Motovýlet po západní Evropě
Text: Miliny | Zveřejněno: 3.7.2014 | Zobrazeno: 33 447x
Kapitoly článku
Náš dnešní cíl: Parque Natural Oyambre. Cesta nás vedla podél moře a mořských útesů kde se zařezávala do svahů. Krásná klikatá asfaltka a teplé a slunné počasí do nás pumpovaly energii, kterou, nutno dodat, jsme tolik potřebovali. Na každém kilometru se střídala malá přímořská městečka, schovaná u mořských zálivů a mnohdy krytá vlnolamy, s kopcovitým terénem plným zatáček a můstků přes říčky.
Dorazili jsme do městečka San Vicente de la Barquera, kde jsme se ubytovali v kempu, postavili stan a rozvěsili poslední mokré a zavlhlé věci. Náš poslední úkol toho dne byl vykoupat se v oceánu. Voda byla sice studená… co studená… ledová, ale i tak jsme se rochnili jak v Karibiku. Po asi 10 minutách jsme vylezli ven a záda jsme měli modrá jak po nějakém výprasku.
Ráno, a musím podotknout, že jakoby naschvál, ZAČALO ZASE PRŠET! TO UŽ NENÍ MOŽNÉ! Takže zase termoprádlo, zase nepromoky, sbalit mokrý stan… No vždyť už jsme se to za těch cca 4 000 km naučili.
Plánem bylo dostat se přes sever Španělska do Porta v Portugalsku. Cesta nás vedla přes Picos de Europa National Park a k tomu přilehlé národní parky. Nemohli jsme vybrat lépe. Silnice se klikatila podél řeky zaklesnuté do skal. Což nás nenechávalo klidnými nejen jako motorkáře, ale i jako horolezce. Krásně obnažené skalní stěny a převisy. No hlavy jsme si mohli ukroutit.
Tuhle cestu jsme si prostě vychutnávali i za tak sychravého počasí. Otáčivými zatáčkami jsme se dostali až na vrchol pohoří, odkud jsme viděli zasněžené špičky okolních hor. Než jsme ale dorazili na vrchol, ráz krajiny se rychle měnil. Místo obnažených skal jsme míjeli kamenitá pole. Místní lidé z těchto kamenů stavěli nízké a dlouhé stěny po obvodu travnatých teras a na takto upravených plochách pásli dobytek a obdělávali políčka. Což bylo patrné i z toho, že se podél sinice promenádovalo hodně lidí s motykami.
Minuli jsme León a napojili se na rychlostní komunikaci A52 směr Verín ležící při hranicích. Tahle autovía (silnice, co vypadá jako dálnice, ale není to dálnice) nás převáděla PŘES různé sierry a valle (pohoří a doliny). Až dosud jsme se vždy poslušně vinuli podél údolí a říček a tohle bylo poprvé, kdy jsme viděli pohoří ze silnice vedoucí přes vrcholy. Pravda tedy je, že kvůli silnému dešti jsme zas až tak moc neviděli, ale i tak to byla BOMBA!
Nicméně při sjezdu z dálnice u Verínu mě chytla první krize. „Jak si mám, do prdele, užít dovolenou, když furt jenom leje!!! A ten Víťa mě taky sere, nevidím ho ve zpětném zrcátku. Musím se pro něj vrátit.“ Víťa potřeboval zastavit kvůli chybovému hlášení na displeji. Neslyšel jsem ho troubit a kvůli zamlženému plexi jsem neviděl jeho výstražné znamení zvednuté pěsti. Skoro se mu kvůli tomu odkrvila ruka, jak na mě posledních asi 10 km ukazoval. Vrátil jsem se pro něj, dost hlasitě mu vysvětlil, co mě žere, zaklapl plexi své helmy a hyperventiloval. Víťa se jako správný kamarád začal okamžitě smát, což mě rozesmálo taky a krize byla pryč. Chybová hláška zmizela po opětovném zapnutí zapalování a tak jsme mohli vyrazit směr Portugalsko.
Portugalsko
Hranice jsme přejeli u města Chaves. Sotva jsme je přejeli, přestalo pršet. SKUTEČNĚ PŘESTALO PRŠET! Nemohli jsme si přát lepšího uvítání. Malá zastávka, sundat nepromoky, nasát trochu toho sluníčka a přes město Vila Real vyrazit směr Porto. Tam na nás netrpělivě čekala Víťova známá, u které jsme měli zajištěné spaní.
Sever Portugalska byl krásný. Cesta se vlnila přes mírné kopečky a skrze malá městečka. Místy jsme potkali oslí povozy, jak jedou z pole. Za Vila Real ale civilizace narůstala na objemu a začali jsme ztrácet pojem o tom, jestli jsme v tomhle městě, nebo v dalším. Než jsme dojeli do Porta, ujeli jsme skoro 90 km asi za 2 dlouhé hodiny.
Dorazili jsme do Porta sice kolem deváté, ale město se očividně teprve probouzelo k životu. Španělé a Portugalci jsou známí tím, že ožívají spíše se západem slunce. A tak ani nebyl problém jít kolem jedenácté hodiny na večeři.
Problém s penězi
Ráno jsme díky přístupu na internet chtěli vyřešit jeden velký problém. Již ve Francii Víťovi přestala fungovat platební karta. Chtěl tedy ověřit, jestli na ní nemá nastavený nějaký limit. Ukázalo se ale, že mu z karty zmizelo cca 25 000 korun, co měl na benzín, a je tak v mínusových částkách, což byl důvod, proč nefungovala. Já jsem pro jistotu zkontroloval můj účet a měl jsem ten samý problém, jen jsem byl s penězi zatím v plusu. Zjistili jsme, že peníze jsou zablokované a že všechny blokace pocházejí z placení na Francouzských pumpách.
Volali jsme do bank a problém řešili s nimi. Víťa dokonce volal na českou ambasádu ve Francii (zkoušeli jsme opravdu vše), jestli o tom už někdy slyšeli. Nakonec to dopadlo tak, že si Víťa na tu protivnou ženskou na ambasádě stěžoval, protože místo toho, aby se pokusila pomoc, dělala z něho vola. Stěžování ale neřešilo náš problém (nicméně alespoň upustil tlak).
Věc se má tak, že pumpy ve Francii jsou automatické. Přijedete, strčíte kartu, vyberete typ benzínu, zadáte pin, vyjmete kartu, natankujete a jedete do háje. Automat vás mile upozorní, že můžete natankovat za maximálně 100 euro. Už vám ale neřekne, že vám těch 100 euro na účtu zablokuje, fyzicky z nich odečte 20 euro za nádrž, ale než vám zbylých 80 euro vrátí, muže to trvat i 2 týdny. Takže jestli jedete do Francie po vlastní ose, našetřete nejdřív milion, abyste mohli utratit pár tisíc za benzín.
U banky jsme tedy podali reklamaci na blokované peníze, což bylo to jediné, co se dalo v danou dobu dělat.
Co bude teď?
Otázkou zůstávalo, jestli z Porta zamíříme co nejkratší cestou domů, nebo budeme pokračovat podle plánu. V Portugalsku a ve Španělsku mají benzínky s obsluhou, takže můžeme klidně pokračovat. Žádné další peníze nám už nikdo nezablokuje (to zase až ve Francii a do té doby se nám snad peníze vrátí).
Dnešní plán: směrem na jih Portugalska, do Cascais přes Lisabon. Po cestě jsme měli několik zastávek. První z nich byla templářské město Tomar se svým hradem Convento de Cristo. Na tenhle hrad jsme se moc těšili, protože podle obrázků vypadal úžasně. Jaké překvapení bylo, že zrovna dneska je hrad pro veřejnost zavřený. Jen kousek za městem jsme se zastavili na prohlídku Aqueduto dos Pegões, velice zachovalý akvadukt, který sváděl vodu z nedalekých kopců do výše zmiňovaného hradu.
Ve městě Batalha jsme se zastavili u kláštera Mosteiro da Batalha. Neuvěřitelná stavba. Tento obrovský klášter nám doslova otevřel huby do kořán a Víťa, hnán touhou udělat co nejhezčí fotku, tam poletoval jak splašenej.
Lisabonem jsme neprojížděli přímo, ale přes řadu okruhů. Do Cascais jsme dorazili až večer kvůli tomu, že jsme celé dopoledne řešili tu záhadu s penězma.
Ráno se nám podařilo rychle se sbalit, upřesnit trasu a vyrazit. Vydali jsme se směrem k mysu Cabo da Roca, nejzápadnějšímu cípu kontinentální Evropy. Upřímně jsem čekal trochu víc. V porovnání s Pointe du Raz ve Francii to bylo trochu slabší. Udělali jsme pár fotek a vyrazili na východ do města Sintra.
Znovu jsme projeli Lisabonem. Najeli jsme na most přes Rio Trejo a měli příležitost, alespoň ze sedla motorky, si prohlédnout obrovskou sochu Krista (podobnou té v Rio de Janeiro). Ale upřímně jsme se těšili, až vyjedeme z toho městského chaosu na otevřenou silnici.
Cestou jsme projížděli skrze městečko Santiago do Cacém. Tady se mi stala malá nehoda. Když jsme vyjížděli kopec ke zdejšímu hrádku, tak jsem zastavil v kopci, podíval se na pravou stranu, ale motorka byla lehce v náklonu a já ji prostě neudržel. Opřela se o levou stranu padacího rámu a o levý kufr. Díky tomu, že jsem stál na místě, se nic nestalo, jen jsem si trochu oškrábnul ten padací rám. No ale k tomu je přece ten rám určený ne. Motorku jsem zvedl, zanadával si a pokračovalo se dál.
Čím více jsme jeli na jih, tím více se nám krajina měnila před očima. Původně zelený koberec vystřídaly všudypřítomné olivovníky a keře. Největší změnu jsme ale zaregistrovali při průjezdu skrze Alentejo and Vicentine Coast Natural Park. Ale co se nám na tom všem líbilo nejvíc… kvalitní klikatá asfaltka plná zatáček a téměř bez aut. Nemohli jsme odolat a jeli jsme trochu… no jak to jen vyjádřit… no jako prasata. Ale neskutečně jsme si to užívali.
K večeru jsme dorazili do města Sagres. Sagres je jedno z nejjižněji položených míst v Portugalsku a nachází se zde řada pevností, které v minulosti hlídaly lodě plující na oceán. Pevnosti, pro širokou veřejnost zcela přístupné, byly samozřejmě zavřené. Tak jsme udělali pár fotek útesů a jeli do kempu.
Tam jsme potkali moc milý postarší pár z Německa. Byli to asi 70 letí manželé, kteří jednou za čas vezmou karavan a jedou na několik týdnů až měsíců na výlety po Evropě. Pohostili nás, poradili zajímavá místa a kempy a dali nám pomeranče a jídlo se slovy, že oni mají dost a nám to přijde vhod.
Oblast jižního Portugalska je známá svými malebnými plážičkami, kterých je tady takové množství, že si klidně můžete najít jednu pro sebe. A tak jsme toho využili a celé následující dopoledne strávili relaxem u moře. Načerpali jsme síly a vyrazili směr jižní Španělsko.