Grossglockner 2013 (reedice)

Den odjezdu

V pondělí, už brzo ráno vstávačka, žádný dlouhý okounění se nekoná, velmi rychlá snídaně a v osm hodin už s Pepou u něho na dvorku dobalujeme poslední věci na náš stroj, který, jak pevně doufáme, nás vyveze až do plánovaného cíle. V devět hodin se loučíme s naší malou vesničkou a frčíme směr Chlumec nad Cidlinou, kde máme u Bikersu sraz s druhou polovinou výpravy. Cesta nám pěkně ubíhá, a i když máme asi tak půl hoďky skluz co se týče odjezdu, tak na místo setkání dorážíme s akceptovatelným desetiminutovým zpožděním.
Následuje srdečné pozdravení se a nezbytné focení k počátku naší cesty. Jak já se nerad fotím! Ale nedalo se svítit, zatnul jsem zuby a první fotky jsou na světě. Najednou jsme si všimli, že toho Přéma s Majkou vezou nějak málo, a tak jsme sundali kola z mojí věrné káry a pěkně jsme je přendali k nim, aby byli taky trochu zatížený, samozřejmě až po domluvě a optání se, jestli je to možný. Po celkem rychlé rozmluvě mistrů vodičů, kudy bude cesta pokračovat, nasazujeme blembáky a odjíždíme směr Čáslav, Havl. Brod a dále na jih. Jízda je příjemná, od Chlumce už jsme nějaký ten kilometr ujeli, ale je trochu chladněji, takže zastavujeme u jednoho hostince, už ani nevím, kde to bylo, ale myslím, že to není důležité, abych tady vyjmenovával každé místo, kterým jsme projeli a dáváme si výbornou polívku. Po zahřátí našich koster proběhla namátková kontrola bagáže a podobných věcí, jestli vše drží jak má, můžeme v klidu startovat. Když už jsme to měli pěkně rozjetý a pádili jsme vstříc nevšedním zážitkům závratnou rychlostí 85 km/h, přišel řekl bych nejdůležitější okamžik celé cesty, který měl v jednu chvíli rozhodnout o tom, jestli bude možno pokračovat v cestě nebo to bude absolutní fiasko. 110 km od domova se z motoru ozval velice nepříjemný zvuk, ten se v zápětí zastavil, ale zadní kolo se naštěstí točilo dál, začal jsem mít velice nepříjemný pocit, otočil jsem se tedy na Pepu a položil jsem mu otázku, co se děje? Odpověď, která přišla, mě hodně zdrbla, zadřeli jsme, kámo!!! Ještě před tím, než se ozval ten zvuk, jsme měli před sebou mírný kopec před dlouhou, rychlou rovinkou, jenže vítr foukal do zad a válce se nestačily ochladit. Byli jsme skoro na konci té rovinky, Pepa už se chystal vyřadit a měl ruku připravenou na spojce, no a v tom se to stalo, dojeli jsme ještě pár desítek metrů, zastavili jsme, koukli na teploměr, který je připevněn na válcích a bylo tam 180´, začali jsme tedy chladit a doufat, že se vše v dobré obrátí a my budeme moci pokračovat v cestě. V létě jsme totiž už jednou zadřeli, vyběhly oba čepy do stran a bylo vymalováno, takže jsme potom zajížděli, co to dalo, abychom do doby, než vyjedeme do Alp, měli nalítáno co nejvíc kilometrů. Zvládli jsme jich něco málo přes tisíc. V tomto okamžiku se ovšem zdálo, že to bylo málo. Po dlouhých a trýznivých minutách stání jsme usoudili, že bychom to už mohli zkusit nakopnout, teplota již byla pod stovkou, tak jen houšť.
Pepa se k tomu postavil, šlápnul a…, motor bez keců hned naskočil, jupíííí, pokračujeme v cestě, ale bylo to fousový. Ukrajujeme další kilometry, i když jsme museli teda fest zvolnit a o zastávkách trochu laborovat s motorem. V ten den už se naštěstí nic zvláštního nestalo, takže v klidu dojíždíme do našeho prvního stanoviště v jižních Čechách. Po nějaké době hledání nacházíme i místečko, které nám poslouží jako noclehárna. Rozbíjíme tedy tábor, zapalujeme oheň na zahřátí, probíráme první den cesty, ale posedíme jen chvíli, jdeme radši chrnět, at jsme na zítra fit.

Úterý

 První noc byla celkem klidná, až na srnce, kterýmu se nejspíš nelíbilo, že jsme mu vlezli do revíru, tak po nás štěkal, na druhou stranu, lepší štěkající srnec, nežli nepříčetný myslivec s nabitou špuntovkou. Ráno v poklidu vaříme kávu, či co kdo chce a pomalu se dostáváme do provozní teploty. Zhruba o hodinu později máme již vše přikurtováno na nosičích, sedáme tedy za stroje a vyrážíme směr hranice. Nesmíme ovšem zapomenout, že budeme potřebovat též dalniční známky na moto, a tak tedy zastavujeme u pumpy a kluci vyrážejí prosvištit si některá německá slovíčka, po chvíli se objevuje Přéma a s úsměvem na líci nám vypráví, jak se snažil německy vysvělit co potřebuje a pumpařka na něj v tom jeho snažení najednou krásně česky, vy budete nejspíš chtít dálniční známky na motorky že? Při jedné zastávce někde před Salzburgem potkáváme trojici českých motorkářů, kteří mají namířeno k orlímu hnízdu, a tak se s nimi dáváme zhruba na 45 minut do družného hovoru. Kecání již bylo dost a tak se rozjíždíme každy na svou stranu, po nějaké době si všímáme, že se krajina konečně začíná více zvedat do výšky. Blížíme se. Ovšem pozor, hory nám jak vidno otupily ostražitost a najednou koukáme, že jsme nějakým nedopatřením zakufrovali do Reichu, řekl bych Berchtesgaden, že to byl. Museli jsme tedy k pumpě a zeptat se, kde jsme a kudy, tudy zpátky do Rakouska, někteří lidé ovšem dávali najevo, že nemají zájem pomoci, naštěstí tam byl jeden pán, který ochotně vysvětlil na kterou stranu se vydat. Pro jistotu, abychom se přesvědčili o správnosti a hlavně pochopení jeho vysvětlivek, potkáváme malý krámek, kde byly před ním vystaveny malé mapky, po shlédnutí jedné z nich, jsme se našli a přes Hallein jsme se dostali zpátky na správnou cestu. Kolem osmé hodiny večerní dorážíme konečně do Zell am See, kde bude náš druhý plánovaný nocleh. Nějakou chvíli jsme hledali místo, kde bychom se mohli uložit ke spánku. Kemp nacházíme chvíli po příjezdu do města a co nevidět přichází na řadu další lekce němčiny, jedeme s Pepou k jednomu klasickému alpskému baráku, kde je velitelství toho kempu. Bylo mi přiděleno objednání noclehu, nicméně jaktak přijíždíme blíže k baráku, je jasné, že terén neumožní, abych se k tomu baráku i jen přiblížil, a tedy dojde na plán B. Pepa odchází do kopce, zvoní na zvonek, paní otvírá a já jsem v sajdě připraven na dálku radit s němčinou, abychom nemuseli chrnět někde na lavičce. Tak tedy na sebe s Pepou na dálku voláme (řveme) a snažíme se společnými silami domluvit přespání, kupodivu nejsou potřeba ani ruce ani nohy, to už ovšem přichází na scénu Majka, zkušená to germanistka, která si bez problémů poradí. Za chvíli už rozbalujeme věci, stavíme stany apod.
Po zabydlení zjišťujeme, že nikde není ohniště, či něco podobného, abychom se mohli trochu ohřát, přichází tak na řadu alternativní řešení, placatice. Bylo dobré, že tam svítilo alespoň pouliční osvětlení, mohli jsme tak ještě chvíli posedět a pokrandat, než jsme se uložili ke spánku. Dobrou.
 

Středa

Den D je tady, ovšem počásko nám nedělá vůbec radost, probouzíme se do mlhy a dost velkého vlhka, měli jsme sice sajdu přikrytou plachtou, ale to hrozný vlhko se dostalo i pod ní a vůbec skoro všude, takže doufáme, že vyleze slunko a bude aspon trochu tepleji. Jak se říká: Přání, je otcem myšlenky, dobrá věc se podařila a slunko se prodralo tou odpornou mlhou a začalo příjemně hřát, nálada se hned zvedla a tak jsme zabalili věci a vyrazili jsme na kopec. Před odjezdem z kempu nás ale ještě požádali dovolenkáři z Anglie, jestli si nás mohou vyfotit, asi ve svém životě takový exoty ještě neviděli, tak jsme jim udělali radost a zapózovali jsme. Tak, ale teď už opravdu sbohem maličký kempe a hurá odjezd k vysněnému cíli. Několikrát, jak je již našim zvykem od doby malého hvízdnutíčka, ještě ladíme motor a modlíme se, abychom to vycukli až nahoru. Ještě, že je kolem nás tak krásná příroda, člověk na tyhle myšlenky hned zapomene a kochá se. I ten pořádek co tam všude panuje je rozhodně k zamyšlení. Škoda, že to tak není i u nás, chtěl bych ovšem podotknout, že nejsem žádný, zelený blázen. No, jiný kraj, jiný mrav, ale tak to jsem poněkud odbočil od tématu. Uteklo to jako voda a už se pomalu blížíme k bráně na Grossglockner.
Chvíli tam stojíme a čekáme, než na nás příjde řada, netrvá to však moc dlouho, zakupujeme táges kartu a cesta je volná. Zatím se zdá být vše v richtiku, ovšem brzy poznáváme, že výjezd nebude žádný med, musíme zastavovat zhruba po každých dvou stech až třech stech metrech, jinak by mohlo být opravdu zle. Mysleli jsem si totiž, že budeme moci nechat věci v úschově v kempu a nahoru vyrazit jen tak na lehko, bohužel, museli bychom v kempu zůstat alespoň dvě noci, či jaká tam byla podmínka, nechtěl bych tu psát nějakou mystifikaci, takže výjezd musíme zvládnout v plné polní. Hned při první chladící zastávce nás předjíždí jeden kólista, a volá česky, tak co je chlapi, co stojíte? Jedeme né. Byli jsme trochu zahanbeni. Ale nevadí, cestou potkáváme i takové unterwassermany, kteří mají kola jen zavěšený na autech, a když vidí ceduli s nadmořskou výškou, zastaví, sundají kola z auta a vyfotí se u té cedule, aby dokázali jací jsou to borci. Neuvěřitelné!!! S přibývající výškou se mi cesta přestává líbit, protože sedím v sajdě, nemám pohyby motorky pod svou kontrolou a vidím tu příšernou díru pod sebou. Snad se to nerozjede. Postupem času necháváme Přému s Majkou za sebou s domluvou, že se buď potkáme nahoře a když ne, tak sraz každopádně dole, jinam to nejde. Když jsme dorazili zhruba do 1900 m.n.m. domluvili jsme se s Pepou, že už té hrozné výšky bylo opravdu dost, dojedeme do dvou tisíc a šupem dolů. Pak ovšem přišlo překvapení, když jsme uslyšeli řev 634ky, a posléze jsme spatřili i Přému s Majkou, tak jsme si řekli, že to už dokážeme, překonáváme strach z výšek a do těch dvou a půl tisíce metrů prostě dojedeme.

  Nakopáváme tedy náš stroj a vyrážíme za nimi. Koneckonců, už to nahoru není nijak zvlášť daleko, takže několik metrů navíc už nehraje žádnou roli.
Po několika málo zatáčkách, protínáme cílovou pásku a jsme na úplném vrcholu, výš už to opravdu nejde, alespoň ne na motoru, to už bychom pak nebyli horojezdci, ale horolezci. Chvilku se rozkoukáváme, ale hned jak to jde, žádám Pepu, aby mi sundal z nosiče káru, abych měl konečně pohyb pod svou vlastní kontrolou. Je tu nádherně a teplíčko. V životě by nás nenapadlo, že se dostaneme se sajdou takhle vysoko. Fotíme, kocháme se, všude kolem nás jenom hory, kam jen oko dohlédne. Povinně kupujeme nějaký ty drobnosti, jako jsou pohledy a samolepky na blembáky. Idylku nám maličko naruší přílet Medicoptru 117, v krámku byl totiž nějaký kolaps. Naštěstí vše dobře končí, a vrtulník zase brzy odlétá. Obáváme se ale, že až budeme odjíždět, nastane kvůli zásahu zdravotníků na cestě zácpa, vrtulník totiž posadili tak chytře, že musel být zastavován provoz v obou směrech. Obavy ale nebyly na místě, hned jak se silnice uvolnila, tak se to začalo zase pěkně posunovat, frčíme dolů. Je něco kolem půl třetí hodiny odpolední, nastává konec slunění se a inhalování čerstvého, horského vzduchu. Musíme se totiž ještě dneska dostat co nejblíže k hranicím, abychom ve čtvrtek mohli dorazit pěkně v klidu a ještě za světla domů. Tak tedy sbohem Grossglocknere, bylo tu krásně, ale vše má svůj konec. Odjíždíme ovšem s dobrým pocitem, že jsme to dokázali. Cesta dolů trvala další minimálně hodinu a půl. Nahoru jsme chladili motor, dolů zase dostávaly zabrat brzdy. Dole zastavujeme a ještě jednou sesedáme a ulevujeme gluteu maximu od téměř neustálé zátěže. Tato zastávka nemá ovšem dlouhého trvání, musíme prostě jet chca, nechca. Od tohoto okamžiku už zastavujeme jenom sporadicky kvůli napití, či tankování benzínu, i když vlastně po cestě už jsme i to pití řidiče vychytali za jízdy, (odkoukáno od Přémy a Majky) díky vám, tak můžeme frčet spokojeně do Čech. Po několika hodinách jízdy přichází krize, tomu se zabránit prostě nedá, Pepa natahuje nohy jak se dá, i přes reumaplechy si je dává, ale není to ono, takže sundává podprdelník ze sedačky, aby neuletěl, kdyby začal cvičit, což taky za chvíli činí, vstyk, sednout, vstyk, sednout, ještě Michal David s nějakou svojí vypalovačkou a bylo by to jak na strahovské spartakiádě.
Kolem jedenácté hodiny večerní, konečně přejíždíme čáru, a už se těšíme, až dorazíme k našemu pětihvězdičkovému ubytování na louce u lesa, kde jsme přebývali i první noc. Našli jsme to i po tmě na první pokus, dokonce i přesný místo s ohništěm, všude je však děsný mokro od rosy, ale trochu nepohodlí ještě nikdy nikoho nezabilo, s tím se muselo počítat, za světel reflektorů z motorek a pomocí čelovek, úspěšně stavíme bejváky. Posléze odchází Přéma do lesa pro nějaké to dříví na oheň, a i když bylo všechno dost mokrý, tak pomocí plynového minivařiče se mu nakonec podařilo dříví přemluvit, aby začalo hořet a dalo nám ze sebe trochu toho tepla. Sedíme, stojíme okolo ohně, někdo pije vínko, jiný pivko a mlčky chytáme to příjemný teploučko. Do kanafasu se odebíráme asi tak kolem druhé hodiny ranní. Na viděnou ráno.
 

Čtvrtek 

Ráno vstáváme kolem sedmé hodiny, kupodivu, zase do mlhy, už jsme si na ni ale tak nějak zvykli a na to mokro taky. Trochu nám dneska to balení drhne, ale to už asi bude celková unavenost celého člověka. Už se vidíme doma v horké sprše. Ani nevaříme žádnou kávu, jen tak lehce posnídáme a domlouváme se, že si ji dáme až někde po cestě u pumpy. Ještě trochu poklidíme na místě činu, sedáme a vyrážíme k Budějicům, po slunku ani památky, tak si říkám, dneska bude asi na motorce trochu zima. Naděje svitla, až když jsme dojeli do Budějic, konečně trochu tepla a slunka, bohužel, neradovali jsme se dlouho, hned za městem přišla zase pěkná slota, ale co, nějak bylo, nějak bude. Rozhodně si tím nenecháme zkazit posledních několik hodin výletu. Kdesi v lesích zastavujeme na odpočívadle, byl tam i malý krámek s občerstvením a dámou, která hovořila trochu z cesty, ale to bylo nejspíš tou lesní samotou, s kým si tam má taky chudák povídat že? Kupujeme každý dvě klobásy s hořčicí, křenem, dva chleby a k tomu vytoužené kafe, první teplé jídlo a pití dneska, taky poslední. I když bylo kolem nevábné prostředí, tak musím říct, že kulinářský zážitek to byl v každým případě, dobře pojedli, dobře zapili, nezbytně jsme též před odjezdem decentně poladili stroj, a odfrčeli směrem na tuhý sever.
Tentokrát už jsme snad nikde nezastavovali, tedy pokud mě paměť nešálí, a jestli ano, tak už to byly jen bezvýznamné, ničím se nevyznačující zastávky. Opravdu poslední zastávka, tzv. rozlučková přišla až u Čáslavy, tam jsme ještě chvíli pokrandali, vyměnili si pár postřehů z cest a pak už se naše sestavy rozdělily, hurá domů. Přéma s Majkou ku Hradci a naše sestava pro změnu ku Žďáru. Ještě nás ale čekalo malé, ale opravdu jen malé kufrování, přijeli jsme do Kolína a odtamtud se ne a ne vymotat, dokonce jsme se v jednu chvíli ocitli na silnici, která vedla pouze ke známé kolínské automobilce, takže kamioňáci na nás zírali co tam jako chceme.
Ale nakonec jsme tu správnou odbočku trefili a nasměrovat se rovnou domů už byla sranda. Bylo kolem půl šesté podvečerní, když jsme konečně spatřili naši malou vesničku, která nám tolik chyběla. Ovšem sesednout z motorky a vysoukat se ze sajdy, bylo poněkud obtížné, měli jsme už pocit, že jsme s motorkou tak nějak srostli dohromady. Po krátké chvíli ale jako by povolila těsně utažená pouta a tak jsem si pro změnu sednul ze sajdy na káru a odporoučel jsem se k vychutnání si dlouhé, horké sprchy. No, a co říci závěrem? Jsme velmi rádi, že jsme se mohli zúčastnit tohoto výletu, kterým jsme překonali zase nějakou tu malou metu. Důležitý je vrátit se vždy v pořádku bez újmy na zdraví, abychom ty zážitky mohli předat dál. Díky všem a příště třeba zase u nějakého toho cestopisu na přečtenou. Grüss Gott  
Ještě snad několik málo čísel: trvání výletu, 3.5 dne, najeto 1361 km, spáleno 85l benzínu a 2,8l oleje polosynt. Q8, na 100 km jsme spotřebovali 6,1l benzínu a 0,2l oleje.

PS: Poděkování Evě za velkou pomoc

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE