reline_unor



Motovýlet po západní Evropě

Kapitoly článku

Švýcarsko
Zastavujeme na hraničním přechodu Francie - Švýcarsko. Prohodíme pár vět s pohraniční stráží a uvědomíme ji, že pojedeme mimo dálnice. Nechce ani vidět pasy. Znamením ruky nám dává svolení ke vjezdu a už jedeme po švýcarské silnici k nejbližšímu městu Martigny. Silnice se krásně klikatí po horských svazích, přičemž z jedné strany je lemována ostrými srázy do údolí, kde se Martigni rozprostírá jako na dlani. Chtěli jsme se ve zdejším supermarketu zastavit pro nějaké zásoby, ale místní ceny nám servaly úsměv ze rtů. „Cože?! Jeden croissant za 1 euro? V Carsassonne jsem si ho za stejnou cenu koupil čerstvej v kavárně v centru města. No tak to ne, radši jedem, ať jsme pryč z týhle země. Nebo tu utratíme tolik, co jsme utratili v ostatních zemích dohromady.“ Koupili jsme aspoň nějaké místní pivo a pokračovali dál.

Martigny

Cesta napříč Švýcarskem byla doslova zaříznuta do údolí a tak, přestože se jedná o hornatou oblast, jsme jeli prakticky pořád rovně. Na levé a pravé straně od silnice se ostře zvedaly horské svahy pokryté nespočtem terásek a políček s vinnou révou. Neměli jsme ani tušení, že tahle oblast je tak bohatá na víno.

Ubytovali jsme se ve městě Eynholtz, kde jsme vypili veškeré naše zásoby piva (draze nakoupené ve Švýcarsku).

Krásné turistické chatičky

Druhý den jsme se těšili na trochu té projížďky přes hory, ale Alpy nás zase přesvědčily o opaku. Město Gletsch bylo totiž kvůli sněhové kalamitě odříznuto od okolního světa a naše cesta tak byla odkázána na místní železnici. Z Oberwaldu jsme se tedy vlakem svezli do městečka Realp, odkud už jsme mohli pokračovat dál zase po jedné stopě. Na druhou stranu to byl zajímavý zážitek, protože jsme zajeli motorkami přímo do vagonu.

Čekáme na vlakPřeprava ve vagonu
Z Realpu jsme pokračovali dál na východ směrem k Rakousku. Cesta se začala klikatit vzhůru po svazích hor. Jakoby nám ještě chtěla vynahradit tu sněhovou kalamitu kolem Gletschu. Tráva začala mizet pod nánosy sněhu, až zmizela úplně a my jsme se zase ocitly uprostřed sněhových čepic švýcarských Alp.
Tuhle cestu jsme si užívaliChtěl jsem ho vzít s sebou, ale neměl přilbu
Rakousko

Do Rakouska jsme přejeli u městečka Pfunds a pokračovali směrem letovisko Zell am See, kde nás čekal náš poslední kemp a spaní v zahraničí. Byl to zvláštní pocit, že se cesta tak rychle blížila ke konci, ale na druhou stranu už jsme se hrozně těšili na postel a české pivo (jo a na rodinu, to dá rozum). Rakousko je plné horolezeckých oblastí a my měli štěstí, že jsme přes několik z nich projížděli. Některé výstupy byli prakticky hned u silnice a my zase dostali tu neodbytnou touhu si něco vylézt. Že by další tip na motovýlet spojený s lezením?

Do Zell am See jsem jeli přes krásné prostředí místních národních parků, kde kromě silnice byla naprosto panenská příroda. V jednu chvíli jsme museli zastavit, protože nám přes cestu přebíhalo stádo jelenů a srnek. Přes tyto parky se dá projet buď přes mýtné brány. Nám se ale platit nechtělo a tak jsme zvolili menší „objížďku“, která byla sice kratší, ale méně udržovaná. V tu chvíli jsem byl rád, že jedu na BMW GS, protože slovo díra tu dostávalo zcela jiný význam. Můj podvozek a systém odpružení ale všechno pobraly naprosto úžasně a já se prakticky jen pohupoval do rytmu silnice. Víťa se svojí Suzuki na tom byl o něco hůř, ale díky opatrné jízdě všechno zvládl a ani mi za výběr cesty moc nenadával.

Druhý den jsme ze Zell am See chtěli vyrazit ještě na prohlídku vrcholků Großglockneru, ale počasí nám nepřálo a zahalilo vrcholky do mraků. Nedá se nic dělat, však tu nejsme naposledy. Čekal nás poslední úsek trasy, posledních pár stovek kilometrů. Vyrazili jsme směr Česká Republika – Uherské Hradiště.

Cestovali jsme mimo dálnice, takže naše cesta vedla přes Sankt Pölten až na sever Vídně. I přes to, že jsme neprojížděli středem města, jsme ve Vídni ztroskotali na hodně dlouho (připadalo mi to, že snad na celou věčnost), k čemuž hodně přispělo i to, že jsme stáli snad na každém semaforu, který jsme potkali. Pomalu mi začaly téct nervy, ale pak, jakoby zázrakem, jsme z toho mraveniště vyjeli ven a já zase mohl svobodně používat i vyšší rychlostní stupně.

Blížili jsme se k hranicím, ale závěr cesty snad nemůže být nijak nudný. Jak jinak, než že ZAČALO PRŠET!!! A tím myslím, že hodně. Čím víc jsme se blížili k hranicím, tak déšť nabíral na intenzitě.

Česká Republika
Už jsem se radoval, že nepromok dlouho nenasadím, ale bez něj bych dojel jak mokrá slepice. Víťa si zase vypěstoval v rozkroku malé jezírko, ale vzhledem k tomu, že mu domů zbývalo posledních pár desítek kilometrů, mu to bylo jedno.

Uherské Hradiště – jsme v cíli!!! Nebo alespoň Víťa. Tady jeho cesta končila, ale já měl závěrečnou etapu do Prahy ještě před sebou. Večer jsme návrat řádně oslavili VÝBORNÝM českým pivem a domácí kuchyní. Určitě si to musíme někdy zopakovat.

Tohle už asi nezašiju

Ráno, 8. 5. 2014, jsem naposledy sbalil věci, namašloval je na motorku a vyrazil domů do Prahy. Hlavně opatrně, nejhorší nehody se stávají před barákem...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):


TOPlist