Balt 2015

Výlet k pobřeží Baltu (11. – 16.08.2015)

To mě jednou takhle napadlo, udělat si trochu delší výlet než jenom „kolem komína“. Taky mne zajímalo, jestli to Ludvík (Aprilia SR max 300) vydrží, a jak se bude na takhle dlouhé cestě chovat. Protože jsem dlouho neviděl moře, pomalu se mi v hlavě začal rýsovat i cíl cesty.

Vzhledem k tomu, že v Čechách panovalo tou dobou velmi teplé počasí, kdy teploty dosahovaly až 37 °C, padlo jasné rozhodnutí. Nebude to Jadran, bude to Balt. Alespoň se trochu ochladím, a navíc je to blíže. Protože se nenašel žádný parťák, který by se chtěl taky vyvětrat, nezbylo, než jet sám.

Nadešel den odjezdu. Podle plánu jsem chtěl vyrazit okolo 7 hodiny ráno, než zase nastane příšerné vedro. Skutečnost se ale drobet změnila. V 7 teprve dobaluji, a když vidím tu hromadu, začínám mít obavu, jestli to Ludvík vůbec pojme. Ještě jsem mu totiž, já lajdák, nepořídil kufr. Vlastní kufr pobral pouze část, a tak je potřeba dobalit ještě batoh, který dávám na sedlo a upevňuji pomocí gumicuků. Obavy tedy byly zbytečné. Vše vlezlo, dokonce zbylo místo na svačinu a trochu proviantu na cestu.

Vyrážím s hodinovým zpožděním, začíná další horký letní den. Jsem rád, když se cesta zvedá úbočím Krušných hor k přechodu Cínovec, protože je tady příjemný chládek.

Za bývalým hraničním přechodem vychutnávám svěží vzduch a mírné klesání se spoustou zatáček.

Před Drážďanami dávám malou pauzu a aktivuji navigaci. Přeci jen bych později nerad uprostřed města hledal správnou cestu. Průjezd přes Drážďany je plynulý (tedy kromě aut – ty stojí, my s Ludvíkem fronty na semaforech a zácpy neradi). Cesta ubíhá bez problémů, němečtí řidiči jsou ohleduplní a zákonů dbalí, jen já občas při předjíždění lehce překročím povolený limit. Naštěstí strážci zákona nikde nejsou, nerad bych si výlet prodražil.

Ačkoliv jsou cesty v Německu kvalitní a také značeny jsou velmi dobře, má to ovšem háček. Udržovat silnice kvalitní vyžaduje také opravy. Proto když během 100 km projíždím už pátou objížďku, začíná mi německá preciznost lézt krkem. Němečtí silničáři navíc rádi na opravených úsecích ponechávají drobnou drť, která, hlavně v zatáčkách, dokáže být pěkně nebezpečná, hlavně když jí tam jeden nečeká.

Teplota vzduchu leze pořád nahoru, a já už se nemůžu dočkat, až budu míjet Berlín, kde hlásí předpověď 38 °C. A taky že jo. Dokud člověk jede, tak to jde. Horší je při průjezdech městy zastavit na semaforu a vychutnávat si rozpálený asfalt.

Naštěstí je cestou dost úseků ve stínu borovic. Jeden využívám, shazuji bundu a helmu a schovávám se konečně před slunečními paprsky o síle laseru. Najednou někde v dálce zaslechnu, jako by se blížila stíhačka těsně nad zemí. Zvuk se neustále přibližuje mým směrem. Zpoza zatáčky vyjíždí týpek (ani nevím, na čem to vlastně jel, tuším, že nějaký starší model Yamahy, ale kravál to byl pěkný – jako by snad vůbec neměl výfuk), který si vyjel vyvenčit svou kočku někam k vodě. Když mně vidí, zastavuje a hned se ptá, jestli nemám nějaký problém. Říkám, že je vše v pohodě, že jen dělám pauzu. Poděkuju mu, popřejeme si navzájem šťastnou cestu a on s obrovským kraválem startujícího Concordu zase mizí někde v dáli. Měl jsem docela obavy, co vše se může cestou přihodit, zvláště když jede člověk sám. Po setkání s tímto týpkem jsem se ale uklidnil. Nějaká ta solidarita mezi motorkáři přeci jen existuje a není to jen o tom pozdravu, když se na cestě míjíme.

Původní plán byl dorazit k pobřeží někdy kolem 16,00 hodiny. No dobrá, říkám si, když si vyjel o hoďku později, dorazíš kolem páté odpoledne. To je úplná brnkačka. Času dost najít nějaký kemp na nocleh, koupit nějakou véču a případně se stihnout svlažit v moři. To by ale nesměly být všude ty uzavírky a objížďky. Jsou čtyři hodiny odpoledne a já teprve někde u Neubrandenburgu. Ten je přirozeně taky rozkopaný, a jak tak sleduji na výpadovce z města, jedu špatným směrem. Takže zpátky, další zhruba půl hodina v tahu než se z města vymotám správným směrem. To je tak, když se jednomu vybije navigace.

Do cíle cesty, Karlshagenu, to je zhruba 100 km, říkám si - za 2 hodinky jsem tam jako nic s prstem v uchu. Dneska už tedy vynechám cachtání ve vlnách a dám jen tu večeři a rozbiju stan. Podle posledních údajů vybité navigace, která se momentálně nabíjí v kufru, jsem měl jet na Wolgast, ovšem místo toho odbočuji už na Anklam. Alespoň se projedu více po pobřeží. Do Anklamu cesta v pohodě, sem tam trochu Ludvíčka popoženu, takže vzdálenost skoro 60 km dávám za nějakou ¾ hodinu.

V Anklamu samozřejmě zase uzavírka a plné město objížděk. Polovina města rozkopaná a ze značení objížděk by zblbnul i jejich autor. Poté, co projedu celé město – v rozporu s tím, co křičí dobitá navigace, obracím zpět. Ztratila se cedule objížďky. Míjím LIDL, tak stavím a kupuji alespoň studenou večeři a něco čerstvého k pití. Opakuji pokus projet Anklam dle cedulí značících objížďku. Poté, co skončím v přístavu, rezignuji.

Svou dokonalou němčinou J se táži na cestu. Lidé mi rozumí, já mám ale problém porozumět jim. Jeden šišlá, druhý koktá, třetí není zdejší (to mi taky mohlo dojít, že černoch asi nebude zrovna místní). Teprve čtvrtý pokus vychází. Strejda sekající trávu na svém dvorku správně radí, jak přelstít autora objízdné trasy a jak se dostat z města na ostrov Usedom. Sláva!

Před půl 9 dorážím do cíle své cesty, Karlshagenu. Kdo jste tam byl někdy za komančů, zapomeňte. Trochu se to změnilo. Trochu víc. Lidí jako much, kempy plné do posledního místa, dokonce ani na ulici není kde zaparkovat. Co teď. Začínám uvažovat, že si píchnu stan snad někde u cesty. V informačním středisku se ptám, kde je nejbližší kemp. Prý Peenemünde. O. K., stejně jsem se tam chtěl zítra podívat.

Do Peenemünde je to nějakých 5 km, takže za pár minut dorážím až k přístavu a tady se ptám na kemp. Naštěstí hned první pokus jsou místní, takže správně ukazují cestu. No sláva. Kemp poloprázdný, poplatek za moto, osobu a stan na noc 13 eur. Co se dá dělat, teď už nic jiného hledat nebudu. Kemp je čistý, tichý, teplá voda teče nejen v umyvadle, ale i ve sprše (poté, co vhodíte 1 eur – to jsem zjistil až po studené sprše).

V devět je stan připraven k použití, Ludvík pod plachtou a já po večeři. Otevírám láhev Dornfelderu z Anklamského Lidlu, a píšu těchto pár poznámek, než zapomenu podrobnosti. Už v deset jsem tak unaven, že lezu do spacáku a upadám do hlubokého spánku.

12. 08. 2015.

Ráno zjišťuji, že za sousedy mám Čechy, nějak jsem si toho včera ve večerním šeru nevšiml. Prý dnes taky balí a jednou na Rujánu. Já čekám, až uschne rosa na tropiku a balím věci na Ludvíčka.

Předtím ještě procházím poloostrov, na kterém se nachází kemp, a nasávám mořský vzduch do plic.

Po snídani mířím do přístavu a prohlížím si vojenskou námořní techniku.

Pořídím pár fotek, na vnitřní prohlídku ponorky není tolik času, dnes chci kempovat v Polsku a užít si den jinak než jen za řídítky.

Z Peenemünde nabírám směr zpět na Karlshagen. Cestou se stavuji na letiště, kde je vystavena atrapa V2, která měla Hitlerovi pomoci ve válce o Británii.

Potom pokračuji dál a poučen ze včerejška s parkováním v Karlshagenu to zapichuji asi kilometr před obcí na celkem velkém parkovišti, kde je už téměř plno. Na pláž je to asi 100 m, a tak neváhám. Počasí není zrovna takové, jako bylo v Berlíně, je asi 25 °C a samozřejmě, jak je na Baltu zvykem, hodně fouká. Němcům to ale nevadí, pro ně je sezóna v plném proudu. Já bych raději něco teplejšího – asi jsem se ještě pořádně neaklimatizoval z těch veder, které panovaly doma. Moře je ale úžasné. Kam oko dohlédne nic než voda a vlny, že kdyby byly ještě o metr větší, dali by se už sjíždět i na prkně. Pláž tak úchvatná není, alespoň oproti tomu, co uvidím odpoledne v Polsku. Po nějaké půlhodině to balím a valím dál. V Karlshagenu ani k moři nejdu. Hlava na hlavě, jako na Staromáku pod radnicí těsně před polednem. Dokupuji tedy pouze palivo a proviant a nabírám směr Swinoujscie.

Celých zhruba 50 km je jedna velká kolona. No, nechtěl bych tu být autem. Předjíždím nekonečnou frontu stojících nebo krokem jedoucích aut a takhle to pokračuje skorou celou cestu až do Swinoujscie. Tady ale cesta končí! Nějak mi nedošlo, že jsem na ostrově… Most ale chybí, dopravu z ostrova tady zajišťuje trajekt. Kupodivu je grátis. Zajíždím s Ludvíkem až dopředu před zhruba 2 stovky čekajících aut.

V blízkém imbissu objednávám kafe, které mi fakt chybělo. Než mi ho zalijí, přijíždí 3 Švédi na motorkách a zapichují to vedle mně. Jeden tuším na KTM a další 2 na značce, kterou fakt neznám. Vypadá to jako Harley, ale není to Harley. Sotva dopiju kafe, trajekt je tady. Naloďuji se se Švédy hned dopředu a po vylodění s nimi jedu zhruba 10 km. Musím říct, že se s tím nemazlí, jedou okolo 130 km/h, a tak musím za Ludvu tahat, aby mi neujeli. Na své odbočce jen krátce mávnu na posledního, ten mi odpovídá a poté, co oni pokračují na jih, já odbočuji směr pobřeží.

Protože jedu bez konkrétního cíle, zastavuji u kempu v Medziwodzie, který leží naproti udírně ryb. Říkám si, že večer si alespoň dám něco místního. Rozbíjím stan v kempu za 23 zlotých (1 PLZ=6,40 Kč) a jdu na oběd do městečka. Nakupuji proviant a nějaké dárky domů. Ceny nejsou jako v Německu, dají se srovnat s cenami u nás. Oběd (polévka, ryba s bramborem, kafe a pití) vyjde sakumprdum asi na 120 Kč. Po doplnění energie mířím na pláž. Kam se hrabe Karlshagen. Sice tu fouká ještě víc než tam, ale pláž je hezčí a širší, a počasí je tu teplejší (nebo se už začínám aklimatizovat). Dokonce tu prodávají točenou 12° za 6 zlotých. Dávám dvě a zmáhá mně spánek. Po odpolední koupeli ve slunečních paprscích (Balt nedávám, je studený a já nemám ještě dost odvahy) se vracím do kempu. Převléknout se a šup za kulturou. V udírně ryb je plácek, kde hraje živá hudba, točí tady 3 druhy piva a nabízejí několik druhů ryb. Objednávám pivo a halibuta s hranolky. Pohoda. Jen škoda, že tu nemám svou drahou polovičku. V kempu je sice pár Čechů, ale potom, co jsem s nimi prohodil pár frází, odkud jsou a tak, konverzace končí. Nějak nejsou sdílní a já nemám potřebu se vnucovat. Večer v kempu teplá sprcha, pak šup do stanu, něco napsat a přečíst.

13. 08. 2015

Ráno vstávám celý rozlámaný. Podklad byl tvrdší než v kempu v Peenemünde a já nezvyklý stanovat jsem si nevzal karimatku. Takže v noci cítím každý hrbol velikosti hrášku. To ještě netuším, že otlačené boky se znovu a ještě výrazněji ozvou zase večer. Balím stan a vyrážím směr Koszalin. Cestou podél pobřeží opět všude kolony, jako včera. Sice nás to s Ludvíkem trochu zdrží, ale určitě nezastaví. Cesta ubíhá poměrně dobře, kvalita povrchu ovšem nic moc. Samá záplata, vyjeté koleje a hrboly. Člověk si musí dávat bacha. Cestou dotankuji u Shellu V-Power Nitro+ v přepočtu za nějakých 33 Kč/l.

Dorážím do obce Jaroslawiec. Oběd. Vidím kemp, mezi sosnami jsou roztroušeny stany. Jdu na recepci. Cena je překvapující. 12 zlotých za stan/osobu/motorku na den. Rozbíjím tedy stan, vybírám měkký písčitý podklad, dávám si fakt záležet. Pak jdu na pláž. Nádhera. Balt jako by se chtěl hecnout, a ukazuje mi svou nádheru a sílu. Obzor kam oko dohlédne, vlny jsou už fakt pomalu na surfování, a slunce peče jak blázen. K tomu příjemných 31 °C. Jen těch lidí je tu nějak moc. Ve vodě sice není hlava na hlavě, ale nedá mi to a jdu se svlažit.

Jako dítě, když jsem tady byl s rodiči, si pamatuji, že Balt byl ledový, ale tohle jsem fakt nečekal. Asi studená fronta, nebo za to mohl ten vítr, který foukal snad ze Sibiře, ale 16 °C neměla ani ta studená sprcha v německém kempu. Vlezu do vody do půli stehem a brouzdám ve vlnách. Na plavání ale rychle zapomenu. Nakonec teplotě vody přivykám, ale když si uvědomím, že až vylezu z vody, tak ze mě vítr udělá rampouch (protože nemám zástěnu proti větru, jako všichni ostatní), plavat ve vlnách nehodlám.

Večer prohlídka místních taveren a krámků se suvenýry. Vidím hezký zapalovač Camel, koupím ho své drahé polovičce. Zaplatím a odcházím. Za rohem zjišťuji, že zapalovač nezapaluje. Zatracený polský systém. Jdu ho vrátit. Prý je plnicí a musím si ho naplnit doma. No to určitě! Než se mi stihne zvednout tlak, vrací mi peníze a reklamaci uznávají. Dávám večeři, opět ryba. V obchůdku kupuji víno a večer trávím s knihou, vínem a svými myšlenkami. Dělám pár zápisků a něco přečtu. Poučen předchozími noclehy pod spacák skládám veškeré možné věci, co mám sebou, abych si připravil „měkké“ spaní. Je to lepší než minule, ale otlačené boky se přesto hlásí. Usínám však únavou a nevadí mi ani hlučná hudba ze všudypřítomných barů. Co mi však vadí, jsou skřeky těch blbejch ptáků, který mě ráno vytáhnou ze spacáku už před 7 hodinou. Kupuju čerstvou snídani a čekám, až uschne rosa na tropiku. Potom balím a vyrážím.

14. 08. 2015

Dnes to mělo původně být na Lebu a písečné duny, když ale přemýšlím, co by mě zítra čekalo za štreku domů, obracím znovu na západ. Cíl někde 170 km vzdálený. Díky všudypřítomným kolonám, hlavně mezi Koszalinem, který je totálně ucpaný, a Kolobrzegem, trvá cesta trochu déle, a tak dorážím do kempu v městečku Rewal až okolo 13,00 hodiny. Kemp je asi nejlépe vybavený ze všech, které jsem zatím navštívil. Přípojky na elektřinu, možnost zbavit se odpadu pro karavany, wifi, vlastní restaurace. Peníze nějaké zbývají, a tak platím 48 zlotých. Rozbíjím stan a pak za dalších 21 zlotých dávám konečně něco jiného než rybu. 300 gramová vepřová pečeně s bramborem a nezbytným řepno-zelným salátem, který Poláci dělají snad na tisíc způsobů, dostatečně nasytí.

Vzhůru na pláž. Balt opět překvapuje. Cca 30 m od kempu je vyhlídka, jaká nemá obdoby. Je zde vyvýšená výspa, zhruba 10-15 m nad úrovní pláže, takže kam oko dohlédne, vidí tu nespoutanou sílu Baltu. Prostě paráda. Peláším dolů na pláž, otevírám pivo v plechu a podřimujíc trávím vydatný oběd. Protože jsem se takticky schoval za jeden ze sem tam se zde vyskytujících balvanů, jsem dnes částečně v závětří a nahřívám si kosti. Studený vítr je ovšem nepolevující a více než „osvěžující“ voda mi ani dnes nedovolí smočit celé tělo a tak opět stojím ve vodě jen do půli stehen.

Navečer prohlídka města, večeře v jedné z četných restaurací. Městečko si turistů asi váží. Atrakcí je zde více než dost. Nevím, co na tom ti Poláci vidí, ale všude člověk slyší cinkání toho jejich stolního fotbalu nebo co to je. Domů kupuji uzeného pstruha, doufám, že vydrží zítřejší cestu.

15. 08. 2015

Ráno vstávám poměrně brzy, skládám stan dřív, než padne rosa. Pak teprve snídaně. Volím navigaci, naposledy kouknu na Balt a chvilku po 7 vyrážím. Čeká mně nějakých 550 km, tak to snad domů stihnu dřív, než když jsem jel sem.

Jedu po okreskách, celkem mně překvapuje, že jsou v dobrém stavu. Cesta příjemně utíká, dokonce i značení je dobré a proto šetřím baterii v navigaci a zapínám jí jen sporadicky. I teplota je příjemná, od rána leze nahoru z nějakých 18 na 25 °C. Tento stav se mění s přechodem hranic mezi Kostrzynem a Frankfurtem n/O. Zde je zničehonic 35 °C a ve chvílích zastavení se začínám péct ve vlastní šťávě.

Přejezd do Německa sebou opět přináší problém objížděk. Do Franfurtu ani nedojedu a už znovu cedule Umleitug. Na schrecklich!! Ztrácím asi ½ hodiny, z Frankfurtu už ale cesta naštěstí utíká. Ve Forstu kupuji něco lehkého na oběd u nějakých Turků. Mají halal certifikát a tak si říkám, že když je to dobré pro muslimy, bude to dobré i pro mě. Uznávám, že jejich kebab za eur 3,50 byl fakt dobrý.

Cesta k hranicím ČR úplně v pohodě. Nebýt jednoho exota ještě v PL, který potřeboval dokázat, že jeho mercedes má více koní, a poté, co jsem ho předjel a pak si držel svých 115-120 km/h mi to vrátil (niemožlive, že by mnie předjechal skuter, no ni, kurwa!). To by mi samozřejmě nevadilo, jenže poté, co mně předjel, to pak přede mnou zahamtnul tak, že jsem mu málem vlítl do kufru. Jak říkám, nebýt jeho, bylo by celých pět dnů absolutně bez problémů. Měl štěstí, že nezastavil úplně, protože domů by asi neodešel po svých. Čím míň takových exotů, tím lépe.

Domů dorážím cca kolem půl čtvrté odpoledne, najeto za 5 dnů celkem 1586 km, průměrná spotřeba 3,15 l/100 km, náklady na palivo cca 1800 Kč Cesta v pohodě, nebe bez mráčku, zážitků k nezaplacení. Už se těším na příští výlet dál, než jen kolem komína.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE