Nepál 2011

Okamžitě, když vkročíte na území Pákistánu, si uvědomíte, že se člověk nachází v jedné z nejchudších zemí světa.Myslím, že nikdo z nás si nedělal žádné velké iluze o hraničním přechodu, ale to, co jsme viděli, předčilo i naše očekávání. Policejní služebna z bambusových tyčí, hlavní policejní stanice připomínala spíše autovrakoviště, a když na „customer service“ na nás vytáhli obrovskou knihu, která spíše připomínala lexikon kouzel ze Saxany, bylo jasné, že nás tu kromě jízdy vlevo čeká ještě velké dobrodružství!!!Cesta do Quetty patří v současnosti k údajně druhé nejnebezpečnější cestě v Pakistánu a pašují se po ní drogy z Afghánistánu, kam je to jen několik kilometrů. Je proto olemována policejními a vojenskými check pointy. Na této cestě mají všichni turisté přijíždějící do země nárok na policejní ochranu.Držet krok s místními policisty, kteří jedou ve svých vozech rychlostí 50 km/h, je dost těžké, a s vědomím, že cesta do Quetty je přes 600 km dlouhá, je tato představa nemyslitelná, a proto jim vždy ujíždíme. Nikdy ale ne nadlouho, protože na dalším kontrolním stanovišti vyfasujeme někoho jiného.
Po jedné noci strávené na policejní služebně v Nokkundi a dvou dnech jízdy, kdy už za tmy přijíždíme před Quettu, která spíše připomíná válečný stav než město, nám na jednom velkém check pointu říkají, že tu došlo ke dvěma sebevražedným útokům stoupenců Talibanu. Dozvídáme se, že atentátníci připravili o život nejméně 25 lidí včetně žen a dětí, a je přes 60 zraněných lidí. Do toho nám přichází zpráva, že v Rusku spadlo letadlo s českými hokejisty a nálada je na bodu mrazu. Čekáme za tmy už dlouhé hodiny a evidentně naše přítomnost je policistům na obtíž a vymýšlejí co s námi. Po dlouhém čekání nás jeepy s kulometnými hnízdy vyvážejí na policejní velitelství a my se rázem ocitneme v kanceláři policejního prezidenta ve Quettě.Ten nám osvětlí danou situaci ve městě a mimo jiné doporučuje bezpečnou trasu na Karakoram highway přes města Sibi, Jacobabad, Sukkur, Multan, Lahore a Islamabad. Navíc nám zajišťuje eskort a bezpečné přenocování v hotelu Bloom star. Mluví také o tom, že cizinci jsou v zemi pro Taliban „very good target", dobrý cíl…a tak nám na cestu ještě přibalí jedno dost důležité ponaučení: Pokud se chceš v Pákistánu cítit bezpečně, nikdy nikomu neříkej, kam jedeš!!! Na druhý den ráno na nás před hotelem čekají elitní vojáci Pakistan Rangers, kteří mají za úkol nás ochránit a doprovodit až za hranice města. Cestou míjíme vyhořelou kolonu 19 nákladních cisteren, která převážela benzin pro armádu, a měsíc před námi ji přepadl a zničil Taliban. Pokračujeme v cestě na sever a k velkým teplotám se také přidává velká vlhkost vzduchu. S přibývajícím provozem na rozbitých silnicích obrovská prašnost, která je v tom vedru zničující. Když k tomu připočteme smrad ze všude se válejících a doutnajících odpadků a tlejících těl přejetých zvířat na silnici, tak při cestování Pákistánem nejen mnoho uvidíte, ale i procítíte.Den za dnem se protloukáme středním Pákistánem a na silnicích zažíváme malá i velká dobrodružství a nestačíme se divit, co všechno je možné, až přijedeme do města Multan, kde se ubytujeme v hotelu a s přáteli si připomeneme 10. výročí útoků z 11. září. Rozhodujeme se, že tento den nebudeme raději cestovat a trochu si odpočinem a volný čas využijeme k výměně pneumatik. Že město nemá kanalizaci jsme vůbec netušili. O tomto faktu nám dal vědět asi tříhodinový deštíček, který nás zastihl zrovna, když jsme přezouvali! A tak se cesta zpět na hotel ulicemi plnými vody stala dalším malým dobrodružstvím!Jedinou slušnou cestou, po které jsme měli možnost se projet, byl tříproudový dálniční tah z Lahore na Islamabád, který v mnoha ohledech působil lépe než naše proslulá D1, a kde se ručičky našich tachometrů po dlouhé době zase vyšplhaly i přes více jak 100 km/h .Po osmi dnech strávených v sedle našich strojů se konečně dostáváme na slavnou Karakoram highway a naším dalším cílem se má stát Gilgit, který je považován za vstupní bránu do Himaláje. První km na KKH jsou děsné, je strašný provoz a všichni řídí jak smyslů zbavený. Vůbec se nejede dobře a km nenaskakují. Asi 30 km za městečkem Abbottabad, ve městě Manshera, nás zastavuje policejní anti-terrorist squad a odvádí na stanici. Jak se později ukáže, toto setkání se stává osudným.V policejní čekárně po obvyklé kontrole pasů nás nechávají čekat přes dvě hodiny s odůvodněním, že čekáme na překladatele. Jsou tři hodiny odpoledne a my jsme neujeli ani 150 km a do Gilgitu to jsou minimálně ještě dva dny cesty a co teprve ještě dál směrem k čínské hranici, abychom mohli konečně spatřit nejvyšší himálajská pohoří. Máme dostatek času mluvit o naší situaci a já navrhuji tady už neplýtvat časem a vrátit se a pokračovat do Indie do indického himaláje do Ladakhu a užít si krásu velehor právě tam. Za chvilku máme odhlasováno a celkem jednomyslně se shodujeme, že už máme Pákistánu plné zuby a jedem zpátky s malou zastávkou u domu Usámy Bin Ládina.V Abbottabadu, který si místní obyvatele po zabití Bin Ládina USA komandem z 2. května 2011 přejmenovali na Usámabad, se ptáme, kde že to žil ten Usáma a místní nám ochotně ukazují směr, kudy máme jet, ale aby nebylo málo check pointů, tak ten poslední stojí nedaleko jeho domu a je střežen armádou. Pod svícnem je největší tma, toho se musel držet i on, když se ukrýval v posádkovém městě, vzdušnou čarou 2 km od pákistánské vojenské akademie. Po krátkém úsilí a naléhání a vysvětlování cosi o jedné fotečce nás ze začátku zdvořilý důstojník nekompromisně vykazuje do patřičných míst.I když jsme měli s výjimkou jednoho Pákistánce štěstí na samé fajn lidi, zrovna dvakrát jsme se bezpečně necítili, a tak zřejmě na dlouho pro nás motorkáře nebude Pákistán země zaslíbená, a proto po dalších dvou dnech stojíme na Wagha Border před branami Indie.