Dotknu se Ukrajiny - POLSKO 2020

Trochu zvláštní název cestopisu, ale nakonec Vám to bude všem pravděpodobně jasné. Bohužel se letos nedalo moc jezdit a dostat se na Ukrajinu, pokud vím, bez karantény nebo testu nešlo vůbec. A přiznejme si, pokud bychom to „nějak“ vymysleli, naše drahé ženy by to asi nenesly moc dobře. A protože jsme minulý rok byli na 5 týdnů v Rusku a Mongolsku (cestopis Rusko a Mongolsko 2019 - NTP na Bajkal), nechtěli jsme to zbytečně dráždit. Takže jsme jako další alternativu k naší jarní cestě kolem Česko-Slovenska aneb dobytí Aše J, zvolili cestu jižním Polskem při hranici se Slovenskem. Tak, abychom se dostali co nejvíce na východ a ideálně si alespoň šlápli i letos na ukrajinskou půdu. Což nakonec, přiznejme si, ne tak úplně legálně vyšlo.

Celkově jsme si na tuto akci vyhradili 5 dní a pojali jsme to jako smíšený cesťáko/enduro trip – prostě akce na pohodu. Až na posledních cca 10 km se to dá komfortně ujet na cesťáku a vlastně při troše nepohodlí, snad i těch posledních 10 km na super sportu ujedete, jak minule dokázal náš punk přítel Kamil.

Středa odpoledne: cca 230 km

Odjezd jsme stanovili na čtvrtek ráno, takže jako obvykle jsme to sypali na sever na Těšín už ve středu od 17:00. Občas to tak děláme, při prvotní informaci o rozsahu cesty nejsou naše drahé poloviny tak vyděšené a lépe to u nich projde. Spaní jsme si naplánovali v malých kempech. Tentokrát jsme začali kempovat u městečka Ustroň. Příjezd do kempu byl trochu pozdnější, popravdě byla už tma jak v prd… Zpočátku se vybraný kemp (přesněji polsky - pole namiotowe) tvářil jako zavřený, ale po několika objezdech a finálním přelezení brány jsme se dobrali až k paní, která camp provozovala. Po dohodě, že když už tu teda jsme, tak tu přespíme a zaplatíme až ráno, jsme obsadili volný párty stan a to včetně elektrického světla, rychlovarné konvice, stolního fotbálku, ledničky a funkční elektrické prodlužovačky. Ne že bychom tu ledničku potřebovali, zima byla i bez ní, ale co je doma, to se počítá. Dle naší tradice jsme se po cestě vybavili Zubrovkou a nějakým tím „mocným“ pivem. Takže mohl započat standardní Polský večírek, včetně lehkého ranního bolehlavu. Večeři jsme spáchali na benzíňáku, hodili nějakou řeč a vcelku v čas jsme šli spát tak, abychom se připravili na zítřejší den.

Čtvrtek: cca 320 km

Ranní vstávání odpovídalo včerejšímu filozofickému sympoziu. No, jak říká kolega Hanys „večer šohaj, ráno šohaj“ - pokud se nepletu, tak je to obdoba „večer na zdraví a ráno na zdechnutí“. No ale sbalili jsme se a zaplatili sympatických 105,- Kč na osobu za ubytování a pěkně poděkovali.

Předpověď počasí byla velice optimistická, ale jak už to tak bývá, úplně to nevyšlo, dokonce by se dalo říct, že meteorologové odvedli velice nekvalitní práci. Vždy mě fascinuje, jak všichni odborníci přesně ví, jak špatné to bude za 20, 30 nebo 100 let, ale jak bude zítra nebo nedej Bože pozítří – tak tam nám ty informace trošičku haprují. Takže zataženo s kvalitním předpokladem deště.

Prvním dnešním cílem mělo být muzeum Jerzyho Kukuczki, je to polský horolezec. Bohužel jsem nafasoval navigaci já, takže se nám to podařilo minout. Po ujištění, že se nebudeme vracet, jsme pokračovali na Trojmezí. Protože pro změnu jsme to netrefili při naší cestě okolo republiky – pravda je, že jsem taky navigoval já. Trojmezí je pěkné, Poláci mají krásné hraniční označení na červeno bílých stélách a my bohužel jen státní znak na pozinkované trubce, no a Slováci nevím, protože na slovenské označení tohoto bodu jsme se pro spadlý mostek nedostali. Po pár fotečkách pokračujeme při hranicích, vždy tou nejzapadlejší cestou nejblíže hranic směrem na Zakopané. Předem jsem varoval kluky, že Zakopané je opravdu hrozná turistická prdel, ehm chtěl jsem říct velice navštěvované místo se spoustou stánků s opravdu kvalitním asijským zbožím. Přesto se tam chtěli podívat, speciálně na místní hřbitov. Není nad to, když živý turista z Čech otravuje mrtvého Poláka. Pravda je, jak řekl pan bratr, že mrtvým to pravděpodobně nevadí a pokud jsou zakopaní v Zakopaném, pak už tuplem ne. Takže přesun za nechutného mrholení, občas hlavně v sedlech hor i kvalitním deštěm. Mlha byla místy až na zemi. V jednom klesání ze sedla se nám podařilo zapíchnout motorku nejmenovaného kolegy Toma do škarpy. Žádná tragédie, v podstatě lehký skluz, vcelku měkké přistání v příkopě a včasné vysednutí z motorky. Je vidět, že enduristé mají to padání dokonale nacvičeno. Škody mírné na kufru a ohnutá zadní brzda, takže žádná tragédie. Brzdu jsme přijatelně srovnali a pokračovali v krasojízdě. Příjezd do Zakopaného byl jak jinak - ucpaný, po proplétání se davem jsme našli hřbitov, zjistili, že není kde zaparkovat a za stálého sakrování toto turisticky proslavené město bleskově opustili. Vzhledem k počasí, pokročilému času a stavu vlhkosti našich těl jsme začali oproti našim předsevzetím hledat ubytování v motelu. Nakonec jsme ho úspěšně na druhý pokus našli v obci Lacko. Motel pěkný, pokoje nově zrenovované, relativně levné, pivo točené značky Tyskie, jídlo výborné, jako ostatně v Polsku vždycky. Následovalo pokračování včerejšího Polského večírku v restauraci a následně na pokoji.

Pátek: cca 300 km

Ráno je opravdu krásně, tentokrát se předpověď počasí trefila. Takže se nám pojede o hodně líp než včera za deště. První cíl dnešního dne je Svidník na Slovensku. Průjezd Polskem si opravdu užíváme, dopravní předpisy dodržujeme stejně úzkostlivě jako Poláci. To znamená v obci alespoň náznakem zpomalit. Pomalu se stáčíme na Slovensko. Řekněme si, že Slováci opět nezklamali. Celkem po cestě na Svidník a zpět do Polska jsme potkali 4 policejní kontroly, díky všem svatým bez ztráty kytičky. Alespoň v to doufáme, snad nám dodatečně nedojde nějaký pozdrav. Museum ve Svidníku je opravdu zajímavé, velice pěkně graficky zpracované a řekl bych, že už i objektivní vzhledem k historii fašistického Slovenského státu za druhé světové války, a dokonce i k historii Slovenského národního povstání. Venku je zaparkovaná nějaká technika, jako T 34, hakl, samochoky atd. silně obdivovaná pravděpodobně italskými národními příslušníky. Neboť se potulovali všude okolo a pravděpodobně se chystali tábořit. Památník Rudé armády je jako vždy velkolepý, po zkušenostech z minulého roku víme, že co je ruské, musí být „bolšoje“ a poplatné době vzniku. Ze Svidníku jedeme přes známý památník tankistům, přes Údolí smrti, až do obce Nižná Písaná. Po cestě obdivujeme odstavené ruské tanky, škoda že tu nezůstala i německá technika. Z Písané musíme zpět tou samou cestou k památníku, a pak hurá zpět do Polska. A opět pokračujeme nejbližší cestou při hranicích na východ k polskému parku „Bieszczadzki Park Narodowy“.  Po cestě si ještě dopřáváme občerstvení v domácí restauraci - vynikající smažené brynzové pirohy s červenou řepou. Na severním okraji parku je tábořiště, se základním vybavením, a to bude pro dnešní den náš cíl. Tábor nacházíme vcelku snadno a to téměř na konci cesty směrem k Ukrajině. Je to opravdu kouzelné, zastrčené místo, kde je odhadem tak 20 návštěvníků. Po příjezdu na tábořiště se ještě domlouváme, zda dnes nenavštívit zubří oboru, ale tuto diskuzi vyřešil Kamil dvěma hlty slovenské hruškovice. A bylo rozhodnuto, dá se říct vyšší mocí. Zabíráme přístřešek, chladíme vodku, hruškovici a pivo v potoce, pácháme hygienu a vaříme si večeři. Taky se nám podařilo sehnat dřevo na večerní táborák a opékání klobás. Družíme se s polskými návštěvníky tábořiště a pokračujeme v akci „Polský večírek – třetí jednání“. Spát jdeme asi okolo druhé ranní a v noci je opravdu kosa. Navíc u potoka je neskutečná rosa, ráno je všechno úplně mokré, ale to se dalo čekat.

Sobota: cca 330 km

Ráno je krásné a pravda trochu kalné pro některé kusy naší výpravy. Opustil nás Kamil, který musí ještě dnes večer nastoupit do práce. Čeká ho přes 500 km dlouhý přesun a pak noční šichta. Opravdu ho litujeme. Zbylí účastníci zájezdu po snídani pokračují do Bieszczadzkého parku. První plánujeme navštívit expozici pálení dřevěného uhlí, což se nám daří a pokračujeme do zubří rezervace. Zubři jsou vcelku rozumní a vidíme je kousek za vstupem, takže děláme pár fotek a mizíme. Cíl je jasný-Bukowiec, dál na východ to letos už nedáme. Cesta parkem paráda, stíháme i pozdější snídani v podobě kafe a vajíček. Jedeme při ukrajinských hranicích a máme chuť vzít roha doleva na Ukrajinu. V podstatě se dá dotknout hraničníků a pár kroky se tam dostat. No a teď už je snad všem jasný i ten divný název našeho cestopisu. Poslední úsek cesty ve off-road si užíváme. Je to opravdu kousíček, takže se to dá ujet i na cesťáku. Po příjezdu na Bukowiec udělám klukům finální foto. Já se fotit nepotřebuji, nerad bych poškodil čočku na mobilu. Chvilku pobudeme a zanadáváme na posraný covid. Sedáme na motorky a otáčíme to zpět na západ. Pro letošní divný rok máme s východem utrum.

Vyjíždíme z parku přes Dwernik a jedeme pěknou cestou při řece San. Je to celkem asi 50 km opravdu velice pěkného ježdění, ostatně jako téměř všude v zastrčených polských cestičkách. Opět se suneme polským pohraničím až do Pieninského parku na slovenské straně hranice. Cesta nám bere zbytek dne, ubytováváme se v osvědčeném kempu Pltník a jdeme na halušky a borovičku. Z duše borovičku nenávidím, ale vždy mě ti pacholci donutí ten utrejch vypít. Jinak na Slovensku nic nového, první došlo pivo Šariš, pak vodka Goral. Následně je k dispozici jen teplá plzeň a nechutná vodka neznámého jména. Takže to balíme cca v 10 a jdeme spát. Vcelku se nám to po včerejším večírku hodí. Jo a stále je problém zaplatit „osobitno“ a kartou – prostě typické Slovensko.

Neděle: cca 360 km

Pro dnešní den je cíl dojet v pořádku domů. Ráno je mlha jak v Rákosníčkovi. Opravdu se dá krájet, ale hornatá krajina Pěnin je krásná i tak. Vyrážíme zpět do Polska, je to pár kilometrů a hrneme to směrem na Nowy Targ, tentokrát už i po hlavním tahu. Doprava je místy dost hustá, Poláci jezdí do kostela. Následně sjíždíme zpět Slovenskem, kolem přehrady Orava. Cesta je to pěkná, ideální pro cesťáky, tady se člověk opravdu vyřádí. Na enduru je to o něco méně rychlé, zato si užijete víc adrenalinu, když se na těch houpavých kozách snažíte „drtit“ zatáčku. Průjezd Slovenskem je tentokrát bez aktivního dohledu policie, nicméně pocitu, že na nás za každým rohem číhá policajt s radarem, jsme se už nezbavili. Přechod do naší matičky Moravy jsme zvolili přes Makov, dali si poslední kafe a nealko pivo a rozjeli se domů.

Závěr:

Letošní korona rok stál za pendrek. Snažili jsme se z toho vytěžit maximum (v červnu okolo republiky, září Polsko), ale přesto mám pocit, že mě ten čas někdo ukradl. Přesto návštěvu Polska doporučuji, je to krásná, přátelská země. Neexistuje tam žádná jazyková bariéra a Poláci nás mají rádi.

Z původního plánu pro letošní rok nezůstalo reálného nic, takže to přesuneme na příští, snad už pokornavirový rok. Tak abychom to ukončili nějak optimisticky – příští rok se uvidíme v Bosně a Hercegovině a pevně doufám, že i v Murmansku! A pokud to bude nezbytně nutné, nechám si nastřelit i toho ruského Sputnika.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE