Návrat z Beskyd do Lisabonu aneb Jak se naučit modlit za 6 dní
Text: Evorinka | Zveřejněno: 27.10.2014 | Zobrazeno: 32 195x
Se sepsáním cesty ze severní Moravy zpět do mého milovaného Lisabonu jsem si dala trochu načas, jediný pravdivý důvod – musela jsem se trochu vzpamatovat, ten zážitek byl fakt hodně silný. Myslím, že většina motolidí mě asi chápe. Moje motocestování je především o pocitech a o jízdě s vytáčením hlavy do všech stran a taky o tom ráda a dlouho povídám.. Proto...pokud máte rádi cestopisy, kde chcete hlavně fakta, trasu, stručné detaily a nečíst řeči kolem, nemůžu sloužit, já se z toho zážitku vzpamatovávala dlouho, tímto vás připravuji na pár stránek a doufám, že vás nebudou nudit :-D. Bylo to 6 dní nacpaných emocemi a ty neumím stručně shrnout.
Kapitoly článku
Do ČR jsem dojela v pořádku, vyklepaná jako řízek, všechno me bolelo, kapsa zela téměř prázdnotou…ale zato jsem musela v hlavě zpracovat asi deset tisíc vzpomínek, momentů úžasných i nepříjemných, protřídit fotky, všem vykecat, jak se jelo, no a psychicky a finančně se připravit na cestu zpět.
Přijeli jsme v pátek v noci a v úterý jsem sedlala moto oře a uháněla směr Vysočina, abych se pokusila najít, kde že se to máme setkat s Peťou. Ono to asi zní trapně, ale kdo mě nezažil za volantem, před mapou nebo před většinou křižovatek s více než dvěma směry, nepochopí... Na cestách umím fungovat jako kulturní referent nebo hledač drahých steaků, jako navigátor jsem k ničemu. Bez Petra bych nedojela dále než na hranice Portugalska, protože to je pořád jedním směrem. Nepomohla by ani GPS, protože na tu se neumím soustředit, musím koukat na cestu :).
Přípravu na cestu zpět už nevidím tak tragicky a tudíž dělám už zpočátku několik velkých chyb, které samozřejmě nevidím. Tím, že jsem dojela do ČR, mi trochu porostlo moto sebevědomí a sama sebe přesvědčím, že cesta zpět bude pohodovější, protože, jak všem doma tvrdím, „už vím, do čeho jdu, ne??“. Především si jsem už celkem jistá, že vím, jak to zhruba bolí po delší jízdě, kolik km denně zvládnu atd. Dokonce to rodině doma i vykládám, jistá si sama sebou. Je mi jasné, že to nebude jednoduchá cesta, nechci ji podcenit, ale ani se toho příliš bát. Lekce pokory a velkého respektu k ohromné vzdálenosti mezi Beskydami a pobřežím Atlantiku v mém milovaném Lisabonu má teprve přijít. A nebude jenom jedna, jenže to mi v mém nově narostlém moto sebevědomí absolutně nedochází. Z cesty mám respekt, ale už tak nějak jiný. Prostě si až moc věřím. Vůbec mě nenapadne, že jsme vybrali podstatně náročnější trasu přes švýcarské a francouzské Alpy. Strašlivě se těším, je mi sice líto, že odjíždím na mnoho měsíců od rodiny zase pryč, ale ta cesta, ta cestaaa!!!
S Peťou se dohodneme, že k němu dorazím v úterý a ve středu ráno vyrazíme. Slibuju sama sobě, že to bude vypadat jinak než na cestě domů, že budu včas vstávat, budu šetřit více peněz za jídlo, protože si všude vybírám to nejdražší a to ani nekoukám na ceny.. nepojedu jako připodělaný šnek tam, kde je všude vidět a žádný provoz a že nebudu furt pyskovat, kdykoliv se mi něco nebude líbit.
První mráček ba přímo mrak se objeví někdy pondělí, kdy se s Peťou přes fejs domlouváme, co a jak a já se dozvím, že jeho mašina nikam nepojede, protože ta ******* D1 napáchala větší škody, než jsme věděli. Servis nedoporučil cestu do Lisabonu a co hůř, mechanici mají na jeho motorku čas až někdy v srpnu. Chytám hysterák, celkem rychle se rozbulím, moje představa romantické a dobrodružně cesty přes kus Evropy se mi bortí jako domeček z karet, protože na motorce pojedu jenom já, kdežto Peťa pojede....autem! Prskám a dupu nohama, že se mi to nelíbí, a že to bude stát za prd. Je mi to houby platné, Guzzina je prostě nemocná a hotovo. Nechci slyšet nic o tom, že to bude fajn, budu se mít kde schovat, kdyby nás chytl liják, budeme se třeba moci vystřídat, kdybych byla unavená, budeme moci vzít do PT více věcí včetně Tatranek :-D, ne a ne, jsem zklamaná a těším se asi o 90% méně.
Nicméně, v den D odjezdu, v úterý, převáží adrenalin nad mým skučením, já si po 4 dnech zase oblékám kompletní moto hadry, balím top case a batůžek, kontroluju pas a papíry od motorky, loučím se s rodinkou a vyrážím na nejadrenalinovější část cesty do Portugalska, úsek Frýdlant nad Ostravicí – Olomouc – Vysočina. Jedu sama, takže mám většinu cesty vykulené oči, abych náhodou nezabloudila na té pořád, ano pořád rovné cestě. V Olomouci se ještě stavím za sestřičkou, rozloučíme se a já pokračuju dále.
Jsem na sebe náležitě hrdá, protože nejen, že se neztratím na D1 :-D, ale dokonce najdu přesně i dům, do kterého jsem měla dorazit, a to ani nemusím Peťovi volat :-D. Cítím se jako cestovatelský mazák.
Pohoda jazz, koukám, jak se balí plnej kufr věcí, pokračuju v brblání a stěžování si, že se jede autem, lituju Vraníka a tajně i sebe, jaký jsem chudák, že to odedřu na moto a Peťa si poveze zadek :-D. A strašně se na tu jízdu zase těším, už mi otrnulo a mám pocit, že to zvládnu.
Poslední noc, dobrou noc, hlavně se pořádně vyspat, docpat se domácíma buchtama a hurááááááááááááá do Německa!!
Přijeli jsme v pátek v noci a v úterý jsem sedlala moto oře a uháněla směr Vysočina, abych se pokusila najít, kde že se to máme setkat s Peťou. Ono to asi zní trapně, ale kdo mě nezažil za volantem, před mapou nebo před většinou křižovatek s více než dvěma směry, nepochopí... Na cestách umím fungovat jako kulturní referent nebo hledač drahých steaků, jako navigátor jsem k ničemu. Bez Petra bych nedojela dále než na hranice Portugalska, protože to je pořád jedním směrem. Nepomohla by ani GPS, protože na tu se neumím soustředit, musím koukat na cestu :).
Přípravu na cestu zpět už nevidím tak tragicky a tudíž dělám už zpočátku několik velkých chyb, které samozřejmě nevidím. Tím, že jsem dojela do ČR, mi trochu porostlo moto sebevědomí a sama sebe přesvědčím, že cesta zpět bude pohodovější, protože, jak všem doma tvrdím, „už vím, do čeho jdu, ne??“. Především si jsem už celkem jistá, že vím, jak to zhruba bolí po delší jízdě, kolik km denně zvládnu atd. Dokonce to rodině doma i vykládám, jistá si sama sebou. Je mi jasné, že to nebude jednoduchá cesta, nechci ji podcenit, ale ani se toho příliš bát. Lekce pokory a velkého respektu k ohromné vzdálenosti mezi Beskydami a pobřežím Atlantiku v mém milovaném Lisabonu má teprve přijít. A nebude jenom jedna, jenže to mi v mém nově narostlém moto sebevědomí absolutně nedochází. Z cesty mám respekt, ale už tak nějak jiný. Prostě si až moc věřím. Vůbec mě nenapadne, že jsme vybrali podstatně náročnější trasu přes švýcarské a francouzské Alpy. Strašlivě se těším, je mi sice líto, že odjíždím na mnoho měsíců od rodiny zase pryč, ale ta cesta, ta cestaaa!!!
S Peťou se dohodneme, že k němu dorazím v úterý a ve středu ráno vyrazíme. Slibuju sama sobě, že to bude vypadat jinak než na cestě domů, že budu včas vstávat, budu šetřit více peněz za jídlo, protože si všude vybírám to nejdražší a to ani nekoukám na ceny.. nepojedu jako připodělaný šnek tam, kde je všude vidět a žádný provoz a že nebudu furt pyskovat, kdykoliv se mi něco nebude líbit.
První mráček ba přímo mrak se objeví někdy pondělí, kdy se s Peťou přes fejs domlouváme, co a jak a já se dozvím, že jeho mašina nikam nepojede, protože ta ******* D1 napáchala větší škody, než jsme věděli. Servis nedoporučil cestu do Lisabonu a co hůř, mechanici mají na jeho motorku čas až někdy v srpnu. Chytám hysterák, celkem rychle se rozbulím, moje představa romantické a dobrodružně cesty přes kus Evropy se mi bortí jako domeček z karet, protože na motorce pojedu jenom já, kdežto Peťa pojede....autem! Prskám a dupu nohama, že se mi to nelíbí, a že to bude stát za prd. Je mi to houby platné, Guzzina je prostě nemocná a hotovo. Nechci slyšet nic o tom, že to bude fajn, budu se mít kde schovat, kdyby nás chytl liják, budeme se třeba moci vystřídat, kdybych byla unavená, budeme moci vzít do PT více věcí včetně Tatranek :-D, ne a ne, jsem zklamaná a těším se asi o 90% méně.
Nicméně, v den D odjezdu, v úterý, převáží adrenalin nad mým skučením, já si po 4 dnech zase oblékám kompletní moto hadry, balím top case a batůžek, kontroluju pas a papíry od motorky, loučím se s rodinkou a vyrážím na nejadrenalinovější část cesty do Portugalska, úsek Frýdlant nad Ostravicí – Olomouc – Vysočina. Jedu sama, takže mám většinu cesty vykulené oči, abych náhodou nezabloudila na té pořád, ano pořád rovné cestě. V Olomouci se ještě stavím za sestřičkou, rozloučíme se a já pokračuju dále.
Jsem na sebe náležitě hrdá, protože nejen, že se neztratím na D1 :-D, ale dokonce najdu přesně i dům, do kterého jsem měla dorazit, a to ani nemusím Peťovi volat :-D. Cítím se jako cestovatelský mazák.
Pohoda jazz, koukám, jak se balí plnej kufr věcí, pokračuju v brblání a stěžování si, že se jede autem, lituju Vraníka a tajně i sebe, jaký jsem chudák, že to odedřu na moto a Peťa si poveze zadek :-D. A strašně se na tu jízdu zase těším, už mi otrnulo a mám pocit, že to zvládnu.
Poslední noc, dobrou noc, hlavně se pořádně vyspat, docpat se domácíma buchtama a hurááááááááááááá do Německa!!
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz