Omán ve dvou dnech + video

Druhý den byl ve znamení objevování západní části Ománu. Ráno jsem na parkovišti sáhl po V-Rodu, ale nesedl mi, tak jsem přesedlal na Heritage Softail. Naše cesta vedla více do středozemí až na pomezí guvernorátů Al Batinah a Ad Dakhilyah do horské vesnice Thaqb. Jestli si někdy někdo představoval konec světa, musel vypadat přesně takhle. Horskými průsmyky jsme dorazili až na samotný konec cesty, dál už byly jen hory, skály a kamení. Cestou jsme projeli několika mohutnými koryty vyschlých řek, tzv wádí. Později jsme se od místních dozvěděli, že vodu tu měli před třemi dny a do pěti dní ji tu mají zase. Půda v ománských horách je skalnatá a prakticky zde neexistuje hlína, takže voda se nemá kam vsáknout a jen se krajem prožene. Místa, kde koryto »občasné« řeky křižuje silnici není přemostěno, je jen vydlážděno betonovými panely. Podél těchto betonových úseků jsou červené patníky a když na jejich úroveň vystoupá voda, je cesta nesjízdná. To ale nikdy netrvá příliš dlouho. Maximálně dva dny.

 

V Thaqbu byla delší zastávka a tak byla možnost poznat se s místními vesničany. Zrovna v okamžiku, kdy jsme obědvali, přijely rychle po sobě tři mikrobusy, které do malé horské vesničky navezly děti, jež se vracely ze školy. Dívky zvlášť, chlapce zvlášť a adolescentní hochy úplně nakonec. Genderová segregace se zde dodržuje už od dětských let. „Ve vesnici žije něco mezi 350 a 370 obyvatel, část z nich pracuje v nedalekém městě, část v horách, kde jsou políčka a sady,“ řekl mi Hafid, pětadvacetiletý místní mladík, jehož angličtina byla na brilantní úrovni. Tento jazyk ostatně patří k hlavním vyučovacím předmětům i v těch nejodlehlejších místech sultanátu a i díky tomu se Hafidovi podařilo sehnat práci u americké pobočky v nedalekém městě. „Vesnice je stará zhruba sto let, můj děda sem přišel z hor před sedmdesáti lety. Teď už v horách nic nenajdete, jen staré opuštěné domy a pozůstatky dřívější zemědělské činnosti,“ dodal Hafid.

 

Středobodem bytí zdejší komunity je místní mešita. Není větší než kdejaká obecní pastouška a zrovna prochází rekonstrukcí. „Dáváme sem klimatizaci a opravujeme ji. Muži z vesnice se sem schází na modlitby pětkrát denně, ale ženy ne, ty se modlí doma,“ dodává přísně Hafid. Před modlitebnou seděli na zemi tři pákistánští dělníci a obědvali z jedné pánve kari s rýží. K jídlu používali jen pravou ruku, levá je považována za nečistou, snad i proto že se s ní dělají věci související s osobní hygienou.

Přezaměstnanost pakistánských dělníků je obrázek pro celý Omán poplatný i v sousedních Spojených Arabských Emirátech, řada chudých Indů a Pákistánců přichází do těchto království za vidinou lepšího života a nechávají se najímat za minimální mzdy na nejpodřadnější práce. Mnozí z nich tu pak zůstávají a zakládají rodiny, i proto je jich zde tak početná menšina.

 

Zpátky do sedel a na asfalt rovný jako mlat, po kterém se dá uhánět aniž by člověk musel pořád dávat pozor na výmoly. Naší další zastávkou byla hodinu a půl vzdálené město Fanja s pevnostními věžemi a hliněnými domy starými přes sto let. Parta zaparkovaných motocyklů Harley-Davidson budí pozornost, nejprve se sbíhají děti, poté opět dochází na fotografování. Kuriózní je, že podél naší kolony zastavují auta a řidiči nás zdraví jako bychom byli hejno bílých vran. Jeden vůz se dokonce zastavil a uvnitř seděly čtyři ženy v burkách. Spolujezdkyně stáhla okénko, a zeptala se, odkud jsme a co děláme v jejich městě. Nijak zle, jen zvědavě. Když se dozvídá, že jsme parta motorkářů z Čech, co si užívají Omán, je nadšená, říká to kamarádkám v autě a všechny radostně pokřikují: „Hlavně si to tady užijte, Omán je krásný, šťastnou cestu a hezké zážitky!“ přeje nám zahalená búrka perfektní angličtinou a všechny pak za veselého troubení odjíždějí.

 

Za tmy se pak vracíme do hotelu v Muscatu. V každém z nás pulsují zážitky a možná máme i menší úžeh od polibků Ománského slunce. Druhý den se ženeme na letadlo a při procházce po dekadentně zvrhlé Dubaji myslíme na Omán. Není tak bohatý, není tak okázalý, není tak vlezlý, ale přesto každého obohatí, každého ohromí a každému se dostane pod kůži.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE