Motovýlet po západní Evropě

Podniknout cestu kolem Evropy jsme se rozhodli na konci roku 2013. Původně to měl být jen několikadenní výlet, který se nakonec rozrostl na 3 týdny. Z nahodilé myšlenky se postupem času stávala skutečnost a plán cesty se rodil pod rukama. Nejprve najít zajímavá místa, načrtnout cestu v Google mapách, rozdělit trasu na úseky, najít kempy, vyčíslit rozpočet, zajistit vybavení, připravit motorky a vyřídit si pojištění. Všechno to zní jako snadná práce, ale ve výsledku to trvalo několik týdnů.

Motorky jsme si oba na cestu vypiplali. Nejprve servis, pak instalace doplňků a hlavně nezapomenout naleštit, ať v Evropě neděláme ostudu.

Při balení věcí do kufrů a brašen nebyl ani tak problém, co kam zabalit, ani jaké vybavení si vzít s sebou. Což bylo zajímavé, protože nás nezaskočily otázky typu: „Budu potřebovat sekyrku? Co si s sebou zabalit za nářadí?“ To se tak nějak nahromadilo samo. Největším dilematem bylo, co a kolik si toho vzít na sebe. Přece jenom taková doba pryč. To si nevezmete 20-tery trenýrky, 22 párů ponožek + nějaké teplé atd. A ta samomluva: „Sakra, kolik těch trik si mám vzít?“.

Konečně! Je to tady! Den 18. 03. 2014 byl náš den D. Počasí, sviňa jedna vrtkavá, nám dalo zabrat hned ze začátku. Víťa vyrážel z Uherského Hradiště do Prahy, kde jsme se měli setkat a vyrazit dál. Cestou se slunce schovalo za hodinový monzun a jeho naleštěná motorka se proměnila v cestovní enduro (alespoň podle té špíny). Hezký začátek cesty. Já ještě dobalil věci, nasadil kufry a loďák na motorku a mohlo se vyrazit. Jak Víťa vtipně podotkl, ta moje kráva ani nepostřehla, že něco veze.

Plán cesty: Praha- Bílina (návštěva příbuzných)- Rychle přes Německo- Francie
Německo jsme po dálnicích přeletěli tak rychle, jak se jen dalo. Zde nastal první problém. Na celodenní cestování při rychlostech kolem 140 km/h plexi na SV nestačilo. Aerodynamika Víťovy helmy navíc vevnitř způsobovala pocit, že hlava je kovadlina, do které z boku střídavě buší bourací kladiva. Taky měla překlopnou bradu, takže do ní foukalo. Řešením byl hi-tech tuning á`la izolepa. Pomohlo? Jestli ne, tak alespoň psychologicky. Ve Francii jsme podle plánu dorazili do kempu, a protože jsme na sebe byli patřičně pyšní, zapili jsme to panákem slivovice. Tento druh přípitku jsme ostatně praktikovali po zbytek cesty.
Francie nás uchvátila nejen svou krajinou, ale také malými městečky. Architektura baráčků, úzké klikaté uličky… to bylo přesně to, co jsme od výletu očekávali. Po cestě jsme se zastavili ve městě Provins u Sézanne. Toto krásné starobylé město mělo mít „BOMBASTICKÉ“ opevnění. Bohužel jsme přijeli z druhé strany, zmateně se motali po uličkách, kde Víťovi spadla při otáčení v kopci na kostkách mašina, v ulici, která jaksi najednou končila dvěma jednosměrkami (padák a brašny to pochytaly, uf!). Když tu najednou přiskočilo několik babiček a pokoušely se tu 230 kg mašinu zvedat (nehly s ní ani o mm), říkali jsme si: „Ti Francouzi asi budou docela fajn lidi“. Bábule Víťa s díky odporoučel, aby si neuhnaly housera. Nicméně opevnění nikde. Zpocení z pochodování po městě v kombinézách jsme skočili na mašiny, a jelikož nás čas tlačil, pokračovali jsme až do Caen.

Tam nás čekala moje žena, která tam byla na pracovní cestě. Taky si sehnala helmu a připravila pro nás výlet do městečka Étretat a Honfleur. Étretat je přímořské městečko s úžasnými útesy podél pobřeží, které se zařezávají kolmo do moře a některé z nich mají tvar brány. Musím uznat, že návštěva této lokality je naprosto ojedinělá a určitě stála za vidění! Večer jsme ochutnali ústřice – to se fakt normáně jí?

 Z Caen jsme nedočkavě svištěli na sever Normandie, k Pointe du Hoc. Zde probíhalo jedno z prvních osvobozování Francie spojenci. Jak jsme se blížili k pobřeží, byly stíny druhé světové války stále patrnější. Pointe du Hoc bylo jedno z míst, které na nás z celé cesty zanechalo velký dojem. Pobřežní oblast je i dnes proděravělá od pum z leteckých náletů. Vojenské bunkry jsou velice stísněné a při pohledu na ohořelá stropní prkna nás až mrazilo. Kvůli mojí navigátorské chybě jsme minuli Omaha beach, což mě do dneška mrzí, ale vrátit jsme se z časových důvodů nemohli. Inu, zatlačili jsme slzu a jeli dál.

Další zastávka - Mont Saint- Michel. Ostrovní klášter, na kterém jsou nalepené malé baráčky. Ani kouskem místa se neplýtvalo. Než se postavila příjezdová cesta, dalo se sem dostat jen při odlivu, kdy hladina moře klesne až o 15 metrů a uvolní tak cestu přes místy tekuté písky.

V této oblasti jsme nemohli vynechat pirátské město Saint- Malo. Cesta nás pak zavedla dál na sever do Perros Guirec, kde jsme chtěli vidět maják zasazený v červených strmých útesech. Měl být poblíž. Do města jsme sice trefili, ale přestože jsme dojeli až k moři, útesy s majákem ne a ne najít. Místo toho jsme se objevili před hotelem, který se jmenoval stejně - Ploumanac'h. Po dohodě jsme jeli dál směr mys Pointe du Raz.

Cestou jsme projížděli přes neuvěřitelný Naturel Parc Régional d'Armorique. Naprosto úžasné. Krajina se nám doslova změnila před očima, a dávala jasně najevo, že už nejsme v Normandii, ale v Bretani.

Večer a přes noc nás zastihl silný déšť. Já si špatně zavřel žďárák a ráno jsem se probudil provlhlém spacáku s louží u hlavy. „No jó, to bude jenom tady v Bretani. Tady prší furt!“, doufali jsme. Ráno jsme za hřmotu peprných slov zabalili mokré věci, navlékli nepromoky a popojeli kousek k mysu Poite du Raz zakousávajícího se do rozbouřeného moře. Víťovi se tu při slézání z motorky zapíchl boční stojánek do bahna pokrytém kamínky, uklouzla mu noha, a zase to položil. Když oba leželi v kaluži, pořád ještě křečovitě svíral řídítka! Udělali jsme pár fotek útesů a vyrazili do Le Château-d'Oléron.

Po cestě jsme chtěli mít pár zastávek, ale špatné počasí nás nutilo uhánět pryč. Navštívili jsme ještě Concarneau, další malebné pirátské městečko, kde jsme kvůli dešti chodili jak exoti v nepromocích a Víťa i v helmě, aby mu aspoň nepršelo na hlavu, jelikož v rozkroku už měl solidní jezírko (výrobní vada nepromoku).

Město Le Château-d'Oléron je na ostrově spojeném s pevninou dlouhým mostem. Jak jsme se blížili do cíle, míjeli jsme nespočet vodních nádrží pro chov ústřic a různých škebláckých potvor. Večer jsme zakončili v kempu, a protože recepce už byla zavřená, tak jsme neplatili nic. Ráno jsme chtěli, ale recepce byla pořád zavřená, takže…

Vyráželi jsme s příslibem krásného počasí. Hodně věcí přes noc uschla (nebo aspoň nebyla tak mokrá). Pevnost Boyard u rybářské vesnice Boyardville jsme si nemohli nechat ujít. Sice je daleko od břehu, ale i tak jsme byli rádi, že vidíme takovou celebritu.

Další plán cesty nás vedl kolem zálivu řeky Gironde přes vinařské oblasti do Bordeaux. Nejprve jsme míjeli malá políčka se zakrslou  vinnou révou, ale postupně se rozrůstala až do velkých polí, u kterých nechyběly cedule hrdě nesoucí název vinařství. A ZASE TEN DÉŠŤ! Provázel nás s přestávkami téměř až do večera. Městem Bordeaux jsme jen projeli a pokračovali směr lázeňské městečko Arcachon a Dune du Pila.

Políčka se změnila v porosty vysokých borovic, na jejichž konci nás vyloženě zarazil pohled na písečného obra. Dune du Pila je největší duna v Evropě a myslím, že si svůj titul hrdě zasloužila. Obrovská masa písku trčela mezi mořem a pevninou do nebe jako vysoká hradba. Když jsme vylezli na její vrchol (a musím říct, že skoro po čtyřech), poskytla nám přímo rozhlednový výhled. Jaké to štěstí! Byli jsme tam skoro sami! Celá duna jen pro nás! V sezóně bychom nevyšli z fronty. To bylo poprvé, co jsme si řekli, že nám to špatné počasí bylo k užitku. Do kempu jsme z duny jen seběhli.

Při ranním balení začalo zase pršet. Zase! To mě ani trochu nepotěšilo, protože jsem všechny věci musel přebalit. Za hlasitého nadávání jsme vyrazili směr Pyreneje a Španělsko. Ach, Francie! My se ještě vrátíme! Budeš k nám přívětivější na zpáteční cestě Z Evropou?

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE