Veteránem za papuchalkem

Volba na Norsko padla především díky nádherné přírodě a jejím zajímavostem, neb co fotka z této krajiny, to perla. Když jsem pak kamarádům říkal že jedu do Norska a beru to přes Vídeň, klepali si na čelo. Ne kvůli Zuzce ČZ 150c z roku 53, na to si už zvykli, ale že jedu na jih abych se dostal na sever. Pro úsporu času a oleje jsem si však našel autovlak z Vídně do Hamburku jedoucí přes noc, tak jsem alespoň vyzkoušel něco nového.

25.června 2015

Den začal výborně, těsně před odjezdem došel mi balík s originál věcma na motorku od Allana z Nového Zélandu, takže jsem to akorát stihl otevřít, pokochat se těmi poklady a pak už jen obléct a hurá na Zuzku.

Rozloučit se s rodinou a hurá vstříc dobrodružství, které má jméno Euro Oil :) Pak už směr Znojmo a Tony. Myslel si, že to nakonec odpískám a nepojedu, ale najednou jsem stál před jeho obchodem v plné polní na cestě do Norska.

Byl z toho asi dvouhodinový pokec o tom co a kam jedu, včetně připomenutí, že jeho kamarád Ctibor jede příští týden ve středu plnou palbu přes Tallin na Nordkapp a pak Norskem dolů. V tomhle bodě se i možná setkáme, svět je malej a pokud se sejdeme, uchutnáme si zároveň slivovice co každý vezeme. Já litr, on dva :o)

S přáním šťastné cesty jsem vyrazil směr Hatě a dál na Tulln. Po cestě předjet asi dvacet traktorů které evidentně jeli někam na sraz a ve Vídni to slušně zakufrovat, ale i bez použití gps se dát na správnou ulici a dojet do cíle, nástupiště pro automobily. Třeba mi ten orientační nesmysl vydrží.

Na čekacím parkovišti v tu chvíli nikdo, ale časem se začali sjíždět auta a i motorky. Některé se mnou do Hamburku, jiné dřív do Verony. Za teplíčkem, srabi :o) Vyzjistil jsem že kurty a různé věci na uchycení motorek mají svoje, takže tohle bylo z krku. Navíc po mně nikdo nechtěl lístek či cokoliv, chodil tam borec s deskama a kontroloval SPZky. Podle nich to určoval a asi se to může zarezervovat i jen den dopředu, moc narvané to nebývá.

Ovšem překvapení přišlo záhy, jiný borec na mě "bagáž dolů". No super, s sebou tahat batoh, dva pytle, helmu a plachtu pod stan. Tak jsem to teda sundal a ptám se znova jestli vše ok. Borec že ne, ty boční taky. Si děláš srandu ne? Po vysvětlení že tam mám konstrukci která to celé drží nakonec přikyvuje a já si přikurtovanou Zuzku fotím a doufám že až ji znovu uvidím v Hamburku, bude ve stejném stavu jak když jsem ji opustil.

Pobrat bagáž a hurá do kupé. Za pomoci stewardky jej nacházím a uvelebuji se do prázdného kupé jen pro mě. Doufajíc že pojedu celou cestu sám se moje naděje rozplývají s přejezdem na opravdu hlavní nádraží Vídně, kdy zástupy lidí indikují že budou chtít také někde spát.

Nakonec se ke mě připojuje dvojice němců, samozřejmě toho nenamluvíme moc, rozděláme pohovky na spaní a každý uleháme vstříc snům na kolejích. To že vedle je rodinka s malým dítětem které je opakem Sheldona nemajíc rádo vláčky, to je vedlejší a mě zachraňují špunty, povinná to výbava na cesty :o)

Dnes najeto: 149 km

26.června 2015 - Přejezd do Dánska

Probuzení stálo za to, moc jsem se asi nevyspal, ale snídaně přišla vhod a v Hamburku - Altoně jsme byli na čas. Z vagónu na nástupiště a počkat než nám převezou vagóny s motorkama na jiné nástupiště. Už ve Vídni borec s Harlejema říkal že Hamburk je v porovnání s Vídní úplně jinak a mě se to po obhlídce zdálo také podezřelé - rampy z autovagónů ústí přímo do průchozí galerie plné lidí. Mé tušení borec potvrzuje, tohle bude ještě sranda.

Vagóny nakonec na nástupiště přijíždí, pracovníci Deutsche Bahn odkurtují a já nakládám bagáž na Zuzku, která přežila cestu v pohodě. Pracovníci zavelí a jedem přímo do galerie - ty pohledy lidí okolo když kolem nich, v ne příliš otevřeném prostředí, otůruji smradlavý dvoutakt byl k nezaplacení.

Venku se ostatních cestovatelů ptám kudy Hamburkem na Norsko - borec s Harleji se nabízí že mě vyvede, má podobnou cestu na kraj Hamburku. S díky přijímám a držím se za ním až na předměstí, kde mu znovu děkuju a nabízím ať se přidá do Norska. Šlo na něm vidět jak se cuká, ale nakonec zvítězily jeho povinnosti.

Před Dánskou hranicí benál a oběd, co jiného v Německu než currywürst mit pommes. Chuťovka a zahřála. Samotné Dánsko poznávám jen pomocí cedulí a jiných SPZtek, ráz krajiny úplně stejný jak Němec. Cestou předjíždím i kolonu traktoristů směrující na nějaký sraz, na jejímž čele byl hrdě hlavní protagonista písně od Visáčů Jede traktor, je to Zetor!

Při zmínce Dánsko mi jako první a jediná věc vyvstane na mysli Legoland a když jej mám po cestě, proč se nezastavit do míst, kam si přeje dostat každé dítě. Vstup teda skoro 400 dánských korun a otevřeno ještě tři hodiny, jenže já to beru všechno hopem, tak to bude stačit. Jako každý kluk jsem Lego miloval, tudíž tohle bylo jak v ráji a šlo vidět na tvářích dětí i jejich rodičů, že tohle je trefa do černého.

Po hodině focení a očumování hotovo, čas najít nocleh, protože se chýlilo k dešti. Místečko v lese na mechu nacházím kus od vedlejší silnice a spokojeně usínám po užití večerní medicíny - meruňkovice.

Dnes najeto: 345 km

27.června 2015 - Hirtshals

Snídaně a debordel noclehárny a zpět na cestu. Již od včerejška jsem měl co dělat abych se zahřál a dneska to nebylo o nic lepší, tři vrstvy oblečení a stále klepu kosu. Zahřátí řeším návštěvou McDonaldu, kde využívám i internet abych zjistil co je nového.

Počasí se nelepší, tak při příští zastávce beru další vrstvu a i zimní rukavice, zima je svině. Jestli bude ještě více zima v Norsku, tak teda nevím co tam budu dělat. Čím blíže dnešnímu cíli, tím naštěstí lepší, asi mi byla zima už jen z nervozity :o)

Hirtshals přístavní město odkud odplouvají trajekty všude možně do Norska, můj je do městečka Langesund. Bylo po trase a hlavně s nejlepší cenou. Beru kemp Hirtshals Camping (€18 stan, moto, člověk, internet, sprchy za 5 DKK), měl jsem dostatek času na projití města a hledat někde místo na zašití je blbost.

Město pěkné, restaurace drahé, ale když už tu jsem, proč se příliš omezovat. Po účtence za večeři a jedno pivo €30 svůj postoj přehodnocuji a asi budeme šetřit :o) Čas si krátím hledáním kešek a procházkou po písečné pláži s krásným výhledem na maják. Ideální se tu procházet ruku v ruce... Roman Tyčka, těší mě :o)

V kempu pak drobná údržba motorky - dopnutí řetězu a vyřešení problému s pravým výfukem. Prý proč to řechtá, když vzadu není vůbec matka a drží to jen na válci motoru :o)

Večer při návratu do stanu jsem spatřil u Zuzky starší dvojici, která si ji snažila z pod plachty prohlédnout. Přáni jsem jim splnil a stalo se z toho asi hodinové povídání o všem možném, neboť dvojice byla z Francie na starším GSu a právě se vraceli z měsíčního pobytu na Islandu. Každý rok spolu vycestují a strašně si cestování na motorce užívají. Na rozloučenou a dobré spaní jsem je pohostil meruňkou a žitnou a jako správní vinaři je dokázali ocenit.

Dnes najeto: 238 km

28.června 2015 - Poprvé Norsko

Ráno se sbalit a směr Check-In společnosti Fjord-Line, která dostala té cti mě a Zuzku převést přes průliv Skagerrak. Člověk zajede dovnitř a motorku si přikurtuje sám, ne jak v Anglii kde to dělají pracovníci sami. Trajekt jako takový dost luxus, ještě chybí bazén a kasíno a bylo to komplet balení.

Cesta trvala asi čtyři a půl hodiny, kdy už asi hodinu před připlutím šlo pozorovat krásy Skandinávského poloostrova. Cílová destinace Langesund a samotný přístav je dost hluboko v zátoce ne příliš široké, tudíž dívat se na norské červené domečky a obyvatele okolo nich z devátého patra zaoceánské kocábky byl skvělý zážitek.

Vylodění dílem okamžiku a směr Geiranger. Kdybych provedl důkladnou domácí přípravu a podíval se, co bude okolo trasy za zajímavá místa, jistě bych jich našel spousty. Bohužel čas mám omezený, poznačená jen ty místa, která chci fakt vidět, a cokoliv bude po trase, tam si zastavím a pokochám se tím.

Hned zpočátku jsem dostal krásnou ukázku projíždění fjordů, podél břehu, nahoru za jedna a dolů sedmdesátkou a takto několikrát po sobě. Štěstí že jsme si vyzkoušeli tuto generálku loni na Grossglockneru. Krajina a atmosféra ovšem dechberoucí, výjezdy na jedničku měli tu výhodu že tempo bylo vyloženě kochací a tak mi neunikl jediný mechem zarostlý domeček, troll očkem pozorující dění okolo či jiná přírodní krása, ať už ve formě zajímavě tvarovaného fjordu či ve formě blond vlasů a modrých očí.

Cestou jsem si zastavil na oběd ve vyloženě motorkářsky oblíbené putice, neboť na parkovišti plno místních cendur a na mě koukali jak na zjevení. Asi se již z toho stává tradice, ale ze záplavy norsky psaných jídel poznám akorát ten hamburger, takže si dávám ten a chutná opravdu, ale opravdu dobře. Cenovka lidová, jen 116 korun. Jak se ale říká, jsi na dovolené, nepřepočítávej a neřeš to.

Zbytek dne již po téměř rovině okolo řek a jezer, kdy člověk neví kam se má dřív podívat, zda-li na silnici nebo na tu rozbouřenou řeku pár metrů vedle. Stan jsem rozložil na odpočívadle a spokojeně usnul, doufajíc že kamioňák vedle nedostane žádné zvrhlé choutky.

Dnes najeto: 288 km

29.června 2015 - Geiranger

Probuzení do krásného slunečného rána, které bylo počátkem rekordního dne, jak jsem se dozvěděl později od místních, kdy po víc jak dvaceti letech bylo víc jak dvacet stupňů. Ideální podmínky na přejezd náhorní plošiny plné sněhu. Což jsem ráno samozřejmě netušil.

Silnice číslo 15 pozvolna stoupala výš a výš, ráz krajiny se s lesy změnil v tundru a pusto a rekordní teplota tu nebyla co platná. Zahřál jsem se kávou v obchůdku uprostřed ničeho, abych vymrznul ještě více cestou dál na onu náhorní plošinu. Na jedničku, sněhová závěj vlevo, závěj vpravo, kochajíc se krajinou pokrytou sněhovou čepicí. Návrat do nižší nadmořské výšky byl pak rychlý a razantní - z 1000 a více metrů nad hladinou moře do asi 200 metrů za pár minut. Bubínkové brzdy dostaly poprvé a ne naposled záhul.

Trasa se po chvíli napojila opět na koryto divoké řeky a jak jsme jeli proti proudu, opět jsme stoupali do výšin, což s dešťovými mraky v pozadí nevěštilo nic dobrého. Řeka se změnila v jezero, jezero v zamrzlé kry a rozhodně bych netipoval že je konec června. Varovné cedule o padajícím kamení též přidají na klidu na duši a ze začínajícího deště mě zachraňuje restaurace zase uprostřed ničeho, alespoň z toho co se dalo zpozorovat v dohlednosti 15 metrů. Motorkářů se ptám jestli náhodou neví jaká je teplota - zima. A přesněji by to nešlo? Sakra zima. Tož dík. Čekal jsem hodinu, ale počasí se nelepšilo, tak jsem se oblékl do mokra a vyrazil serpentýnama dolů. Vyzkoušel jsem i ono brzdění motorem na dvoutaktu - vypnout zapalování, zařadit kvalt a hlavně držet plný plyn. A ono to fakt funguje. Důležitý ovšem je zapnout zapalování v předstihu dokud to jede samo, protože tak uchcané motorce chvíli trvá než se rozjede. Zkušenost dobrá, praktikovat to nebudu.

Mávnutí kouzelného proutku, déšť ustal a Geiranger jak na dlani. I s menší kocábkou v zálivu, na živo je to vskutku impozantní pohled. Ještě impozantnější když člověk s malorážkou spatří na protější straně klikatou silnici stoupající kamsi výš než se zrovna nachází. Ovšem byl odtamtud zajímavější výhled a výborný pokec s párem Němců, že vymotat se s karavanem Trollí stezkou je očistec a Atlantická cesta, když už po ní člověk jede, zas takové haló není. Názor si utříbím sám za pár hodin.

Čím víc na sever jedu, tím je světla dostatek i kolem desáté, tudíž ještě přejíždím trajektem a snažím se najít nocleh, v čemž mě povzbuzuje začínající déšť. Rychlostavba stanu, kupodivu většinu věcí si uchovávám suchou a spokojeně usínám na poli mezi úpatím krásné hory a bouřící řeky.

Dnes najeto: 343 km

30.června 2015 - Trollstigen, Atlantic Road

Za deště se krásně spí, obzvlášť ve stanu, takže z budíčku po desáté bych neměl být překvapen. Sbalen vcuku letu a vstříc trollům a jejich Stezce. Po cestě obdivuju vodopády Gudbrandsjuvet, které si s místním podložím vskutku vyhráli. Méně se mi líbí autobusy a zástupy turistů a to ještě netuším co mě čeká u Stezky. Díky náhodě, nebo spíš trollí pomoci, vjíždím k Trollí stezce od jihu, pozvolna s krajinou přecházející do měsíční krajiny až se zjevila turistická budova k cti Trollí stezce. Měl jsem za to že to jsou jen ony serpentýny, ale prostředí potůčku, který se následně proměnil ve vodopád jak prase, to mě příjemně překvapilo.

Trollstigen avšak turistická atrakce, kotel autobusů a Číňanů, tak se hlavním davům vyhýbám, dám si selfíčko s pánem Trollem a pomale mířím dolů s četnýma zastávkama na chlazení brzd, kdy mi jednu u mostu zpestřuje auto, z něj vystupující pěkná slečna a borec s dotazem: "To asi jedeš dlouho, co?" Vzápětí i přímo český karavan, teď už zbývají ti čeští motorkáři a je to komplet.

Převýšení skončilo a cesta vedla dál již kolem fjordů. Bylo fajn poslouchat motor trajektu, jak si ten diesel bublá tak třicet otáček za minutu a přitom hýbe takovou masou železa. Méně fajn začaly být tunely vytesané pod řekami či fjordy, člověk do něj vletí ve slunečních brýlích a jelikož některé nejsou osvětlené, je to vynikající masáž očí čerstvým větrem s příměsí výfukových zplodin. Chuťovka, doporučuju. Avšak vítr v očích nebyl to nejhorší, jak se klesá pod zátoku, člověk někde vzadu tuší že se musí i nahoru, ale nechce si to připustit. Realita je svině, za jedna a tiše doufat že zezadu nepojedou kamiony, protože norští předjíždí vždy a všude a myslí si, že těch 5 centimetrů co mi tam nechají vedle sebe je dostatečných.

Zanedlouho Atlantická cesta neboli Atlanterhavsveien a jsem tady, nejsevernější bod mé cesty. Krátké, trošku zatáčkovité a atmosféru tomu dodává onen obloukový most s Atlantickým oceánem v pozadí. A to je vše přátelé. V klidu si tam posedět a nasát atmosféru je fajn, ale samotný zážitek z projetí této cesty, nejnebezpečnější jak jsem někde četl, nic moc. Asi je kolem toho strašné haló, pokud nemá člověk po ruce helikoptéru nebo drona na záběry z výšky, z fotek bude kulový a tolik si to neužije. Máte-li to po cestě, určitě to stojí za návštěvu, ale mít to jako hlavní bod cesty, bych řekl že je blbost. Můj hlavní bod je však poblíž, tak z toho nemám zas tak blbý pocit že jsem dojel až sem a byl tu jen jeden mostík. Zpestřil mi to alespoň klučina na Harleji z Paříže vracející se z Nordkappu, fajn jsme si popovídali o tom co tu je a co nás potkalo.

Vrátil jsem se stejnou cestou do města Molde, vzal trajekt a přeplul na druhou stranu, kde jsem při výjezdu z lodi způsobil na mém stroji strašnou závadu, která si vyžádala celých 5 minut opravy - prasklo spojkové lanko. Tak jsem chvíli jel na stejný kvalt, našel útočiště na starém odpočívadle, provedl opravu a rovnou i rozložil bivak, co teď pozdě večer.

Dnes najeto: 222 km

1.července 2015 - Runde, Papuchalci

Úklid bivaku proběhl v urychleném tempu, neboť dešťové mraky vidím na motorce nerad. Stihl jsem to doslova za 5 minut dvanáct, po pěti minutách jízdy začíná pršet a vydrží to zhruba hodinu, kdy jet v otevřené helmě skrze dešťové kapky ve formě jehliček je zkrátka očistec. Na trajektu se pak od převozníka dozvídám že už bude krásně a velmi teplo, místní už mají zkrátka vypozorováno jak dle aktuálního počasí bude.

A opravdu, mraky ustoupili a vylezl Oskar. Příjezd na ostrov Runde přes ostrůvky po mostech tak byl v příjemném duchu, všechny okolní barvy nasycené a já se cítím jak v pohádce. Ubytovávám se v kempu Goksøyr Camping (110 NOK stan, moto, člověk, sprchy za 6 NOK) a posilňuji se na výšlap a půl den v přírodě focením místní fauny a flóry.

Přes počáteční krpál byla procházka krásnou ostrovní krajinou s až neuvěřitelně zelenou travinou a výhledy na okolní ostrovy a oceán. Po cestě tři kešky, kdy poslední byla na pokraji útesu s výhledem na hnízdící racky. A že jich tam bylo požehnaně. Mnoho ptactva kroužilo v okolí skal a bylo pěkné pozorovat jak se mezi ladným plachtěním racků rychle mihotá cosi černého malého. Pokračoval jsem dál k místu doporučeném majitelem kempu, kde je největší výskyt mého hlavního cíle - papuchalků.

Než jsem zjistil, že ono v dáli malé, černé, rychle se mihotající je papuchalk, chvíli to trvalo. Ale jakmile víte, kam se dívat, je to ta nejlepší podívaná co jsem zažil za celé Norsko. Papuchalk je pro mne ztělesnění roztomilosti. Ať dělá cokoliv, člověk má na tváři úsměv - způsob rovného letu s rychle mávajícími křídly, držení úlovku v zobáku a když si při vybírání zatáčky pomáhá roztažením ocasních per i nohou s blánama, to je teprv žrádlo. Přes den je většina papuchalků na moři, takže se dají zpozorovat občas kdy domů donesou jídlo na večer a pak zas letí zpět. Ty pravé fotografické hody začínají po osmé hodině večerní, kdy začínají hnízdit. A to je ještě lepší a srandovnější podívaná. Ťapkání a přistání samo o sobě je jak z grotesky, ale když to jeden z papuchalků napálí mezi čtyři další, není nouze o zvukovou kulisu ve formě cvakání fotoaparátů. Továrna na roztomilost.

Slunce odejité na obzor ukončilo tento úžasný den s papuchalky a já se odebral zpět do kempu na pokec s dvojicí Norů, kteří strávili osm dní na kajaku a objížděli místní ostrovy a fjordy. Krom hromady zážitků jsem se dozvěděl i užitečnou informaci - benzín v Norsku je nejlevnější v pondělí ráno. V průběhu týdne pak pozvolna stoupá  až do neděle, kdy je nejvyšší a někdy v noci na pondělí spadne zas na minimum. Ne že bych tento fakt využil s 2-3 zastávkama denně, ale pro někoho to může být užitečné.

Den plný zážitků jsme ukončili o půlnoci za šera, jak jinak než slivovicí :o)

Dnes najeto: 119 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE