Long way up

Většina z nás tak na ježdění úplně rezignovala a uklidila své miláčky do vyhřátých garáží pod útulnou přikrývku, aby se jim v tom zimním spánku pěkně spalo. Jenže na jeden říjnový víkend 11.-12. 10.2008 zahlásily rosničky první a poslední záchvěv onoho babího léta, díky čemu se dozajista mnoho z motorkářů zatetelilo radostí. Jedním takovým byl i můj kolega Radek Pokorný z Audi Liberec, který mi tu radostnou zprávu zařinčel do ucha skrze sluchátko mobilního telefonu. Z počátku mu, (jakožto zarytý optimista) samozřejmě nevěřím, ale už první pohled na internetové portály věnující se předpovědím počasí mi jasně deklaruje, že by to tentokrát vyjít mohlo.
Ke všemu Radek na víkend slaměně ovdověl, takže by se výlet měl proměnit v pánskou jízdu a to doslova. Ta moje ženská má pro mé vrtochy pochopení a v podobných akcích mě nejen podporuje, ale ani se jich neúčastní, neboť dobře ví, že na pánskou jízdu ženský prostě nepatří. Teda alespoň ty vlastní, „že ano“.
Inu, volno na víkend už s Radkem máme, nyní zbývá jen vymyslet kam vyrazit. Vzhledem k tomu, že oba sedláme Bawoří GSa (Radek R1100GS a já R1200GS), máme to v okruhu cca 250km dost projetý. Do Alp se nám díky tamní nedávné nadílce sněhu vůbec nechce, v Tatrách býváme taky každou chvilku. Krušný hory jsme navštívili minule a v okolí Passau už naši oři také několikrát zařehtali, takže kam teď? Vzhledem k faktu, že naše bydliště spadají do severních Čech (Liberece a Jablonce n N.) napadla mě taková myšlenka. Co si zajet na snídani k moři? Jenže ne dolů na jih, ale k moři Baltskému! Podle mapy by to mělo být jen cca 500 km okresek, což by pro naše stroje i naše prdele neměl být během jednoho dne problém. Takže domluveno, v sobotu okolo deváté vyrazíme k moři.
Už delší dobu jsme s Radkem nikde bez bab nebyli, takže se na start našeho tripu dost těšíme, díky čemuž v podvečer startu nemůžu samou nedočkavostí usnout. Ráno se kupodivu budím ještě dřív, než se budík stačí chopit své nepříjemné funkce, nedočkavě se oblékám a razím na místo spichu. Počasí je lehce mlhavé a chladné, nicméně nad mraky lehce prosvítá slunce, které s největší pravděpodobností mlhavý opar každou chvíli rozpáře.
Úderem deváté hodiny se s Radkem opravdu setkáváme na předem domluveném místě, tedy před jeho garáží, kde si jen pro dobrý pocit kontroluju vzduch v pneumatikách, abych zjistil, že jejich krevní tlak dost pokulhává za zdravou hodnotou. Raďour je na tom obdobně, takže ještě před startem dnešní etapy zařazujeme rozcvičku v podobě dohušťování pneumatik klasickou ruční pumpičkou.
Kolem půl desáté už sedíme v sedlech našich děvčat (mám na mysli GSa) a s plnými nádržemi necháváme Liberec ve zpětných zrcátkách. Notoricky známou trasou vedoucí přes Albrechtice sjíždíme několika slizkými zatáčkami k Frýdlantu, na začátku kterého ještě zastavujeme k aplikaci kofejnu a Radek dokonce i nikotinu. Co si budeme nalhávat, bez ranního kafe bychom si výlet moc neužili.
Když se nám krev v žilách rozproudila do patřičných mezí, ladně přehazujeme nohy přes „Báwa“ a pokračujeme skrz Frýdlant k Česko/Polským hranicím ve městě Zawidóv. Díky Schengenské dohodě pronikáme hranicemi jako nůž máslem a dokonce i říjnové počasí je výborné. Teplota hnízdí poblíž číslice 15 ^oC a nad hlavami se klene modrá obloha bez jediného mráčku. Idylka.
Vlastní cesta Polskem (silnicí číslo 355) svižně ubíhá a než se stačíme rozkoukat, vjíždíme po 15km do Německa ve městě Gőrlitz. Relativně pohodové tempo (cca 110-120km/h) udržujeme i v Německu, jen v obcích se držíme blizoučko 50tky, neboť hustota stacionárních radarů je v této zemi hustší, než porost v podpaží Whoopi Goldbreg.
Po okreskách s bezchybným povrchem protínáme městečko Niesky a po silnici 115 pokračujeme k lázeňskému městu Bad Muskau. Podzim se nám předvádí z té nejlepší stránky. Teplota už koketuje dokonce s hodnotou 20 stupňů, nebe je naprosto bez mráčků, všude barvy krásného podzimu, téměř nelítá hmyz a naše mašiny sem-tam zčeří hladinu opadaného suchého listí na jinak čistém asfaltu. V tomhle okamžiku si připadám maximálně šťastný.
Pravda dnešní trasa není z nejklikatějších, nicméně na nějaké ty vingly přeci jen přicházejí. Oproti horským zatáčkám navíc mají tu výhodu, že je do nich vidět líp než do našich manželek. Silnice se totiž klikatí mezi hranicemi okolních polí, takže jsou prosty jakýchkoliv záludností v podobě stromů, nebo zákrut do neznáma. To jsem ale nechtěně odbočil od tématu.
Kousek za Bad Muskau zastavujeme na odpočívadle s lavičkama, abychom se posilnili na další cestu přesto, že za sebou máme teprve cca 150km. Jenže jedenáctá hodina důrazně klepe na žaludky zející prázdnotou, z čímž se nedá dělat nic jiného, než se kvalifikovaně nadlábnout. Během svačiny, nebo vlastně spíš oběda zjišťuju, že Radek si sebou k jídlu vzal pouze krabici energetických sušenek. Na otázku, proč nemá nic lepšího odpověděl, že se mu už do kufrů víc nevešlo... :o)
Solidárně se s ním dělím o krajíc chleba s paštikou, za což je mi kamarád nesmírně vděčný a na oplátku mi nabízí svoje sušenky. Jenže ty mu přeci jíst nemůžu, když je to jeho jediné jídlo. Po vydatné krmi znovu naskakujeme do sedel a prakticky bez zastávky pokračujeme přes město Forst, míjíme obrovské povrchové doly u obce Grőtsch a zastavujeme až po dalších 100km v relativně velikém městě Franfurkt nad Odrou.
Tady si Radek na benzinové čerpací stanici sebevědomě zapaluje cígo, aniž by si toho někdo všiml, nebo aniž by mu došlo, že se to nemá. Osobně však začínám být vnitřně „mladý a neklidný“, jelikož za sebou máme teprve polovinu cesty a přitom hodiny nemilosrdně připomínají, že je po půl druhé. V létě by to nic neznamenalo, ale připomínám, že je polovina října, což v překladu představuje už v 18:30 tmu černější než drn Helle Barry. Proto bez delšího otálení překračujeme v městečku Kũstriner Vorland Německo-Polské hranice, abychom po dotankování mašin mohli pokračovat severně po silnici 31 relativně neosídleným Polskem. Silnice tu nejsou ani zdaleka tak rozbité jak je tomu v Polsku zvykem, takže díky řídce se vyskytujícím obcím a zmíněným silnicím cestovní tempo díky bohu roste.
Velkoměsto Štětín (Szczecin) objíždíme obloukem po čtyřproudovce simulující dálnici, která nám díky cca 50km dálničního tempa hodně vypomohla s časovým skluzem.
Když okolo půl šesté překračujeme první most klenoucí se nad jedním ze tří kanálů, spojující velikou zátoku s mořem, hraničí naše nálada s euforií podobnou té při obdržení výplaty. Moře už máme skutečně na dosah a to za pouhý jeden den jízdy po okreskách.
Odtud nám už zbývá jen pouhých 27km k trajektu, který nás převeze na druhý břeh zátoky. Ta, ač to na mapě vypadá jinak, není spojena mostem, ale právě trajekty kmitající mezi oběma břehy.
K přístavnímu doku, kde se máme na zmíněný převoz nalodit přijíždíme právě v okamžiku, kdy plavidlo opouští náš břeh. Lehce si verbálně ulevuji nějakým tím vulgarizmem připomínající chlupaté kosočtverce, uvědomujíc si, že než se dočkáme dalšího trajektu, bude tma. Opak je však pravdou a zdejší plavidla se křižují a vyplouvají přibližně každých 30 minut! A co je na tom nejlepší, že za převoz se nic neplatí! Proto potěšeni touto informací najíždíme do břicha lodě už úderem 18 hodiny.
Vlastní, zhruba kilometrová plavba se nesla v poklidném duchu. Radek stačil vykouřit cigáro, já něco nafilmoval (krajinu a panoramata, žádný německý porno) a přibližně ve čtvrt na sedm za doprovodu stáda aut vyjíždíme znovu na pevninu.
Nyní nás čeká už jen 6km dlouhá cesta lesem, než se ocitneme v pohraničním Polsko-Německém městě Swinoujscie, ve kterém překračujeme hranici. Německá strana města je sice o něco čistší a útulnější, nicméně rozdíl mezi oběma kulturami jsou razantně nižší než je tomu na jihu Německo-Polské hranice. Během prvních Německých metrů se s Radkem domlouváme, že chceme-li ještě dnes spatřit moře, musíme tak učinit co nejdřív, protože se už začíná stmívat. Bohužel naše zbrklé výpady z hlavní dopravní tepny číslo 111 se jeví jako naprosto zbytečné, jelikož snad všechny zdejší silničky vedou k nějakýmu zatracenýmu hotelu, jen né na pláž. Smutně tedy rezignujeme na hledání s plánem, zajet si na pláž ráno, na prímovou snídani.
Nyní si jen musíme najít místo kde přenocujeme. Proto se během pomalé jízdy rozhlížíme po okolí, div nám neupadnou krky,abychom našli nějaký kemp, nebo malý penzion. Ale jako na potvoru je to v okolí jenom samej velikej hotel, ale útulný zimmer frei nikde. Když dojíždíme až na konec města Bansin, vládne už regulérní tma. Sám se docela divím, že naše společná nálada je pořád tak skvělá a tak si s noclehem relativně nelámeme hlavu, takže na obou našich tvářích vládne i nadále spokojený úsměv, viditelný i přes hledí integrálních přileb. A možná proto se mi daří zhruba 8 km od Bansinu zahlédnout nenápadnou odbočku do lesa s nevýraznou cedulí camping.
Ihned tam stáčíme řídítka našich strojů, aby se před námi po nějakých 2km lesního dobrodružství objevil malý přistav na jachty za nímž se nenápadně krčí klasický kemp.
Jeho závora byla bohužel zavřená a na recepci nikdo nebyl, ale dle několika světýlek si všímáme života pulzujícího v jeho nitru. Bez delšího váhání se s GéeSama protahujeme podél závory a uvnitř kempu nacházíme skvělé místu k rozložení stanů s překrásným výhledem na vodní hladinu zdejšího obrovského jezera. Zde taky rozbíjíme stany a taky nějaký ty lahve alkoholu, za jejichž výrazného vnitřního vyhřívání vaříme na plynovém vařiči instantní večeři. Připomínám, že Radek sebou má pouze sušenky, proto kamaráda hostím jedním instatntním „Dobrým hostincem“, který jsem prozřetelně vzal sebou navíc. Posilněni dostatečnou dávkou pana Bechera a značné zákeřného Mr. Ferneta debatujeme o motorkách, ale i babách do pozdních nočních hodin, abychom k oddělenému spánku ulehli kolem jedné hodiny ranní.
Osobně upadám do hlubokého bezvědomí během několika pikosekund, abych se kolem 4 hodiny ranní vzbudil zimou a nutkavou potřebou chcandit...
Z lehce vyhřátého spacáku se mi moc nechce, ale příroda volá a je potřeba jí odpovědět. Když se mi záhadným způsobem daří vymotat se ze spleti nástrah v podobě moskytiéry a tropica stanu, s hrůzou zjišťuju, že mě ukrutně, ale fakt ukrutně bolí hlava, žaludek mám na vodě a navíc je tak ukrutná kosa, že jsem se málem po močení neutrhl. Šouravým a nejistým krokem se vracím ke svému stanu, když co to neslyším. Rolničky! Že by to byl Santa Klaus? Omyl, to jen Radek zimou silně cvakal zubama. Polohlasem se ho ptám: „Je Ti zima?“ Na češ kamarád odvětil: „Hrozná!“. Solidárně tedy otevírám topcase svého BMW, odkud vytahuju jeden z nejlepších vynálezů pro motorkáře - cestovatele. Tím jsou dva gelové termopolštářky Warmekisen, které po aktivaci dokáží generovat teplo přibližně 4h. Aktivuju tedy oba dva a jeden podávám Radkovi. V momentě, kdy se za Radkem a hřejícím gelovým polštářkem zadrcnul zip stanu, se z jeho strany začaly nést podivuhodné zvuky. Chvíli to dokonce vypadalo, že tam má nějakou místní nymfomanku, ale to jen slastně kňoural pod návalem tepla, který tak nutně potřeboval. Pravda, i já svůj termopolštářek využil na 100% , a zbytek noci spal jako zabitej motorovou pilou.
Ráno mě vítá prostřednictvím nerudně sípajícího mobilu, přepnutého do modu budík už v 7:00. Permonící v mé hlavě už tolik nekutají, zato žaludek mám pořád na vodě. S vulgárním zaklením se sápu ze spacáku, který se snažím mermo mocí narvat do pidi kompresního obalu. Ten, v přímé konfrontaci se spacím pytlem a dostatečně velkou silou nakonec prohrává svůj vzdorovitý boj, aby se z něho stala zase malá a skladná rulička. Když je tedy pytel na svém místě (omyl milé dámy, stále je řeč o spacáku), zaslechl jsem od vedle, že Radek už dokonce balí stan. Abych ho nezdržoval, zařazuji druhou balící rychlost a během 30 minut mám kompletně sbaleno. Ne tak Radek. Přesto že s balením začal o něco dříve než já, opakuje se situace ze včerejšího dne. Tedy, že už sedím oblečený v přilbě na běžící motorce a kamarád teprve hledá tyčky od stanu. Ale nevadí, jsem v klidu.
Kolem 8. hodiny se kola našich baworáků roztáčí aby bez zastavení projela vrátnicí kempu. Podle našich odhadů v ní stejně nikdo nebyl a tudíž jsme neměli komu za kemp zaplatit. Ano jak zpívá Malátný z Chinasek, nejlepší věci jsou ZADARMO. S ještě studenými motory projíždíme lesík vedoucí k hlavní silnici číslo 111, po které jsme jeli včera, abychom nabrali směr pláž.
Když na křižovatce zastavujeme, Radek je vykulenej, jako kdyby viděl ducha. Jenže můj to bejt nemohl, i když jsem jel před ním.
Ptám se ho, co se děje na češ mi odpovídá: „Ty vole, mě nebrzdí přední brzda. Vůbec!“. Zkoprnělý kamarád na prázdno mačká páčku přední brzdy tak dlouho, než se brzdný tlak znovu dostavuje a už naštěstí zůstává. Později v ČR zjišťujeme, že Radkovi prasknula brzdová pumpa (v místě napojení hadice), takže měl docela kliku, že brzda vydržela až domů. Ale zpět k tripu.
Všude okolo panuje vlhkost srovnatelná s tou v džungli a mlží se nám naprosto vše, dokonce i hledí přileb s antiofogem teď připomínají spíše mléčné sklo, než průzor helmy. Teplota kolem 15 ^oC není z nejteplejších, ale pravda, mohlo by být i mnohem hůř.
Po zmíněné silnici 111 zvolna pokračujeme přibližně 5 km západním směrem, když náhle Radek jedoucí zamnou signalizuje, odbočení doprava. Po odbočení se ocitáme na uličce jdoucí rovnoběžně s pláží, kterou od nás odděluje terénní nerovnost. Díky ní jí tedy nevidíme, ale podle mapy i GPS tam jednoznačně písek = pláž a hlavně moře je! Jen s minimálním pocitem viny vjíždíme na tu terénní nerovnost (malou stráň), po jejímž vrcholu vede cyklostezka. Naštěstí je ještě brzo, takže kolem není ani noha, proto cyklostezku přejíždíme, abychom relativně úzkou pěšinou projeli mlázím a křovinami k pláži.
Náhle se kola Baworáků začínají bořit do jemného písku, který je metr od metru hlubší i jemnější a my víme, že jsme téměř u cíle. Netrvá dlouho, když se naše přední 19“ kola boří do hlubokého písku až po kotouče (ehm, tomu se říká literární nadsázka) a je to tu!.
V 7:20 se před námi rozprostírá písečná pláž na obě světové strany až kam oko dohlédne. Baltské moře si za tichého šumění vlnek omílá nekonečnou masu plážového písku, počasí na pobřeží je jako ze žurnálu jelikož vychází slunce a rozehrává hru paprsků s vlnkami moře v doprovodu s modrým nebem.
Dojetím zamačkávám oko plné písku a s veselým křepčením letím na pláž. Je tu takový klid. Široko daleko ani živáčka, jen já, Radek a naše Gsa.
Tu romantiku oba chceme vychutnat pohodovou motorkářskou snídaní, nicméně ještě než se do ní pustíme musíme vyprostit mašiny z písečného zajetí. Ono to zní lehce, ale příjezdová písečná pěšina, po které jsme přijeli měří na šířku jen asi 1,5 metru a je navíc lemovaná nenápadným plůtkem, který dává jasně najevo, že mimo pěšinu by se nemělo chodit.
Nebudu z toho dělat drama, ale otočit oba naložené mastodonty nám dalo zabrat, až jsme se zapotily. Leč vše se nakonec podařilo bez nechtěného polehnutí.
Když bawoří zobáky míří správným směrem, vyndáváme propriety a vaříme, ano vaříme snídani. Jako předkrm to jsou dvě porce instantních polévek a jako hlavní chod i desert nějaký ten chleba s paštikou a sušenka.
Věřím, že kvanta z vás už na pláži snídala, ale připomínám, že je půlka října a že je normální neděle, tedy že předevčírem jsme byli v práci a zítra tam zase budem. No nic. :o)
Krásná snídaně spojená s relaxací trvá asi 1,5 hodiny a nevím proč, nemůžu se jí nějak nabažit. Možná jen proto, že je zítra pondělí, možná jen proto, že už se blíží zima a bude sníh, nevím.
Zhruba v 9h padá rozhodnutí vyrazit na zpáteční cestu, abychom jeli v klidu a užili si cestu bez zbytečného stresu. Na čerpací stanici v obci Zinnowitz tankujeme plné nádrže a stáčíme hefty jižním směrem, směrem k ČR. Krásné počasí panující na pláži se na neštěstí drží jen u moře, takže jen se od něj vzdálíme víc než 20km, vjíždíme do klasického podzimního sychravého počasí s šedivou oblohou a teplotou pod 10 ^oC. Nikdy bych nevěřil, že podzim může přijít tak znenadání. To romantické opadávající listí, co včera za svitu slunce navozovalo tak příjemnou atmosféru působí najednou tak nevlídně, umocněno tím zvedajícím se nepříjemným a skutečně studeným větrem.
Po nějakých 2,5 hodinách jízdy mi už začíná být zima na nohy a co víc, začínám mít znovu hlad. Což není ani moc divný, vždyť se vlastně blíží poledne. Vyhlížím tedy nějaké fajnové odpočívadlo, na kterém dáme odfrk, když tu se přede mnou u krajnice zjevuje cedule s nápisem WARME BRATWURST – 5km. Srdce i žaludek zaplesaly radostí, což udělali ještě 12x, jelikož tolik bylo cedulí upozorňující na odpočívadlo s občerstvením.
Když vidím poslední ceduli hlásající vzdálenost občerstvení 100m, slintám už regulérně jako pes I.P.Pavlova.
Pomalu vjíždíme na upravený šotolinový plácek uprostřed vesničky na jejíž jméno si už bohužel nevzpomínám. Je tu přibližně 8 aut, stolečky s lavicemi a stánek u kterého je fronta tak 6ti lidí. Parkujeme poblíž jedné z laviček, kterou okamžitě obsazujeme, abychom se měli kam vrátit s nějakou tou pochutinou a jdeme si stoupnout do fronty. Při bližším ohledání cen pištím radostí, jelikož sumy za pokrm nejsou vůbec horentní. Objednáváme si 2 veliké bratwursty s hořčicí, kečupem, kupujeme celý bochník zde pečeného chleba a 2 veliké kávy (cca 0,33l), za což dohromady platíme asi 9 Éček. To jde, ne? :o) S vyjmenovanýma dobrotama upalujeme k lavičce, kde začíná ten pravý hodokvas. Klobáska výtečná, chléb je dokonce se zapečenými škvarkama a to kafe, hmmm nádhernost. Když jsou naše žaludky plné a kelímky od kafe naopak zejí prázdnotou, vyrážíme na další cestu k jihu, tedy k domovině.
Jaké na mě však čekalo nemilé překvapení, když po zapnutí zapalování mého R1200GS se na displeji objevuje chybová hláška. Tentokrát se ovšem nejedná o fatální závadu EWS, která prakticky vždy znamená konec jízdy, ale jen signalizaci prasklé hlavní žárovky v reflektoru. S tou si tak nějak hlavu nelámu a přesto, že je lehce snížená viditelnost pokračujeme v cestě.
Jak má ale člověk během jízdy možnost přemýšlet, uvědomuju si, že domů dorazíme určitě za tmy, takže by to vyměnit žárovku přeci jen chtělo.
Jako správný cestovatel sebou žádnou náhradní nemám, proto zastavujeme na jedné z větších čerpacích stanic, abych si jí za mrzký obolus koupil. Přístup k reflektoru u 12tky GS je naštěstí brilantní a tak se ji jímám s dobrou náladou měnit. Původní žárovce se ven nějak nechce, ale nakonec podléhá a mizí v odpadkovém koši. Úsměv však z mé tváře mizí v okamžiku, kdy chci do paraboly vložit žárovku novou. Připadá mí, že otvor pro žárovku je snad ještě menší, než je průměr patice žárovky. Později v ČR se v autorizovaném servisu dozvídám (ahoj Pade), že je to normální a že je to tak u všech 12tek... Abych tam tu prokletou žárovku dostal, motivuju její patku lehkým potřením lubrikantu 10W40, který mi zapůjčil Radek z kufru svého stroje. Vše se nakonec v dobré obrací a my vyrážíme dál opět plně vyzbrojeni světelnou „palebnou“ silou.
Náš společný zpáteční přesun ubíhá celkem svižně do doby, kdy se po naší levé straně v okolí města Heinersbrück zjevuje megalomanský povrchový lom, který jsme včera míjeli z východní strany = blíže Polsku. Sjíždíme ze silnice 97, abychom si prohlédli ten obrovský těžební stroj, měřící na výšku víc než 12ti patrovej panelák. Mazec. V porovnáním s ním je i Radek (bývalý kulturista) drobounkej jako nitěnka.
Ta těžební mašina je tak obrovská, že se mi ji nedaří dostat celou do širokoúhlého objektivu 18mm přesto, že stojíme relativně daleko od ní. Když si navíc uvědomuju, že celý to monstrum se pohybuje po několika kolejištích vpřed a vzad, padá mi údivem čelist na zem mezi vajgly. Dokonce i jinak flegmatický Radek nevěřícně kroutí hlavu a drmolí pod fousy něco o gigantické zhovadilosti.
Jako malá kulturní vložka nebyl tenhle lom vůbec špatnej, ale my musíme bohužel valit domů, abychom to rozumě stihly. Vyskakujeme do sedel, práskáme opratěma = plynem, vždyť domů to máme ještě cca 200km a na hodinách se škodolibě směje číslo 15:40. Bez delšího zdržování prolétáme po silnici číslo 115 kolem města Niesky a již za mírného soumraku pronikáme na území Polska. Tudy se už známou krajinou proplétáme nedělním provozem, abychom se během chvíle ocitli znovu na území vlasti. Když v 18 hodin zastavujeme na pumpě ve Frýdlantu vládne kolem už regulérní tma. Díky bohu, že mi to svítí, říkám si. Společně ještě dáváme večerní kávu z automatu a rekapitulujeme ujetou cestu. Od včerejší zastávky na téhle pumpě uplynulo přesně 1000km a slušná porce motorkářských zážitků.
Cesty k domovům, Radek 30km do Liberce a já 60 k Mnichovu Hradišti zvládáme za naprosté tmy s lehkým sentimentem, jelikož je nám jasné, že letos už to díky zimě na podobný výlet nevypadá.
Zážitky z cesty jsou umocněny o to, že celý výlet nás stál jen 2 plné nádrže paliva a těch 9 Euro za klobásky, kafe a bochník chleba. Spaní gratis, moře gratis a super atmoška jakbysmet. Proto radím, bude-li v sezoně hezky a vy budete mít jen volný víkend, nevysedávejte doma, nejezděte jen kolem komína. Vždyť prima víkend se dá užít i podobným výletem. Stát vás to bude téměř stejně, jako když budete lítat po koleně ve své oblíbené sérii zatáček a uvidíte taky něco jinýho, než ten dobře známý had asfaltu.

GAS

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE