Polsko 2012

Naši první motodovolenou jsme s mojí ženou Luckou absolvovali v r. 2011 na cruiseru Suzuki Marauder VZ800 a to do Slovinska. Oba jsme se pro tento druh cestování nadchli. Pro rok 2012 jsme změnili motorku i směr. V garáži zaparkoval Suzuki V-Strom DL1000 a volba tentokrát padla na naše severní slovanské sousedy. Mnozí nás od této destinace odrazovali, jejich chování na našich silnicích, posypová sůl v potravinách a časté stížnosti na kvalitu tamních komunikací tomu jen nahrávaly, ale něco mi stále říkalo, abychom se nenechali odradit... No a když nám Ježíšek nadělil pod stromeček průvodce a mapu, bylo rozhodnuto... Už jen trochu obměnit výbavu, naplánovat trasu, předat našeho Vojtíška babičce a dovolená může začít. JEDEME DO POLSKA!

Polsko 2012

Kapitoly článku

28.7.2012 – den první

Vstáváme brzy s předsevzetím vyrazit co nejdříve, neboť nás první den čeká největší porce kilometrů. Jedu natankovat a pomalu balíme kufry, stan, tankvak a nepromokavé pytle na motorku. Nakonec vyrážíme až v 10:00... Počasí je dnes pro cestování na motorce naprosto ideální – asi 30°C a na nebi ani mráček:-). Rychle mizíme z Olomouce po R35 směr Mohelnice ve snaze dojet co nejrychleji do Králíků, kde dáváme první pauzu. Vedro je nesnesitelné, tankujeme a doplňujeme tekutiny. První cíl dnešní cesty je Wroclaw, město s nádherným historickým jádrem, 2. největším rynkem v Polsku(po Krakovu) a úchvatnou radnicí. Parkujeme na Place Solnem(menší náměstí hned vedle hlavního) a kocháme se nádherně zrekonstruovanými budovami. Strašně jsem se těšil na Wroclaw za denního světla, neboť jsem měl možnost navštívit centrum tohoto města již 4x, ale vždy jen v nočních hodinách, a musím konstatovat, že to prostě stojí za to! Koneckonců podobné pocity nás budou provázet po celou naší cestu touto zemí. Trochu podvědomě směřují mé zraky k motorce, na které máme všechny věci přikurtované jen gumicuky, ale jak se naštěstí ukázalo, obavy byly zbytečné, za celou cestu se nikdo našich věcí ani nedotknul.
       OPlac Solny - Wroclawpouštíme Wroclaw a nabíráme směr Poznaň. Kousek za městem zastavujeme u malého motorestu a dáváme prostor našim chuťovým buňkám, aby se seznámily s místní kuchyní. Napoprvé to nepřeháníme a spíše se snažíme zorientovat v polském jídelníčku. Volím vyhlášenou polévku žurek a Lucka pouze ukazuje servírce na jinou polévku v očekávání, co to asi tak bude. Vzhledem k tomu, že dršťkovou nejí:-), měníme si hrnečky  a pouštíme se do jídla. Chutná nám... A pokud se místní kuchař neurazí, od této chvíle to bylo vždy jen a jen lepší! Zkrátka polská kuchyně nám nabídla opravdu výborná jídla, chuťově pro Čechy zajímavá a přitom pro nás nezvyklá. Zároveň je třeba říct, že kvalita potravin, které člověk dostal na talíř, v mnohém předčila to, co servírují restauratéři u nás! 
        Bez zastávky projíždíme Lesznem spojeným s naším J.A.Komenským a přibližujeme se k Poznani, hlavnímu městu Velkopolska. Je už celkem pozdě a na obzoru se začínají objevovat bouřková mračna. Navigaci  přesměrovávám na náš první vytipovaný kemp „Wigwam“ v Jankowo za Poznaní. Majitel kempu nás vítá s úsměvem na rtu a slovy:“Budete mít kemp sami pro sebe“. Měl pravdu, bylo to kouzelné místo uprostřed přírody, stan jsme postavili na trávníku anglického typu 20m od dřevěného vigvamu a motorku schovali do garáže. Díky teplé vodě jsme ocenili i sprchu a bylo to naposled, co jsme mohli chodit po kempu zcela nazí:-). Rozhodli jsme se sehnat něco na zub, a tak vyrážíme pěšky do asi 3km vzdálených Biskupic na večeři. Po výborných špagetách se z místní pizzerie přesouváme ke kiosku, kde posedává místní mládež. Kiosek je v podstatě malá diskotéka, o to hlasitěji však hraje „taneční“ hudba. Testuji první polské pivo značky Warka, není příliš silné, ale celkem chutná. Na první den toho bylo dost, za tmy se vracíme do našeho privátního kempu a jdeme hned spát.


Trasa: Olomouc / Wroclaw / Jankowo u Poznaně - najeto 429km
Kemp: Wigwam – 60 PLN/noc – cenu vždy uvádím celkově za 2 osoby, motorku a stan

29.7.2012 – den druhý

Černá mračna na obloze nám dávají jasný signál, že neděli nejspíš strávíme v nepromokách. Balíme stan a v 8:00 se loučíme s majitelem. Vyrážíme směr Poznaň, kterou jsme včera nestihli. Z Biskupic je to zpět sotva 15km, ale déšť na sebe nenechává dlouho čekat, takže na první benzině zastavujeme a chtě nechtě se soukáme do černých pláštěnek:-(. Vjíždíme přímo do centra města, které je díky dešti a časné ranní hodině zcela vylidněné. V malé samoobsluze kupujeme pečivo a sýry a po chvilce váhání usedáme pod otevřené slunečníky jedné venkovní restaurace přímo na hlavním rynku. Střed města je nádherný a pěkně zrekonstruovaný, krásu renesanční radnice však značně kazí dvě vedlejší moderní budovy, silně připomínající nedávné období socialismu, opravdu hrůza! Zkrápěni deštěm procházíme okolní uličky, rozhodnuti pokračovat dál. Do navigace zadávám další zastávku na dnešní trase, město Toruň. Vyjíždíme z centra a v tu chvíli nám Poznaň nabídla neobyčejný žážitek. Místní silnice mají dost hluboko vyjeté koleje, které se za deště naplní opravdu velkým množstvím vody, což jsme poznali ve chvíli, kdy jsme míjeli projíždějící autobus... Když jsem uviděl tu vodní clonu vyšší než my na motorce, stačil jsem jen mírně sklonit hlavu a pevně stisknout řidítka! Náraz to byl opravdu slušný, ale ustáli jsme to...
           Míříme na Hnězdno, které leží asi 50km východně od Poznaně směrem na Toruň. Pomalu přestává pršet a vypadá to, že jsme mračnům ujeli. V Hnězdně právě probíhají středověké slavnosti přímo v areálu pod místní katedrálou. Obdivujeme řemeslné výrobky i dobová oblečení, nejvíc mě ale lákají masné speciality, které neuvěřitelně voní! Duchovní význam tohoto místa však vítězí nad světskými radovánkami, a tak konečně stoupáme po schodech k místnímu svatostánku, ve kterém byl r. 1025 korunován 1. polský král Boleslav Chrabrý, a jehož ústřední dominantou je stříbrný sarkofág sv. Vojtěcha, českého biskupa, který se rozhodl šířit křesťanství u pohanských Prusů. Bohužel nebyl na této misii příliš úspěšný a Prusové mu setli hlavu. Sv. Vojtěch byl zásluhou Boleslava Chrabrého pohřben r. 999 právě ve zdejší katedrále a téhož roku jej papež Silvestr prohlásil za svatého. O rok později bylo Hnězdno povýšeno na arcibiskupství. Během chvil strávených v katedrále nás však dohnala mračna od Poznaně a spustil se brutální liják. V tu chvíli jsem začal litovat, že jsme motorku nepřikryli plachtou,  nepromoky samozřejmě sbalené v kufrech, krom toho moje helma visela připnutá volně na bočním zámku...  Zase v nepromokách ale mokří nasedáme na V-Stroma a opět ujíždíme před deštěm.
        V Toruni už svítí sluníčko, parkujeme pár metrů od hlavního rynku a vydáváme se hledat nějakou příjemnou hospůdku na oběd. Po výborné krevetové polévce míříme na Staroměstské náměstí, jehož nádhera je těžko popsatelná a připomíná nám dojmy z Wroclawy. Na rohu dvou uliček hraje kytarista melodie J.S.Bacha, kousek od sochy místního rodáka Mikoláše Koperníka na pozadí staroměstské radnice. Panuje tu celkem turistický ruch, ale zároveň máte pocit naprosté pohody, klidu a pověstného „zastavení se času“. Přiznám se, že mě Toruň opravdu uchvátila. Sešli jsme jednou ze tří dochovaných bran k břehu řeky Visly, která nás bude od tohoto okamžiku neustále provázet na naší cestě Polskem. Částečně dochované opevnění města připomíná jeho historii coby jednu z prvních základen řádu německých rytířů. Město Toruň je také výjimečné tím, že jako jedno z mála nebylo významně poničené za druhé světové války, a historické budovy a památky se zde dochovaly v původním stavu. Své dojmy z tohoto města umocňuji dvěma obřími kopečky výtečné zmrzliny a pomalu se vracíme k motorce, která mezitím důkladně oschnula.
         Před námi je cíl dnešního dne – přístav Gdaňsk. Kousek za Toruní zvažujeme využití placeného úseku dálnice, ale nakonec si tuto zkušenost necháváme na později, a jedeme po staré cestě, která se nám odměňuje krásným pohledem na hrad Gniew, první pevnost řádu německých rytířů na levém břehu Visly. Po krátké fotopauze pokračujeme do Gdaňsku a kilometry rychle ubíhají. Z webu vytipovaný hostel přímo v centru města je bohužel plný. Dostáváme tip na jiný, ale po příjezdu k němu odmítáme zaplatit 120 PLN za noc s dalšími 10 osobami v místnosti. Proto volíme kemp u moře za 42 PLN a v poměrně kopcovitém terénu nacházíme po chvilce krásný plácek pro náš stan. Za ušetřené peníze se jdeme dosyta najíst a napít do místního kiosku. Polský mladík nám při čekání ve frontě radí, ať si nedáváme místní bigus, a tak krotím svoji touhu po poznání další z polských specialit a řízek s bramborem to jistí:-). Každopádně přicházím na chuť polskému pivu, které je většinou poměrně silné(v průměru 5,5-7% alkoholu) a chuťově našince rozhodně neurazí, ba naopak! Příjemně znaveni se jdeme lesní pěšinou projít na pláž, ale hned za kempem nám cestu zkřížila rodinka divokých prasat, kterou vedl táta kňour vysoký dobrých 130cm, ne-li více... Nenápadně, ale o to svižněji otáčíme naše kroky a raději jdeme po hlavní vybetonované cestě jako všichni ostatní:-). Baltské moře je klidné a čisté. Při hledání prvního hostelu jsme zahlédli pár dominant v centru města a bylo jasné, že dalšího dne nám Gdaňsk připraví skutečný emocionální zážitek, tak se na to jdeme vyspat.

Trasa: Jankowo / Poznaň / Toruň / Gdaňsk – najeto 374km
Kemp: Stogi Nr. 218 – 48 PLN/noc

30.7.2012 – den třetí

Jak známo, třetí den by  měl být odpočinkový, a tak navrhuji nechat stan v kempu a vyrazit na celý den jen s nejnutnější výbavou. V plánu máme centrum Gdaňsku a pak výlet na štíhlý poloostrov Hel. Rozhodnutí to bylo správné, ráno lehce posnídáme u místní samoobsluhy a kolem půl deváté parkujeme v centru města. To bylo kompletně zrekonstruované po II. sv. válce, během níž byl Gdaňsk de facto srovnán se zemí! Je až neuvěřitelné, do jaké podoby se podařilo budovy obnovit v původní architektuře. Procházíme Přední a Zlatou bránu ulicí Dluga, jež tvoří osu tzv. královské cesty, po které přijížděli polští králové do města při svých občasných návštěvách(v Polsku jsou celkem 3 královské cesty, v Gdaňsku,Varšavě a Krakově). Vzhledem k tomu, že uličky jsou úzké a budovy vysoké, člověk si může hlavu ukroutit a pořád je na co se dívat! Radnice je se svou 81,5m vysokou věží nejvyšší budovou města, ale z každé křižovatky ulic na vás zejména zapůsobí kostel sv. Marie, údajně největší cihlový kostel na světě! Horní část jeho věží dává tušit, že se nejedná o původní stavební prvky, ale spíše nouzové zastřešení zničené budovy, o to víc mi běží hlavou otázka, jak vysoké musely být původní věže kostela? Nevídaným prvkem kostelní výzdoby jsou astronomické hodiny a orloj z 60. let 15 století. Začíná mírně poprchávat, a tak usedáme do jedné z mnoha místních kavárniček na naší první ranní kávu. Skořicové espresso, které svým objemem spíše připomíná ušpiněný hrnek od kávy, mi záhy zvedá tep na 220 srdečních úderů za minutu a z fotografie Václava Havla na stěně kavárny v tu chvíli cítím jakýsi potutelný úsměv. Příště si dám capuccino:-)! Procházíme se po nábřeží řeky Motlawy kolem zrekonstruovaného korábu Černá perla a kocháme se malebnými průčelími domů a rozmanitými zákoutími. Centrum se pomalu začíná plnit stánkaři a turisty, udělali jsme dobře, že jsme si přivstali.
Vracíme se k motorce plni dojmů, okouzleni atmosférou tohoto slavného hanzovního města. V navigaci nastavuji městečko Hel a vymotáváme se celkem snadno ze středu města. Cesta po čtyřproudé silnici ubíhá svižně, ale čím více se blížíme k poloostrovu, tím doprava houstne a rychlost klesá... Využívám výhod jednostopého dopravního prostředku a většinu cesty z Redy do Wladislawowa absolvujeme po středové čáře, nutno podotknout bez nejmenší nelibosti místních motoristů, kteří nám naopak sami ochotně uhýbají na stranu. Samotný poloostrov je skutečnou nudličkou vybíhající 30 km hluboko do Baltského moře, místy širokou pouhých 300m! Městečko Hel nám nepřišlo ničím zajímavé, tak si vychutnáváme pohled na Gdaňský záliv. Usedáme do místní restaurace a chceme ochutnat vyhlášené plody moře. Zde však zažíváme jediné naše zklamání, neboť na pět smažených sledíků jsem čekal přes hodinu, během které mnozí zákazníci znechuceně odcházeli stornujíce své nemalé objednávky pokrmů. Rozhodnut taktéž odejít dávám servírce jednoduchou otázku:“Za jak dlouho dostaneme naše jídlo?“ Odpověď „10 minut“ mě uzemnila. Asi i díky mému výrazu ve tváři však byli sledíci za 2 minuty na stole. Jídlo nebylo špatné, ale když jsem na lístku uviděl účtovanou váhu sleďů 0,5kg, rozhodl jsem se ohradit. Z požadované částky 55 PLN za 2 jídla a polévku jsem slečně předal 35 PLN se slovy, že víc ode mě prostě nedostane! Kupodivu to s omluvným úsměvem přijala a my zde strávili dalších 20 minut čekáním, než přešla brutální průtrž mračen:-). 
         Cestou zpět jsme to vzali přes Gdyni, kde kromě dvou výstavních lodí v přístavu není opravdu nic k vidění, a přes prominentní letovisko Sopot jsme se pomalu vraceli do našeho kempíku v Gdaňsku. Lucku jsem vysadil na recepci, abychom zaplatili za druhou noc, a než přišla ke stanu, už byl u mě mladík s informací, že nemáme zaplaceno... Na to, že byl kemp zcela plný, měli kluci polští celkem přehled, každopádně jsem jinocha uklidnil a otevřel si zasloužené vychlazené pivko!


Trasa: Gdaňsk / Hel / Gdyně / Gdaňsk – najeto 227km
Kemp: jako předchozí noci:-)

31.7.2012 – den čtvrtý

V úterý ráno jsme pobalili věci plné jemňounkého mořského písku a šli jsme se rozloučit s mořem. Obloha bez mráčků, slunko už pěkně hřálo, na pláži asi 7 lidí včetně nás a mě začala škádlit myšlenka na koupání... Za 5 minut už jsem se osvěžoval v rouše Adamově v ranních vlnkách Baltu. Voda byla čistá a relativně teplá, o to víc mě při odchodu z pláže zarazila cedulka, kde se psalo cosi o zákazu koupání a sinicích, ale v tu chvíli už mi to bylo tak nějak jedno:-). Opět jsme posnídali u naší oblíbené samošky a vyrazili směr Malbork. Navigace nás tentokrát vede nejrychlejší trasou na placený úsek dálnice, který jsme se rozhodli vyzkoušet. U turniketu jsme vyfasovali lístek z automatu a už si to řežeme 150km/hod po luxusní asfaltce. Nebo to byl beton? Už nevím... Každopádně po 25km platíme na výjezdu 4,90 PLN a měníme kurz na východ. Na místní okresce poslal řidič cisternu do příkopu, takže na objízdné trase absolvujeme i kratičký off-road po rozbité polňačce, ale aspoň jsme V-Stroma otestovali na jiném povrchu než asfaltu. Příjezd do Malborku dával tušit, že toto místo si naší pozornost právem zaslouží. Největší gotický hradní komplex v Evropě se nám poprvé ukazuje při přejezdu místní řeky Nogat směrem do centra, kde hledáme místo k zaparkování. Na velkém parkingu pod hradem nás praporkem odchytly místní děvčice. Když jsem pak při odjezdu obdržel info, že mám zaplatit 15PLN za motorku, málem jsem tu slečnu složil k zemi, ale co už, aspoň nám pohlídaly věci... Každopádně jeďte až co nejblíž k hradu, dá se tam zaparkovat motorka bez problémů i zadarmo. Nicméně dojem z Malborku nám to nezkazilo, hradní komplex je úchvatný, téměř kompletně zrekonstruovaný a naštěstí jsme sem přijeli brzy dopoledne! Po 2 hodinách, co jsme si  bez průvodce celý areál prošli, se fronta na vstupenky prodloužila na dobrých 100m(vstupné 39,50 PLN/osobu, v ceně vstupenky si lze půjčit DE/ENG mluvící audiopřístroj, ale na něj se stojí taky fronta:-)).
         Malbork vybudoval jak jinak řád německých rytířů a od r. 1309 byl jejich řádovým sídlem. Po r. 1457, kdy byl Malbork jedinkrát dobyt, se stal rezidencí polských králů. Na jeho prohlídku počítejte minimálně se 2, lépe 3-4 hodinami, jinak tam ani nemá smysl jezdit. Nejvíce mě chytla u srdce vnitřní část katedrály, která vypadá i dnes, jakoby tu bomby z II. sv. války dopadly minulý týden... Když pak člověk vidí dobové fotografie zachycující tehdejší dílo zkázy, je zcela neuvěřitelné, do jaké podoby se podařilo restaurátorům celý komplex uvést a obnovit jeho majestátnost! V podhradí ochutnáváme polské speciality, v mém případě bigus a Lucka šašlik s pirohy. Slečna u kasy má asi slabost pro motorkáře, protože když zjistila, že jsme tu na motorce, neúčtovala nám  pečivo ani pití:-). Po příhodě z parkoviště navštěvujeme ještě místního strýčka Donalda, což se ukazuje býti fatální chybou, protože takové davové šílenství jsem už dlouho nezažil. Exnul jsem kafe a raději rychle odjíždíme , obtěžováni neodbytným bezdomovcem...
         Cílem dnešního putování je oblast Mazurských jezer. V Elblagu najíždíme na silnici E77 a šupeme to pěkně svižně až do Ostrody. Tady uhýbáme na východ a po nádherné asfaltce se přibližujeme k jezerům. Mění se postupně ráz krajiny, objevují se častěji březové háje, křoviska se zmenšují a vodních ploch přibývá. Začínají se však stahovat mračna a čas se nachýlil do pozdních odpoledních hodin, proto zastavujeme v prvním kempíku, který potkáváme. Štěstí nám přeje, natrefili jsme příjemný malý kemp u malebného jezera ve vesničce Kosewo za lidových 39 PLN. Stavíme stan v obavách z deště, ale jakmile je vše nachystané, mrholení ustává. Po hygieně se jdeme pokochat pohledem na jezero a pak jdeme svlažit hrdlo do místní hospůdky. Plán na příští den je jasný: okružní jízda okolo jezer a pak přesun do Varšavy.


Trasa: Gdaňsk / Malbork / Elblag / Ostroda / Olsztyn / Kosewo – najeto 308km
Kemp: Ostoja Stara Bašň – 39 PLN/noc

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.03
Známkováno: 31x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist