Motovýlet po západní Evropě

Do Španělska vjíždíme z Portugalska po dálničním mostě přes Rio Guadiana. Naším cílem je dostat se do kempu poblíž města Tarifa na jihu Španělska. Cestu lemují rozsáhlé sady pomerančovníků a citronovníků. Nemůžeme odolat a musíme si koupit síťku pomerančů od zdejšího prodejce. Jak to vážu přes gumového pavouka na motorku, vypadám, jako když jedu z nákupu.

Do kempu dojíždíme už za tmy a tak se nám cestou naskytl první výhled na osvětlené břehy Afriky. Aby taky ne, z kempu to není dál, než pár kilometrů. Ráno jsem ale musel vyřešit jeden technický problém. Nožní páčka od převodovky se uvolnila a tak jsem sundal kryt startéru, vrátil ji na původní místo a pořádně utáhnul.

Naším dnešním cílem je projet jižní pobřeží Španělska přes město Tarifa, Gibraltar a dostat se do kempu ve městě Adra. Po příjezdu do Tarify jsme Africe asi nejblíže, jak jen můžeme být, ale ten nejlepší výhled se nám naskytl až od malé kavárny Mirador del Estrecho v kopcích za městem (a nejen na Afriku, ale také na tři krásné Španělky).

Gibraltar jako takový je součástí britského impéria a od Španělska je oddělen hranicí La Línea de la Concepción. K té jsme dorazili, ale na Gibraltar se táhla tak dlouhá kolona aut, že i na motorkách by nám trvalo několik hodin, než bychom se propletly až tam. Víťa chtěl zavolat domů, že je na Gibraltaru, ale tenhle fakt mu situaci moc neusnadnil. „Tak jsme na Gibraltaru, nebo nejsme? Jsem slíbil, že zavolám z Gibraltaru.“ To už jsem nevydržel. „Kurňa, co po mě ještě chceš? Já sem tu poprvý, na Gibraltar se stejně nedostanem. Tak mě přestaň otravovat a zavolej, že si tady.“ Jak jsem to dořekl, propukli jsme ve smích a krize byla pryč. Gibraltar byl takový náš milník a od této chvíle se vlastně vracíme domů.

Pokračovali jsme směrem na východ do města Adra. Krajina se tvářila poněkud pustě. I palmy tu sklápěly listy kvůli vedru a suchu. Nicméně se nám naskytl pohled na kontrast moře na jedné straně a zdvihající se pohoří na straně druhé. Tuhle skutečnost ještě doplňovala silnice samotná, která lemovala kopce a výběžky a kroutila se podél celého jižního pobřeží. Kvalita zdejších silnic byla naprosto úžasná (aby taky ne, když se jim tu nestřídá sníh s parnem) a tak jsme si mohli dovolit trochu svižnější jízdní tempo. Cestou jsme projížděli nejrůznějšími městy a městečky, ale ve městě Estepona jsme si připadali jak někde v Beverly Hills 902-10. Lidi v plavkách se projížděli podél pláží na kolečkových bruslích, všude zavlažování a umělé trávníky, typy baráků… „KDE JSME SE TO, SAKRA, OCITLI?“ Za městem se ale rozkládala zase ta pustina se svěšenými palmami.

Jak jsme se blížili k Adře, narůstal počet skleníků. Tahle oblast jižního Španělska (nejvíce mezi Adrou a Almeríí) je totiž, mimo jiné, známá svými rozsáhlými skleníky, ve kterých se pěstuje zelenina pro rozvoz do Evropy. Jestli jste si někdy koupili v supermarketu třeba rajčata, dovoz Španělsko, tak byla pravděpodobně odtud. Skleník vedle skleníku. Mnohdy jsme neviděli nic jiného, než skleníky.

Docela nás zajímalo, jak v takové pustině, která je prakticky hojná jen na sluníčko, kde mají i palmy problémy, můžou vůbec něco pěstovat. Natož v takovém množství. Čím to asi tak hnojí? Nikde jsme neviděli krávy, od kterých by měli hnůj, ani úrodnou půdu.

Po příjezdu do Adry jsme chtěli najít svůj kemp, který, jak se později ukázalo, už neexistoval. Dostali jsme ale tip na další, který byl blízko města přímo mezi těmi skleníky. Vlastně se zdálo, že recepce s barem byly původně skleník. Nicméně, byl to první kemp, který měl na záchodě prkýnko a papír. Takže vlastně luxus.

Oprava motorky
Ráno se nám podařilo vstát a sbalit se snad nejrychleji z celého výletu. Měli jsme v plánu nahnat pár kilometrů, ale moje motorka se rozhodla jinak. Zapnu zapalování, nastartuju, zařadím, pohnu řídítky a motor chcípne. Všechny kontrolky zhasly. Pak se ale zase rozsvítily, a všechno vypadalo normálně. Nejdříve jsme si mysleli, že je to čidlo od bočního stojánku, ale tím to nebylo. Zapalování zhasínalo při otočení s řídítky doprava. Ukázalo se, že kabel od zapalování byl díky jeho svázání k ostatním kabelům ohnutý do ostrého úhlu a za ty roky se tři z pěti kabelů v tomto ohybu přerušily.

Já jsem byl na prášky. Neměl jsem žádnou čokoládu na spojení kabelů (tu jedinou jsem zapomněl doma). Už jsem chtěl volat asistenční službu, aby mi to přijeli opravit, ale Víťa mě zarazil. „Prosím tě, už vidim, jak tě tady v té řiti hledají. Nějak si poradíme sami.“ Naštěstí měl Víťa sadu na opravu ocelových lanek a v ní přesně tři ocelové válečky, které dokáží prasklé lanko spojit. Kabely jsem tedy obnažil od bužírky, spojil je těmi válečky a pečlivě odizoloval elektrikářskou páskou. No a motorka byla spravená.

Alespoň provizorně. Chtěl jsem se zastavit v nějaké auto-moto dílně, aby mi ten spoj sletovali pořádně. Ale zrovna v ten den měli Španělé nějaký státní svátek a nikdo tam nepracoval (to jsem měl ale štěstí). Spoj se ale ukázal jako velice pevný a ujel jsem s ním zbytek cesty až domů. Měl jsem vlastně štěstí, kdyby mi ty kabely praskly za jízdy…

A jede se dál
Vydali jsme se na sever přes pohoří lemující Parque Nacional de Sierra Nevada. Krásná silnička plná nejrůznějších zatáček nás vedla přes vrcholky, odkud se nám naskytl rozhled po okolní krajině a na skleníky rozkládající se dole u moře.

Když jsme se nabažili hor, zamířili jsme na východ a pak dál podél pobřeží. Projížděli jsme krajinou jak vystřiženou z nějakého westernu. Sucho, teplo, podél cesty opuštěné baráky a statky. Přestože východ Španělska je celkem hornatý, měl jsem pocit, že jedeme pořád po rovině. Krajina se prakticky nezměnila po zbytek cesty až do Valencie, respektive až do Saguntu, kde jsme si našli kemp.

Čekal nás poslední úsek Španělska. Čím více jsme se blížili na sever k Andoře, tím více se krajina zelenala a nebyla tak vyprahlá. Horší bylo, že začal foukat velice silný vítr, který se neustále točil. Jednu chvíli jsme museli jet v docela ostrém náklonu na stranu, jindy nás tlačil do sedaček. Pokud jsme jeli proti větru, tak se uplatnil můj čelní štítek, který mě krásně chránil, ale Víťa musel doslova zalehnout na nádrž, aby minimalizoval nápor větru.

Jak přijíždíme do Pyrenejí, vychutnáváme si nejen krásně udržovanou silnici, ale také výhledy na horolezecké oblasti, které vidíme kolem sebe. Nejraději bychom tady zůstali, ale ještě dneska se musíme dostat na druhou stranu do Francie.

Míjíme celnici a jsme v Andoře (nebo v nákupním centru, podle počtu obchodů). Už jen pohled na mapu tohohle ministátečku nás naplňuje vzrušením. Tady si užijeme krásnou silnici a naprosto úžasné zatáčky a stoupání. Nejprve ale musel Víťa zastavit v hlavním městě Andorra la Vella, kde ho čekala výměna přední pneumatiky (už to bylo nezbytně nutné). Práce byla hotová tak za půl hodiny (cenově srovnatelné s cenami u nás) a mohli jsme zase pokračovat.

Jak jsme vyjížděli směrem k vrcholu pohoří, rapidně se ochlazovalo. Na jedné horské chatě jsme dokonce odečetli teplotu. Byl to docela šok, když jsme zjistili, že přijíždíme ze 30° do 1,9°C. Dokonce lehce sněžilo! Kvůli možné námraze vozovky jsme raději jeli velice opatrně a každou zatáčku pečlivě rozmýšleli.

Raději jsme chtěli do Francie dojet celí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE