Vzpomínání na Faro 2008 aneb jak to viděj holky

Takže, jak z mého pohledu vypadalo Faro 2008:

Pro mě, jako pro holku, byla tato cesta několikanásobnou výzvou. Na motorce jezdíme s partnerem už několik let, ale vlastní motorku neřídím moc dlouho. Do té doby jsem na ní byla několikrát na severu Itálie, na Sardinii a v Řecku (trajektem), takže toto byla má nejdelší cesta a zároveň přímo na vysněný sraz. Vysněná byla i samotná cesta do Portugalska, které jsme už na jedné motorce dvakrát navštívili a já si vždy představovala, že jednou celou tu trasu napříč celým Španělskem projedu na vlastním stroji a nebudu muset mít hlavu na stranu.
Úvodem je třeba upozornit, že cestujeme s několika motty. Za prvé jsme přesvědčeni, že „i cesta je cíl“ a za druhé je pro nás nejdůležitější se „především v pořádku vrátit domů“, takže cestujeme s rozmyslem, spíše pomalu a bez přepínání. A tak se nestydíme za to, jak dlouho jsme na sraz cestovali. Protože jsme do Fara cestovali v rámci naší dovolené, celou cestu jsme pojali i jako poznávací a naplánovali ji se spoustou zastávek na zajímavých místech a tak, abychom si ji co nejvíce užili. A sraz byl taková třešinka na dortu.

První den:

Cestovali jsme na Transalpu XL 650 (rok 2000) a na Varaderu XL 1000 (2003) a vyráželi jsme z Prahy 7. 7. 2008. Jeli jsme po dálnici přes Mnichov a naší první zastávkou bylo Bodensee (Bodamské jezero). Po dni, který nám z velké části propršel, jsme již neměli náladu na spekulace a zakempovali jsme v příjemném kempu v Gohren am Bodensee (na německé straně). Cena kempu vyšla při dvou lidech, dvou motocyklech a malém stanu na 23,90 EUR. Byl čistý a klidný a protože jsme přijeli odpoledne, mohli jsme se kolem jezera projít a kdyby bylo teplo i vykoupat.

Druhý den:

Jsme dojeli do italského Ventimiglia (přes Švýcarsko a skrz Itálii po dálnici), které leží u francouzských hranic a u moře. Zde se nám už podařilo se vykoupat v moři. Kempy v této části italského pobřeží (Ligurská riviera) jsou typické tím, že jsou do kopce a na tvrdém podloží, ale tento alespoň nebyl moc drahý – 25 EUR. Italská dálnice nás vyšla (dvě motorky) na 21 EUR.

Třetí den:

Jsme pokračovali po francouzské dálnici, která dokáže cestu hodně zrychlit, avšak pozor na velké vzdálenosti mezi pumpami. My jsme ujeli 200 km a poté míjeli ceduli s informací, že nejbližší pumpa je 70 km. Kdo cestuje s tak malou motorkou, jako já, nesmí takovou pumpu minout. Po příjezdu do Španělska už jsme z dálnice sjeli a namířili do Cadaques, katalánského městečka známého především díky Salvatoru Dalí. Samotný příjezd do městečka je taková lahůdka, která nabízí serpentiny a nádherné vyhlídky. Přijeli jsme odpoledne rozhodnuti zde strávit jeden odpočinkový den v jediném to kempu (jehož cena také tomu, že nemá konkurenci, odpovídala – 34 EUR!). Opět jsme zkusili pláž, jenž je přímo v „centru“ města a večer jsme malebné bílé městečko prošli.

Čtvrtý den:

Jsme od motorek odpočívali, a to pro nás typickým způsobem, válením se na pláži. Avšak zároveň jsme zvládli si alespoň zvenčí prohlédnout Dalího dům, který se nachází hned nedaleko kempu v malebné zátoce ve vesničce Port Lligat. Doporučujeme.

Pátý den:

Jsme se rozjeli napříč Španělskem. Měli jsme namířeno do Toleda a chtěli jsme z něj alespoň něco vidět. Ve Španělsku je snad už zbytečné jezdit po dálnicích a platit je, protože zde je velice dobrá síť silnic, které jsou často dvouproudové, takže jsme se vydali po NII kolem Girony a Vicu (odsud pochází Nani Roma!), dále obchvatem kolem Zaragozzy směrem k Madridu, který jsme chtěli projet vnitřním obchvatem. Madrid má mnoho obchvatů a ty mají mnoho pruhů a my zásadně jezdíme bez navigace, a tak bylo projetí a opuštění Madridu další výzvou. Zvolili jsme směr Valencie, který byl správný a „dostal“ nás na správný okruh vedoucí do Toleda, které bylo od Madridu vzdáleno již jen 70 km. V zásadě platí, že v každém španělském městě kemp je (nebo nedaleko), avšak není možné počítat s tím, že bude vždy značený. Proto jsme tento den měli několik příležitostí si prohlédnout Toledo ze sedel motocyklů, než jsme do kempu našli správnou cestu. Totiž, než jsme si nechali poradit na pumpě za městem. Kemp v Toledu je velice příjemný, čistý a s vybavenými sociálkami a zázemím (i soukromím) a cena nás vyšla v této plné sezoně na 27 EUR.

Šestý den:

Protože jsme na tento den měli naplánováno dojet do Cordoby, která není příliš daleko, mohli jsme ráno předtím, než bylo nutné opustit kemp, „proběhnout“ historickou částí Toleda. Centrum je obzvlášť takto brzy ráno malebné, město „objímá řeka“ a není těžké si představit, jak to zde v dobách slavného El Greca, podle kterého je jediný kemp pojmenován, vypadalo.
Pro cestu z Toleda směrem do Cordoby jsme použili cestu N401 a zastavili se na stráni nad městečkem Consuegra v kraji La Mancha, na které stojí historické větrné mlýny, které nám imponovaly a nejen tím, že je proslavil Don Quijote. Nutno říct, že cestička, která k mlýnům vedla, byla také pohádková (klikatá). Všem můžeme tuto zastávku doporučit. Přestože nám místo připadalo atraktivní, zahraničního turistu zde téměř nenajdete. Na vrcholku kopce je parkoviště, můžete si prohlédnout i středověký hrad (samozřejmě víceméně ruinu) anebo se spokojit s impozantním výhledem na slavný kraj. Větrné mlýny tu neměli jen tak, i tentokrát by jim počasí svědčilo, obloha byla apokalypticky zatažená a teprve v momentě, kdy jsme překročili hranice kraje La Mancha a vjeli do Andalusie, nebe se roztáhlo a slunce už nás neopustilo.
Po zkušenostech z Toleda jsme nechtěli poznávat Cordobu jinak než pěšky a tak jsme se před vjezdem do města zeptali na přesnou cestu do kempu na pumpě. Nutno zdůraznit, že Španělé opět ochotně a dobře poradili i přesto, že jsme si každý „mlel svou“, tzn. oni nemluvili anglicky a my španělsky. V Cordobě je jeden městský kemp, který je na dochozí vzdálenost (20 min.) od historického centra. Nehledejte zde jiný, protože nejbližší další je jakési tábořiště v horách daleko nad městem. Takže jsme museli přijmout cenu 27,50 EUR. Poté, co jsme postavili stan, jsme se vydali do města – autobusem za 1 EUR. V centru je spousta malých podniků, do kterých se nemusíte bát vejít a dát si víno nebo studené pivo a k tomu tapas (do 2 EUR). V Cordobě jsme strávili jeden den, chtěli jsme si ji prohlédnout a navštívit slavnou mešitu.

Osmý den:

(14. 7.) jsme konečně přijeli do cílové země, do Portugalska. Z Cordoby jsme jeli směrem na Sevillu (A 49) a dále na Huelvu, což už nás zavedlo k hranicím, za kterými už je značené Faro (cca 50 km). Faro jsme projeli a protože bylo stále několik dní před oficiálním zahájením srazu a jeden den před tím, kdy se začalo pouštět na místo srazu, chtěli jsme najít jakýkoli kemp a zde na otevření stanového městečka počkat. V jediném kempu, který k Faru náleží, na ostrově Ilha de Faro však zřejmě neměli s motorkáři dobré zkušenosti a odmítli nás ubytovat, přesto, že kemp zdaleka nevypadal plný. Alespoň, že nás nasměrovali do dalšího nejbližšího kempu, a to v městečku Olhao, které je od Fara 20 km. I když tu již několik motorkářů ubytováno bylo, stále další přijímali, i když přístup recepčních byl na jižní národ neobvykle vlažný. Ale kemp byl prostorný a dobře vybavený a za cenu 17,60 EUR (!). Den byl v půlce a my jsme se po dlouhé době chtěli opět vykoupat v moři. A díky časovému posunu jsme měli k dobru jednu další hodinu. Ovšem pobřeží okolo města Faro i Olhao je velice mělké a samá bahnitá laguna, takže nám na recepci bylo doporučeno buď využít bazén v kempu nebo dojít do přístavu a dopravit se lodí na jeden z ostrovů, na kterých jsou pláže vhodné ke koupání. Ještě, že nás neodradila celkem dlouhá pěší a ne úplně oku a čichu lahodící cesta k přístavu, protože plavba místní bárkou za 2,90 EUR (zpáteční jízdenka) za to všechno stála a koupání na ostrově také. Zde jsme byli fascinování skoro úplnou absencí zahraničních turistů a také koloritem ostrova.

Devátý den:

Tedy 15. 7. to všechno začalo. Z kempu v Olhau jsme se přesunuli zpět do Fara. Věděli jsme už z předešlého dne, kde se sraz koná. Místo srazu bylo dobře značeno, i když do oficiálního zahájení stále zbývaly dva dny. Samotné stanové městečko je za letištěm, což může také sloužit jako orientační bod. Kemp byl stále ještě z větší části prázdný, motorkáři a jiní nadšenci se teprve pomalu sjížděli a vše vypadalo přímo ideálně. Všude byl klid a spousta místa se stínem. Vybrali jsme si ideální místo pro stan (ve stínu, ne daleko od improvizovaných sociálek a u cesty, po které jsme hodlali opouštět kemp) a vyrazili jsme pěšky na pláž Praia de Faro, která je na stejném ostrově, jako kemp, který nás odmítl. Od místa srazu byla vzdálena cca 30 minut chůze, byla rozsáhlá, se spoustou občerstvovacích stánků s překvapivě (na zahraniční dovolenou) příznivými cenami. Oceán byl studený a hluboký, ale byli jsme přeci v Algarve, takže bylo pěkné teplo. Když jsme se vrátili z pláže do kempu, stále zde probíhaly přípravy a např. sprchy byly k dispozici pouze ty venkovní, nekryté, takže všichni, kdo se styděli, se museli zatím vysprchovat v plavkách.

16. 7. 2008 – jeden den před oficiálním zahájením srazu:

Od rána přijížděly stále další a další motorky. Ze všech stran se ozývalo túrování motorů nebo troubení na trumpetky. A náš stan už se začal obklopovat dalšími stany, až to nakonec skončilo tak, že jsme si s ostatními nadšenci málem mohli „očuchovat nohy“. Byla zde spousta organizovaných skupin – motoklubů, které si zabíraly celé plochy (ohraničily je plastovou páskou, tzv.„mlíkem“) a zajišťovaly tak místo těm, co přijeli později. Také cesty vedoucí k sociálkám či barům se pomalu ztrácely a nakonec jsme překonávali „mlíka“ i šňůry od stanů. Kempem pravidelně projížděli (avšak pouze do doby, než cesty zmizely pod stany a kvanty motorek) hasiči a buď kropili suchou půdu nebo z džípů kontrolovali, zda někdo nezakládá oheň. Zde se nesměly používat ani vařiče ani svíčky. K večeru už byly přípravy dokončené a co bylo důležité, začaly fungovat stánky s občerstvením, především s pivem. Pivo se dalo dostat za kupony, které se prodávaly u registrace. Jeden kupon stál 0,70 EUR a pivo bylo za dva.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE