Návrat z Beskyd do Lisabonu aneb Jak se naučit modlit za 6 dní

Den čtvrtý, 21.6. sobota

Probouzíme se do nádherného rána, výhled z okna z třetího podkrovního patra hotelu na protilehlé alpské stráně s chaloupkama je nebetyčně kyčovitý, skoro se dojímám při pohledu na kravičky roztroušené po louce.. No mazec, je to jako z filmu „Heidi, děvčátko z hor“ nebo jak se ta kýčovitost jmenovala :D.

Před odjezdem si popovídáme s majiteli, kteří se vážně starají, jak na tom jsem, pán nám hrdě ukazuje svoji Dukárnu a my si nadšeně prohlížíme nálepku na jeho topcasu, moto sraz v Portugalsku. No cítím se jako doma.

Tohle mě na motocestování baví. Kolikrát si pokecáme s lidmi, kteří by s námi možná jinak nenašli žádnou společnou řeč. Navíc, docela se těším na další jízdu, minulou noc vytěsnuji z paměti a zakazuji si na ni myslet. Jedeme tankovat a nakoupit snídani, francouzská snídaně, to musí být. Jediná benzínka v okolí je proslulý francouzský Total, který svým pro cizince fakt milým způsobem Peťovi na kreditce blokne 130 euro, ačkoliv platí jenom asi 16 litrů benzínu do mojí mašiny. Druhou platbu, aby mohl i on natankovat naftu, už automat odmítne, takže Peťa zůstane skoro na suchu... Starost navíc.

Jedeme nakoupit snídani a z toho se vyklube perfektní začátek dne. Megève je typické francouzské místo s dokonalým jídlem, kupujeme bagety, borůvkové koláčky, třešně, mozarellu, olivy a podobné rozežranosti. Jo a kus Ementalu, tečou mi sliny, jenom jak ty sýry vidím.

Jedeme hledat místo pro snídani, někde v přírodě. Všude samé zatáčky, je to hustý, jede se dokonale. Přijde mi dodatečně strašně líto, že jsme jeli takový kus v noci. Když to okolí vidím za světla, musím si držet bradu, abych neměla furt dokořán otevřenou pusu údivem.

Nakonec stavíme přímo v lese a rozbalujeme náš piknik na srovnaných kládách, je to paráda! Akorát si musím převlíknout moto kalhoty, sedíme na slunku a tuším, že bych rychle zkolabovala.
Po snídani vyjíždíme dál, směr Grenoble. Cesta není úplně pohodová, nervy se dostavují, jedu pomaleji než obvykle, nabíráme už tak další zpoždění. Nejede se dobře, jsem podrážděná, nic mi není dobré, na všem vidím něco špatně, je mi horko, až mdlo, jak najedeme na rovinu, tak se mi chce z horka spát, a hádám se. Konfrontace s Peťou mi na klidu nepřidají, soukromě si brečím do přilby a je mi to zase všechno líto. Začínám si uvědomovat ohromnou únavu posledního dvou dní. Alpy mi daly strašně zabrat a bojím se, že to bude hodně poznat ve Španělsku.

Celá cesta je strašně emotivní, mnohem více, než cesta do ČR. Je to náročnější psychicky, motorkářsky mnohem složitější terén, párkrát dostanu slušnou lekci, většinou ve chvíli, jak polevím v koncentraci a mám pocit, že mám vše pod kontrolou.

Průjezd Francií není kromě přírody kolem tentokrát ničím moc zajímavý... Mám za to, že jsme oba začali silně nervóznět z toho, že je sobota a my nejsme ani ve Španělsku, přestává legrace, fakt nestíháme :-D, se mnou se fakt nedá jet nikam načas a podle jakýchkoliv plánů :D

Přejezd do Španělska tentokrát fakt vyhlížím :-D, toho bych se nikdy nenadála.

Uvažujeme, kde přespíme a volba padá na Nimes. Peťa se celkově snaží hledat pro mě vhodné tempo, no kdyby to bylo na mě, tak stojíme každých asi 15 km, jsem fakt nějak dead. Motorku sice pořád miluju, ale semtam už si říkám, že se těším, až si jeden den nebudu muset oblíknout kožené kalhoty a budu moct nechat mašinu v garáží :-D.
Dojíždíme do Nimes, hotýlek jsme zase našli online, nejrozumnější cena, nic extra nečekáme, tak aspoň nejsme překvapeni. Je to dost nic moc, ale tak dokud nevidím nikde šváby, tak se to dá. No, že je nevidím, neznamená, že tam nejsou, že. Garáž není, parkujeme venku. Po tom, co začnu kramařit ve věcech  a hledat kartáček a pastu, se Peťa vrací od auta, kde byl pro něco zapomenutého a já po návratu z koupelny jdu skoro do mdlob. Donesl mi přilbu...kterou jsem naprosto spokojeně nechala pověšenou na řidítkách..na motorce zaparkované na ulici, resp. na promenádě u náměstí. Svoji drahocenou a taky pěkně drahou Schuberthku, ještě pěkně vycpanou rukavicema. Jo, jsem fakt unavená, kdyby to šlo, někde odložím kolena a sedací část, nebo třeba s někým vyměním :-D.
Padáme vyčerpaní do postele, dává nám to všechno zabrat, asi především mě... Usnu, ani nestačím dostat strach z dalšího dne. A myslím, že ten večer ani nebulím, ale jistá si nejsem...

Den pátý, 22.6., neděle

Plán na tento den je jednoduchý, dojet co nejdále do Španělska.

Den začínáme nákupem jídla v místním marketu, docela na pohodu, ty sýry vyloženě křičí „kup mě a sežer mě!!“, hehe, tak si aspoň libuju, že si pošmákneme. Potom nás už jenom čeká vymotat se z Nimes a hurá směrem Španělsko.

Upřímně, tento den mi docela splývá, už se třepu, až z Francie vypadneme. K tomuto mi dost pomáhají francouzští řidiči. Nemám nějaké dlouhodobé srovnání, ale fakt potkáváme hodně blbečků za volantem. Stejně jako na cestě do ČR se mi opět stane, že mě předjíždí nějaká stará šunka, mých pohodlných 110 se snaží trumfnout rychlostí cca. 115, nicméně potřebu zrychlit a ujet mu v pravém pruhu nemám, nechám 4 mladé muže, kteří na mě všichni včetně řidiče civí z okýnka, ať mě předjedou a přesně podle očekávání zpomalí na osmdesátku. Nechám to tak asi 10 sekund, mají z toho radost, a pak už mi to nedá a vychutnám si Krásčinou zrychlení. Potlačím chuť jim zamávat :-D.
Do Španělska se dostáváme relativně rychle, jenže...vyjeli jsme zase docela pozdě, takže časově to moc hitparáda není.

Bijí se ve mě dva pocity.. Na jednu stranu si skuhrám do přilby, že jsem unavená a že to a tamto a na druhou stranu se pořád dojímám na krajinou, kterou projíždíme, směju se a následně si zase uvědomím svoji truchlivou situaci, že Peťa nemá motorku a asi pro nás / něho sezóna skončila a už zase začínám škytat neštěstím:-D. Připadám si jako nevyrovnaný schizofrenik.

Teď mám před sebou velký cíl. Rozhodlo se, že jedeme přes Barcelonu, těším se moooc. Barca je jedno z míst, které jsem mám dlouhodobě na svém wish listu. No jo, jenže nemáme čas se tam zastavit, tak doufám, že aspoň něco uvidím. A pak co nejdále na jih. Je to škoda, protože se nám návrat zpět do Lisabonu začíná smrskávat na styl jízdy „jedeme na doraz a co nejdál, hlavně domů.“, ale co se dá už dělat.

Takže, Barcelona jako jo. Z toho, co máme šanci vidět, je to neuvěřitelně hektické a auty přecpané místo. Projíždíme centrem nejcentrovatějším, koncetrace lidí je neuvěřitelná, na 1 metr čtvereční se nacpou tak tři lidi, kočárek, pes a kus auta. Fakt hustý, ale atmosféra se mi líbí, už si maluju, jak budu hledat low cost letenky (na jiné po návratu nebudu mít).

Průjezd Barcou mě dost vysílí, bolí mě zápěstí, z toho pekelného spojka, brzda, plyn. Mám pocit, že mám do očí navždy vypálený zadek Peťova auta, jak se ho furt snažím najít. Ne vždy se mi podaří zabránit nějakému horkokrevnému Španělovi nacpat se mezi mě a jeho auto. A tím nacpat myslím vážně dost nekompromisní najetí před motorku. Nikoho kromě mě to očividně nepřekvapuje, dámičky v kostýmkách na skutrech v koncetraci 3 vedle sebe na jeden jízdní pruh s tím očividně problém nemají. Moje motorkářské ego začíná plakat a limitně se blížit nule :D.

Za Barcelonou přichází jedna trošku krizovější situace, trochu podcením rozsvícení hladového oka a dojezd na benzínku je 17 km. Už se vidím, jak mávám na auta, jeslti někdo nemá u sebe náhodou pár litrů :D. Nafta od Peti z kanystru by mi moc nepomohla.. Nakonec to Kráska zvládne a my zvládneme i hlasitou výměnu názorů na rozdílný pohled na můj a Peťův styl jízdy v Barceloně :-).

Pokračujeme dál na jih, stále na jih, směr Valencie. Prachy neprachy, jedeme po dálnici, bohužel ne všechny dálnice ve Španělsku jsou gratis.

V Mekáči, jak jinak, najdeme ubytováni pro tuto noc. Ceny blízko pobřeží jsou značně vysoké, takže nás čekají dva zádrhely, jednak potřebujeme uhnout z dálnice, to se finančně už nedá a jednak je to ještě sakra daleko...a brzo se začně stmívat. Vybíráme hotel v Saguntu, jenže to je asi ještě 200 km a já začínám mlet z posledního, jsem strašně unavená.

Trochu to řešíme, mezitím ztratíme další čas. Sjíždíme z dálnice a nastává cestovatelský horor, fakt. Nápad neplatit mají úplně všichni kamioňáci. Jede se mi moc špatně, plus kvalita asfaltu je někde na úrovni špatných úseků D1 těsně po zimě. Mezitím už se úplně setmělo a mě začíná být zase nějak slzavo, nemám už z toho vůbec nic a jenom si přeji, abych dojela a to rychle, mám už trochu strach, chce se mi spát.

Blikám na Peťu, dohodneme se, že prostě cvakneme dálnici, nedá se jinak. Na dálnici mě drží vzhůru hudba ve sluchátkám, kupodivu se soustředím naplno, je naprosto minimální provoz, takže se prostě držím za Peťou. Čím více se blížíme ke konci naší dnešní etapy, tím více přemýšlím nad fenoménem mirkospánku a začínám chápat. Během pouhých 10 km jsem přešla ze stavu soustředění do stavu neskutečné únavy, padá mi hlava a já dostanu šílený strach, že usnu. Sjezd z dálnice přijde v pravou chvíli, už si maluju, jak je to blízko, ale pořád plno km po skoro polňačce. Projíždíme něčím, co vypadá jako okraj rybníku, rákosy atd, ale už se blížíme, skoro na místě. A já se přestávám koncentrovat na cestu a opravdu na chviličku přivírám oči, ani nevím před čím, jedu už ze setrvačnosti. Nemám tucha, co jsem dělala, ale najednou vidím, jak si to mířím přímo mimo silnici do trávy, směr řidítek upravím na poslední chvíli a to hodně rychle. Netuším, vážně jsem ty oči zavřela??? Šíleně mě to vyleká, potřebuju už konec, nemůžu už ani kilometr, bojím se, že to vážně nedám, cítím se jako kamioňák, který ví, že musí zastavit a spát. Než si stačím urovnat myšlenky, tak málem spadnu leknutím. Na kraji toho roští a rákosů po pravé straně silnice, pár metrů před mnou, stojí nějaký chlap. Uprostřed ničeho, úplně sám. Stojí tam a kouká na mě. Ani nezpomalím, ani nezrychlím, jenom na něj zírám a úplně zdřevěnělá šokem projedu kolem a až pak zpanikařím a protočím motor, jak se snažím ujet. Viděl ho Peťa, neviděl, zdálo se mi to nebo nezdálo? Jako vysvobození mi přijde, když opravdu zjistím, že jsme u konce, dojeli jsme k hotelu, o x hodin později než by bylo dobré, ale zato živi a zdrávi.
Ten večer bulím jako želva, máme před sebou celé Španělsko napříč poloostrovem a pak ještě kolem 250 km Portugalskem. Au, au, au. Moje motosebevědomí, které jsem měla předtím, než jsme vyrazili na cestu zpět, zůstalo někde u Mnichova.

Den šestý, 23.6., pondělí

Jsem si vědoma toho, že bychom měli dojet domů, Peťa má noční, proboha a já mám jít zítra do práce. A jsme nad Valencií...

Hledám humor, kdeže se to ztratil? :-D

Jdeme si koupit jídlo, je tu Lidl nebo co to je, bagety a sýr to jisti . Výjezd z městečka se mi nepovede, po pár metrech narazím uprostřed silnice na naprosto čerstvě přejeté kotě a jeho pohled mě provází ještě několik hodin.
Razíme si to Španělskem napříč, směr Badajoz. Začíná se klasicky oteplovat, fuj smrdí to horkem :-D. Přistupuju na Peťův režim, který pro ten den nastavil. Hodinu se jede, 10 minut pauza. Jedeme po parádní silnici, pořád 120, ne více, španělští policajti nemívají slitování... Kilometry ubíhají parádně, hudba mě povzbuzuje.

Tankujeme někde takzvaně in the middle of nowhere ve vnitrozemí, jsem z toho skoro v šoku, na benzince jsem z asi 10 lidí jediná ženská, strejcové mě sjíždí pohledem a to přesně tím druhem, který je mi těžce nepříjemný. Peťa na chvíli zmizí a já se hrabu v topcasu, hledám bonbony, abych si osladila život a den :D, u toho mě sleduje nějaký pupkáč a já mám chuť zmizet po anglicku. Mizíme odtamtud jako pára nad hrncem..

Vedro je už typické španělské, ale ne a ne, do auta nesednu, soukromě jsem se rozhodla, že si to vyžeru až do konce, celý horký den. Peťa přijde se super nápadem, polívá mě vodou, hnedka je mi lépe, směju se sama sobě, Miss Mokré tričko :D.

V Cuidad Real jedeme na jídlo, tentokrát dobrovolně do Mekáče fakt na jídlo a ne pro wifi :D, zjišťuji, že úroveň angličtiny mladých Španělů fakt odpovídá tomu, co se o nich vypráví ve vtipech.. Nakonec ale fakt něco sníme :-D. Ze Ciudad Real musíme pokračovat ne po dálnci, ale po něčem, co by asi šlo nazvat silnice 1. třídy. Prožívám tu trošku krizovku, protože je mi mdlo z horka, řeší to mokrý kapesník na obličej a fakt důkladné zlití vodou.
Na trase mezi Ciudad Real a Badajoz mám ještě několik krizových momentů, buďto je mi horko na omdlení nebo chytám depku z toho, že mi v serpentinách Peťa ujíždí, aniž by chtěl. A mě stresují auta přede mnou i za mnou, začínám trošku plašit.

Nicméně se pořád stíhám koukat kolem sebe a jsem tím nadšená, jedeme krajem olivovníků. Nikdy předtím jsem neviděla tolik stromů a stromečků olivovníků. Od těch nejmenších, čerstvě vysazených po pořádné stromiska. Olivový olej úplně cítím ve vzduchu a dostávám chuť na pořádný kus tresky politý oliváčem, mňam, už mi to skoro chybí!
Čím více se blížíme k portugalským hranicím, tím je jasnější, že slejváku se nevyhneme. Asi 70 km před Badajoz oblékám nepromoky a fakt že jo, začne pršet. Příjedz k Badajozu a přejezd portugalských hranic mám tak nějak v mlze, nebo spíše v dešti :-D.

Teď ovšem nastává ta správná sranda. Domů je to fakt už v podstatě kousek... Rozhodlo se, že to dojedeme. Au, ale to je fakt sakra bolest, zadek si budu muset objednat novy :-D.

Jedeme i na portugalském území přes olivové háje a já koukám na ty malé ptačí sebevražedníky kolem nás. Tady ještě neprší, ale je těsně před deštěm, takže stovky malých ptáčků lítají kousek nad zemí přes silnici, z jednoho stromu na druhý. Úplně řeším, co budu dělat, až to do mě jeden z nich napere... Nakonec já vyváznu bez úhony, ale jedna straka to špatně vypočítá a střet s Peťovým autem aspoň podle koncentrace pírek na mřížce chladiče asi neustála :-(

Příjezd k Lisabonu je už opět upršený, promokly mi dvoje rukavice, protože jsem si na ně nedala nepromoky, je mi docela kosa. Počítám metry, vážně počítám jednotlivé metry, chce se mi nahlas řvát, ale už to na té mašině dojedu, a potom se příležitostně strašně opiju radostí, že jsem to jako dala, ne?!! Dojezd na pobřeží je mazec, Atlantik nás přivítal parádním západem slunce. Netuším, jak je to možné, protože vždycky kousek chčije a pak zase ne, ale meteorologie nikdy nebyla můj koníček, takže jenom slintám při pohledu na fialovo-růžovo-modročernou oblohu před sebou. Lituju, že fotka nebude, provoz je nepříjemný, ale i tak, já to nezapomenu :-D.

Přijíždíme do Lisabonu přes sanfranciskový most 25. dubna, opět mi tečou slzy, ale tentokrát radostí, že jsem do svého milovaného města opět dojela.

Domů dojíždíme kolem snad 22 hodiny, u dveří mě přivitá pištěním a kvičením radostí moje černá psí příšerka. Krásku láskyplně odstavím v garáži, jako každý večer pohladím po nádrži a tentokrát ji pošeptám jednoduché „děkuji“, protože parádnější motorku jsem si nemohla přát.

Poděkování:

Krásce. Dokonalé cestovní šestikilo. Nenechala mě ani jednou ve štychu, všechno zvládla a zaslouží si obrovský dík.
Peťovi. Bez něj bych prostě nikam nejela.

Malé shrnutí:

- Jo, dostala jsem po cestě zaslouženě několikrát obrazně na budku. Machrovat člověk fakt nemá a to ani soukromě sám před sebou, ona to karma vždycky slyší :-D

- Mám fakt parádní motorku, každým kilometrem jsem ji doceňovala víc a víc, v Alpách mě několikrát vážně podržela, zatáčky jí jdou snad samy od sebe, stokrát vivat japonským inženýrům.

- Alpy...Alpy mě posadily na zadek. Neuvěřitelný a neopakovatelný zážitek.

- Řidiči kolem, kapitola sama pro sebe. Německo, rychlí a ohleduplní, Švýcaři mě štvali, ať už jízdou 35 km v hodině v padesátce nebo zpomalováním 30 metrů před příčným prahem, ale zase v horách byli super ohleduplní, žádná agrese a křeč. Francouzi semtam trochu zmatení a tak nějak psychicky nevyrovnaní :-D. Držím se svých klišé, jasně, ale holt bylo štěstí na velmi výrazné zástupce jednotlivých skupin. Španělé překvapivě v pohodě, ono s policajtama věčně na číhané se těžko dělají prasárničky na asfaltu :-D.

- Kilometrově jsme  kromě posledního dne, který byl snad 900 km extrém, nejeli denně nic moc dlouhého. Zajímavé, umím denně ploužit 300 km s kecama i 900 km na maxi výkon.

- Plno slz. Tolik jsem neřvala snad ani jako mimino v jeslích za šikany 3 letých mazáků.

- Vzpomínky na celý život a obrovský respekt k motorce.

- Dalo se to jet pohodověji, rychleji, mohli jsme vidět daleko více. Já to přesto sama pro sebe hodnotím velmi vysoko, dostala jsem pár hodně cenných lekcí  a doufám a věřím tomu, že k další dlouhé a náročné cestě se postavím daleko zodpovědněji. Moc ráda bych si celou cestu příští rok zase zopakovala, tentokrát severním Španělskem a střední Francií a zpět přes Itálii. Profláknuté Passo Stelvio bych ráda měla jako svůj osobní moto zářez :-).

- Dojeli jsme, kola zůstala na zemi a vzpomínky mi nikdo nevezme :-).

Děkuji za pozornost :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE