Alpy pro začátečníky

Pokud bych měl začít úplně od začátku, tak zřejmě tím, že zhruba 3 týdny před odjezdem jsem brousil na svém oblíbeném serveru (můžete hádat jakém ;-)) a zjišťoval, zda-li podobný nápad nemá ještě někdo jiný. Samozřejmě jsem nebyl jediný a tak jsem brzy našel akci s názvem Víkend 2.7-6.7.2010 po A/D hranicích za poznáním, kterou organizoval uživatel Horda_Stodůlky. Vzhledem k tomu, že jsme měli v plánu vyrazit s přítelkyní Janou, která má Hondu CBR 125R (maximální rychlost kolem 115km/h), velmi se nám zamlouval podtitul „Pohodová a poklidná jízda, žádné honění, spíš pro začínající cestáře.“

Na diskusním fóru nás několik lidí od nápadu jet na stopětadvacítce odrazovalo s tím, že je to blbost. A to jsem jim ani neřekl, že Jana jezdí teprve měsíc a půl… Nakonec se však ukázalo, že svojí jízdou patřila mezi rychlejší účastníky výletu. Ale nepředbíhejme… ;-)

Jako čerstvý majitel GPS (Horda mi den před odjezdem za symbolickou cenu přenechal svoji starou, již nepoužívanou) jsem v pátek ráno svůj nový přístroj nainstaloval na řídítka a zadal cíl Salzburg, kde jsme měli v plánu první noc přespat. Pro jistotu jsem si samozřejmě vzal i normální mapu a průjezdová místa ještě vytisknul na papír, který jsem nalepil na otáčkoměr. Vzhledem k předpokládané rychlosti a stylu jízdy, jsem neočekával, že bych jej moc využíval a mohl proto zůstat částečně přelepený. Seznam průjezdových míst se velmi osvědčil a proto jej každému vřele doporučuji. Člověk může jet jen dle dopravního značení a nemusí každou chvíli zbytečně vytahovat mapu, což je v motorkářském oblečení navíc dost otravné.

Plánovaný odjezd v 9.00 hod. od vysílače „Cukrák“ jsme bohužel nestíhali, protože ve stejnou dobu měla Jana zkoušku ve škole z předmětu „Traktory a jiné dopravní prostředky“, :-) a tak jsme vyjeli až o 2,5h později. Jana před školou zaparkovala motorku na trávě tak šikovně, že jí upadla na druhou stranu. Pod stojánkem byl totiž drn, o který se motorka nemohla dostatečně opřít, vlastně se od něj odrazila a letěla k zemi. Doufal jsem, že tohle byl první a poslední pád na této vyjížďce, ale jak dále uvidíte, bohužel jsem se mýlil.

Z Prahy jsme vyjížděli stejnou cestou jako ostatní, čili po „Strakonické“ a pak přes Volyni až na hraniční přechod Strážný. Na dálnici se Janě povedla nová maximálka, skoro 130km/h při jízdě s kopce s větrem v zádech. :-) Mé počáteční obavy, že pojedeme rychlostí spíše skútru, se naštěstí nenaplnily a cesta tak celkem snesitelně ubíhala. Nicméně proti běžné jízdě jsem měl stále dostatek času pokochat se krajinou a všímat si věcí, na které obvykle není čas. ;-) Silnice z Volyně k hranicím je pěkně točitá, je zde také kvalitní povrch a srdíčko každého „bikera“ zde notně musí zaplesat. Počasí nám vyšlo nádherně, sluníčko celou cestu pěkně svítilo a v látkovém oblečení se s občasnými zastávkami dalo přežít.

Přechod hranic proběhl naprosto hladce. Pouze jsme minuli ceduli Die Bundesrepublik Deutschland a pak projeli opuštěnou celnicí. Pokaždé, když překračuji hranice Schengenského prostoru si říkám, jak je úžasné, kam jsme za těch 20 let od revoluce dospěli. Nikdy nezapomenu slova svého otce, který kdysi bydlel 50km od německých hranic. Když jsem se ho ptal, jestli si někdy myslel, že bude takhle moci jezdit na „západ“ řekl mi: „To by mne ani ve snu nenapadlo. Německo pro nás bylo tak vzdálené, jako by leželo na druhé straně zeměkoule.“ Jsem proto rád, že zmizely ostnaté dráty a ti, kteří „chránili“ naši republiku se samopalem v ruce a vážím si toho, že můžeme svobodně a důstojně cestovat. Že nejsem jediný, dokázaly nesčetné počty Čechů, které jsme po cestě potkali. Začínám mít pocit, že jsme národem cestovatelů. Možná za to může těch 40 let, kdy se člověk, pokud zrovna nebyl stranicky angažovaný, mohl podívat leda do pr…Prahy. :-)

V Německu si užíváme kvalitních silnic, které jsou snad úplně všude. Také nás potěšila maximální povolená rychlost 100km/h. Svištíme tedy stovkou s blaženým vědomím, že nepřekračujeme zákon a cesta nám pěkně ubíhá. Míjíme Passau a najíždíme na kratší dálniční úsek směr Pocking. Píši si sms s Hordou a dozvídám se, že chtějí dojet až do Zell am See. Poblíž města Branau am Inn překračujeme hranici do Rakouska, což je poznat pouze z cedule u cesty. Paráda! Přes Moosdorf pokračujeme až do Salzburgu.

Máme celkem dost najeto, spoustu hodin jízdy za sebou, ale Jana se drží, jako bychom jeli jen z Prahy na Karlštejn. Ve městě se dostáváme do dopravní zácpy, kde se pod náporem slunečních paprsků začínáme silně přehřívat. Přestože pořád jedeme a kolony aut předjíždíme, na ochlazení větrem to rozhodně není, a tak se pečeme ve vlastní šťávě. Několikrát stavíme, zapínám GPS a zadávám směr Zell am See. Zjišťuji, že je na opačné straně města než my, a tak projíždíme skoro celý Salzburg. Na benzínce se stavujeme dotankovat pohonné hmoty a trochu se zchladit. Zjišťujeme, že brát v Čechách před hranicemi plnou nádrž byla pěkná hloupost, protože v Rakousku vyšel benzín dle stávajícího kurzu až o 6Kč/litr levněji! Do toho píše Horda, že je změna plánu. Nové cílové město je Golling. Zadávám změnu do GPS a vyrážíme přes celý Salzburg zase zpátky. :-/

Vedro je dost otravné a únavné, upocení se motáme ulicemi, navíc si všímám, že GPS dochází baterka a začíná se proto přepínat do úsporného režimu. Občas nevím, jestli spí, nebo jí už definitivně došla šťáva. Jsem z toho rozladěn, být v tomle pařáku ztracen ve víru velkoměsta, to není moc příjemné! Zatímco přemýšlím, jestli budu muset koupit plán města, dojíždíme roztahanou skupinku motorek. Dívám se na SPZ a ejhle – Češi. Neváhám, beru za plyn, přijíždím k poslednímu jezdci dokud je na semaforu stále červená a zhruba 350 km od domova se naivně ptám: „Ahoj, nejedete náhodou s Hordou?“ Vzápětí se mi dostává překvapivé odpovědi: „No, náhodou jedeme!“ Super! :-) Celí šťastní se přidáváme a já vypínám už beztak skoro leklou GPS.

Trochu mi vrtá hlavou, jak je možné, že jsme dojeli skupinku, která vyrážela o 2,5h dříve než my, a to jsme ji navíc „stíhali“ se stopětadvacítkou. Posléze zjišťuji, že vedle velkého počtu motorek (kdy se každou chvíli na něco či někoho čeká) je to dáno velmi rozvláčným tempem této „kochací“ vyjížďky. Kolem půl osmé vjíždíme do Gollingu, kde se na parkovišti loučíme a prcháme hledat ubytování. Je zajímavé, že najednou všichni jedou jako o život! ;-)

Po ubytování si jdeme sednout do hospody a u sklenice Radlera hodnotíme uplynulý den. Večer uleháme v pěkném čistém penzionu za 25€ na osobu/noc včetně snídaně, což je pro danou oblast obvyklá cena .

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE