sumoto_leden



Omán ve dvou dnech + video

Nikdy by mě nenapadlo, že se budu moct projíždět po arabském poloostrově v sedle motocyklu. Stalo se. A nebyl to jen jeden motocykl, byla jich celá řada. V sedle Harley-Davidson jsem měl možnost projet se po skvělých silnicích v Ománu a poznat místní.

Kapitoly článku

Nad Irákem náš Boeing 777-300 pekelně zrychlil, najednou jsme letěli 1066 kilometrů za hodinu místo obvyklých 750. „No, snad se taky neztratíme,“ říkal jsem si v duchu. V Dubaji na letišti to bylo rychlé, cigára za 46 korun v duty-free a tradá na místní linku do ománského Muscatu. Po celkem sedmi hodinách ve vzduchu nás čekaly tři hodiny spánku, rychlá snídaně a hurá na »haryky«, které na nás čekaly na parkovišti před hotelem.

 

Měli jsme k dispozici deset harleyů pro celkem osm jezdců, bylo z čeho vybírat a když se každý z bandy vyhoupl do sedla té své vyvolené krasavice, vyrazili jsme objevovat Omán. Jako první stroj jsem zvolil Road Kinga, protože mi nejvíc sedí velikostně. Měl fantastické nehomologované roury a jeho dunění mi rozechvívalo pohrudnici.

Průvodcem nám byl Derek, šéf místního zastoupení Harley-Davidson. Jel na hrotu skupiny a vedl navigaci. Naše první cesta vedla zhruba sto kilometrů na východ. Z toho bylo tak sedmdesát po místní dálnici. Po cestě jsme tankovali a při placení se ukázalo, že jsme skutečně v zemi, kde pohonné hmoty moc nestojí. Tankování osmi motorek vyšlo v přepočtu na necelých 500 korun. I jinak bylo znát, že benzín v této krajině není vzácností, například pumpy běžně u stojanu diesel vůbec nenabízely, většinou mu byl vyčleněný osamocený stojan v místech u parkoviště, kde se u nás vyskytuje vzduchový kompresor.

 


Jízda po dálnici byla nezvykle klidná, pro našince téměř nepochopitelná. Provoz minimální a bez újmy na pozadí se dalo jet na pohodu v pravém pruhu. Cesty tu jsou zimou netknuté, bez výmolů, hrbolů, boulí, kolejí a záplat. Co se však po chvíli okoukalo, to byla jednotvárnost krajiny. V podstatě jen skály, šutry, kamení, štěrk, písek, balvany, sem tam uschlá palma. Ale ta opravdu jen zřídka. Cesty opravdu kvalitní a mé prvotní obavy ze zatáček plných štěrku a písečného prachu vzaly brzy za své. Omán prochází bouřlivou výstavbou (i když ne tak bouřlivou jako sousední SAE) a na infrastruktuře je to znát. Rostou nové komunikace a v místech, kde probíhá výstavba jsou velmi časté unimo buňky (cca 200-300 metrů od sebe), kde jsou vždy tři pakistánci a palmovými listy zametají silnici.

 


Naším cílem byla přehrada Mazaara na pomezí Muskatského a Ash-Sharqiyahtského guvernorátu. Jakmile jsme sjeli z dálnice, čekaly nás klikaté cesty rostoucího pohoří a po průjezdech několika vesnicemi jsme nakonec dojeli až k samotné koruně hráze přehrady. To, co je pro nás tak běžné, fádní a samozřejmé, jako že v přehradě je voda a že voda je modrá, je v Ománu jinak. Místní lidé vnímají obrovskou zásobu vody jako symbol bohatství, daleko větší než například zlato, diamanty, nebo ropu. Právě za ropu totiž pořídíte zlato i diamanty snadno, ale ropu v poušti za vodu nesměníte. I proto jsme na zdejším parkovišti viděli celé rodiny, jak přijely obdivovat krásu vodní hladiny vetknutou do zatopeného skalnatého údolí.

Prvně jsme se zde také setkali se vzájemným exotickým faktorem. Byli jsme za exoty. Tak jako pro nás je nezvyklý pohled na muslimské stejnokroje, snědé muže v bílých hábitech, ženy zahalené v černé burce, tak pro ně byla exotickým zjevením parta bílých motorkářů na harleyích. Netrvalo dlouho a došlo na vzájemné focení. Oni si fotili nás, my zase je. Zdrželi jsme se asi půl hodiny zíráním na hladinu ománského Lipna a pak vyrazili zpátky.

 

Čím dále jasněji si člověk uvědomoval, že tahle země je pouze oranžová. Zelenou v haldách kamení a skal takřka nevidno. Na zpáteční cestě jsme v protisměru potkali bandu motorkářů na silničních motorkách. Obě skupiny se ze slušnosti pozdravily, ale v duchu si nejspíš každý myslel své. Pohrdavost mezi »čopráky« a »rejžema« má celosvětovou platnost. Nikdo to nemyslí zle, ale každý je přesvědčený o dokonalosti právě toho stroje, který zrovna sedlá. Mimochodem byli to jediní motorkáři, které jsme za celou naší dvoudenní expedici v Ománu potkali, nepočítáme-li poslíčky pizzy a dva osamělé rytíře ve městě.

 


Motorka je v těchto končinách opravdu vzácností, jednak proto, že nemá klimatizaci a za druhé jsou možnosti jízdy omezené. Byli jsme v Ománu v březnu a teplota byla kolem 37 stupňů Celsia. Derek nás upozornil, že motorkářská sezona pomalu končí, protože za pár týdnů bude přes den klidně i padesát stupňů a v tom se už opravdu jezdit nedá.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (11x):


TOPlist