Okolo Krkonoš

První putování

Liberec jsme tak projeli po dálničním průtahu a odbočili jsme z něj až u Stráže nad Nisou ve směru na Frýdlant po silnici č.13. směr Frýdlant jsme drželi až do obce Mníšek, kde jsme odbočili vpravo na místní komunikaci do Raspenavy. Na této silnici se nachází první z pěkných míst této vyjížďky. Jde o asi pětikilometrový úsek silnice, který vede původními bukovými lesy Jizerských hor. Silnice se zde pěkně klikatí lesem a i v největších vedrech poskytuje příjemný chládek. Navíc má silnice nový povrch. Po příjezdu do Raspenavy jsme opět odbočili doprava směrem na Hejnice a Bílý Potok. Než jsme dorazili do Hejnic, otevřel se nám pěkný pohled na severní úpatí Jizerských hor. Hřebeny se zde zvedají z nadmořské výšky kolem 350 m.n.m. až do 1000 m.n.m. Jizerské hory odtud vypadají opravdu horsky mohutně. V Hejnicích jsme se dali doleva po místní komunikaci ve směru na Lázně Libverda a Nové Město pod Smrkem. Jede se po krásné úzké silničce s alejí. Na kopci za Lázněmi Libverda se pak nachází výletní restaurace Obří sud. Jak její název napovídá, jeden ze sálů restaurace je opravdu umístěn ve velkém sudu. My jsme ale toto místo minuli a pokračovali do Nového Města pod Smrkem, odkud dále jsme již drželi směr Polsko. Po vyjetí z města jsou hranice poměrně blízko. Po pravé straně lze spatřit i nejvyšší horu české strany Jizerských hor Smrk, dosahující výšky 1124 m.n.m. Státní hranici jsme překračovali ještě před vstupem do Schengenu, tudíž následovala obvyklá zdržovačka s hledáním dokladů. A někteří se museli plně „odmaskovat“. Po odbavení jsme sjížděli Polskem ve směru na Swieradow Zdroj. Silnice měla trochu méně kvalitní povrch než v Čechách, ale i u nás se najdou horší. V obci Krobica jsme se dali doprava směrem na již zmíněné lázně po silnici č. 358. Silnice zde vede v hlubokém údolí. Lázeňské město je poměrně pěkné, ale pro mě bylo podstatně zajímavější sledovat hlavní hřeben Jizerských hor, který zde stále má nadmořskou výšku přes 1000 metrů. Silnice mezi Swieradow Zdroj a Szklarskou Porebu vede poměrně přímo, ale vytrvale stoupá, jede se plných 14 km lesy Jizerských hor. Cíl naší první zastávky byla zatáčka Zakret Smierti. Jde o vyhlídkovou zatáčku těsně před Szklarskou Porebou. Dnes jsou zde již poměrně vzrostlé stromy proto je nutné pro výhled zastavit a v klidu si najít místo mezi stromy k průhledu. Když se vám to podaří, objeví se před vámi pohled na celý hlavní krkonošský hřeben v čele s nejbližším vrcholem Szrenica (1361 m.n.m.). Z tohoto vrcholu vedou poměrně dlouhé sjezdovky až do Szklarské Poreby a i červenci jsou vidět na severních stráních hřebene zbytky sněhu. Po vyhlídkové pauze sedáme opět na stroje a pokračujeme do jednoho z největších polských krkonošských středisek - Szklarské Poreby. Szklarská Poreba je velice pěkné městečko, a ještě hezčí je jeho okolí. Vrcholky Krkonoš, které jsou stále před námi, působí impozantně. V centru Szklarské Poreby se dáváme doleva ve směru Jelenia Gora na silnici první třídy E65. 
S touto silnicí sjíždíme Szklarskou Porebou dolů z hor. Po opuštění obce se silnice krásně kroutí podél řeky Kamenice. V letních měsících zde lze zastihnout spoustu prodejců borůvek a hub. Krátce po vyjetí z lesa a úzkého údolí se dáme na křižovatce doprava do obce Piechowice na silnici č. 366, po níž pokračujeme přes obce Sobieszow a Podgorzyn směrem na město Kowary. Po pravé ruce stále vidíme hlavní hřeben Krkonoš. Za obcí Podgorzyn objíždíme zajímavou vodní nádrž s poměrně nízkou, ale dlouhou hrází, patrně zásobárnu pitné vody. Za touto nádrží jsme v obci Sosnowka odbočili vpravo na místní komunikaci směrem k hřebenu Krkonoš. Projeli jsme malou obci s domy doslova nalepenými na úzkou silnici; na jejím konci se silnice začne pěkně kroutit a my stoupáme velmi prudce do hor. Po asi tříkilometrovém stoupání se na první křižovatce dáváme doleva směrem na obec Karpacz. Nadále stoupáme, ale už ne tak prudce a po pěti kilometrech přijíždíme do Karpacze, druhého významného polského střediska Krkonošležícího na úpatí hlavního hřebene Krkonoš pod Sněžkou. Ta se nám i brzy objevila v plné kráse, je na ni odtud opravdu zajímavý pohled. Hledáme místo na zaparkování u nějaké zahrádky, protože všechna parkoviště jsou bohužel placená. Je zde možnost zaparkovat na některém placeném parkovišti a vyjet lanovkou na hřeben Krkonoš pod vrchol Sněžky. My jsme však tuto variantu neměli v plánu apokračujeme po hlavní silnici dále. Ta se ale stáčí doleva z kopce, což miv mém plánu na nalezení pěkného posezení nevyhovuje. Rozhodl jsem se tedy držet se vrstevnice a pokračovat rovně po místní ulici. Ale i ta se po chvíli začala stáčet doleva z kopce. Před sebou máme místní skokanský můstek a po chvíli se nám v pravotočivé zatáčce objevuje konečně i zajímavá restaurace s pěknou zahrádku a možností parkování. Na parkoviště se musíme kousek vrátit zpět do kopce. Restaurace je opravdu pěkná, nově postavená dřevěnka s velice zajímavou zahrádkou a působí pěkným dojmem. Dali jsme zde oběd. Před objednáním jídla jsme se zeptali číšníka zda je možné platit korunami, a ten tuto možnost potvrdil a dále uvedl, že lze platit i kartou.Jídlo zde bylo opravdu výtečné. A ovšem i ceny zde -v nové restauraci v horské středisku - jsou „zajímavé“: za polévku, jídlo a colu jsme měl platit 45 zl, tedy v korunách bohužel 450 Kč; provize za možnost platit korunami značná. Oficiální kurz byl přitom v té době asi 1 Zl za 7 Kč.
Po obědě jsme zase osedlali naše stroje a pokračovali ulicí prudce z kopce dolů. Po chvilce jsme se napojili na hlavní silnici a pokračovali jsme ve sestupu z hor centrem Karpacze. Vyhlížel jsem odbočku doprava na směr Kowary, případně Sciegny. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. V obci Sciegny je opět najíždíme na silnici č. 366 směr Kowary. Jsme zpět v rovinách a po pravé straně máme krásný výhled na hřeben Krkonoš v čele se Sněžkou. Po pěti kilometrech přijíždíme do města Kowary. Projíždíme je stále po hlavní silnici a nepůsobí vůbec dobrým dojmem - je to ošuntělé budovatelské město. Za městem přijíždíme na křižovatku, kde končí hlavní silnice a dáváme se doprava na silnici č. 367 ve směru Kamienna Góra. Po dvou kilometrech svižné jízdy rovinou přijde zpomalení a začínáme v prudkých zatáčkách stoupat. Na vrcholu stoupání se na křižovatce dáváme doprava na silnici č. 369 Lubawka. Myslím, že už zde je směrovka na Českou republiku. Na zmíněné silnici však pobudeme jen 2,5 km, následuje další křižovatka a my se dáváme opět doprava směrem na Českou republiku po silnici č. 368. Ta pěkně stoupá a jedna zatáčka střídá druhou. Dostáváme se až na Pomezní Boudy, které jsou 1046 metrů nad mořem. V Kowarech jsme byli pouhých 480 metrů vysoko a stoupání na Pomezní boudy je tedy velice zajímavé. Před dosažením vrcholu se občas objeví překrásný výhled do polských nížin a do míst jako Kowary, kde jsme ještě před chvílí byli. Na Pomezních Boudách si celníci po zkontrolování prvního jezdce dalších členů skupiny nevšímají a všechny bez kontroly pouští zpět do vlasti. Při klesání mezi malebnými loukami Malé Úpy si všímáme nepěkných, tmavých mraků. Začíname tedy tušit, co nás čeká, přidáváme na plynu a pokračujeme po pěkné silnici údolím Úpy směrem do vnitrozemí. V Dolním Maršově odbočujeme vpravo na Jánské Lázně. Silnice opět stoupá a po chvílce přijíždíme do těchto horských lázní.  Ale vzhledem k blížící se bouřce ani nestavíme a pokračujeme dále na Černý Důl. Silnice je zde v lese poměrně rozbitá. Za Černým Dolem se dáváme doprava na silnici č.14 směrem na Vrchlabí. Před Vrchlabím stavíme u místního letiště na benzínové pumpě. Po natankování pozorujeme na obzoru létající blesky posloucháme mohutné hřmění. Rozhodujeme se, zda pokračovat anebo čekat. Přestože jsme si všichni nechali nepromoky doma, rozhodli jsme se pokračovat. Vrchlabím projíždíme dále ve směru Jilemnice – Harrachov. Bohužel už na konci Vrchlabí jsme vjeli do očekávaného počasí. Až do Víchové nad Jizerou, tedy 6-7 kilometrů jsme jeli deštěm tak silným, že už se snad ani deštěm nazvat nedá: měl jsem pocit, jako bych jel skrz velice kvalitní mycí linku. Na silnici bylo místy tolik vody, že mi v ní stroj začal rázně zpomalovat. Ale byli jsme již tak mokří, že už nemělo cenu se někde schovávat. Za Víchovou pak přestalo intenzivně pršet a mi jsme se dali vlevo na silnici č. 292 směrem na Semily. Silnice se zde vine krásně podél Jizery. Před Semilami přestalo pršet docela a občas vykouklo z mraků zase sluníčko. Město Semily jsme projeli směrem na Železný Brod. Silnice se mezi Semilami a Brodem se perfektně kroutí lesem až do centra Železného Brodu, kde si lze vychutnat velice prudký sjezd s několika impozantními zatáčkami. V Železném Brodě najíždíme opět na silnici E65 směrem na Harrachov. Na pumpě na konci Železného Brodu si vyměňujeme pocity jízdy „krásným“ deštěm a zjišťujeme, že jediné co máme suché jsou vlasy pod helmou. I když máme před sebou ještě asi 15 km, tak se už loučíme. Společně jedeme ještě brodské zatáčky za kterými odbočujeme vlevo na silnici č. 287 směr Jablonec nad Nisou. Silnice č. 287 se zvedá z hlubokého údolí až na její vrchol u Maršovic. Odtud je po levé ruce krásný výhled na Český Ráj (Kozákov, údolí Malé Skály, Trosky) a dále do vnitrozemí. Po pravé straně, tedy přesněji v pravém zpětném zrcátku je se nabízí úžasný výhled na celé Krkonoše. Po příjezdu do Jablonce se postupně oddělujeme ke svým domovům.

Druhé putování

Ještě v témže roce jsem se rozhodl objet Krkonoše v opačném směru po trochu jiné trase. Jako vždy, byl začátek cesty v Jablonci na benzínové pumpě u nádraží. Odtud jsme se vydali směrem na Železný Brod. V jablonecké městské části Vrkoslavice jsme odbočili vlevo na Dolní Černou Studnici a Zásadu. Po chvíli jsme již vyjeli z města a stoupáme lesy na Dolní Černou Studnici. Po dosažení vrcholu začínáme klesat lesem po nově opravené silnici do obce Huť. Silnice se lesem plným bludných žulových balvanů krásně kroutí. Po projetí obcí Huť silnice vstoupí zase do lesa a tvoří zde několik ostrých zatáček. Po projetí Zásadou se nám objeví první pohled na Krkonoše. Po asi 3 kilometrech přijíždíme do obce Držkov, kde odbočujeme vlevo na silnici E65 směrem na Tanvald a Harrachov. Po této silnici sjedeme do údolí Kamenice; silnice je nově opravena a rozšířena. Široká plocha zatáček láká k rychlejší jízdě. Na konci nově opravené silnice přijíždíme přes železniční přejezd do obce Plavy. Po asi 200 metrech odbočujeme vpravo na místní komunikaci do Zlaté Olešnice vedoucí přes obce Haratice, Zlatá Olešnice do Sklenařic se krásně kroutí z hlubokého údolí až na hřeben do Sklenařic. Celých 10 km je co zatáčet, nechybí zde ani „alpské“ zatáčky. Na hřebenu ve Sklenařících přejíždíme hlavní silnici č. 290 rovně směrem na Jablonec nad Jizerou. Silnicí opět plnou zatáček sjíždíme hlubokého údolí řeky Jizery. V Jablonci nad Jizerou odbočujeme vlevo na silnici č. 14 směr Harrachov. Po dvou kilometrech přijíždíme na křižovatku, kde odbočujeme vpravo na silnici č. 294 směrem na Rokytnici nad Jizerou. Silnicí stoupáme z údolí Jízery, přes Rokytnici vstříc Krkonoším. Na konci Rokytnice se silnice výrazně zúží a stoupá pomocí několika zatáček stále vzhůru do lesů. Po vjetí do lesů a po ukončení stoupání silnice není moc kvalitní. Na silnici se objevuje i několik „pastí na mamuty“, na které si dáváme velký pozor:rychlá jízda se zde opravdu nevyplácí. Po cestě lesem se před námi objeví seskupení bud Rezek. Zde je spousta místa na parkovaní a nabízí se občerstvení v místních restaurací. My jsme tuto možnost nevyužili a začínáme klesat přes obec Vítkovice do hlubokého údolí říčky Jozefky k silnici č. 286, která spojuje Horní Mísečky s Jilemnicí. Po přijetí k této silnici se dáváme doprava směrem na Jilemnici. Do Jilemnice, ale nedorazíme a po několikakilometrové jízdě hlubokým úzkým údolím, které se v Dolních Štěpanicích již rozšiřuje, dáváme vlevo na místní silnici směrem na Benecko. Silnice zase začíná zvedat z údolí. Silnice stoupající Beneckem dříve sloužila pravidelně závodům do vrchu, což připomínají hlavně dvojitá svodidla. Dnes se asi hlavně kvůli nevyhovujícímu povrchu závody už nekonají. Při stoupání míjíme lanovky a vleky zdejšího horského střediska až se dostáváme na k hlavnímu parkovišti a turistickému středu obce. Zde jsme na velkém záchytném parkovišti zastavili, abychom si v klidu prohlédli krásný výhled. Je odtud vidět Kotel, Zlaté Návrší, Lysá Hora, Dvoračky, ale také je dobře vidět na už projetou trasu, tedy na Rezek a Vítkovice. Po důkladném prohlédnutí vrcholků Krkonoš a občerstvení v místní restauraci se vydáváme zase na cestu. Pokračujeme po silnici k jejímu vrcholu, projíždíme nad hotely konci lanovky a vleků Benecka a po pravé ruce máme krásný výhled na Ještěd, Bezděz, Kozákov, Trosky a další. Je odtud vidět obrovská část severních Čech. Silnice začíná klesat do Vrchlabí. Jeho centrem projíždíme a pak pokračujeme směrem na Trutnov. Odsud následovala trasa přesně v protisměru první vyjížďky okolo Krkonoš a to až do Szklarské Poreby, kterou jsme projeli celou po silnici E65. Za městem silnice začíná velice stoupat do Novosvětského průsmyku s obcí Jakuszyce. Průsmyk zde rozděluje Jizerské hory a Krkonoše. Za obcí silnice začínat klesat dnes již bývalému hraničnímu přechodu. My jsme zde však projížděli ještě v jeho posledních měsícíců fungování. A museli jsme řešit problém: při přechodu do Polska na Pomezních Boudách nás nikdo nekontroloval a zde při návratu do vlasti nás kontrolovali všechny. Kolega si vezl na výlet slečnu bez dokladů. Po asi čtvrthodince se naštěstí vše vyřešilo i bez pokuty a mohli jsme pokračovat. Po projetí hraničním přechodem se po krátkém klesání ocitáme v Harrachově. Ten však projíždíme a stále se držíme silnice E65 přes Kořenov a Desnou až do Tanvaldu. Silnice mezi Harrachovem a Desnou stoupá z údolí Jízery na Tesařov (Přichovice), aby zase velice prudce klesla do údolí Kamenice. Silnice je zde široká, s novým povrchem a se spoustou zatáček. V Tanvaldě se na kruhové křižovatce dáváme doprava na silnici č. 14 směrem na Jablonec nad Nisou.

Třetí putování

Po třetí jsme jízdu kolem Krkonoš absolvovali letos v létě. Náš cíl bylo si dát v Polsku smaženou rybu. Jako vždy jsme vyrazili z Jablonce od pumpy u nádraží po silnici č. 14 do Tanvaldu a dále pak po silnici E65 do Harrachova. Vychutnali jsme si perfektní zatáčky ve stoupání z Desné na Příchovice. V Harrachově jsme se v levotočivé zatáčce dali vpravo do centra a o asi 200 metrech jsme našli restauraci s rozlehlou zahrádkou, u které jsme mohli zaparkovat naší početnou grupu (asi 20 strojů).
Po krátkém občerstvení jsme se vydali zpět na hlavní silnici a pokračovali do Polska směrem na Szklarskou Porebu. Pak již následovala známá cesta z prvního výletu po silnici č. 366 přes obce Piechowice a Sobieszow. Před obcí Podgórzyn však neodbočujeme vpravo po silnici č. 366, ale dáváme se rovně směrem na Jeleniu Góru. Po asi 200 metrech se objeví rybník u kterého nacházíme cil cesty, restauraci, kde si můžeme dát smaženou rybu a příjemně posedět. Restaurace je na břehu rybníka s výhledem na Krkonoše a umožňuje posedět si venku u rybníka, ba přímo na něm, jak ukazuje fotografie. Platit se vedle zlotého dá i eurem, ale je zapotřebí mít drobné; karty zde bohužel neberou. Smažena ryba a pití přišlo cca na 12 Eur. 
Po jídle a odpočinku se vracíme na silnici č. 366 a projíždíme stejnou trasu jako při první výletu okolo Krkonoš. Těmito vyjížďkami jsem si splnil jeden ze svých plánů - prohlédnout si sobě už zdřívějška dobře známé hory i ze strana z pohledů, které mi byly neznámé. Popsané trasy jsou opravdu výletní: několikrát se jezdí po úzkých silničkách, které nejsou tvořené pro velkou rychlost. Přesto na jsou na těchto trasách velmi pěkná místa pro jízdu na mašině. Na polské straně jde především o stoupání z obce Sosnowka do Karpacze a z Kowar na Pomezní Boudy. Na české straně to je úsek z Plavů do Jablonce nad Jizerou, stoupání a výhledy na Benecku, cesta údolím z Horního Maršova na Pomezní Boudy a také úsek z Desné do Harrachova. První vyjížďku jsme zvládli i naším výletním tempem za osm hodin. Člověk při těchto výletech zjistí, že Krkonoše jsou opravdu jen malé hory a objet se dají velice rychle. Přeji všem na silnicich dost místa a šťastnou cestu.