reline_unor



Alpy na jedno použití

Po reakcích na můj minulý cestopis jsem odfoukl ze starého NTB prach a zkusil ho po letech nastartovat. Povedlo se a tak jsem vyštrachal fakt hooooodně starý cestopis. Je to sice jen Rakousko a navíc jednodenní cesta, ale v roce 2001 to pro mě a pro úžasnou sestřenku byla cesta snů :D Fotky jsem pracně naskenoval a trochu si u nich i zanadával. Všiml jsem si, že v roce 2001 jsem asi trpěl nějakou zvrácenou úchylkou, protože skoro na všech fotkách jsem bohužel já. Abych to nějak vyvážil, tak jsem text nechal bez úprav. No, snad neurazí...

Kapitoly článku

Je 31. července 2001, 3 hodiny a 42 minut. Mobil mi řve do ucha tu tolik oposlouchanou a ještě více nenáviděnou melodii přikazující vstávat a já zautomatizovaně a s navyklým odporem vstávám. Najednou si ale uvědomuji, že jsou prázdniny a já nemusím ani do práce, ani do školy. Navíc den je trochu jiný než ostatní, a tak se uklidňuji a nasazuji pro ráno netypický úsměv. Dnes totiž vyrážím na výlet na rakouská jezera. Otevřel jsem pomalu oči a zamžoural do míst, kde by mělo být okno. Neviděl jsem nic. Pomalu jsem začínal mít strach ze zamračené oblohy, která v minulých dnech nad vším vládla. Znovu jsem se nadechl a upřel oči k oknu. A byly tam a bylo jich spoustu. Miluji hvězdy! Ty jiskřící naděje slunečného počasí a nositelky dobré nálady.

Najednou mi ale proběhla hlavou další myšlenka a to, jestli je opravdu dobrý nápad, brát s sebou svoji sestřenku Míšu. A nakonec proč ne. Je lehká, skladná, ráda se vozí, a navíc hradí polovinu výdajů na cestu. Mozkovnou mi pak také prosvištěl další důvod, proč beru jí a ne nějakou z mých kámošek. Jedu se projet a kochat se krásou zelenomodrých zrcadel, a ne plnit nějakého sexuálního bobříka svěžesti, taktiky a fantazie. Prostě chci mít klid a „čistou“ hlavu, k čemuž mi sestřenka poslouží dokonale.

Volba oblečení je jednoduchá, skladná a nemotorkářská. Trekkingové boty pro snadnou chůzi, džíny pro pohodlný posaz, tričko No Fear pro frajeřinu, mikinu pro ranní absenci sluníčka a kdysi nepromokavou a větru odolávající bundu Yamaha proti hmyzu. Vše doplňují motokrosové rukavice pro klid duše a přilba, protože ta být musí. Toť vše.

Sraz u sestřenky byl domluven na 4:15 s prosbou, ať alespoň dnes nezaspí (ona je totiž notorický spáč). Zaspala. Jak jinak. Nakonec jsme vyjížděli s půlhodinovým zpožděním a já byl šťastný, že to nebylo ještě více. Dostala jen dva úkoly. Nezaspat a sehnat mapu Rakouska. Jak dopadl první úkol už víme a o tom druhém jsem byl ujištěn, že je splněn, což mě trochu uklidnilo. Zatím. Cesta byla ze začátku docela klidná, neboť bydlíme v Pošumaví, a tak mi strach ze srnek a jiných lesních potvor nedovolil tahat za plyn moc divoce. A nakonec nemám zodpovědnost jen za sebe.

Jeli jsme přes České Budějovice na hraniční přechod v Dolním Dvořišti. Tam jsem koupil dálniční známku, protože jsem chtěl být většinu času u jezer, a ne kroužit na jejich úkor po okreskách a hledat jinou variantu cesty než je dálnice. Čeští celníci mě docela dostali, protože po nás chtěli, abychom si sundali přilby. Bylo jim vyhověno, i když nevím, jak si tím pomohli. Fotka stará 7 let, jiná vizáž a sluneční brýle mě asi sotva mohli prozradit. Nešlo spíše ani tak o kontrolu, jako spíše o buzeraci, protože se všichni v té jejich kukani pořád dosti přiblble usmívali. Rakušani na nás jen mávli rukou, a tak jsme pádili vstříc dnešnímu dni s myslí otevřenou pro vstřebávání nezvyklých zážitků.

Cíl byl jednoduchý. Linz, pak směr Salzburg a z dálnice sjet na Attersee. Tam byla také naše první zastávka. Bylo chvíli po půl osmé a hlad se začínal nenápadně hlásit o svou dávku. Zbožňuji banány, které v mém tankruksaku zabraly spoustu místa. Sestřenka je ale docela jiný gurmán. Opovržlivě a s odporem odmítla tohle „opičí žrádlo“ a vytáhla z vlastních zásob kuře. Celé. A já jen zíral. Kuře mizelo přímo úměrně s přibývajícími mastnými fleky na jejím oblečení, později i na mě, ačkoliv jsem kuře ani neochutnal. Začal jsem se pomalu zajímat o mapu a vyžadoval její předložení. Byla mi vydána se slovy „asi mě zabiješ a jinou jsem nesehnala“.

Pomalu ale jistě jsem začínal dostávat strach. Mapa, data narození 1968, vypůjčená z naší místní lidové knihovny, byla ale ještě v docela ucházejícím stavu. Jen měřítko 1:1 500 000  mě trochu zaráželo. A jak jsem tak do toho zíral a nevycházel z údivu, všiml jsem si, že zde nejsou značené ani dálnice, natož pak nějaké mezinárodní a okresní tahy. No jo, zeměpisné mapy jsou holt plné tajemství. Odjížděli jsme řádně posilněný, umaštěný, odpočatý a s myšlenkami, které měl snad jen Kryštof Kolumbus.

Hned vedle jezera Attersee je další, Mondsee, a tak volba další cesty je jednoduchá. Cesta je krásná. Neustále se před námi klikatí a při vyšších rychlostech mě fantazie předkládá pro srovnání obrázek rychle se plazícího hada. Ten pohyb to docela vystihuje. Silničky jsou nejednotvárné, zajímavé a nabuzující. Snad proto jsme si zde našli takový malý závodní okruh. Trať vede kolem jezera a měří kolem 35 km. Jsou zde jen samé zatáčky lemované povětšinou z jedné strany svodidlem a z druhé skálou. Bylo to nádherné. Dokonalá harmonie VFR, mě a Míši. Dali jsme to celkem dvakrát a pak už jsme se raději vytratili, než si na nás někdo v uniformě počíhá. 

Z Mondsee jsme nabrali kurs Bad Ischl, kde jsme se zastavili u jezera Wolfgangsee na koupání a papu. Po předchozí zkušenosti jsem vyhledal místo popolední siesty hodně daleko od lidí. Nejdříve jsme se svlažili ve skoro neviditelné vodě, která vám svou přítomnost ukazovala jen tím, jak se do vás příjemně ledově zakusovala a pak jsme schnouce na slunci poobědvali. Já jsem dal zase pár banánů a v Míše zmizela druhá půlka kuřete. Dodnes je mi záhadou, jak se do 55 kil vejde na dva zátahy celé kuře. Řádně posilnění, a zase i umaštěný, jsme nabrali kurs Dachstein. Cesta nás zavedla k dalšímu jezeru, tentokráte se jménem Hallstatter See. Ale protože už jsme si tak nějak na tu přírodní krásu zvykli, ani nezastavujeme a letíme dále. Jak se tak blížíme k Dachsteinu, pomalu se ve mně probouzely mé horolezecké vášně. Prosím tedy Míšu o souhlas k alespoň částečnému výšlapu, ale jsem ostře slovně napaden a doporučen k návštěvě psychiatra. Ješitně se tedy urážím a hodlám se jí pomstít.

Směr další cesty volím po 23% stoupáním a pak hned klesáním vedoucím do městečka Bad Aussee. Jeli jsme souběžně s panensky čistou řekou s bílými kameny, kde vám voda po několika vteřinách promění nohy v kusy ledu, a které se z toho pak ještě dlouho vzpamatovávají. Je to ale nesmírně osvěžující a hravě si to poradí s blížící se únavou. A pokud má někdo nohy z azbestu, ať si naleje pár litříků na krk. Má pomsta byla sladká. Ječela jak siréna a lamentovala jak důchodci při čemkoli. Tohle už ji jistě probere... 

Z Bad Aussee valíme zpět na Bad Ischl a pak nahoru na Ebensee, kde se nachází jezero Traunsee. Zde se stíháme ještě vykoupat a svlažit dosti ztuhlá těla. Jak jsem se pak válel na trávě, přicházel z ledové vody k sobě a schnul, uvědomil jsem si, jak moc se mi odtud nechce. Nemohli jsme zde zůstat déle, jelikož jsme neměli dostatek kuřat a hladovka nepřipadala k úvahu. Sestřenka pak ještě nakoupila na benzince energii v podobě asi pěti čokolád a už jsme razili k domovu.

Posledních pár kilometrů kolem jezera, město Gmunden a nájezd na dálnici. Cesta po ní byla dosti nudná, zvláště když se mi vedrem začal protáčet grip na plynu. Myslel jsem, že z toho zešílím. Ruku jsem si mohl ukroutit a neustálým pevným svíráním mi ruka začínala modrat a trpělivost docházet. Nakonec jsem zastavil na odpočívadle a vzteky to z těch řídítek serval. Někdo to totiž kdysi omotal izolepou, která se teď rozehřála a vesele klouzala. Pěkně jsem to dosucha vytřel a v klidu a míru pokračoval dále. Na hranicích s Rakouskem pohoda a u nás zase helmy dolů. Jak jinak. Domů jsme přijeli kolem osmé, vyházeli jsme všechny věci a jeli jsme se ještě vykoupat na lom. Voda byla úžasná. Chladivá a teplá zároveň.

A co říci závěrem? Celá tahle sranda nás stála 50 litrů benzínu, 2.5 kila banánů, 1 kuře, 4 litry minerálky, pár čokolád a dva bolavé zadky. Najeli jsme celkem 845 km a podle mého soudu se za jeden den více stihnout nedá. Nemyslím celkové kilometry, ale výsledný efekt. Navštívili jsme celkově asi 7 jezer, 2 vodopády, jezdili jak trotlové kolem jezera dokolečka, koupali se v řece (brrrrr...) i jezerech a viděli tolik skalní a vodní krásy, že už teď je jasné, kam zavítám letos. Chci to valit po Hochalpenstrasse a kochat se pohledem jak na Gr. Glockner, tak i na ostatní Alpské velikány. Tentokráte ale už bez sestřenky a nádherně vonících kuřat a na víc dní. A když už tam budu spát, tak určitě zbude i spousta času na nějakého toho bobříka...... 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (20x):


TOPlist