Polsko: 600 m pod zemí, Vlčí doupě i Balt

Po předešlé cestě na Slovensko jsme se tentokrát rozhodli navštívit našeho severního souseda – Polsko. Motorkáře, který si představí samou rovinu, napadne, že je to dobrý nápad jak si „zploštit“ gumy. Ačkoli mnoho lidí považuje tuto zemi za nudnou a nemající co nabídnout, není tomu tak. Polsko má určitě co nabídnout, jen stačí hledat…

Polsko: 600 m pod zemí, Vlčí doupě i Balt

Kapitoly článku

Přípravy na cestu

Poslední rok střední školy a s tím spojená příprava na maturitu nám komplikovala vytvoření dokonalého plánu, abychom toho viděli co nejvíce. Zato ty 4 měsíční prázdniny stály za to. :-) První termín byl plánován na poslední týden v červnu, kdy už jsme měli státně odmaturováno i pokusy přijímaček na VŠ za sebou. Pepy koncert pro základní školu všechno úplně změnil. Už na konci toho týdnu jsem věděl, že nemůžeme mít lepší počasí (za 7 dní nespadla ani kapka), ale že nám proprší většinu času, to jsem opravdu netušil. Druhý termín je poslední týden v červenci. Bohužel svatební hostina nedovolí zúčastnit se Jirkovi. V sobotu v 22:00 se vracím z dovolené na Slovensku, abychom mohli pokořit cestu až k Baltskému moři! To ještě netušíme, co si pro nás připraví počasí a hlavně Petrova motorka.

1. den - neděle 24.7.2011: Zruč nad Sázavou – Klodzko

Plánovaný odjezd – kolem oběda, Zruč nad Sázavou. Telefonát od Petra však všechno změnil. Ztratil klíč od motorky a vyrábí nový. Mimochodem z hřebíku. Sraz v 18 hodin v Kutné Hoře. Plníme nádrže, loučíme se s bráchou, který nás byl doprovodit a vyrážíme chvilku před sedmou hodinou. Počasí nám docela přeje a tak mastíme. Stavíme až na hranicích v Náchodě. Tam Petr zjistil, že pracně vyrobený „klíč“ ztratil. No co, vždy když zastavíme, musí odpojit elektriku. V kombinaci s jeho baterkou, která byla nad hrobem, byla motivace nezapomenout na to velká. Domlouváme, že ještě chvíli pojedeme a pak najdeme místo na stanování. První pokus úspěšný nebyl, za to na podruhé ideální místo na stanování.(GPS: 50.430635,16.569742). Kluci už dávno spí, já nemůžu usnout. Když už konečně, tak se každou chvíli budím.

Najeto: 173 km

2. den - pondělí 25.7.: Klodzko – Klodawa

Ráno vstáváme okolo 6:30. Balíme, hned po ránu mám rozcvičku – roztlačuju Petra. Po pár kilometrech stavíme na benzince, kde Petr dorovnává špatný poměr olej-benzín. Tentokrát roztlačuje Pepa. Bez problémů pokračujeme směr Wroclaw. To se ale za chvílí změní. Navigace mě žene po obchvatu, který, kdyby byl dostavený, tak nás ušetřil průjezdu městem a mohli jsme být pryč během chvilky. Jenže s blížícím ME ve fotbale se opravuje, rekonstruuje a staví, a tak musíme do víru velkoměsta. Zastavuji, abych oznámil navigaci, že musíme přepočítat trasu. Koukám na Petrovu gumu, která vypadá měkčí, tak domlouváme, že zastavíme na benzínce. No jo, ale přímo v centru nám Petr zůstal na semaforech. Za městem zastavujeme na benzince a domlouváme se, že počkáme na benzince. V městě totální chaos, takže jeho hledání by bylo obtížné, ale teď zpětně bych se tam vrátil, abych mu pomohl.
Mezitím na benzince: Natankuju si benzín u Shellky, levnější než na Tank Ono u Kutné Hory, kde měli jeden z nejlevnějších benzínů v ČR! Na parkovišti jsem si rukavice položil na bagáž, což jsem mimochodem udělal ještě několikrát během cesty. Když přijedu ke stojanu, tak chlápek v kombinéze Shell na mě volá a ukazuje mi svoje rukavice a ukazuje na mě. Nechápu, co po mě chce. Myslel jsem, že si mám vzít igelitový rukavice, když budu tankovat. Tak mu ukazuju na ty igelitový a on kejvá. No tak co, asi se tady používají, říkám si. Než jsem si je stihl vzít, tak mi ty moje přines nějakej chlápek, co tam tankoval. Prohodili jsme pár slov – odkud jsme a kam jedem. Museli si myslet, že jsem natvrdlej... Úžasný zážitky máme taky z místního záchodu. Teď nemyslím čistotu, ta byla OK, ale místnost tak 5x3 metrů a v něm mísa a umyvadlo. Takovej…no nezvyk. :-) Na chvíli jsem si lehl na trávu a tak nějak se to stalo, že jsem usnul. Paradoxem bylo, že jsem se spálil, což se mi za týden na Slovenku nepovedlo. S Petrem komunikujeme přes SMS, ale vždy se jeho předpokládaný příjezd oddálí. Vysvětlujeme mu cestu a přibližně po 5 hodinách se shledáváme. Měli jsme rezervu, takže náš plán ještě ohrožen není, ale moje radost, že je opraveno a budeme pokračovat je předčasná. Petrovi zbyla součástka a navíc mu skoro vůbec nebrzdí zadní brzda. Porada, jestli otočit nebo pokračovat. Vždyť jsme ještě vůbec nic neviděli a tyhle prázdniny není týden, kdy můžeme všichni 3! Pokračujeme!
Kus cesty jedem po silnici, která má ale oddělené směry jízdy. Vůbec jsem se nevyznal v těch jejich limitech rychlosti. Silnice s 3 pruhy, silnice se 4 pruhy, silnice pro motorový vozidla, dálnice…Pak odbočujeme na vedlejší silnici a jedeme po rovině, chvíli lesem, chvíli ne…zdá se mi, že jezdíme dokola. Večer se blíží a tak zastavujeme na jedné takové místní benzince, Petr tankuje. Já jsem viděl menší sámošku, a tak se po domluvě vracíme asi 500 m zpět, abychom nakoupili. Pečivo, rybičky v tomatě, samozřejmě pivko a taky vodu na osobní hygienu. Pochopil sem, že gazowaná je perlivá a negazowané bez bublinek, ty ale zase byly ochucený. No, bylo tam tolik flašek, že jsem to vzdal a vzal tu gazowanou. Každopádně už si nikdy nechci čistit zuby s bublinkovanou vodou!
Roztlačujeme Petra, nasedáme na svoje stroje a pokračujeme, abychom se utábořili vedle města Klodawa, kde chceme navštívit solné doly, poslední činné podzemní doly v Polsku. (Jsou tam další, ale tam se těží už z povrchu). Přijíždíme do města, okouknem, kde jsou doly a jedem hledat nocleh. Dneska hledáme místo trochu déle. Projíždíme okolo samoty, kde hrají volejbal 3 holky, když jsme jeli zpátky, tak na nás mávaly. No možná jsme měli rozbalit stan u nich na zahradě a navázat mezinárodní přátelství... Nakonec stanujeme na zoraném poli. Dneska jsem spal jak zabitej. Takhle to u mě probíhá až do konce, kdy jeden den se budím a druhý den spím jak děcko.
Najeto: 320 km

3. den - úterý 26.7.: Klodawa – Varšava

Vstáváme, balíme stany a jedeme na 8. hodinu k dolům. Projíždíme areálem až k vrátnici přímo k dolům. Tam nám vrátný ukazuje, kde si můžeme nechat motorky a když mu vysvětlíme, že jedem na návštěvu tak nás odvede do jakéhosi turistického centra. A tam to začíná…Když jsem hledal info o tom dolu, tak jsem pochopil, že se dá dostat 600 m pod zem bez nějakých zvláštních povolení. Psal jsem i e-mail v angličtině, na něj mi přišla anglicko-česká odpověď, která mi napověděla, že mám pravdu, ale jistý jsem si nebyl. Bál jsem se, jestli se nemusí něco rezervovat, nebo sehnat nějaká povolení. Naštěstí to tak není, ale… Rukama a česky jí vysvětlujeme, že chceme do dolu. Ona na nás mluví polsky, snaží se hezky pomalu, ale my jen koukáme. Potom na papír napíše 1000 a 60. Cože 1000 zlotejch??? To jim nedáme. Ona vidí, že nechápeme a tak bere telefon a volá pro někoho, kdo umí anglicky, aby nám to po telefonu vysvětlil. Jemu to musela vysvětlovat v té polštině asi lepší. Protože když mu to vysvětlila, tak jí říkáme, že už to chápeme. Z 1000 je 10:00 hodin a 60 zlotých bychom museli dát navíc za průvodce, pokud půjdeme hned. Nejdříve jako že jo, ale pak zas že ne. Udělali jsme dobře, zaplatit za průvodce a nerozumět mu ani slovo a dělat dvě hodiny jako že ho posloucháme… Domlouváme se, že přijedeme na tu 10. hodinu.

Zatím jedem posnídat a nakoupit zásoby do supermarketu. Kupuju pivo a přesvědčuju se, že tady jedou ve velkym, piva běžně mají kolem 6%, spíš více. U pokladny prodavačka jako že chce vidět občanku. To zrovna moc dobře chápu, ale dělám, že ne. :-D tak sem jí trochu pozlobil a když to vzdala tak dělám, jako že mi to došlo a řikám: „Mě 20“ a ukazuju jí občanku. Ona se usmála a odpověděla něco v tom smyslu, že vypadám mladě. No už se do tý polštiny dostávám. Po snídani ještě využijeme benzínku jako WC (cestou zase ztrácím rukavice, naštěstí jel Pepa za mnou a nějakej ochotnej Polák mu je podal) a jedeme na prohlídku dolů. Po 2 dnech konečně něco uvidíme. Zaparkovali jsme si motorky a s Pepou je zamykáme. Než jsme se otočili tak Petr tam nebyl! Píšeme mu SMS, už je skoro 10 tak jsi jdeme koupit lístky, on se ukáže za minutu 10 a ptá se nás, kde jsme…to že se ztratil je úplně normální. Taky jsme zjistili, jak se nám ztratil. Prošel bránou pro kamiony s velkou cedulí zákaz chodcům. :-) No nebyl by to on, aby prošel normální cestou…Taky celou dobu seděl vedle v místnosti, když jsme kupovali lístky…
Průvodce nám říká bezpečnostní pokyny. Dělali jsme, že chápeme. Pak nás doved k výtahu. Dostali jsme se na řadu. Propadlo se to dolů tak rychle, že chlápek co stál za mnou se mě chytnul a položil mi hlavu na rameno. Rychlostí 5 m/s jsme za 2 minuty 600 m pod zemí. Úžasný zážitek. Hned na začátku jsou vagony plné velkých kamenů soli. Úlomky kolem si bereme jako suvenýr. Doly byly supr, ale 2,5 hodiny bylo na nás moc, protože jsme nerozuměli výkladu. Škoda, asi se vyprávěli vtipy, jelikož se všichni smáli. Ze slušnosti jsme se smáli taky. :-) Na konci výpravy jsme dostali na památku 1 kg balení kuchyňské soli.
Pokračujeme v cestě. Kousek za městem zastavujeme a obědváme. Já jsem měl balíček kuřecích párků a housky. Výborný. Dneska bychom rádi dojeli za Varšavu. Je něco kolem 2. hodiny a pokračujeme směr hlavní město Polska po nekonečných rovinách. Během tohohle úseku se nic zvláštního nestalo. Akorát Petr ztratil kalhoty, které měl přidělané na bagáži. Našel je. Navigace říká, že do cíle zbývá 10 km a provoz začíná pomalu houstnout. Vzhledem k tomu, že Petrovi na každý druhých semaforech chcípá motorka to není ideální. Ano, bylo by to moc jednoduchý – nefunguje ani nakopávačka. Takže po rozsvícení zelené roztlačuje. Navzdory tomu to jde zatím hladce. Už vidím Palác kultury, přezdívaný Stalinova pomsta. Sice je tu značená objížďka, ale zatím je to v pohodě. Problém nastává na obřím kruháku se semafory, tam nám Petr zůstal. Po zkušenostech z Vratislavy zastavujeme hned za ním a já pro něj jdu pěšky. Tentokrát se shledáváme. Navigace nám je teď k ničemu. Všechno je tu zase rozkopané. Jedeme teda podle orientačního smyslu a zvládli jsme to. No jo, ale mají tu parkoviště na které pouští závora, která má čidlo v silnici. (To jsme zjistili až potom) Neotvírá, potvora jedna. Pod ní zpomalovací pruh s ostny, které se po otevření zasunou. No nic, mačkám tlačítko pomoci. Zvedá mi to chlápek a jako co že chci. „No nefunguje vám to tady.“ Po chvilce našeho skvělého rozhovoru přijíždí k závoře autem. Ukazuje mi, kam mám najet, ale stejně to neotvírá. Vyndal nějakou kartičku a už to funguje. Vydal nám lístek a konečně můžeme nahoru Paláce kultury.
Opět se svezeme rychlovýtahem. Nahoře je krásný výhled na celou Varšavu. Na protější budově pracuje jeřáb. Při pohledu ve stejné výšce mi přijde sledování jeřábu zajímavější. No asi bych to dělat nechtěl…Do téhle chvíle bylo všechny 3 dny slunečno. Teď se to ale začíná měnit. Začíná se i pomalu stmívat a tak rychle jedeme dál. Ztratili jsme Petra, a když dlouho nejede tak se pro něj vracím. On si tam zatím našel kamaráda, kterému řekl, že jedeme do Gdaňsku a tak nás posílá na druhou stranu. Jenže mi máme v plánu ještě Vlčí doupě. Byl neodbytný a tak mu vysvětluju, že se vrátíme pro kamaráda a pojedeme tam, jak říká. Už je tma a rozpršelo se, naštěstí jsme na konci Varšavy. Vidím motel a tak zastavuju a domlouváme se. Je večer, prší, kde budeme stanovat? Tak se jdeme zeptat na cenu. 140 Zl za pokoj pro 3.
Bereme to. Motorky máme pod střechou a hlídá nám je nějakej děda, který myslím, že by toho moc neuhlídal. Každopádně se ptá jestli „pálíme“. Asi chtěl cigáro. Rozendali jsme věci, aby nám uschly, využili jsme sprchu a hurá na kutě.
(Dneska, když jsem psal cestopis, jsem shodou okolností viděl video na stream.cz o dopravních zácpách. Bylo tam i pořadí evropských měst. 2. místo Varšava, 3. místo Vratislav. Mimochodem Praha byla 24.)
Najeto: 189 km

4. den - středa 27.7.: Varšava – Piecki

Když ráno vstaneme, prší. Tak zůstáváme v posteli. Do 12 hodin musíme pryč, naštěstí déšť ustává. Abychom zrekapitulovali stav Petrovy motorky: Nebrzdí mu zadní brzda, nesvítí přední světlo, nestartuje a nyní nová závada, s kterou mimochodem jel už včera večer přes Varšavu – v přední brzdě ani slza brzdové kapaliny! Vedle motelu je naštěstí autoopravna Suzuki, tak se jdeme zeptat. Potkáme nějakého vyšlechtěného chlápka s kravatou, ten by měl umět anglicky. Vysvětlujeme mu, co potřebujeme. Lámanou angličtinou nás posílá do prodejny, že nám tam pomůžou. Tam jsme mu to nejprve anglicky, pak radši česky vysvětlovali. On sedí za počítačem a zadává si slovíčka do počítače a pak nám to říká. Tomu zase nerozumíme my. No domluvili jsme se a on nám přinesl láhev za 100 Zl. Vysvětlujeme mu, že potřebujeme jen trochu. Po poradě s kolegou nám přinesl asi zbytek (no bylo ho tak půl litru) z dílny a nic za to nechtěl, i když jsme mu nabízeli. Poděkujeme a jdeme dolívat.
Při odjezdu ještě na výjezdu zamáváme lehké děvě, co tam stála, a jedeme. Teď si uvědomujeme, že to byl dobrý tah ubytovat se v motelu, jelikož dalších 30 km by nebylo kde stanovat. Sice neprší, ale silnice je mokrá a tak od aut máme špinavý plexi. Naneštěstí jedeme i za náklaďákem. Po chvíli cesty se rozpršelo hodně a tak zastavuju v zastávce. Chvíli čekáme, a když to ustoupilo jedeme dál. Ale jedeme zase do toho. Po pár kilometrech stojíme v zastávce a jíme müsli z krabice, kterou u sebe měl jeden z kluků. Domlouváme, že teď pojedeme, ať je jakýkoliv počasí. Ještě zastavujeme v supermarketu, kde pojíme zase ve stylu párků a lunchmeatu s pečivem. Přes vjezd na parkoviště jde tolik vody, že je problém se tam dostat. Po jídle chceme vyrazit. Tradiční rituál – roztlačování Petra. Tentokrát roztlačuju já, ale po mnoha marných pokusech už nemůžu, a tak to zkouší Pepa. Taky nic. Po odpočinku to jdu zkusit já a na několikátý pokus se to povede. Radostí skáču po parkovišti a oslavuju. Kamioňák, co čekal vedle, se jenom usmívá. Viděl, co nám to dalo práce.

Valíme směr sever. Většinou prší, chvilkami přestane. Ačkoli jsme tu viděli poměrně dost policajtů, poláci jezděj šíleně! Hlavně kamiony, přes obce 80, za obcí jsem jednoho měřil 108 rovných. :-) Už jsme se taky otrkali, takže přes obce 70 (a brzdili jsme provoz) a ha! Policajti měřej! Stojej na výjezdu od benzinky. My zajíždíme k ní. Potřebovali jsme tankovat, ale tohle vypadalo, jako když se jim chceme vyhnout. Chceme pokračovat, ale tentokrát ani neroztlačíme. Petr si vzal nabíječku, protože věděl, že má špatnou baterku. (Já vim, že je to lepší než koupit novou baterku :-)) Tak to tam nechal 15 minut nabít. Stojím na dešti a čekám u motorek, než to tam kluci vyřešej. V tu chvíli jsem pocítil opravdovou bezmoc. Asi 800 km od domova jsem nevěděl, co bude dál! Kdyby aspoň nepršelo! Sleduju teda policajty. No za tu chvíli tam museli vybrat svůj půl roční plat. Taky sleduju, jak berou týpka, kterej si myslel, že je převeze, že natankuje. Jen tiše doufám, že už jsme při dobržďování na benzinku jeli 50. To už by byl poslední hřebíček do rakve, dávat něco polskejm polišům.
Když konečně roztlačíme motorku, tak jedeme. Raději projíždíme kolem policajtů, když v autě řeší přestupky s hříšníky. Petr jede hned, jak nastartuje motorku. My za chvíli za ním. Snad celý Polsko jedeme rovně, ale zrovna tady musíme odbočit. Bohužel jsme Petra nestihli a tak se ho snažíme dohnat. Když se nám to povede, odbočujeme na vedlejší silnici. Vypadá to spíš jak vyasfaltovaná cesta do polí. Jedeme teda po ní. Kolem louky a lesy a najednou na silnici stojí vlk, nebo zdivočelý vlčák. Každopádně široko daleko nikdo nebydlí. Od malička, když mě pokousal pes, se jich opravdu bojím. Naštěstí popošel na louku a já jsem projel. Ale když se otočím, tak kluci stojí! Vracím se a nepřekvapivě Petrova motorka. No objevit se ten pes nebo co to bylo, tak je tam nechám. Na to, že mají krávy uvázaný u silnice jen tak bez ohrad už jsem si zvykl. Už ani nevím, jak jsme to opravili. Za to, ale upadlo zadní světlo. Pokračujeme dál. V první vesnici, nebo spíš větší samotě vyjedeme ze zatáčky a na silnici stádo krav! Co nás v téhle zemi ještě nepotká? Zastavujeme a koukáme, co bude dál. Krávy se ani nehnou. Petr se pomalu rozjíždí, asi tím hlukem se začaly pomalu rozcházet. Za nimi si v klidu kráčel starší pán. S respektem kolem nich projíždíme.
V další vesnici na křižovatce Petrovi chcípne motorka. Ať děláme co děláme, tak ji nenastartujeme. Za plotem nás sledují 2 kluci. Když vidí, že se nám nedaří, nabízí nám pomoc. Za chvíli přijíždí ještě třetí v montérkách, vypadá na automechanika. Přidali volnoběh a asi i bohatší směs. A motorka jede! Když jsme loni na Slovensku Petrovi říkali, ať si přidá volnoběh, že mu to nebude chcípat, dostalo se nám odpovědi: „Je to moje motorka, tak mi neraďte, co s ní mám dělat.“ Jeden z těch kluků ji jel projet jen tak bez helmy. Když se vracel, valil ho jak blázen, na mokrý silnici, a když zjistil, že to skoro nebrzdí, měl smrt v očích! Jen tak tak to ubrzdil... Ptali se, odkud jsme. Z České republiky. Divili se, že na tom ujel takovou dálku a prohlásili: „No domů dojedete…“ Kdyby věděli, že jedeme ještě dál na sever… Měli jsme u sebe 2 polský pivka, tak jsme jim je alespoň dali, poděkovali a pokračovali v cestě.
Už se začínalo pomalu stmívat a vzhledem k tomu, že zase začalo pršet, hledáme ubytování. Až asi na 3. pokus najdeme volno, 150 Zl. Mokrý jak vodníci. Pán nám ochotně vyjel z garáže svým autem, abychom si tam mohli dát motorky, ukázal nám, kde je kotelna, a že si tam můžeme dát sušit věci. Boty jsme si vycpali novinama. Na zátop jim tam žádný nezbyly. Máme 2 pokoje po 2. Povečeříme rybičky v tomatě, vysprchneme se a jdeme spát. Oproti motelu, který nebyl žádná sláva, je tohle parádní bejvák.

Najeto: Bohužel jsem dnes zapomněl zjistit. (Přibližně 200 km)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.13
Známkováno: 31x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist