sumoto_leden



Polsko na Jawách

Letošní dovolená úpického motoklubu Betlém s manželkami a přítelkyněmi padla na první, trošku prodloužený víkend v červenci. Přípravy byly velkolepé, dokonce jsme chtěli udělat i testovací jízdu, která bohužel pro nedostatek času a nepřipravenost motorek nedopadla (Tonda sháněl řetěz a Paráskoj praskla objímka tlumiče.

Kapitoly článku

Zúčastnili se tři motocykly Jawa a čekala nás cesta k moři do Polska. Osazení motorek bylo: Jawa 350- 640 Míza, Dáša, Jawa 350 Tramp Tonda, Jana, Jawa 350 Tramp Paras, Móňa.

Den 1

Vedoucím zájezdu byl pověřen Míza, proto byl odjezd naplánován na půl 4 od něho. Kdesi na internetu sehnal cestopis nějaké rodiny, která byla právě v místech, kam jsme se chystali, proto jsme měli mnoho dobrých informací k dobru- neznámé rodince děkujeme.
Sešli jsme se všici a tak brzy vyrážíme z Úpice směr Trutnov, Královec- Lubawka, a tak dále do Polska. První opravovací zastávka je už na Královci, kde Tonda povoluje řetěz, jsme holt naložený . Dále je to celkem v pohodě, jen Mízovi nejde motorka občas nastartovat. Cestou potkáváme bouračku- Poláci jsou holt šílený řidiči, o tom se ještě do sytosti přesvědčíme. Zastavujeme na parkovišti, které z dálky vypadalo hezky, ale z blízka už je to horší- všude bordel, dokonce i mrtvej čáp a trdlo salámu, které ještě mělo dobrou spotřební lhůtu…Všude kolem cest je spousta křížků a opentlených Panen Marií. Nejkrásnější kousky Polska jsou kostely a hřbitovy. Potřebujeme dojet co nejdále, ať máme zítra menší nálož kilometrů. Po přejetí kopců, které jsou za hranicemi, se před námi rozevřela velká rovina, takže rozjet trojku, zařadit čtyřku a jede se furt. Silnice jsou chvilkami nové, ale kde ne, tak tlumiče nevědí, která bije. Hodně bývají vyjeté koleje a obrovské díry většinou bez varování, jen sem tam nějaká značka.
Přes Bolkow, Lubin a Scinawu dojíždíme do města Rawicz, kde se jakoby ztrácíme, ale Míza nám chtěl jen ukázat věznici, proto se otáčíme a odbočujeme správně na Krotoszyn. Rawicz je historické město s pěknými budovami a parkem. Kolem půl desáté dojíždíme do Gostinu a hledáme ubytování
. Nikde po cestě jsme neviděli žádný ukazatel na kemp nebo tak něco. Nakonec se ubytováváme v hotelu za 70 zl./pokoj- pro dva. Po vybalení se jdeme vykoupat do bazénu, který je hned vedle hotýlku. Skvělá voda byla perfektním osvěžením po odpoledni za řidítky. Večeříme u Mízových na pokoji, popíjíme pivo a kořalku a domlouváme jak zítra. 
Ujeto 212 km

Den 2

Po ránu je nejaktivnější Míza s Janou, ti strašili už kolem 6 venku s kafíčkem. Všem se podaří vstát celkem brzo a tak můžeme po snídani a obalení motorek vyrazit k našemu vysněnému cíli- k moři. Dneska bychom se k němu měli dostat. Vyjíždíme kolem osmé hodiny a první cíl je bazilika Svaté Gory v Gostin.
Je to krásná barokní stavba s kupolí uprostřed, křížovou cestou a klášterem. Zrovna mají mši, tak nerušíme, děláme pár fotek a jedem pryč přes Śrem, Września do Gniezdna. Tam byl pochován svatý Vojtěch. Za jízdy okoukneme katedrálu s nějakou sochu- zřejmě vládce a jedem dále na Bydgoszcz. Cestou tankujeme a holky šly natrhat do pole slunečnice, se kterýma jsme si ozdobili naše krasavice. Motodovolená se rázem změnila ve slunečnicovou jízd.
U města Źnin máme pauzu, protože otlačené zadnice potřebovali oraz . Parkujeme u jezera a jatek, kam právě přivezli čuníky na porážku- chudáci, ale ty řízečky potom, co? Bydgoszcz má údajně mít obchvat města, ale ten neexistuje a my projíždíme dost hustým provozem přes město. Míza jako vedoucí to pálí a Já s Tondou máme občas docela činnost mu mezi autobusy a kamiony stačit. Několik křižovatek dokonce musím projet na červenou a Móňa mě za to pěkně tluče do zad, bohužel mi nic jiného nezbylo, protože neznám cestu. Polední pauzu trávíme ve Świeci. Je tady křižácký hrad ze 14. století a kemp, ke kterému opět nevede žádné značení. Obědváme na rušné křižovatce v bufetu- ceny jsou velice podobné jako u nás.
Po 15 hodině odjíždíme a volíme méně rušnou cestu přes Warlubie a Śkorcz. Asi deset minut stojíme na přejezdu a po rozjetí se z Mízovy 640 ozývá strašný zvuk- vysypala se mu ložiska v zadním kole. Odstrojil bagáž a s Tondou šli zjistit co a jak do vesnice. Vrací se rychlým krokem, což znamená, že se něco rýsuje. Ve vesnici je prodejna ložisek a tak jsou asi za půl hodinky zpátky s opraveným motocyklem a úsměvem na tváři. Mezitím co byly opraváři pryč, tak kolem nás čekajících projelo policejní auto a asi pět hasičských cisteren. Móňa měla jako zuřivá hasička oči na vrch hlavy. Černý kouř na obzoru nevěstil nic dobrého. Po kafíčku v trávě jedeme dále. Na cestě je ale kolona aut a tak jedeme za pár odvážnými autaři lesní cestou, Tonda pookřál- konečně nějaká enduro vložka. Na cestu vyjíždíme kousek za místem, kde shořel téměř celý kamion. Jana nám pak na benzínce říkala, že to byl kamion, který stál před námi na přejezdu, takže Mízo, tvoje ložiska nám možná zachránila kejhák- díky… Dále je cesta poklidná, konečně zatáčky a kopečky. Posledních 30 km do Gdaňsku bylo ovšem nekonečných. Pořád jsem na obzoru vyhlížel moře a ono stále nikde. Kemp, kam míříme je v městské části Stogi, vše je pěkně značené, takže ho bez problémů nacházíme.
Místo pro dva stany mají a tak se můžeme utábořit. První, čeho jsme si na našem plácku všimli je skútr s Brněnskou poznávací značkou. Jsou to starší manželé z Hodonína, kteří pobyli tři dny v Gdaňsku a teď jedou do Kaliningradu do Ruska. A to jsme si říkali jak jsme dobrý, když dojedeme k moři na třiapůlách. Paní nám taky vyprávěla, jak byly v Chorvatsku a na Ukrajině na Mustangu a to nás opravdu dostalo do kolen, protože jsme toho na Pionýrech najezdili taky hodně. Mají náš obdiv a přejeme jim hodně šťastných kilometrů. Je asi osm večer, jen se lehce zabydlujeme a jdeme k moři, než se setmí. Tonda ještě nikdy nebyl u moře, tak je plný napětí. Krásný podvečer s bouřícími vlnami a studeným větrem byl skvělý.
Koupal se jen Míza s Dášou- naši vrchní otužilci. Cestou zpátky do kempu se zastavujeme na pivo na jakési místní promenádě. Každý si ty dvě točený pivínka dáme a pak hurá ke stanům na rum, fernet a magistra. Ještě chvilku poklábosíme a jdeme spát.
Ujeto 385 km

Den 3

Páteční den je ve znamení výletu na Helský poloostrov. Vstáváme časně a já opravuji světlo u svého Trampa, protože dříve bylo na heslo, ale teď už vůbec nesvítí.
Díky Tondově pomoci je za chvíli spraveno a můžeme vyrazit. Jedeme přes Gdaňsk, Sopoty, Gdyni a Rumii. Cesta je dlouhá 50 kilometrů a pořád jedeme městem, kde je na každé křižovatce červená- hrozná projížďka. Cestou nakupujeme v obchoďáku Intermarché nějaké pochutinky a ovoce. Do Wladislawowa je to kousek a po pravé straně je už vidět záliv se surfaři a v dálce na moři obrovská záoceánská loď. Konečně si i naše motorky prohlédnou moře. Wladislawowo je turistické centrum s vyhlídkovou věží, ruským kolem a věčně ucpanou silnicí na poloostrov. Do městečka Hel je to 34 kilometrů. Po levé straně je vidět moře, po pravé les. V nejužším místě má být poloostrov široký asi 100 metrů. Na obou stranách moře nevidíme, protože cesta vede převážně lesem, nebo po pobřeží. Celou dobu, co jedeme do Helu, je rychlostní omezení na 50 km/h. Móňa mi neustále usíná, protože celkem není na co koukat, jen les a les a moře a moře. Projíždíme městečky Chalupy, Kuźnica, Jastarnia, Jurata. Všude mají malé kostelíky, náměstí a v Jastarnii dokonce letiště. Musí to být paráda proletět se nad zálivem. Než dojedeme do Helu, je u cesty vojenský prostor, kde stále sídlí posádka a v opevnění je muzeum II. světové války. V Helu necháváme motorky na placeném parkovišti, to je dobrý polský business. Město i pobřeží je plné turistů a stánků s různými suvenýr.
Bohužel jsem si ho představoval trošku klidnější. Jdeme na molo, kde se fotíme a odcházíme na oběd. Všude je strašně národa. Párkrát se nám někdo ztratil v davu, když si kupoval dárky, nebo pohledy. Obědváme v rychlém občerstvení pod červenou plachtou. Dobrý výběr jídel za solidní ceny a velké porce, to se vyplatí. Jen ta paní s knírkem, co vyvolávala objednaná jídla, tam strašně křičela. Až na Móňu si všichni dáváme rybu a je jí takový flák, že to po mě dojídá Tonda. Po dlabanci jsem se chtěl jít podívat na maják, ale byl jsem sám proti pěti. Majáky tady fungují jako u nás rozhledny. Kolem silnic u moře jsou často vidět cedule “Latarnia Morska“, to jsou přístupné majáky, odkud musí být super výhled na moře i do vnitrozemí.
Cestou zpět se chceme vykoupat a vyfotit krasavice u moře. Zastavujeme na opět placeném parkovišti za Kuźnicí a jdeme kousek přes les k otevřenému moři.Teplo na koupání zrovna není, ale když už jsme tady, tak se sakra vykoupeme, né? Vlezli jsme tam všichni dokonce i Tonda, aspoň po pytlík ?. Perfektní vlny a slunko, prostě jak u Jadranu. Jen ta voda byla krapet studená…
Po koupačce fotíme motorky u moře, aby nám doma věřili, že jsme tady fakt byli. Poslední skupinové foto nám pořizuje místní playboy- prostý pobíječ much a výběrčí parkovného v jedné osobě, docela se mu to povedlo.
Cestou zpět do Wladislawowa je strašná kolona, a tak neslušně kličkujeme mezi auty. Do kempu nechceme jet stejnou cestou, protože 50 kilometrů městem nám jednou stačilo. Volíme proto kousek dálnice a tam to vážně frčí. Míza se hned po výjezdu z města utrhl a zbyl po něm jen hustý bílý dým a ohnivá čára. S Tondou ho kličkováním dojíždíme a na tachometru máme stále přes 100 km/h. Konečně můžeme těm Polským autařům ukázat co v našich strojích je. Asi 30 km jedeme po dálnici a pak odbočujeme do Gdaňsku. Na kraji města tankujeme a kousek dál nakupujeme v Biedronce,
 to je takový Polský Penny Market, kde se nechá levně nakoupit. Do kempu trefíme bez problémů, večeříme, hodnotíme, popíjíme zásoby a pivo. Já s Mízou jsme si trubky koupili lahváče, když měli točené a Tonda se nám posmíval- nezdvořák. Jdeme včas spát, ale v noci nás budí noví sousedé, kteří dělají strašný rachot.
Ujeto 210 km

Den 4

Do sobotního rána se probouzíme časně. Máme naplánovaný hrad Malbork a tam je lépe být před desátou hodinou, protože pak je to prý narvané turisty. Odjet včas se nám bohužel nedaří, Mízovi se udělalo do rána nějak špatně, asi střevní chřipka, tak ho necháváme spát a postupně balíme. Hledáme taky náhradní řešení, kdyby se mu neudělalo lépe. Nakonec odjíždíme po deváté a na Malbork je to asi 60 km. Musím dělat vedoucího, když je Mízovi špatně a jsem z toho mírně nervózní. Nakonec jsme ani nebloudili. Ihned jak zaparkujeme motorky u hradu, si jde Míza lehnout pod strom do stínu a okamžitě spí.
Před prohlídkou, která trvá tři hodiny, si dáváme pivečko a jdeme koupit lístky. Ty stojí 30 Zl. dospělí a 25 Zl. studenti. Za 15 Zl. jsme si ještě museli koupit focení, to vyhrál Tonda a udělal Mízovi fotoreportáž z hradu, asi 300 fotek. 
Prohlídku máme v polštině a když se člověk soustředí, je jí docela dobře rozumět. Hrad je obrovský, postavený ze samých cihel a téměř na rovině. Malbork byl místním centrálním hradem a v okolí jich bylo dalších sto padesát, samozřejmě daleko menších. Je krásné počasí a my bláhoví jsme si mysleli, že se na hradě ochladíme. V každé místnosti mají přímotop a udržují teplotu dosti vysoko, takže prohlídka v motorkářských kalhotách nebyla nic moc. Nejzajímavější bylo centrální vytápění hradu pomocí průduchů v podlaze, černá kuchyně- pro dámy, kostel, který byl po válce hodně zbořený a výstup na věž, kam jsme lezli jen s Tondou. Velice nás také zaujal systém středověké kanalizace a toalet.
Všechno mají pěkně zrekonstruované a doplněné fotografiemi z poválečných let. Po prohlídce obědváme. Pokud pojedete na Malbork, nedávejte si jídlo ve stanu hned zkraje hradu, všechno jim strašně trvalo a ještě to nebylo nic moc. Dáša se jde podívat na Mízu, kterému je lépe a tak po obědě vyrážíme směr Kwidzyn, Grudziadz, Swiecie a Bydgoszcz. Parkovné na Malborku bylo 13 Zl. za čtyři hodiny. Kousek za Grudziadzí zastavujeme, protože jen těsně míjíme dost velký bouřkový mrak a začíná lehce pršet. Oblékáme nepromoky, návleky, ale nakonec bez deště odjíždíme. Ve Świecie už je zase krásně, odstrojujeme se a přes téměř prázdnou Bydgoszsz dojíždíme do Źninu, kde chceme přenocovat v kempu. V Polském vnitrozemí nejsou téměř nikde vidět ukazatele, nebo cedule na kempy. Tonda se svou plynnou polštinou zeptal nějaké paní a pak už není problém kemp najít. Spíme v chatce za 19 Zl. na osobu. Mají pěkné sociálky i společnou kuchyňku. Bohužel nikde žádná hospůdka, tak likvidujeme Mízovy poslední zásoby rumu na grog. Koušou komáři a nepomáhá na ně ani repelentní svíčka. Chvilku sedíme, ale pak už není co pít, tak jdeme spát. Zítra je poslední den dovolené- nějak to uteklo. Dneska jsme pokořili magickou hranici 1000 km a to se nám ještě na žádné dovolence nepovedlo. Ujeto 255 km

Den 5

Vstáváme opět do krásného slunečného dne. Kemp ve Źninu je na břehu jezera s velkým molem na které se jdeme ráno mrknout a holky se fotí na rozpadlé lavičce. Odjíždíme v devět hodin směr Gniezno, Września, Jarocin, Krotoszyn. Ve Gniezně tankujeme a na benzínce kupujeme poslední dárečky pro pozůstalé doma. Mimo jiné vezeme malinové a jablkové pivo- jejich specialitka.
Polská nátura je velice zajímavá. Řidiči i kamioňáci jsou strašný prasata, ale kostely jsou naprosto narvané a ještě se modlí venku. Asi si myslí, že to vírou a věčným modlením všechno napraví.
Díky tomu, že jsou všichni v kostele, se projíždí městy úplně pohodlně, minimální provoz a pohoda. Kolem poledne projíždíme Krotoszynem a hledáme nějakou hospůdku na oběd. Je neděle a všechny restaurace mají otevřeno až od jedné hodiny, protože se musí modlit. Asi třikrát jsme byli neúspěšní, ale nakonec se to povedlo v dost nóbl hotelu. Ceny byly normální a jídlo dobré, jen nás natáhli při placení. Mízovu kačicu napočítali dvakrát, což jsme zjistili až pozdě, takže se jim obídek lehce prodražil. Po obědě vymýšlíme cestu domů, nechceme jet stejnou cestou. Nakonec je zvolen přechod ve Starostíně, takže musíme na Wroclaw, Swidnici a Walbrzych. Asi po deseti kilometrech výjezdu od oběda nám z Trampíka upadává pravý boční kufr, naštěstí byla Móňa pohotová a chytila ho. Pořádně ho přidělávám a jedeme dále. Cesta Wroclawí ve špičce byla boží. Pořád červená, spousta aut, vedro a opět nám upadl kufr.
Zřejmě to bylo tou plachtou, co jsem tam přidělal. Dávám ji na druhou stranu a pohoda. Za Wroclawí stavíme u letiště a vaříme kafe. Pauzička bodla otlačeným zadkům a po občerstvení můžeme pokračovat dále. Postupně začíná pohraničí a cesty jsou horší a horší. Vrcholu to dosáhlo ve Walbrzychu, tam snad nebyl jediný kousek silnice bez výmolu, také domy jsou v mnoha případech téměř na odstřel a to je poutní místo… 
Hranice překračujeme ve Starostíně a přes Meziměstí, Teplice n./M., Adršpach a Malé Svatoňovice dojíždíme do Úpice. Doma jsme před osmou večerní a okamžitě se kolem nás schází uvítací průvod. Každému ukazuje tachometr jinak, ale já najel 1430 kilometrů. To je krásný výkon na naše Jawové stroje.

Suma sumárum

Počasí nádhera, stále slunečno maximálně polojasno, asi jen 50 kilometrů jsme jeli v mokru. Jawy až na Mízova ložiska jely bez problémů. Ceny benzínu se pohybovaly kolem 4,65 – 4.75 Zl/l, což je cca 34 kč/l. Ubytování v hotelu v Gostině za 70 Zl se sprchou (asi 510 kč) pro dva za noc. Spaní v kempu v Gdaňsku po mírné slevě vyšlo na 17 Zl/osoba/noc. Chatka ve Źninu byla za 19 Zl/osoba/noc. Jídlo v marketech je cenově velice podobné, někdy i levnější než u nás a obědy v restauracích také vyšli kolem 100- 150 kč za porci.
Spotřeba benzínu byla u každého jiná, já měl 4,3 l/100 km, Míza kolem 6 litrů a Tondy nějak mezi. Ti, co v cestopisech píší, že se s Jawou 350 nedostanou ve dvou pod 7 litrů, asi neumějí jezdit…
Zážitků nespočet a k nezaplacení. Byla to krásná dovolená na milovaných strojích, v perfektním kolektivu lidí, kteří ze dobře znají a v případě nouze si vzájemně pomohou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (11x):


TOPlist