Faro 2011

Každou cestu prožíváme celkem třikrát. Jednou při plánování, podruhé v reálu a po třetí ve vzpomínkách. A tak i já se snažím zpytlíkovat naši vysněnou cestu do Fara na největší sraz motorkářů v Evropě. Nebudu vás zatěžovat všemi městy, vesnicemi a čísly silnic, kterými jsme projeli. Pokusím se sepsat snad jen to nejdůležitější. Jestli se mi to povedlo, nechám na vašich komentářích... Tak šťastnou cestu!

Faro 2011

Kapitoly článku

Den 1 - pátek 8.7.2011

Tři roky plánování a zítra odjezd. Jdu si lehnout kolem 22 hod. Usínám před 4 ranní a ve 4 mě budí šílená bouřka. Výborně! V půl 6 mám odjet. Už se vidím, jak vybaluji nepromok. V 5:15 přestává pršet. Loučím se s manželkou a vyrážím směr Hodkovice nad Mohelkou, kde mám na pumpě sraz s Pavlem, se kterým jsem se seznámil na motorkářích.cz. Přijíždí přesně. Po natankování vyrážíme k hranicím s Německem. Asi 20 km před hranicemi začíná padat znova výživa, děláme hrdiny, 3 km před hranicemi oblékáme nepromoky. Tankujeme a čekáme na Jardu s Miladou. Přijíždí z Karlových Varů  – celou cestu jim prší. Po cigáru vyjíždíme přes Německo do Francie. Nepromoky sundáváme až na hranicích.
Nacházíme kemp Du Domaine d´Aucroix. Na bráně sedí bezpohlavní osoba. Cena za stan, motorku a člověka 9 éček. Po wi-fi se neptám, je příliš brzo. Záchody bez toaleťáku, sprchy nic moc, ale teplá voda teče. Jdeme spát poměrně brzo.
Dnes najeto 941 km.


Den 2 - sobota 9.7.

Budíček v 6:15. Venku rosa co kapka, to jeden ping pongáč – super, bude hezky. Vařím vločkovou kaši a k pití vitamín C, přitom pomalu balím věci do kufrů. V 8:10 tlačíme s Jardou motorky k bráně, abychom nebudily ostatní. Jen co je tam dotlačíme, přiřítí se do kempu troubící dodávka bez řidiče. Třikrát objede troubíce kemp, pak zastaví a už se za ní dělá fronta na pečivo. Po dalších čtvrthodině přijíždí Pavel s omluvou, že musel vše přebalit. Povedlo se mu zabalit i klíče od motorky a nevěděl kam. Po pár km začíná pršet. Chvíli váháme, ale když nemoky nasazují i „BMWisté“, jdeme do toho taky. Cca půl hod. nám zabralo, než jsme se do nich všichni nasunuli. Přestalo pršet a my vyrážíme v "nemocích" vstříc dalšímu dobrodružství. Za chvíli lije z nás. Po pár km ale naštěstí začalo opět vydatně kapat z nebe a to se nás drží až do Gannatu.Tam zastavujeme na sváču.
Po cestě fotíme most v Millau (ještě se o něm zmíním). Mě přitom padá přilba. Krom zlomení nějakého zbytečného plastu a trocha toho poškrábání se nic nestalo-dík za optání:)
Sundáváme nemoky a jedem pomalu hledat ubytko. Kolem 20 hodiny nacházíme zastrčený kemp. S Pavlem jdeme omrknou situaci, bo závora je dole a nikdo nikde. Nakonec nacházíme majitele, který nemá problém nás ubytovat za 7 eček za os./stan /moto. Pravda, podloží skládající se z makadamu není nic moc. Jardovi se to vyloženě nelíbí a jde to reklamovat - bez výsledku. Kemp se jmenuje La Grande Neuve. Při vybalování mi příchazí sms od Michala alias Gonza:  "Kde jste? Samotnému mě to neba.“ Voláme zpět a Pavel jako jediný, který z nás ví, kde jsme a jak jsme se sem dostali, ho naviguje: “Zadej do GPS souřadnice…odpověď: nemám gps….dobrá v mapě….nemám mapu….aha a podle čeho jedeš?... občas dle telefonu…“ - Za deset minut byl Michal u nás na své italce, musím podotknout, že značně nalehko.
Dnes najeto 769km.

Den 3 - neděle 10.7.

Budíček v 6:15. Dnes nás čeká asi nejhezčí a nejtěžší část, a to Andorra a Canfranc. V kempu záchody opět bez prkýnek, ale když musíš, tak musíš. Pletu si budovy a lezu do růžového baráku – trochu mi to bylo divný… po chvilce raději vycouvám a lezu k modrým panáčkům. Zrovna se u zrcadla češou dva šampónci s natuženými vlasy a namalovanýma očima. Chvilku mě nevraživě pozorují, pak na sebe vyplácají půl spreje nějaké voňavky, po které kýchám ještě večer... a odcházejí ruku v ruce.
Máme zabaleno. Teda kromě Pavla. Čekáme. Michal nás upozorňuje, že nemá benál. Dvě hodiny pak kroužíme po okolí a hledáme pumpu. Když ji konečně nacházíme, můžeme vyrazit. Před Andorrou čekáme na semaforech. Stojím vedle Jardy. Ten mě nabádá, abych vyfotil mývala, který leží na svodidlech. Říkám mu, že mrtvý zvířata nefotím, ale on mi tvrdí, že takhle normálně mýval odpočívá. Milada fotí mývala jak blázen. Když pak kolem něj projíždíme, zvedne se houf much  a odhalí vnitřnosti. Později si z Jardy děláme legraci, že ten mrtvý mýval odpočíval na svém oblíbeném místě.
V Andoře zapínám kameru a natáčím průjezd městem. Svítí sluníčko je teploučko. Asi 50 metrů před odpočívadlem, kde jsem chtěl kameru vypnout, mi zahlásí chybu spojení a celá Andorra je v prd… nadávám jak špaček. Jedeme do centra. Tady zrovna probíhají nějaké bubenické slavnosti. Natáčím to, tedy jen do doby, než mě místní policajt nekompromisně ukazuje že mám jed dopryč. Dojedeme na náměstí, kde je parking pro motky zadara.
Michal zjišťuje, že mu odešlo těsnění pod hlavou. Tak zatím, co my procházíme Andorru zalitou sluncem, fotíme se u Dalího hodin a všude jinde, Michal spravuje. Nakupujeme samozřejmě nášivky, pohledy a samolepky. Kluci tankují,  jako ostatně každých 200 km. Pak hledáme kemp pro Michala, který dostal za úkol najít servis (dnes je neděle a všude mají zavřeno). Loučíme se s ním a vyrážíme do Španělska (Hueska (1l/1.305Euro).
Cesta přes Tramp Broto, skvělá. Nádherný asfalt, čistá stopa, žádný auta, pěkná příroda, teplo, sluníčko. Levá, pravá, levá, pravá…podle navigace vidím, jak se zatáčka stáčí a dle toho přitahuji nebo ubírám plyn. Nejsem zatáčkovej typ, ale tohle jsem si dokonale užil. Malér byl, že se začalo stmívat .Už máme všichni docela dost. Občas dřímáme za řidítky. Mě se daří v tunelu místo přepínače světel chcípnout motku a uvědomuji si to až když netáhne. Chcípák dávám do správný polohy zrovna ve chvíli kdy jsme všichni v tunelu. Co následovalo, netřeba popisovat :)
Příjezd do Canfrancu ve 23 hodin. Jarda to při otáčení položil a teď je naštvanej. Kemp zrušený, tma a my vcelku utahaný. S Pavlem nacházíme přímo v centru párty stan s lavicemi a jsem rozhodnuti tam přespat. Jarda se brání a když pronese: “Jedenáct hodin na motorce a tohle je výsledek!“, zvedáme se s Pavlem k navigacím a jdeme hledat kemp. Jeden je asi 6km odsud. Je sice zavřený, ale bránu objíždíme. Já vybaluji pouze spacák a jediný co sundavám je přilba a boty. Lezu do spacáku a v tu ránu spím jak mimino.
Dnes najeto 644km.

Den 4 - pondělí 11.7.

Budíček v 6:40. Dnes nás čeká Concuegra. Ale nejdřív nádraží. Zas je rosa jak sviňa. Tak než to uschne, využíváme trochu umývárky. Při výjezdu z kempu malinko zabloudím, ale vše dobře dopadá. Za kemp nic neplatíme. Jarda s Miladou jedou na pumpu na kafe, já s Pavlem na nádraží. Nádražní stavěli v letech 1921-1925. V roce 1928 bylo největší v Evropě. Je dlouhé 241 metrů, má 75 dveří a více než 365 oken. Zkrátka úžasná stavba! (víc info na netu po zadání Canfranc).
V roce 2005 jí navštívil GAS s kamarády a celou jí proběhl. Vše prý bylo na svém místě, jakoby to tu opustili před chvílí, alespoň tak to psal. Hrozně jsem se těšil na tu atmosféru. Realita byla ovšem poněkud jiná. Nádraží oploceno novým plotem a s hlídačem, který, když viděl motorky, začal nádraží raději obíhat. Okna zatlučena, střecha nová, z kolejí zmizely vagonky. Škoda!
Na zdejší pumpě tankujeme 1l/1.328 euro, dáváme kafe a všichni se střídáme na hajzlíku-obsluha je štěstím bez sebe… Jedeme víceméně po vedlejších cestách a kocháme se krajinou, fotíme…
Příjezd do Consuegry. Je jedinečná, nádherná, skvostná! Už z dálky na nás mávají lopatky větrných mlýnů. Přijíždíme až k nim.V prvním mlýně je jakési info centrum. Za 1.5 euro se můžeme podívat do mlýna nebo za 1 euro i do zříceniny hradu, který je nedaleko. Bereme jen mlýn, zřícenin máme u nás dost. Po uzounkých schodech lezeme do prvního patra a i bez pytle vážícího 60-70 kg máme co dělat. Uvnitř nás vítá veliké dřevěné kolo a plochý monitor, který ve španělštině vypravuje něco o kraji a o tom, jak se zde mlelo a žilo. Za chvíli s Pavlem sedlám znova motorku, abychom vyjeli o  pár metrů výše kolem zříceniny k posledním mlýnům. Ty už jsou zavřené, ale i tak výhled po kraji boží. Je to taková placka s malými políčky.
Potkáváme autobus Japonců, kteří fotí nás, my je a nakonec se fotíme dohromady. Když odjedou, zůstáváme sami. Vítr fučí o sto šest, my sedíme na zídce pozorujíc kolibříka    a užíváme si ticha a klidu. Ani se nám odtud nechce. Pak přeci jen, ač velmi neradi, opouštíme toto místo a frčíme dolů za Jaroušem a Miladou. Už z dálky slyšíme Jardův pláč, že dopadne s noclehem jako včera, bo mu jakýsi bodrý jinoch, ač mírně na šrot prozradil,  že zde žádný kempy nejsou… O pár hodin později navigace hlásí: “Za 250 km odbočte vpravo…“ Přijíždíme do Almagry v 19:30. Kemp Los Arenales je hodně zastrčený v polích, ale nám se neschová! Všude na zemi je červený prach. Půjčujeme si plastový stolek a židle, vypijeme kávu, já jím ovesnou kaši a jdeme spát.
Dnes najeto 731 km.


Den 5 - úterý 12.7.

Budíček v 7:00. Tankováni 1l/1,353 euro. Dnes máme předposlední den před Farem.Takže ani na počet km to nebude náročné. První nečekaně pěkné místo nás čeká v podobě vojenského muzea Da Escola Prátia. Stavíme a prohlížíme exponáty pouze stojící venku. Po chvíli narážíme na za celou dobu jedinou, kterou jsme viděli, býčí arénu. Zvenčí to nevypadá tak hrozně...
A pak za to taháme až k nejzápadnějšímu výběžku Cabo da Roca. Strašně tu fouká. Cesta vede úzkými uličkami z kočičích hlav. No, ještě že neprší. Z ničeho nic se objevil semafor a na něm červená. Kluci ještě stihli zabrzdit, já už ne. Proč tam ten semafor byl, nikdo neví… Fotíme se u cedule a jedeme co nejblíže ke kříži. Až k němu to ale nejde. Necháváme motky na tom nejužším místě, každá na jedný straně. Jdeme ke kříži - památníku, kde jsou vytesané souřadnice mysu Roca. Nejen Portugalci o tomto místě říkají: “Tam, kde zem končí a moře začíná“.
Útesy, ač jsou 100 a více metrů vysoké, nejsou nijak ohraničeny. O to je to větší zážitek. Následně navštěvujeme maják, kupujeme nezbytné suvenýry. Pak začíná naše každodenní martyrium: najít kemp. Stále fučí. Vyrážíme po kočičích hlavách zpět do kopce. Pavel jede jako první. Místní na to asi nejsou zvyklí, neboť po Pavlovu průjezdu vyjíždí z jednoho dvora místní dívčina a zůstává zahleděna za Pavlem uprostřed zatáčky na štorc. To, že jedu já, jí vůbec nezajímá. Naštěstí Pavel mizí za zatáčkou. Dívka setře slzy, učeše se a milostivě uhýbá s autem…
Přijíždíme k velikánské pláži a ptáme se policajtů na cestu. No moc nám nerozuměli, my jim taky ne, tak se spolu alespoň fotíme – tedy já fotím z motorky, abych zamaskoval, že stojím na místě pro invalidy. Odjíždíme tedy hledat dál. Mažeme to přes Lisabon a popravdě řečeno, bez navigace ani ránu. Představa, že vytahujeme na každé křižovatce nebo kruháči metrovou plachtu mapy a hledáme cestu, je příšerná. Nakonec vše proběhlo dobře a my našli kemp Guincho. Asi z dlouhé cesty nebo pomatení smyslů začínám fotit recepční a smlouvat cenu. Nakonec z ní vymámím alespoň e-mail. Slevu jsem nedostal. Za stan, motku a notně smradlavou osobu jsem dal 13,90 eček. Kemp byl super, wifi zdarma a kdyby tam nebyl pionýrský tábor malých frantíků,  tak by byla i teplá voda ve sprchách. Asi věděli, čeho se dopustili, protože hned jak jsem se přišel vysprchovat, okamžitě típli cigára a zmizeli. Po koupeli jako jiný člověk! Uvařil jsem si turka a šel zkoumat net. Při večerní procházce po kempu jsem si nabral písek navátý do výšky několika metrů do petky, abych toho náhodou nevezl málo.
Dnes najeto 671 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 49x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist