Norkapp 2016, jen já a moje TDM900.

7. den

Vstávám v 6:00, klasické ranní úkony a v 7:00 vyrážím. Neprší, ale nebe je zase tmavě šedivé, což neznačí nic dobrého. Namažu řetěz a pokračuju na rozcestník Gildetun. Po cestě mi přes silnici přebíhá stádečko sobů, viděl jsem je už z dálky, takže se to obešlo bez problémů. Přijíždím k rozcestníku Gildetun a začíná vydatně pršet, rychle alespoň fotku a jedu dál. Už mně to počasí nebaví, vynechávám naplánované body Podmořské proudy u Saltstraumen a Norský polární kruh Polarsirkelsenteret, neboť všechny jsou dostupné pouze trajekty a těma se mi jezdit nechce. Změna plánu, přesunu se níž přes Švédsko a pak se vrátím na západní stranu Norska. Zadávám tedy most Gjemnessundbrua a pokračuju. Déšt a vítr sílí. Ve městě Olderdalen opět tankuju u automatu, rychle svačím nějaký místní kulatý loupák a jedu dál. Jsem úplně promočený a promrzlý. Ocitám se opět ve Finsku a na další pumpě v Karesuvanto si dávám v restauraci alespoň horkou kávu za 2,80 euro. Kolemjdoucí řidič, když mně vidí, tak mi říká, že dál už je teplo a neprší. LHAL! Jedu dál už na "dešťového autopilota" vjíždím do Švédska. U třetí pumpy zase automat, který hovoří pouze švédsky. Chvíli na to koukám a když to už chci vzdát, přichází člověk doplnit do automatu kotouček papíru na účtenky. Poprosím ho, zda mi může pomoci? On mi ochotně natankuje. Jedu dál, a protože jsem stále promočený a je mi zima, začínám uvažovat o nějaké chatce. Déšť nakonec ustane a já odbočuju do kempu v Jokkmokk a beru opět stan, platím kartou 150 SEK, paní nebere eura. Postavím stan a jdu sušit. Zaberu  pro sušení celou společnou terasu. Opět WIFI, volám domů. Manželka mi říká, jaké jsou doma vedra a já začínám dost závidět. Po chvíli přijíždí do kempu něměcký pár na dvou motorkách se sajdkárama. Obdivuju a chválím jim jejich stroje a ptám se, zda si je můžu vyfotit. Nadšeně souhlasí. Dávám ještě večeři, maďarský guláš z konzervy a jdu spát okolo 21:30. Dnes najeto 660km.

8.den

Ráno pro změnu prší. Káva, zabalit a za hodinu vyrážím. Zima, déšť, vítr, prostě hnus. Asi jako u nás v listopadu. Hledám pumpu, ale nikde nic. Nakonec najdu jednu zastrčenou mimo hlavní silnici.  Samozřejmě automat, ale těch se už dávno nebojím, pokud umí anglicky. Úspěšně natankuju. Přijíždí slečna s golfem. Zarážejí mně obrovská přídavná světla na masce alá 80-tá léta. Jedu dál, mám hlad. Zastavuju u prodejny COOP v Sorsele. Kupuju nějaké pečivo, jogurťák, a pití. Okolo jde nějaký důchodce a ptá se odkud a kam jedu? Říkám mu to a nadávám na počasí. Říká: " Tomorrow better ". Děkuju mu za "Good news". Po jídle jedu v dešti dál. Potkávám stále více aut se světlama alá Ferat. Asi to tu potřebujou v zimě nebo nevím. Asi po hodině přestává pršet. Nacházím odvahu a sundavám nepromok. Potřebuju za jízdy sušit. Projíždím hranici Švédsko-Norsko v horských serpentýnách, dole mě vstupuje do cesty chlap v reflexní vestě a ukazuje ať zastavím. V duchu si říkám, kde mně tady mohli asi změřit? Zastavuji u něj a zjišťuju, že to je celník. Ptá se odkud a kam jedu a jestli nevezu alkohol a cigarety. Říkám že nic takovýho nemám. Asi vypadám důvěryhodně, popřeje šťastnou cestu a já odjíždím. Po chvíli už zase potřebuju tankovat, ale už 80km nebyla žádná pumpa. Zvolňuju tempo a čekám na benzínku. Ve městě Trofor se za zatáčkou objevuje ESSO. Hurááá. Tankuju a dávám capuccino. Začíná svítit sluníčko a mě se zlepšuje nálada. Jedu dál, ale po 10km najednou zažívací problém a já musím neplánovaně, leč nutně navštívit les :-) a pak ještě 3 krát po sobě. Asi ten včerejší gulášek ....  Začínám pozorovat tachometr, protože se blíží výročí mojí TDM. Někde u obce Harran zastavuji na autobusové zastávce a fotím tachometr, na kterém září 50000km. Blahopřeju mojí TMD-ce a zjišťuju, že navigace nereaguje na dotyk. Jedu dál super silnicí s fakt krásnýma výhledama.  Večer ještě v Steinkjeru raději tankuju, protože ráno vyjíždím brzy a pumpy bývají ještě zavřené. Po chvíli nacházím luxusní kemp v Coa Camping u Inderøy. Platím kartou 196 NOK a nějaký kluk na kole mně vede na místo, kde si mám postavit stan. Vypadá to tu jako u moře. Plno karavanů. Stavím stan, dávám sprchu. Všude okolo grilujou a já večeřím suchou bagetu. Pokouším se rozchodit navigaci, ale bez úspěchu. Asi není divu po tolika propršených dnech. Zkusím počkat do rána, třeba se ještě probere.  Jdu spát okolo 22:00 hod. Dnes najeto 750km.

9.den

Ráno mně okolo 6.hodiny budí řev nějakých ptáků. Vylezu ven a koukám, takové ptáky neznám. Je jich tu spousta. Je hezky, ale celkem zima. Zjišťuju co navigace, ale bohužel nejde. Přichází na řadu plán "B". Beru mobil a stahovací páskou jej kurtuju k nefunkční navigaci. Zkusím jet podle navigace v mobilu. Okolo 7: 00 vyrážím. Svítí sluníčko, žádný provoz, až na tu zimu ideální. Jedu přes Trondheim, Vinjeoru, kde tankuju. Ve městě Halsanaustan mně navigace v mobilu dovede k molu trajektu. Loď je před vyplutím a lodník mi ukazuje, že mám na loď rovnou vjet. Poslechnu a vjíždím na trajekt. Platím kartou přímo na lodi, jak jednoduché. Přistáváme v Kanestraum. Chvílemi zase prší. Dojíždím k mostu Gjemnessunbrua. Když je hezky, musí to být hezký pohled. Projedu jej tam i zpět. Vyfotím si ho a už hledám přístřešek, kde roztáhnu mapu. Další cíl je Atlantská cesta mezi Vevang a Karvag. Zadávám do telefonu, není to daleko. Za hodinku tam jsem. Přestává pršet. Atlantská cesta je asi 10 km dlouhá soustava ostrůvků, spojená mosty. Projíždím ji oběma směry a musím říct, že konečně jsem z něčeho nadšen. Až na to, že je tu celkem plno, super projížďka. Při zpáteční cestě ještě stavím, lezu na kopec a dělám nějaké fotky. Když se nabažím, jedu dál na most Bolsoybrua, který zase v deštivém počasí nevypadá nikterak honosně. Stavím na odpočívadle a vidím V-Storma se slovenskou SPZ. Jedu až k němu a hulákám: "čautě chalani". Jsou to slováci, 1 motorka a 1 auto, jedou na Norkapp. Požvaníme o počasí, tvrdí že už budu mít hezky, ale já už nikomu nevěřím. Pokračuju do Solsnes na trajekt do Áfarnes. Všímám si, že navigace v telefonu se nestíhá dobíjet a baterie klesá. V Åndalsnes  je baterie na 10%, stavím u pumpy, tankuju, chci si dát kávu, ale pumpař za 15 min zavírá, kávu prý už nemá. Sedám si tedy na obrubník a čekám, až se telefon nabije alespoň na  25%. Nebe zase zčernalo a začíná průtrž. Jsem rád, že jsem pod střechou pumpy. Přijíždí auto poláků a starší pán se mně ptá, kudy na Trolí stezku? Odpovím mu, že tam také chci, ale čekám na dobití navigace. Asi po 30 minutách déšť trochu slábne, tak vyrážím. Jako by na to čekal a hned zase zesiluje :-). Už to neřeším. Jedu po Trolí stezce. Moc hezká trasa. Samá vracečka ve skalách, vodopády, prostě bomba. Za pěknýho počasí to musí být něco. Vyjíždím až nahoru, jdu si udělat fotku z vyhlídky. Všude nával turistů. Když se vracím na parkoviště, vidím Transalpa s českou SPZ. Čekám, kdo k němu přijde. Za chvíli se tu objevuje mladej kluk. Je na cestě 4. den. Prohodíme pár slov, ponadáváme na počasí a jedeme každý svou cestou. Ve Valldal přijíždím k trajektu a potkávám zde Nora na Goldwingu. Najíždíme oba na loď. Okukuju a chválím jeho mašinu. On mi začne všechno ukazovat, originál navigaci Honda, topení, rádio pouští naplno, že lidi na nás koukají z aut. Je to fakt super stroj. Nejvíc mu asi závidím termosku s kafem na řidítkách. Dojíždíme do Eidsdal a já jdu hledat kemp. Stále prší. Hned v přístavu je cedule kemp 4km, vydávám se po ní do Norddal. Kemp pěkný. Zastřešená terasa na obvyklé sušení mých věcí. Kuchyňka, sprchy. Když stavím stan jde okolo Nor a že prý je taky motorkář, že má Hondu Crosstourer. Chválíme si motorky navzájem. Potom povečeřím čočku z konzervy a plánuju další den. Když pak jdu ze sprchy do stanu, na sedle motorky leží plechovka norského piva. Norský motorkář na mně mává z karavanu, ať si dám na zdraví. Ukazuju mu, že je jednička a jdu spát. Dnes ujeto 493km.

10.den

Vstávám před 6:00, je zima ale kupodivu neprší. Rychlá ranní káva, zabalit a vyrážím na Gerangerfjorden. Skrz mlhu prosvítá sluníčko. I přes zimu si jízdu užívám. V 7:00 dorážím na místo. Je tu jen jeden zvědavec, jinak niikdo. Jdu na vyhlídku. Gerangerfjord je z části v mlze a z části osvícen sluníčkem. Musím uznat, že je to krásná podívaná. Zdržím se asi 15 minut a jedu dál přes Bismo. Projíždím národním parkem Breheimen. Musím říct, že tato část byla asi nejkrásnější, kterou jsem viděl. Každou chvíli jsem stál a tahal z topcasu foťák. Hory, sníh, zamrzlé jezero. Dokonce tu normálně na kopci lyžovali. Prostě pecka. Když jsem se dost nabažil, jedu dál.  Po dlouhé době mám dobrou náladu, ve městě Fortun u Shellky tankuju a dávám si kávu. Slečna u pultu mi dává školení ohledně obsluhy kávového automatu. Jdu si načepovat kávu a přímo na automatu je naprosto stejný text, jako školení. Upozorním ji na to a ona se směje, že většina lidí to stejně nechápe. Venku vypiju kávu a jedu k vodopádu Feigummfossen, další bod ze seznamu míst, která chci navštívit. Zbývají poslední desítky metrů a já pořád čekám, kdy se objeví něco nezapomenutelného. Kdyby u silnice nebyla cedule s nápisem Feigummfossen, tak to normálně přejedu. Vodopád, kterých jsem tu viděl desítky. Zastavuji, udělám fotku jen proto, že tu jsem a jedu dál. Přijíždím k trajektu ve městě Ornes.  Už jsem celkem voráchlej, tak všechny předjíždím a stoupám si dopředu. Trajekt přijíždí během 5-ti minut. Po přistání mi lodník vysvětluje, že loď má jenom jeden vjezd, tzn. že se na lodi musím otočit. Auta tam poté zacouvávají. Všichni s úspěšně nalodíme a odplouváme do Solvorn. Jedu dál na Sogndalsfjøra a po projetí tunelu Amlatunnelen přijíždím k trajektu. Všichni se řadí do 4 pruhů. Na břehu chodí lodníci a kasírují auta ještě před naloděním. Zastavuji a chci zaplatit, ale chlapec mi řekne, že se mám nalodit a zaplatím až tam. Spolu s místním motorkářem vjedeme na loď. Slezeme z motorky, sundáme přilbu a jdeme se projít po lodi. Nikdo si nás nevšímá. Za chvíli jsme na druhé straně v Fodnes. Pozoruji ho. Rychle si nasadí helmu, sedne na motorku, nastartuje a soustředěně kouká, kdy se vrata otevřou. Dělám to samé a poprvé a naposled opouštím trajekt jako černý pasažér. Další cíl je tunel Laerdaltunnelen, kam dorazím asi za 25 minut. Jedná se o 24,5 km dlouhý tunel, ve kterém jsou barevně osvětlená odpočívadla. Projíždím tunelem. V první části je teplo, dál je zima, zase teplo ... Vidím v dálce něco barevného, Přijíždím blíž a koukám je to odpočívadlo modře nasvícené. Zastavuji a dělám fotky. Poté pokračuju dál. Následuje ještě jedno identické odpočívadlo a vyjiždím z tunelu. Zastavuji u kraje a do telefonu zadávám další cíl cesty, kterým je slavný hřbitov aut u Båstnäs ve Švédsku. Telefon mně posílá tunelem zpátky. To už tak nadšenej nejsem. Druhých 25 km tunelem si už tak neužívám. Vyjedu z tunelu a pokračuju přes Borgund směr Oslo. Začíná pršet. Už mně Norsko nebaví. Jedu dál, u Tyinkryesset beru benzín, protahuju se a ždímu. Potřebuju utratit posledních 108 NOK. V přilehlém obchůdku kupuju, tousťák, vodu a pytlík skořicových šneků, Platím 90 NOK. Stále je zataženo a střídavě prší. Nemám zase na nic náladu, jedu do dalšího tankování v Hallingby. Je 17:30 a já začínám přemýšlet o bydlení. Hledám ceduli kemp. Ale dalších 100 km jako naschvál nic. Přijíždím do Osla. Samý tunel. Navigace se v tunelech celkem ztrácí, takže zdatně bloudím po Oslu. Když se asi po hodině a půl vymotám z Osla, uvažuju, že bych tedy přespal nadivoko. Hledám nějaké místo 200m od domu, ale všechny cesty od silnice vedou k domům. Nebo jsou okolo staveniště. Plácek na stan žádnej. Jsem promočenej, naštvanej a je mi zima. Po chvíli vidím z dálnice odpočívadlo, na kterém jsou zaparkovány kamiony a obytná auta. Jedu tam a vedle stavební buňky stavím stan. Je tu i WC s teplou vodou. Rychle sundavám mokré věci a lezu do stanu. Před usnutím si ještě dávám darované norské pivko. Poslouchám, jak déšť bubnuje do stanu a usínám. Dnes najeto 750 km.

11.den

Vstávám opět brzy. Neprší, ale je zataženo. Rychle se sbalím a vyrážím přes Ørje do Båstnäs. Posledních 10km se jede lesem po polňačkách. Je sychravo a mlha. Najednou na mně z lesa vykoukne něco obrovskýho, lekne se to a upaluje do lesa. Nevím, kdo z nás se leknul víc. Byl to los. Soby byla legrace, ale tohle celkem nahání hrůzu. Za chvíli se okolo v lese začínají objevovat poházené vraky aut a já poznávám, že se blížím k cíli. Vrakoviště je opuštěné a takto brzo ráno působí dost depresivně. Všude spousty rozpadlých rezivějících aut, okolo 2 vybydlené domy, před kterými stojí staré jízdní kolo. Najít tu mrtvolu, vůbec mně to nepřekvapí. Procházím mezi auty mokrou vysokou trávou a fotím. Zdržím se tu asi 1/2 hodiny a odjíždím. U další pumpy v Aremark si dávám kávu a zadávám do telefonu cíl DOMŮ. Navigace mi tvrdí, že teoretický dojezd do cíle dnes ve 23:30. To mně celkem láká. Už nemuset hledat místo a rozbalovat mokrý stan. Rozhodnuto! Pokud to půjde, zkusím to dnes dojet. Vyjíždím, začíná lejt. Už to beru jako osobní souboj počasí se mnou. Po cestě už v podstatě jen tankuju a když to jde, tak za jízdy suším. Abych za 1/2 hodiny zase na promokl až na kůži. Po několika průtržích se občas i telefon začíná projevovat nestandardně. Projíždím Švédsko, pak v Malmö nádherným Oresundským mostem do Dánska, dalším krásným visutým mostem přes Velký Belt, mezi městy Korsør a Nyborg. Jízda těmito stavbami byl pro mně dalším zážitkem. Pokračuji do Německa. U Hamburku tankuju a posílám domů sms, že bych mohl přijet okolo 02:00 hodiny. Sms odešla a telefon se sám vypíná. Bohužel navždy. Tááák a od teď už to je jenom na mě. Obě navigace v pr....  Teď se ukazuje, jak je člověk zhýčkanej. Jedu na Berlín, když si všimnu sjezdu na Dresden. Huráá, tam jsem byl autem a vím, že z Drážďan vede dálnice domů. Sjiždím tedy a začíná se stmívat. Paradoxně se docela po týdnu na tmu těším. Drážďany jsou od sjezdu ještě asi 220 km. Na dálnici dojíždím auto, doprovázející nadměrný náklad, se světelnou cedulí "zákaz předjíždění". Takže 200 km jedeme poslušně za ním rychlostí 80 km/hod. Mě to ale vůbec nevadí. Užívám si tmu a čekám na slavnostní chvíli, kdy uvidím ceduli Prague. Ta nastává u Drážďan, kde míjím ceduli Prague 152 km. Teď už jsem klidnej. Domů přijíždím ve 02:30 hod. Jsem tak rád, že jsem se dostal v pořádku domů, že se mi ani nechce spát. Dnes ujeto 1797 km.

Závěrem

Za 11 dnů jsem ujel 8351 km. Motorka bez jediného problému. Kromě prvních 2 dnů mi většinou pršelo. Nezjišťoval jsem si předpověď, termín jsem měl daný.  Musím smeknout před botama, kolik vody pobraly a nepustili nic. Boty jsou určitě základ. Ani 2 nepromoky na sobě neudržely vodu déle než hodinu. Určitě jsem podcenil, že jsem si nevzal záložní mobil. Rychlost jsem moc neřešil, jezdil jsem podle ostatních. Za celou doby jsem neviděl policejní hlídku a ani si mě nikdo nevšímal. Jet sám má určitě výhody v naprosté svobodě rozhodování. Nevýhod je ale asi víc. Platby kartou VISA Elektron bez problému. Jinak na severu je draho. Vezl jsem si konzervy, kupoval jenom vodu a pečivo. Celkově jsem utratil okolo 31tis., z toho okolo 4tis.za suvenýry z Nordkappu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE