Faro 2011

Den 11 - pondělí 18.7.

V 6 balím a jedu na první pumpu. Ta je zavřená! Mažu na další, sice mají otevřeno, ale stále jedou na noční provoz a dovnitř nikoho nepouštějí. S poslední nadějí se vracím k té první. Hurááá, open. Vyhazuji uklizečku ze záchodu a ona pak celou dobu klepe násadou od koštěte na dveře a nadává jak papoušek. Vystresovaný uklízečkou si kupuji alespoň vodu, aby nebyli tratní, a za pumpou dojídám oběd z Fara, který byl včerejší večeří (studené to chutná ještě hůř, než ohřáté). Rozpouštím si Céčko. Začíná svítat.Kolem 7 hodiny jsem na hranicích Španělska s Gibem. Hraniční přechod hlídají celníci. Jednomu ukazuji pas, druhému říkám: „No drogs - No alkohol - No fire - No problem“, tlemí se od ucha k uchu a pouští mě na britské území.
To, že přejíždím ranvej, bych si snad ani nevšiml, kdybych si o tom před tím doma nečetl. První pumpa (bohužel mám plnou)1l/1euro. Beru kameru do ruky a natáčím za jízdy. Všímám si krámku s pohledy a zastavuji na chodníku. Hned naproti mně dva vojáci leští děla. Natáčím je a už je tu policajt. Natáčet ano, stát ne a až si to natočím, mám jet pryč. Sbohem pohledy! Gib je jedna velká jednosměrka a spousta tunelů. Je vidět, že si tu váží místa. Ať jsem jel, kam jsem jel, nikdy jsem nepřijel na stejné místo. Nakonec jsem dojel k mešitě a k majáku. Samozřejmě všude opravovali chodníky a zídky, takže jsem se nikam nedostal. Fajn, jedu tedy hledat lanovku na skálu. Ani nevím jak, ale našel jsem jí. Parkoviště pro motorky je pod lanovkou zdarma. Kasu mají ještě zavřenou, tak si před železnou brankou povídám s jednou důchodkyní. Přesně v 9 hodin milostivě otevírají. Na dotaz, zda-li budu platit kartou nebo hotově odpovídám, že mi to je jedno, ale raději ji dávám kartu. Tady poprvé za celou cestu mi jí to odmítlo vzít. Trochu jsem znervózněl a vytahuji 20 eček. Reakci pokladní jsem fakt nečekal. “Co jsem nějaká směnárna?“ Vyloženě jsem jí otrávil celý život. Nakonec vytáhla pytlík s ečkama (lanovka stála 9 liber). V lanovce nás jelo pět včetně obsluhy. No, upřímně se přiznám, že jsem tou cestou ztratil minimálně 5 let života. Mít ještě vlasy, jsem šedivej až po kořínky. Ale zapřel jsem se pro kamarády a celou cestu jsem jim natočil.
Chvíli se procházím a hledám proslulé gibraltarské opičky. Nakonec se ptám uvnitř, kde jsem při té příležitosti nakoupil pohledy a samolepky. Odpověď mě zase dostala: „Na opičky je moc brzo, ještě spí“. Fotím tedy vše od domů pod skálou, přístav plný lodí, pevnost, dokonce i Afriku (doma pak zjišťuji, že jsem měl už objektiv tak zaflákaný, že fotky Afriky nejdou vůbec použít)..Další půl hodinu sbírám odvahu na cestu dolů a maskuji to zájmem o pevnost. Nakonec mě donutil čas. (Ještě poznámka na okraj: Na Gib je dobré jet ráno, protože když vyleze slunko zpoza skály, začíná peklo, hlavně, když jste v kůži.)
Přejíždím hranice a nadšen Gibem zapomínám, že jsem chtěl ještě na Rondu. Mažu to na Bailen, kde tankuji 1l/1,378 euro. Už začínám být dost znavený a když se podruhé probudím a nevím, kde jsem, stavím na nejbližší pumpě. Sundávám bundu, na kterou si sedám do stínu a už nic nevím. Probudilo mě až slunko. Klíčky v zapalování, na řidítkách kamera, PDA a v tankvaku foťák…co na to říct? Nic se neztratilo.:)
Dávám vitamín, do PDA namačkám kempy a mažu dál již odpočinutý. Pěkná tříproudová silnice malinko z kopce, zatáčka za zatáčkou, paráda! V tom mi PDA nahlásí: „Až to bude možné, otočte se!“ Tak co, otáčím se a mažu to těma samýma zatáčkama do kopce a užívám si to ještě víc než před tím. Popravdě jen do chvíle, než mě ve třetím pruhu překvapí auto a za nim hned další. Na prvního nadávám, u druhého mi to přijde divný a když mě jen tak tak mine kamion, začínám se otáčet. Ano, byla to jednosměrka. Mám tolik adrenalinu, že bych ho mohl rozdávat a ještě by zbylo. Jediné, na co myslím, pryč odsud, než někdo zavolá poliše. Hned po tom děkuji Bohu, že mě nenechal zemřít tak blbě… Se*u na gps a jedu podle nosu. Za několik km vidím vpravo od silnice upravený a oplocený plácek. Sjíždím a mažu to tam, zastavuji těsně před vrátnicí. Ještě než sundám přilbu, vyleze policajt. V tu chvíli jsem se viděl za stolem osvícený lampičkou. Za chvíli vylézá druhý. Je mi to už jedno. Ještě než přijdou až ke mě, jim říkám: „Tohle asi není kemp že?“ Oba se začali smát a že tedy skutečně ne. Pak rozhovor, odkud, kam, kolik km, jak dlouho na cestě… Nakonec mi poradili kemp v přírodním parku Ruidera (silnice N-430) kousek odsud. Loučím se s nimi a po pěkné vedlejší cestě se jedu ubytovat.
Sluníčko už zapadá, stíny se zas prodlužují, je úžasné světlo na focení. Míjím pěknou zříceninu. Na chvilku zpomalím, ale pak se rozhodnu vyfotit ji až druhý den (samozřejmě že ji nemám – jel jsem jinudy). Kemp nacházím vcelku snadno. Recepční říkám, že mi jejich kemp poradili policajti, doufaje, že mi dá slevu. Tak jsem zaplatil 15 eček –motorka+osoba. Je mi to jedno, mám dost. Ještě se ptá, co stan. Říkám jí, že tady neprší, tak proč bych ho stavěl? Ona zase: „Ale je tu zima“. Říkám: „Paní, já jsem ze severu Čech, vím, co je zima! Vašich 21 stupňů je u nás velmi teplé léto!“ Tím jsem jí dodělal. Ještě se zeptala, kdy budu odjíždět. Kolem 7 bych rád odjel odpovídám. Ona se začala hrozně omlouvat, že recepci otevírají až v půl 9, jestli mi to nevadí. Udělal jsem gesto :-D.
Našel jsem si plácek, vybalil plachtu na moto, na ni hodil spacák, svléknul se po celém dnu do slip a hned mi bylo líp. Fakt je, že jsem byl jediný takhle oblečený exot. Vedle byli mladí lidé u stanu zabalený v dekách při sledování plazmy a z druhé strany děti ve svetrech a rodiče v bundách.
Teplá voda za peníze (bez peněz tekla vlažná, záchody s prkénky a s toaleťákem a navíc jako bonus naprostý klid. (Ještě jsem se dozvěděl, že se dá kousek od kempu koupat v jezeru, ale tam jsem nakonec nebyl.) Začal jsem si vařit knedlíčkovou polévku, při ochutnávání jsem ji samozřejmě vylil, takže jsem vybíral nudličky, zeleninu a nedovařené knedlíčky zpět do ešusu z jehličí, abych následně zjistil, že už nemám plyn ve vařiči (na svoji obranu musím říct, že to nebyla s tím plynem moje chyba). Takže jsem sežral nedovařené knedlíčky, nudličky a mrkvičku s jehličím, doplácal jsem to sušenkami a zalezl do spacáku. Právě včas! Začali lítat komáři…
Dnes najeto 588 km.

Den 12 - úterý 19.7.

Vstávám v 9:15. Všichni ještě spí, tak jdu zatím do umývárek a na záchod. Po desátý za úsměvů recepční odjíždím; jen doufám, že kvůli mě nevstávala. Zastavuji v Reguene na Fantu a bagetu, po sváče jdu do info centra pro mapu, trochu fotím a odpočívám. Ve Vinarós začínám hledat kemp. Zastavuji a jdu na info. Mají zavřeno, tak se vracím k motorce a už ke mně přijíždějí policajti. Až teď si všímám, že stojím na přechodu:). Zastavují a ptají se mě, jestli mám nějaký problém. Říkám, že hledám kemp a že info je zavřené. Posílají mě na stanici, která je přes ulici, a loučí se. Na stanici dostanu mapu s označenými kempy. V prvním je recepční totálně našrot a tvrdí, že má plno. Jsem před Benicarlo, fučí tu jak sviňa, mám co dělat, abych se vůbec udržel na silnici. Dojíždím do kempu Alegria del mar, kde mají sraz důchodci hrající petanq. Majitel se omlouvá a protahuje mne mezi nimi. Důchodci na mě s úsměvem pokyvují a já se snažím netrefit žádnou kouli. Příjezdovka a vlastně všechny cesty v kempu jsou z oblázků z moře.Dnes najeto 449 km.
Na stan kašlu a stelu hned vedle plotu (blbec jsem si nevšiml lampy). Hned za plotem je silnička a kousíček moře. I přes vítr se svlíkám a jdu platit. 11 eček, Wifi placená, záchody luxus, sprchy s horkou vodou, dva bazény a malá restauračka, spousty prolézaček pro děti...
Jdu se koupat, nikde nikdo, krom dvou mladých bab bez svršků. Musím do vody, naštěstí není nejstudenější. Pak beru mapy a jdu na kafe. Pokecám v rámci možností s důchodci, naplánuji zítřejší trasu, dopiju a jdu k motce. Vedle mě stojí obytňák, v něm bydlí starší pár. Ona očividně generál. Pokaždé, když od ní začal dostávat čočku, zapálil si doutníček, vzal psa a šel pryč. Večer si četl do té doby, než generálka zhasla…
Já skoro celou noc nespal, vítr fučel, do očí mi svítila lampa...děs. Ráno při balení dostal soused opět pojeb. Vracel se akorát, když jsem sedal na motorku. Rozloučili jsme se jen pokynutím hlavy a já viděl v jeho očích slzy, a jakoby říkal: „Jak já bych si to vyměnil, užívej dokud můžeš…“

Den 13 - středa 20.7.

Hned po ránu trošku bloudím při výjezdu, ale pak už to jde jak po másle. Přehlédl jsem dost dobré značení. Že jedu na zpoplatněnou silnici mi dochází už pozdě. Chvilku se dohaduji s mýtníkem, že jsem zabloudil a tudíž si nic nezaslouží, on naopak, že mě nepustí přes závoru. Ustupuji tedy násilí a platím něco přes 3 ečka. Do navigace opět zadávám trasu. Okolo pobřeží stále fouká a tak jsem rád, že před Barcelonou se to otáčí do vnitrozemí. Bezcelní zóna naprosto šílená; mraky lidí, aut, šílenej chaos. Byl jsem rád že, to mám za sebou. Po cestě několik pěkných bouraček a kolon. Začal jsem se probíjet vpřed až jsem čirou náhodou narazil na Jardu s Miladou a Sokolíka s Hančou. Na dotaz proč stojí, jen pokrčí rameny. Začínám se opět probíjet vpřed. Další pumpa 1l/1,39 euro. Kluci mě dojíždějí, chvilku pokecáme, ale mě se nechce zas odpočívat, tak se loučím a valím to dál.
Perpignan projíždím jen ze zvědavosti, ale chybu rozhodně nedělám. Zastavuji u Mc Donalda, dávám si oběd a připichuji se na wifi (na porno vás to nepustí ),tak alespoň píšu klukům a domů, že je vše v ok. Trochu se ochladilo – oproti Španělsku celkem dost - začínám litovat, že jsem ze severu Čech.
Před Millau vyhlídka na most, kde zastavím a fotím a zároveň už zas začínám pozorovat mraky. Ve městě beru první kemp při ruce Cote Sud, tři hvězdičky (ale na ten včerejší nemá ani za mák), platím 20.50euro. Kolíčkuji stan a vytahuji úplně ze zdola nepromok (neklamný to důkaz, že se vracím zpět domů). Dnes najeto 688 km.
Tady wifi fungovala jen půl hodiny, teplá voda sice teče, ale že by se člověk ohřál, to ne. Záchody bez prkének a bez toaleťáku. Ale zas tu nefouká. Jdu se podívat po okolí, sežeru nějaké sušenky a bagetu a jdu chrnět. Večer prší. Ještě než usnu, vzpomínám na Španělsko.

Den 14 - čtvrtek 21.7.

Ráno se nepromok stěhuje na sedačku místo batůžka. Vyjíždím v 8:30 hledat proslulý most a pumpu. Připadá mi že furt tankuji 1l/1,538 euro. Most nacházím opravdu náhodou. Nádherná stavba. Parkoviště pod ním zdarma. Ičko otevřený. Fotím a natáčím jak vzteklý, trochu radosti mi ubírá počasí. To ještě netuším, že jsou u nás zase povodně. V Íčku klasika LCD s filmem, jak most stavěli (běžel i u nás), modely mostu, technické info, samolepky, pohledy a různé suvenýry. Most stál 394 mil euro, jeho nejvyšší místo je 343 metů nad zemí a nejnižší 270 metrů. Délka mostu 2460 km.Už dost kochání, zatahuje se, jedu. Na křižovatce špatně odbočuji a už mě to žene k mýtnici. Zas začínám hudrovat. Platím 4,10 eura. Po chvilce mi dochází, že platím průjezd přes most. No co, alespoň se svezu po nejvyšším mostě! Asi za 50km se otáčím na kruháči a jedu zpět, tentokrát přes město. Opět jsem na stejným místě a opět špatně zatáčím, tentokrát to beru přes trávu na správnou silnici, myslím že by mě měli za blázna, kdybych jezdil stále dokola přes most. Začíná pršet, po chvíli začíná pršet víc a pak úplně nejvíc.. Je zas kolem 18 hodiny tak začínám hledat kemp. Kousíček za městem Palinges u vody nacházím maličký rodinný kempink (camping du Lac Palinges). Za 13 eček se vším jsou moji.
Záchody s prkénky a s toaleťákem, teplá voda, umyvadla s mýdlem a ručníkem. Wifi volná. Majitelka mi předá dvě A4 s heslem. A když se ani po půl hodině nemůžu doťukat, půjčuje mi svůj noťas. Za to jí dávám hada (víceúčelový kus látky), kterého jsem dostal ve Faru. Opět kolíčkuji stan, tady už spíše kvůli dešti, přikrývám motorku. Paní domácí se ještě ptá, zda-li si dám snídani a já jak blbec odmítám, že spěchám, protože mám před sebou poslední a docela dlouhou etapu.

Den 15 - pátek 22.7.

Vstávám v 6. Všichni spí tak se jdu alespoň vykoupat. Celou noc pršelo, takže balím mokrý stan a doufám, že dnes dojedu domů. V 8 sedím na stroji v nemoku před bránou. Část kempu snídá, já se pařím v nemoku-už neprší. V 8:45 vyleze pan domácí a startuje starýho peugeota. Pak otevírá bránu a celou cestu do města jede přede mnou zhruba 50ti kilometrovou rychlostí. Předjet ho nelze. Ve městě zničehonic zastavuje u stánku, takže nejdřív mám co dělat, abych do něj nevlít zezadu, hned na to, abych mu neurval dveře a nepřejel ho. Za další hodinu svačím müsli tyčinku a vidím, že se blíží malér z nebes. Rychle sedlám a frčím, co to dá. Pak přišla taká bouře, že mi voda cákala z pod pléga, na silnici hned 15 čísel vody. Nebylo nic vidět, tak jsem se řídil pouze koncovými světly kamionu přede mnou. No, kdyby zastavil, jsme jedno tělo, takový malý velký transformers. Nekteří lidi si klepali na čelo, jiní troubili a zdravili(nebo hrozili? :D). V Německu přestalo, ale těch 300 km stálo za to. Tankování Německo 1l/1.634 euro.
Cestu přes Němce nemusím popisovat. Jen snad zmíním, že kdykoli byla kolona, tak první kdo uhýbal, byly kamiony. Nesetkal jsem se ani jednou s nikým, kdo by mě dělal v koloně při předjíždění nějaké problémy. A to ani ve Francii .. Neprší ale je zima, jedu v nemoku. Před hranicemi si říkám, nebudu tankovat drahý německy benál, když už jsem u nás. Tak kdo tam jezdí, ví, že od poslední německé pumpy k našim hranicím je to pěkná dálka. Hladové oko začíná nejdřív poblikávat, pak svítit, pak už na mě začne mluvit a když zjistí, že je to marný, zhasne úplně. Začínám se dost potit. Naštěstí pumpa 1l/38.40kč. Tankuji plnou, dávám si oříškovou čokoládu, kafe se čtyřma cukrama, volám domů.
Doma jsem ve 22 hod. Políbím motorku a poděkuju ji za to, že mě krásně svezla a nenechala mě ve štychu. A pak už slyším manželku: „Ježíš, ty jsi zarostlej“, pusa a už mě posílá se umýt.
Jsem doma!
Dnes najeto 1130km.
Po umytí byla svíčková a láska :)
Před cestou jsem akorát vyměnil olej v kardanu, dal nové zadní pneu, obě gumy naplnil nepropichem a dusíkem a celou jsem ji umyl.
Cesta mě vyšla na 20 tisíc. Shodil jsem 6 kilo a vrátil se nadšený nejen z cesty, ale i z nových kamarádů. Řeč neumím ani jednu, ta je stejně, jak jsem se přesvědčil, spíše výhodou než podmínkou, kdo chce ti porozumí, kdo ne, nebude stejně rozumět.
Tož tak.