazila z Oder pouze jedna. Znáte to. Jeden najednou musí na dovolenou, druhý nemá čočku a další… už ani nevím. Toto mě však nemůže odradit. Vybaven klasickými cestovatelskými proprietami (brašny, tankbágl, top case a mou lepší polovičkou) vyrážíme o půl třetí na cestu. Jelikož nás čeká cca 660 km, volíme nepopulární dálnici a legálním tempem míříme k Mikulovu. Cítím zvedlé těžiště z báglů a spolujezdce a tím horší ovladatelnost. Na highway to sice nevadí, ale v zatáčkách mimo musí člověk ofafrně. Taky reakce na plyn je o poznání horší, ale co, nebudeme sportovat, budeme cestovat... Po překonání novějších úseků dálnice se napojujeme před Vyškovem na tu asi nejhorší část cesty. Tak rozbitý povrch cesty mi úplně rozkostičkovává obraz a jsem vděčný za sjezd v Brně směr Vídeň.
Cestou občas stavíme a zkoušíme koupit rakouskou desetidenní známku na mášu. V Česku? Si děláte prdel! Zapomeňte, že směnárny a čerpačky něco takového mají. Mnohde ani neví, že vůbec existuje. Po přejetí čáry se ale karta obrací a usměvavá paní u přepážky mi podává kýženou známku za „styži ojro petdesát“ . Nevím, kam se to lepí, tož to plácnu na plégo a fičíme dál.
Najíždíme na novou dálnici směr Wien a malinkato zvedáme rychlostní průměr, jelikož je fakt dost hodin a cca 450 km před námi. Stále dálnice. Nuda, nuda, fádní tři pruhy a řidiči, co vás už zdaleka pouštěj, když chcete předjet. Začíná bolet zadek (mimo dálnice věc prozatím nepoznaná) a mám pocit, že zánovní sada Michelin Pilot Race nechává vzorek v černé stopě milimetr po milimetru na asfaltu. Jo vím, jsou to závodní gumice, ale byly za super cenu a v zatáčkách se budou hodit. Pro rejpaly, co tvrdí, že se nezahřejou, malá poznámka. Po 3 kilometrech měly gumy už cca 40 stupňů a během 15-ti minut byly dokonale zahřáté. Ve finále zmizelo po přibližně 1500 km asi dva milimetry vzorku, což je víc než super.
No, skončili jsme, jak to rubem po Austria highway. Sem tam sprchlo, ale jen málo. Ani jsme nemuseli použít nepromoky. Možná taky z toho důvodu, že žádné nemáme. Jsme přece ku**a drsoni ne??? Nevím, kudy tudy jsme to přesně jeli, ale jak se začalo chýlit k večeru, vyskočili na obzoru Alpy.
Přestal jsem sledovat provoz s takovou intenzitou a začal slintat nad majestátností těchto hor. S blížící se tmou byly kontrastně vidět zasněžené vrcholky, kolmé skály a hluboké soutěsky. Prostě nádhera. Jelikož kromě motorek milujeme taky horskou turistiku, začali jsme si připadat jak v ráji. Asi hodinku. Pak se to pos*alo. Setmělo se, což mi zas tak nevadí, ale začalo více ch*át, auta přede mnou házela vodu přímo na mě a já prd viděl. Jelikož vodu na cestě moc nemusím, hoooodně jsem zvolnil. Moje lepší polovička si začala stěžovat na postupující chlad (později jsem zjistil, že zapomněla doma termovložku do gatí) a já taky byl už trošíííčku utahanej. Ještě že už jsme sjeli z dálnice.
Najednou jsem v nočním temnu zahlédl ceduli „poslední vjezd na Grossglockner Hochenalpenstrase v 20:30“. Ha, asi se blížíme. Vřítili jsme se do městečka Fusch am der Grossglocknerstrasse a začali hledat kemp. Po ověřených informacích, že je hnedle u mýtnice, mi napadlo, že bude snazší najít tu mýtnici. Po té, co jsme již vyjeli z městečka a začali ukrajovat mokré zatáčky zvedající se k průsmyku, zastavil jsem a po společné poradě to otočil zpět do města. Zaručené info z interfernetu selhalo. Noc, zima, mokro, no co no, tak kašlem na kemp a stavění stanu a pojedem do penziónu. Těch tam je fakt hafo. Zastavujem u jednoho s cenou 16 ojro na osobu i se snídaní. Bohužel i přes svítící okna jsem se nedoklepal a nedozvonil. Pokračovali jsme dál až k nějakému hotýlku. Raději jsem se neptal na cenu, ale na kemp. Se slovy „no to mně posol bulvu“ jsem koukal v podstatě přes cestu, kde se kemp nacházel.
I přes pokročilou noční hodinu (bylo 22:30) jsme byli v pohodě obslouženi s tím, že si máme vybrat místo, co se nám bude líbit. Zaplatit a zapsat se máme až zítra, jak budeme mít čas. Stavění stanu bylo otázkou několika málo minut a pak už jen balíček tyčinek od Havlíka a spinkat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.03
Známkováno: 35x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist