Návrat z Beskyd do Lisabonu aneb Jak se naučit modlit za 6 dní

Den první, 18.6., středa

Plán: po zkušenostech s cestou do ČR se už plánuje opatrně. Hlavní je vždy v pořádku dojet a nenechat se okrást jako posledně. Budeme vstávat dřív a nepojedeme v noci, protože je to nebezpečné a já blbě vidím atd.

Vyjíždíme zase pozdě, já dlouho vstávám, balím se, snídám, připravuju se, pak ještě jednou jím, chladím si čaj atd. Takže vyrážíme snad kolem 10 nebo trochu později. Hlavně na pohodu, směr Německo, chceme dojet pohodovou jízdou někam za Mnichov a taky něco vidět.

První, co vidíme, tak je nový úsek dálnice, což je fajn a Makro, což je taky fajn, protože pakujeme auto tatrankama, sójovýma sukama a polomáčenými oplatky, přesně věci, které v PT bolestně chybí. A já se asi hodinu a půl po snídani nacpu druhým smažákem ve dvou dnech, protože na gourmeta si můžu hrát v PT a chodit na sushi a steaky a chobotnice. V ČR se stravuju segedínem, svíčkovou a co nejvíce smažákem :D.

Jsme spokojení a pokračujeme dál, teplota stoupááá. Najednou si vzpomenu, že mám ještě české prachy a chci je měnit na eura, nakonec to teda zakotvíme v Českém Krumlově, kde jsem poprvé v životě. Prostě mimo Moravu pro mě nic z ČR neexistuje, rodnou zemi mám trapně málo procestovanou, až se v tu chvíli zastydím. Krumlov já překrásný, sice z něj vidíme minimum, protože čekáme na banku, ale dáme si kafčo a zase plno sladkého, mám přejezeno na dva dny dopředu, projdeme kousek centra a dále už se mi v těch kožených kalhotech na slunku vážně pařit nechce. Jako už po asi tisící mi hlavou probleskne vzpomínka na Lederhose bavorských sedláků a návštěvníků Oktoberfestu, jak jsem se jim vždycky smála, že se v tom potí jako prasátka... Ty moje jsou sice krásně ventilované a vytuněné různýma průduchama, ale i tak se vařím zaživa.
Z Krumlova konečně vyrážíme směr Bavorsko, jede se nějak pomalu, každou chvíli stojíme, jednou mě tlačí přilba, pak mě někam fouká atd., moc mi nejde se prostě dostat do té správné cestovatelské nálady. Kus cesty se táhneme za dvěma náklaďáky se dřevem, nedaří se mi je předjet a když se teda odhodlám, tak Kráska v tom největším tahu vydá otřesný zvuk, jako by spadl vagón se železem. Strašně se leknu, vůbec si to neumím vysvětlit, takže jedu asi 2 km rychlostí jako na odrážedle, než dojedu Peťu, který na mě čeká. Motorku zkusí projet on, nevidí nic závadného, nevím...asi jsem prostě špatně podřadila a Honda mi dala za vyučenou. Od tohoto momentu se soustředím daleko více a přestávám se koncentrovat na to, jak mi strašně vadí, že nejedeme na dvou motorkách atd. Nic s tím neudělám, jenom otravuju sebe i Petra.

Mám jiný problém a to, že špatně rozeznávám Peťovo auto mezi ostatníma. S motorkou to šlo, hledala jsem bílou Schuberthku, ale takhle...černé auto v záplavě jiných černých aut.  Takže nakonec si lepí na zadní dveře kus reflexní pásky, vypadá to otřesně, ale trochu to pomůže. Já ovšem potřebuju s identifikací pomoct více, takže nakonec kupuje ještě klasickou CZ nálepku a lepí ji na horní část okna v zadních dveřích. Jako pěst na oko, ale mě to pomáhá hodně, rozeznám ho na větší dálku a méně hrozí, že sjedu úplně blbě za cizím autem. Tohle se v následujících dnech párkrát málem stane a jsou z toho akorát mrzutosti a hádky mezi námi.

Cesta ubíhá pohodově, no stres, stíhám koukat kolem sebe, ani nemrknu a jsme v Německu. Jenže se vážně pořád zdržujeme, teda já zdržuju, najednou je večer a my máme za sebou všehovšudy snad 300 km, nocleh nezajistěný, chtěli jsme k Mnichovu a jsme kousek za hranicemi :-D. Nicméně, první den byl docela namáhavý, pořád se někde stálo, nakupovalo, jedlo, chodilo...takže jako obvykle v Mekáči najdeme hotela jedeme směr Erding, kde bychom měli spát v hotelu Azimut. Hotel nic extra, ale celkem pohoda na tu cenu, klasika kolem 50 euro na pokoj, bonus v podobě české recepční, která nám oznámí, že už douho nemluvila česky..připomene mi tím Lendla a jeho divnou češtinu :-D.
360 km a já jsem unavená jako štěně. Ale dobrý, až na ten výlev ohledně motorky a auta žádné slzavé údolí zatím :-D. Zítra musíme ujet víc a taky více koukat, ať z té krajinky něco máme :-)

Den druhý, 19.6., čtvrtek

Plán: chtěli bychom ujet tak mezi 700 a 800 km a dostat se přes okraj Rakouska a celé Švýcarsko do Francie, ať se vyhneme spaní ve Švajcu, který je nad náš připravený rozpočet.. Peťovi se to moc nezdá, ale já si zase naivně myslím, že to půjde. Vůbec mi nedochází náročnost přejezdu přes Švýcarsko, protože to opravdu znamená, že přejedeme Alpy. Strašně moc se těším. Hlavně jsem přesvědčená, že to půjde, vzhledem k tomu, že jsem přece přejela Pyreneje, ne? Že Alpy jsou jiná liga, to brzy poznám :-)

Německem jedeme v pohodě, nic moc zdržování, stejně jsme zase vyrazili později, než bylo plánováno. Moc se těším na Bodensee, rovněž u něj budu poprvé v životě a jsem hrozně zvědavá! V Německu už mě nic moc nezaujme, ono z té dálnice taky není zrovna moc co vidět :-). Jedeme směr na Bregenz, doufám, že mi vydrží benzín až do Rakouska, protože tankovat znovu v DE se mi moc nechce. Nakonec opravdu tankujeme okamžitě za hranicemi, tuším, že kolem eura třicet.

Příjezd k Bodensee je poznamenán ohromným vedrem, leje ze mě jako z konve a pohled na vodu ve mě vzbuzuje chuť odstavit motorku, sundat ty černé hadry, síťovina nesítovina a hup do vody. Jezero je nádherné, a pohled na koupající se lidi ve mě vzbuzuje čistou závist :D. Ani nemrknu a šup, jsme ve Švýcarsku!


Jsem nadšená, taky tady jsem poprvé v životě, což je skoro ostuda, je to fakt krásná země. Všude vlajky, z poloviny aut vlají kříže, až po chvíli mi dojde, že jasně, šampionát :-D. Švajc tím přirozeně dost žije... Jsem nadšená z jezera, moc se mi tam líbí, krásně se fotí, jenom to vedro...Kombinace horka, docela těžkých kalhot a velkého provozu má opět za následek, že mě začínají bolet kolena, tudíž si začínám opět trochu stěžovat, ale zatím se omezuju jenom na hudrování do přilby, aspoň z větší části. Peťa dostává geniální nápad – protože máme oba Schuberth C3 helmy, ale já bez interkomu (dobře pro mě i pro něj, kdyby mě někdy slyšel, už by se mnou nechtěl jezdit .-D), tak mi dává svůj a já si můžu pouštět přes smartfón hudbu. Je to paráda, najednou fakt nechápu, jak jsem mohla odjet celou cestu do ČR potichu! Navíc mi přehraje i část svého playlistu, takže mi hraje i něco jiného než Rammstein.

Objíždíme část jezera a já doufám ve stoupání směr St. Gallen. Švýcarsko mě bere čím dál tím více, jedu s očima navrch hlavy, parádní cesta, super asfalt, nádherné okolí, mám pro to samé superlativy. Navíc dostaneme geniální nápad. Jsme ve Švajcu, dáme si pravé švýcarské sýrové fondue! Jsem nemile překvapena, že nám v asi 4 restauracích postupně řeknou, že ne, protože to je tradiční zimní jídlo a v létě velmi těžko k sehnání... Nevzdáváme to, chceme fondue a jak jde o jídlo, jedu po čichu :D. Každopádně nemáme čas se soustředit na hlad, zatáčky si žádají své, prokousáváme se do švýcarského vnitrozemí a je to čím dál tím lepší!

Jsem naprosto fascinovaná neustálou jízdou do kopce a do prudkých zatáček, ještě zdaleko nejsme ve vysokých Alpách, ale pořád to stoupá a já valím oči, fakt jedu s pusou dokořán, strašně se mi to líbí. Zkouším různé zrychlování a hraní si se spojkou, je úžasné, jak přeochotně Kráska reaguje, skoro se zdá, jako by jela sama a tu cestu prostě znala a jela po paměti :-).

Začíná se trochu ozývat hlad a žízeň na pivo, první pokus nám nevyšel, fondue mají, ale s 24 hodinovým objednáním, tak nic, dáváme nealko domácí pivko, platíme nevýhodný přepočet euro-frank, kocháme se výhledem na začínající hory, posloucháme kravské zvonce, to je kýč jak bič, a jedeme dále.

 

Naše hledání fondue končí pro ten den někde ve vesnici mezi St. Gallen a Curychem :D:D, kde najdeme naprosto parádní restauraci s penzionem, kde mají na jídelníčku jenom asi 6 věcí, ale dokonalost sama. Vynikající domácí kvalitní kuchyně, tak se přidám k fenoménu dělání food porna a fotím si jak svoje, tak Peťovo jídlo, abychg nad fotkami mohla později ve firemní kantýně slintat :D. Tak dobrý steak jsem dlouho nejedla, na chvíli zapomenu na fondue. Cenově je to taky jiná liga, než jsme zvyklí, v eurech jídlo pro dva snad 7 pětek, a to je opravdu jenom 2x hlavní jídlo.. Ale že chutnalo :-)

Každopádně, všechny zastávky na focení, WC, pivo, jídlo, steaky, další fotky atd. nám silně zkrátily den, přejezd Švýcarska přes Alpy je naprosto nereálný i pro mě a to já na rozdíl od Petra nemám ani tušení, co mě čeká. Navíc jsem nepříjemně konfrontovaná s rychle se měnícím počasím v horách. Během asi 10 minut se zatáhne jak čert, Peťa už ví, která bije, staví u krajnice a já se soukám do nepromoků, nabídku na vystřídání za volantem odmítám, prostě motorka, motorka, motorka. Sotva se oblíknu, začně krápat a jak se rozjedeme, rozprší se. Déšt se během chvilky mění v hustou průtrž mračen, špatně vidím, jede se mi blbě, protože psychika dělá své... Mám parádní gumy, motorka je v super stavu, na dešti nejedu rozhodně poprvé, ale přesto se bojím a jedu krokem, takže moknu a moknu.

Není kde zastavit, až dole pod kopcem v nějaké no name vesnici, kde stavíme u kostela a já se slzama na krajíčku nastupuju prohřát ruce na sedadlo spolujezdce, je mi zima, smutno a je mi to tak nějak všechno líto, že jedeme pomalu, že chčije a dalších sto životně důležitých věcí :-D. Déšt přestává a my chceme jet dál, jenže to by se u auta s českou SPZ nesměl zastavit starý zmoklý Švýcar, který nám vyrazil dech tím, že žil v ČR, pracoval tam a zná naprosto běžná slova jako „kilometrickabanka“, protože hojně jezdil ČD :D:D. Byla to sranda, děda se pobavil, my taky, byla to prostě úžasná postavička s jedním zubem, v žabkách a divných kalhotech, které jsem raději nezkoumala, vypadal...zvláštně, hehe, nabrali jsme asi 2 hodiny zpoždění a den pro nás skončil kousek od Curychu ve městě Wetzikon v odporném a odporně drahém nekvalitním hotelu Schweizerhof za 100 euro na pokoj, sprcha přímo v pokoji vedle postele inklusive. Bez garáže, přirozeně. Pozdější hodnocení na booking.com rozhodně nebude pochvalné.. Dobrou noc :)

Kolem 330 km, ani ne polovina toho, co jsme si pro ten den naplánovali... Dojezd do PT začíná být nereálný v rozumném čase... :D Úplně v pohodě se nejede, nechala jsem se hodně rozhodit deštěm a zpožděním, začínám neúmyslně sabotovat některé pro mě nepohodlné věci, ale strašně se těším na Alpy. Moje lekce zatáček a náročně jízdy má konečně začít!

Den třetí, 20.6., pátek

Plán: Alpy!!!!

Ten den slavím tři roky žití a pracování v Portugalsku, na což si vzpomenu až za měsíc, mám holt jiné starosti jako kde se nasnídat a kudy pojedeme??

Dneska nás konečně čekají pořádné Alpy, žádné podhůří nebo přípravka ve stylu Beskyd, ale ALPY!!! Vzdávám se myšlenky navštívit svoji kolegyni v Bernu, není čas, a jedeme dolů směrem na Schwyz, chceme projet středem Švýcarska a pokračovat směrem na  Albertville a Grenoble ve Francii.

Cesta je čím dál tím lepší, jsem pořád více a více fascinovaná, jak nádhernou zemí jedeme. Ono to vážně jede skoro samo, je to naprostá paráda, samý superlativ.

 

Sama pro sebe už si připadám směšně, jak se pořád směju do přilby, jsem úplně nadšená z kvality asfaltu, ze všech zatáček, už se vidím, jak se mi o tom zase v noci bude zdát. Co jezdím na moto, nemám tak klidné spaní, pořád se někde naklápím do zatáček a řeším rychlost průjezdu atd. :D. Na druhou stranu už mi začínají trochu pracovat nervy, ozývá se únava a vědomí, že nejnáročnější částy cesty jsou stále před námi a přitom jsme na cestě už třetí den. Alpy, Franci a vyprahlé Španělsko. Naštěstí pro mě mi ještě pořád není jasné, kolik sil a nervů mě bude přejezd hor do Francie stát... Nicméně náročnost se začíná rýsovat na obzoru a má pěkných pár tisíc metrů, haha.

 Stoupáme  a stoupáme a potkáváme každým kilometrem více motorkářů. A já se jim vůbec nedivím. Takhle vypadá motorkářský ráj. Mám pocit, že kdybych tu někde poblíž bydlela, tak vydělávám pouze na granule pro svého psa a na benzín do Krásky. A projela bych každý kilometr Alp.

Navíc si vzpomeneme, že jsme chtěli fondue. Štěstí se na nás usměje kolem 2 hodiny odpoledne v nějaké malé vesničce, jméno netuším, většina z nich vypadá podle mě stejně jako ta předchozí :D:D. Paní nám donese kouřící voňavé sýrové fondue s nakrájeným chlebem, je to horké, dobré, kořeněné a je z toho parádní žízeň na pivo, které tu mají rovněž dobré a to i v nealko verzi.
Najezení a spokojení pokračujeme, nebližší metou je Furka Pass. Šílím radostí ze zatáček a zároveň se až bojím. Je to pro mě velmi náročný terén, naprosto neprobádané území, nejsem si jistá, jestli jedu dobře, ale ono to jde nějak automaticky. Prostě hlava dělá víceméně přesně to, co má, abych s vytřestěnýma očima nesjela ze srázu :D.

 Sem tam je to vážně dost drsné, silnice, prudká zatáčka, proti mě auto, zároveň se mě snaží objet nějaký místní motorkářský rychlík, vedle mě sráz a na druhé straně skála. Nestačím se divit, jedu soustředěná nadoraz, žádné leháro. Je to vlastně dost vyčerpávající, začínám cítit únavu a to rozhodně ještě nejsme nahoře.

 

Výhledy pořádně nestíhám, protože se bojím, aby nebyly moje poslední, ale i tak si to užívám. Vzduch se ochlazuje a provoz překvapivě trochu houstne, vypadá to na velmi oblíbenou cestu. Nicméně nikdo nikomu nepřekáží, ohleduplnost je vysoká, je to jako splněný sen. Jenom kdybych tak byla méně unavená..  Jedu, jedu a najednou koukám, sníh, zima, led! A já letní rukavice! :D Přijíždíme ke starému, už nefunkčnímu horskému hotelu Furkablick, vypadá to jako místo duchů, úplně si představuju ten noční duchařský rej uvnitř :D :D. No jo, v noci bych tu vážně být nechtěla, natož sama, fuj.

Jedeme dál a dál, pořád hory, zatáčky, krásné panoramata, je to vážně mazec. Jenže, den se začíná mírně chýlit ke konci a my jsme pořád ve Švýcarsku. Další noc tady prosím ne... Dohodneme se, že pojedeme přes Martigny do Francie a prostě to zvládneme, spát budeme ve Francii a basta.

V Mekáči, jako obvykle, najdeme parádní horský hotel v Megève, kousek od Albertville. Říkám si, že jo, že to dám. Podle navigace je to od naší současné pozice snad 75 km. No jo, ale přes hory, tam se mi každý km zdá jako 10 normálních. A rychle se stmívá. Peťa se ještě ujištuje, jestli si na to troufám. Bolí mě nohy, záda a všechno, ale říkám si, že 75 km není tak hrozných. Ještě volá paní do hotelu, aby na nás počkali, protože nevypadá reálně, že stihneme dojet do zavíračky recepce. Paní má pochopení a říká, ať prostě zvoníme.

Zhodnotím to a říkám si, že jo, že to zvládnu. Navíc, bude to 100% noční přejezd do Francie, je to výzva. Tímto rozhodnutím udělám velkou chybu a připravím si hodně těžkých chvil. Možná je to chyba stále relativního začátečníka, možná prostě jen přecenění vlastních sil a schopností.

Ta jízda do Megève bolí. Stoupáme k hranicím, pod námi osvětlené město, jehož jméno si nepamatuju, scenerie sice nádherná, ale já myslím jen na to, až dojedeme a já půjdu spát. Mezitím se úplně setmělo a já vidím jenom černočernou tmu, obrysy černých alpských velikánů proti temně modročerné obloze a koncové světla Peťového auta před sebou. Začínám si uvědomovat situaci. Viděla jsem, jakou cestou jsme jeli doteď, samý sráz a skály.. teď je sice kolem více stromů, ale ty spíše tuším, než abych je viděla. Navíc, mám z hor strach. Normálně mám respekt, přírodu obdivuju, ale teď se začínám regulérně bát, nedaří se mi to ovládat, cvakají mi skoro zuby, fantazie pracuje naplno a já úplně vidím, jak se za mnou žene medvěd nebo minimálně smečka hladových vlků, běží úplně tiše a já je ani neuvidím. Jasně, je to kravina, ale nemůžu si pomoct, bojím se jako čert kříže, křečovitě se snažím držet se za Peťou, dělám chyby a to mi na sebedůvěře nepřidá. Co mě uklidňuje aspoň trochu, je hudba v helmě, s Kabátama si hulákám Burlaky, do toho se mi začínají jakože potit oči, jsem kousek od regulérního rozeřvání se strachem a bolestí. Peťa mi opakovaně nabídl, že mám jet autem, ale ne, jsem si jistá, že mě vzhůru drží jenom ten adrenalin na motorce a ten strach, v teple a pohodl]i autě by byl mikrospánek otázkou několika minut.

Přímo na hranicích s Franci]i se setkáváme s naprostým kriplem za volantem, pověsí se mi na zadek cvok v hlasitém prototypu něčeho, co nepoznám, oslepují mě jeho světlomety v zrcátkách, najíždí na mě, troubí a bliká a vynucuje si předjetí, jenže já mu zrovna nemám kam uhnout, na krajnici moc nevidím, nechci někam zahučet. Ve chvíli, jak mě konečně předjede, se mi vážně uleví, hlupák si tam honí ego a v tiché noční přírodě jenom stresuje a vytáčí motor.. Je mi do breku.

Fyzická bolest začíná převažovat nad obyčejným ženským strachem, který mě vážně svírá. Úplně si uvědomuju, jak strašně zranitelná jsem na svojí malé motorce, sice mám před sebou Peťu, ale psychicky je v tom autě ode mě vzdálený asi světelný rok...

Hoří mi kolena a trapézy, už se mi tu bolest nedaří ignorovat. Ve Francii už sem tam jedeme i nějakou civilizací, připadám si jako padavka, ale já se opravdu mimo osvětlenou část Alp bojím. Čeká nás ještě kus něčeho, co je označené jako dálnice, ale je tam snížená rychlost na 25 km/h v jednom úseku a absolutní vracečka zatáčka, což moc nepochopím...dálnice??

Konečně vidím nějaký reálný cíl, do Megève je to snad 15 km nebo kolik..ale samé zatáčky, samé stoupání. Přesně 7 km před cílem začnu na Peťu blikat jako cvok, zastavuju a úplně se poskládám, řvu jako u Titanicu, žádné decentní slzičky, ale totální kolaps, chudák Peťa. Mám pocit, že jsem to vůbec nezvládla, strašně mě všechno bolí, tudíž asi ten fyzický pocit, co zná většina motorkářů a já na něj přišla právě teď.

Nakonec těch pár km dojedu, ani nevím, jak. Paní z hotelu je úplně vytřeštěná, vidí, že jsem totálně mimo, s manželem nějak pochopí, že jsem snad měla bouračku či co, musíme je ještě uklidnit, že ne, že jsem jenom vyčerpaná. :-D. Jak se ukáže, pán je připraven na vše, v garáži stojí krásné Ducati, je to motorkář a má pro mě pochopení. Hotel je nádherný, rodinný a strašně přátelský. Ani netuším, jak usnu, ale spím jako špalek. Kráska je v garáži, moc si to zaslouží, ještě před usnutím myslím na to, že ji ráno musím soukromě poděkovat, protože jsem se nevymlela především díky jejím jízdním vlastnostem.

Doufám, že jsem si svůj díl bolesti a vyčerpání snad až do konce cesty vybrala a že od teďka už to bude jen lepší. Ale je pátek noc a my máme před sebou kus Francie a úplně celý Pyrenejský poloostrov, dělá nám to starosti.. No, uvidí se :-) Dobrou noc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE