Prázdniny na jihu

Letí to, už ne tři, ale zanedlouho čtyři roky zrají moje VZPOMÍNKY...

Prázdniny na jihu

Kapitoly článku

Cesta do Porta přišla tak nějak sama, nápad přednesl Jiří a tak jsme se v létě vydali, před třemi lety, ve třech a na tři týdny. Start byl naplánován na francouzské pobřeží Atlantiku někde kolem Douville. Jirka byl nedočkavý, vyjel o den dřív a tři dny se mazlil se svým Sportsterem německou vinnou stezkou s coffee breaky v Belgii. S Vladimírem jsme za to vzali a mazali nejrychlejší trasou zpestřenou Paříží. Ta v plánu nebyla, vešla se a Jirka měl víc prostoru pro aklimatizaci a přípravu podmínek pro náš příjezd. Noc byla v plném proudu a my se setkali na statku jak z filmového plátna, rozvěsili promočené hadry a otevřeli lahve a pak už bylo ráno. Začalo to!

Nic jsem neočekával a snad i proto jsem byl rozeklaným a syrovým pobřežím Atlantiku ohromen. A vidět na vlastní oči Utah a Omaha beach, tak to mne dostalo! Vše umocňovala historická linka vylodění spojeneckých vojsk a všudypřítomný duch obrovského lidského nasazení a vůle, která proměnila invazi ve vítěznou. Muzeí a filmových dokumentů přehršel a všechny impozantní, městečka atraktivní, jen ta káva nic moc.

Normandie, St. Michael, Bretaň, camp La Plage, paráda, stále je na co koukat, po večerech srkáme francouzské červené a přes den se věnujeme bagetám, sýrům a tankování. Vladimírovo RT má asi čtyřnásobný dojezd Jirkova HD a tak se s ním pro technickou předimenzovanost loučíme, skřípění písku pod nohama při podvečerním výstupu na Pilátovu dunu již zná jen z našeho vyprávění. Vydal se na osamělou čtyřdenní pouť deštivou Evropou s neposlušnou navigací a nedostatečnou mapou.

Ranní teploty velmi mírně nad nulou a bičování pyrenejských větrů do nepromoků nedávaly tušit blízkost horké španělské půdy. Skřehlé prsty se rozcvičily až při odmotávání zateplovacích vrstev a stříkaní olejového balzámu hnacímu řetězu mé „Zlatice“. Pak déšť ustal a před námi se otevřel další svět, země temperamentu, temparilla a tapasu. Klikaté horské stezky střídají rozlehlé pustiny a všude přítomné slunce svádí k lenivosti. Pneumatiky měkce krájí rozehřátý asfalt a siesta je hmatatelná i v pozdním odpoledni. Osiřelá města ožívají až se setměním, avšak ostře. Za rachotu odclonění venkovních žaluzií a mříží krámků do ulic vpadne život. Jen neradi se loučíme s noční zábavou a za pár hodin parkujeme motocykly na stejném náměstí dotčeni jeho ranní poetikou. Káva a hurá do Porta!

Starobylá městečka s dlážděnými ulicemi, kamenné příbytky s plápolajícím prádlem rozvěšeným v oknech, změna je pozvolná a spíše pocitová, jsme v Portugalsku. Rostoucí neklid přemáhá únavu, vytříbený orientační smysl nás opět svádí dohromady. Po půldenním sólu se shledáváme před informační kanceláří v PORTU. A tady opravdu vše překročilo očekávání. Staré město, přístav, architektura, lidé, La Bohéme, portugalky, PORTSKÉ. Tady to stojí za opakování!

Další zastávky a zážitky v této příjemné zemi už házely ve světle Porta a dalšího cíle Gibraltaru slabší odlesk, ale v paměti pojmy jako Farol de S. Vicente, Algarve, Lagos zůstávají. Pak jsme to rozparádili vyprahlou zemí a horskými přejezdy za Sevillou až na dohled Africe. Hltali jsme úžasné pobřeží Atlantiku v pohodové Tarifě a vše zacílili již pouze na nejznámější kousek Anglie na španělském území. Jo a ty polednice přeletu dopravních letadel nad hlavami překvapených účastníků silničního provozu čekajících na zelenou fakt odrážejí realitu. Se mi zamlžilo hledí z úleku, když burácející Boeing rozvibroval zpětná zrcátka. Fantastické výhledy, obligátní opice, kus vojenské historie a památná hora šutrů; jedinou kaňkou byla téměř nepitelná káva v anglickém Pubu.

Návrat hrdinů, kteří dobyli cíle, byl v obvyklých intencích, přes den káva a večer popíjení, klábosení a kempování na španělské červenozemi ve stínu olivovníků. Zastávka v Andoře pak logickým místem pro pořízení prezentů a doplnění pohotovostní zásoby lihovin. Ale trochu moc konzumního mumraje. Francouzská horská panoramata nezklamala a průlet německými silnicemi umožnil časté libozvučné vytáčení agregátů nad obvyklou hranici otáček. Jo a hodně jsme mysleli na Vladimíra, poslední dvoutisícovka kilometrů padla vesměs individuálně a převážně v dešti.

Parádní byla cesta do Porta!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.52
Známkováno: 21x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist