Nordkapp aneb cesta za polární kruh

Myšlenka se zrodila již někdy v červenci 2013, když jsme se s bráchou vrátili z dovolené z Grossglocknerru, kterou jsme si protáhli až do Chorvatska. Po návratu byl člověk plný dojmů, z první dovolené v sedle, plno krásných km ale utekla strašně rychle, tak jsme začali plánovat kam dál. Brácha o Nordkappu a cestou za polární kruh mluvil již několik let dříve, ale nikdy ji neuskutečnil, no a já jsem si řekl, proč ne příští rok… Slovo dalo slovo, v práci jsem okolí připravoval už od nového roku, že si budu potřebovat vzít dovolenou na 3 týdny, nikdo se netvářil moc nadšeně, ale po určitých kompromisech kývli, že jet mohu a tak jsem 2 měsíce před odjezdem rezervoval lístky na trajekt z Tallin – Helsinky a již se mohlo začít plánovat podrobněji.

Nordkapp aneb cesta za polární kruh

Kapitoly článku

Nordkapp aneb cesta za Polární kruh

Myšlenka se zrodila již někdy v červenci 2013, když jsme se s bráchou vrátili z dovolené z Grossglocknerru, kterou jsme si protáhli až do Chorvatska. Po návratu byl člověk plný dojmů z první dovolené v sedle, plno krásných km, ale utekla strašně rychle, tak jsme začali plánovat kam dál. Brácha o Nordkappu a cestou za Polární kruh mluvil již několik let dříve, ale nikdy ji neuskutečnil, no a já jsem si řekl, proč ne příští rok… Slovo dalo slovo, v práci jsem okolí připravoval už od Nového roku, že si budu potřebovat vzít dovolenou na 3 týdny, nikdo se netvářil moc nadšeně, ale po určitých kompromisech kývli, že jet mohu. A tak jsem 2 měsíce před odjezdem rezervoval lístky na trajekt z Tallin – Helsinky a již se mohlo začít plánovat podrobněji.

Den 0 – Předvečer odjezdu

Brácha dorazil do Ostravy v předvečer odjezdu, byl jsem trochu nervózní, protože naše plánování neustále bylo spíše jenom smyslem – jedeme? Jedem! Prostě žádný přesný plán cesty kudy pojedeme, žádný větší itinerář, záložní cesty, plány a náhradní věci. Po jeho příjezdu mi oznámil, že se ráno trochu zdržíme, protože zjistil, že na svém Varanovi má skoro měsíc propadlou technickou, a bylo by dobré ji udělat, STK se otevírá až v 8 hodin. Plán vyrazit již před 7 hodinou se trochu bortil. Druhá věc, čekal jsem stále na „udělátko“ od kamaráda, abych mohl za jízdy napájet interkom a zároveň komunikovat. Kamarád  stále nebral telefon, tak jsem nevěděl, na čem jsem.

 

Den 1 Odjezd na 2x

Brácha ráno vyrazil na STK, čekal jsem, že do 9 hodin  bude doma, ale když bylo skoro půl 10 a ho nikde, začal jsem být trochu nervózní a naštvaný. V 10 h telefon, že je před barákem, tak jdeme naložit stroje a vyrážíme za kámošem pro napájení interkomu. Když jsme k němu dorazili, měl to stále rozdělané (sakra, doufal jsem, že ho jenom lapnu a jedeme) po necelé hodině a půl má hotovo, bylo na čase, venkovní teplota stoupala raketově k 30°C a my jsme byli již pěkně zpocení a to jsme ještě nevytáhli paty z Ostravy. Konečně ale můžeme vyrazit a míříme směr D1 – Polská  A1. Plán dne byl projet celé Polsko až do Lotyšska (cca 700km), kde bychom měli první spaní venku. Najedeme na dálnici, fičíme a cca 50km za polskými hranicemi cítím, že mé CBF není ve své kůži. Držím plyn a moto ztrácí výkon, prvně mi blesklo hlavou, že je nějak silný vítr, ovšem když moto začalo cukat, bylo mi jasné, že to bude něco horšího. Po pár km moto umírá a já zastavuji na dálnici. Do interkomu říkám bráchovi, že nevím, co se děje – moto nejede a já taky ne. Zkouším nastartovat, nic… Po chvilce vydechnutí moto naskakuje a jedeme dál, já se utěšuji, že má nějakou náladu a jsem dosti nervózní. Ujedu dalších 5km a situace se opakuje – zase stojím. Dojíždíme na odpočívadlo, beru telefon a volám svým „servismanům“ a do telefonu popisuji situaci. Jeden radí špatná baterka, ale že se mi na moto nemůže kouknout, že jede do Rakouska na závody. Volám druhého, ten radí, ať to otočím, že se mi na to podívá. Moto otáčíme a jedeme zpátky do Ostravy.
Cestou je potřeba natankovat, protože již po příjezdu do Polska se mi rozsvítil žebrák, tak bereme první benzínku útokem. Po přejedí hranic PL-ČR nás chytne slejvák, který netrvá ani 2km, o to více vody padá, pecka… Moto nejede, prší, a ještě by mohly začít padat trakaře. Přijíždíme do Vratimova a dozvídám se, že servis-man musel odvézt motorky a vrátí se asi za hodinu. Je asi 14 h, máme hlad, je nám vedro, tak se jedeme najíst do Chachara… U studené kofoly rozebírám, co s motorkou asi je. Za celou dobu s moto jsem neměl nejmenší problém a teď toto. Dávám si do kupy indicie: 1. projevilo se při jízdě na rezervu (na dně jsem ale nebyl). 2. po natankování se již nic neprojevilo – že by bordel v nádrži? V 15 h zkouším znova servis-mana, popsal jsem mu problém. Sedl na ni a na chvíli ji zkusil projet a vrátil se s výrazem, že moto je ok, nic ji není. Řekl jsem mu moje tušení s bordelem v nádrži, zkusil odpustit karbece a ve 3 ze 4 byl bordel. Pecka… Po otázce jestli s tím mohu jet, kývl, proč ne. Dal mi ještě hadičku na odkalení karbeců a popřál šťastnou cestu. A tak vyrážíme na druhý pokus. Já s vědomím, že kdyby se moto podělalo tak, že už ho nenastartuji, vyzkouším alespoň asistenční službu a bude to alespoň větší zpestření dovolené. Najíždíme opět na D1-A1 směr Varšava.
Po cestě do Varšavy na A1 mě dojíždí nějaký blázen v Audi, jede vedle mě a vytrubuje, koukám, co se děje, co mu je, velice rychle ale zjišťuji, že ukazuje na moje moto, otáčím se a koukám, že ze špatně uchycených věcí ztrácím řízky a vodu. Přijíždím na první pumpu, převazuji věci a tankujeme plnou. Během tankování zjišťuji, že můj stojan je nějaký rozbitý, tankuji celou nádrž, ale počitadlo stojí. Dávám pistol na stojan, koukám do nádrže, nádrž plná. Tak zkouším vzít pistol ještě jednou a počitadlo už bere. Tankuji tedy asi ještě pár dl a jdu platit celou nádrž za celkových 6 zlotých (cca 36 Kč). Proč ne?
Do Varšavy přijíždíme kolem půl 9, začíná se pomalu stmívat. Po necelé půl hodině se propleteme Varšavou a cca 20km za ní se domlouváme skrz interkom na tom, že by bylo dobré najít něco na spaní. Sjíždíme tedy z dálnice a po půl hodině bloudění nalézáme pěknou louku, na kterou sjíždíme a stavíme stan.

Pokus 1
156 km

Pokus 2
450 km

Den 2 – Polsko, Lotyšsko, Litva

Ráno vstáváme kolem 8 hodiny. Obloha je krásně vymetená – to bude zase pařák. Rychle balíme věci, a než se stihneme obléct, začínáme se zase pěkně potit, nasedáme a vyrážíme. Oproti původnímu plánu jsme o 300 km pozadu je potřeba dohnat ztracený čas. Máme lístky na trajekt z Tallinu na středu v 17 hodin dát aktualní čas a den aby bylo poznat časový press a ten čekat nebude. Po 100 km stavíme na benzín, dáváme snídani a jedeme dále. Krajina je děsná placka, kolem samé pole a nic k vidění – přejíždíme hranice s Lotyšskem a já se těším, že uvidíme něco zajímavého. Pěkně jsem se spletl, opět jenom samá rovina a sem tam nějaký ten strom okolo cesty. Kolem 15 hodiny stavíme na pumpě a hledáme nějaký stín. Teplota ve stínu je 30°C, je třeba trochu odpočinout a kávička přijde vhod. Rozděláváme vařič a už se připravuje…. Hoďka odpočinku a frčíme dál. U městečka Gegužine vidíme v poli nějakou věž, projíždíme kolem a u ní stojí nějaké stíhačky. Po krátké domluvě skrz interkomy se otáčíme a jedeme se podívat, co tam vlastně bylo. Jedná se o bývalé letiště – dneska hotel s muzeem starých bojových letounů a helikoptér. Je zde taky nějaký zájezd Lotyšských studentek, které nám co chvíli lezou do záběru. Když přicházím k motorce, jedna se na mě něco snaží žbleptat, anglicky se jí omluvím, že jí nerozumím ani prd a ona na mě kouká jak na svatý obrázek. Pochopil jsem, že se chce vyfotit u motorek. Postupně se u nich vystřídala půlka zájezdu – dělali, jako kdyby nikdy neviděli motorku. Popravdě neuvědomuji si, jestli jsem za celou dobu v Lotyšsku viděl někoho zdejšího na motorce, ale na ty jejich rovné cesty se není ani čemu divit. Po nafocení se u motorek všichni naskákali do mikrobusu a odjeli pryč a my jsme měli alespoň možnost si v klidu projít letiště…

 

Po 10 km projíždíme kolem starého větrného mlýnu – opět rychlá domluva skrz interkomy, točíme se a děláme pár pěkných fotek. Po několika km přejíždíme hranice Litva-Lotyšsko, jedeme ještě asi 100km do městečka Staprini, kde hledáme obchoďák. Nakupujeme nějaké jídlo, vodu, já na mobilu hledám všude přítomnou WiFi. Ujedeme ještě necelých 20km za město, odbočujeme do lesa, kde chceme najít něco ke spaní. Jedu se svým CBeFkem první a velice rychle zjišťuji, že lesní cesta není tak pevná, jak se zdá, je to tu jak v pískovně, motorka mi pod prdelí pěkně zatančí, zadní kolo párkrát hráblo, ale všechno jsem ustál. Bráchovi dávám do interkomu vědět, ať jede pomalu. Po chvíli stavíme stan a snažíme se odolávat útoku komárů, tak rychle zaléháme. Na nafukovacích karimatkách a písku - velice příjemné spaní.

 



Vzdálenost: 698 km

Den 3 – Litva, Estonsko, Finsko

Ráno vstáváme kolem 8 h, balíme stan, věci a vyrážíme. Po pískové cestě si už dávám většího majzla, brácha si ji ale se svým Varanem patřičně užívá, a tak mu dělám i jedno krátké video.
Přejíždíme hranice do Estonska, cesta vede podél pobřeží, jenom rovně. Po přejetí hranic s Estonskem se mění ráz krajiny, silnice vede podél pobřeží s úseky 5-6km naprostých rovin, kde není potřeba moc hýbat řídítky. I když by to našince svádělo vzít za plyn, místní striktně dodržovali rychlostní limity 80 km/h, tak moc neriskujeme a stovečka nám stačí.Na jednom z mnoha parkovišť s výhledem na pláž zastavujeme, nádherný písek, 30°C ve stínu a nikde nikdo. Divím se, proč lidi jezdí vůbec do Chorvatska. Zchladili jsme nohy, dali snídani a kolem 12 hodiny, když se parkoviště začalo plnit, jsme frčeli dál. Do Tallinu přijíždíme kolem 14 h. Přístav nacházíme bez větších problémů, je velmi dobře značený, a tak si jedeme jenom podle cedulí a jedním okem sledujeme GPS, kudy by nás ona táhla. Asi po 45min a 2x přeptávání se místních nacházíme turniket, kde si vyřizujeme palubní lístky. Jedeme se tedy odbavit. Přijeli jsme docela brzy, tak nás do trajektu ještě nechtějí pustit, ale je zde příjemný stín, a tak se to vedro dá poměrně snadno zvládnout.
Po hodině a půl dostáváme pokyn, že se můžeme nalodit. Vjíždíme do trajektu, pár pracovníků nás směrují, kde máme zaparkovat – kurtujeme motorky mezi kamiony. Bereme 2 pivka z batohu a jdeme na nejvyšší palubu, kde to bude snad trochu foukat. Trajek je plný Finů a jejich nejčastější zavazadlo jsou ochucený piva či jiný chlast. Drápeme se až na horní palubu, kde zabíráme pěkné místo na zemi – po chvíli nás následuji i ostatní, takže se sedí úplně všude. Otevírám svého Radka a prochází kolem mě jedna ze stevardek a vysvětluje mi, že pití alkoholu je povoleno jenom v baru, kývu na ni, že chápu a plecha schovávám do boty, pití bude muset probíhat na tajnačku. Plavba trvá necelé 3 h, jednou si projdeme loď, uděláme pár fotek, jinak není co k vidění.

Po připlutí do Helsinek obdivuji kormidelníka, jak se bravurně protahuje úžinou do přístavu, kde na každé straně má sotva 10 m. Přirážíme ke břehu, s bráchou jdeme k motorkám, a vyrážíme z lodi. Proplétáme se Helsinkami a najíždíme na silnici E75 a míříme na sever. Necelých 50 km za Helsinkami sjíždíme z cesty a hledáme něco na spaní – je sice 21 h, ale slunko svítí, jako kdyby bylo teprve 16 h. Po chvíli nacházíme lesní cestu a hledáme pěkný plácek. Ten velice rychle nacházíme, vypínáme motory a chvilku posloucháme, jestli nejsou slyšet auta. Všude je klid, ale nálet komárů nám dává jasně najevo, že toto místo patří jim, a my se tedy pakujeme a hledáme něco jiného. Na druhý pokus nacházíme místo, kde koncentrace komárů je o něco málo menší, tak rychle rozkládáme stan, děláme večeři a jdeme spát.

 


Vzdálenost: 366 km
Vzdálenost po vodě: 55 km

Den 4-5 Finsko země tisíce jezer / Zdolání polárního kruhu

Ráno vstáváme, teplota je příjemná kolem 20°C, vyrážíme. Konečně bude co k vidění, země tisíce jezer. Cesta pěkně plyne a už po pár km, se kolem nás objevují první velká jezera. Míříme stále nahoru po silnici E75, z této sinice neuhneme příštích 1200  km, takže nějaká větší kontrola mapy či GPS je skoro zbytečná. Když silničáři tuto cestu tvořili, moc představivosti neměli, dle mého se postavil jeden s kompasem, zamířil střelku na sever a řekl – tudy povede cesta, a tak se stavělo. Naprosté roviny lemují husté lesy doprovázeny jezery. Občas se u nějakého zastavíme, abychom se osvěžili, jinak stále míříme směr sever. Cestou potkáváme muzeum zvonů, které si jenom tak volně stojí u cesty, hnedka stavíme a děláme pár fotek. Potkáváme naše první divoké soby, kteří nám blokují cestu. Chvilku na sebe koukáme, já s úžasem v očích, on s naprostým nezájmem. Než se vzpamatuji, že bych mohl udělat nějakou fotku, on se otáčí a mizí i s ostatními do lesa. Druhý den ráno je nebe trochu zamračené, ale nic čeho by se člověk měl obávat. Potkáváme první cedule, které nás směřují k Santově vesničce, jedná se o první ukazatel toho, že Polární kruh již není daleko před námi. Vjíždíme do Santovy vesničky, všechno se tu točí kolem něho, skřítkové, ponožky, zahnuté lízátka, sobí spřežení, Santova schránka, Santův dům, Santova… Je tu toho opravdu hodně a nelezeme ani do všech těch domků, co tu jsou, ono ve výsledku uvnitř je takřka všechno stejné, protože všechny jsou prodejny upomínkových předmětů. Děláme pár fotek, hlavně překračování Polárního kruhu. Trávíme tu asi 2 h a snažíme se nasát tu skoro „atmosféru vánoc“, je to ale opravdu velice těžké, když si člověk uvědomí, že je červenec a venku je 28°C - z domova máme zprávy, že tam prší a je 18°C. Po nafocení usedáme zase na stroje a pokračujeme v cestě. Je něco po 15 hodině, obloha je zase vymetena, zastavujeme na jídlo u jezera Rattilahti a já jsem odhodlaný, že se dneska budu koupat za polárním kruhem a pomalu lezu do vody. Voda není ani teplá, ani studená, prostě na osvěžení akorát. Na večer se začíná od západní strany slušně zatahovat a občas se mi zdá, že vidím jak se blýská. Je třeba přidat ať tomu ujedeme. To se nám daří sotva 20 km,  ale mraky nás dohání, padne pár kapek, tak přidáváme ještě více. Trochu tomu ujedeme, ale když se koukneme opět po naší levé straně, je jasné, že to co se na nás žene, tak tomu neujedeme – takovou bouři jsem ještě nezažil.

 

Nasazujeme nepromoky a opatrně jedeme. Prší opravdu hodně hustě, není se kam schovat, auta jedou místy krokem. Už 50 km jedu na žebráka, když konečně narážíme na pumpu. Pumpa mimo provoz, do GPS zadávám další, ta je necelých 20 km, tak snad dojedeme. Dneska se venku nespí, všechno je mokré a my začínáme být taky, hledáme nějaké suché ubytování. Cestou vidíme hotel, tak ho zkoušíme, 98€ na noc za 2 osoby nám přišlo hodně, tak jedeme dál, a po necelých 10 km za městečkem Ivalo vidíme ceduli Kemp, a jedeme to zkusit. Cena 48€ za chatku se sprchou pro 2 osoby, není co řešit! Než zaplatíme, tak nás zpovídá paní recepční, ptá se odkud, kam jedeme. Postupně vysvětlujeme a ptáme se, jestli neví, jaké má být počasí. Předpověď hlásí, že má být škaredě. Na rozloučení nám dává ještě průvodce severu a Nordkappu. Chatka je super, dokonce i s WiFi, tak alespoň dáváme o sobě vědět, že žijeme. Když koukám do mapy, zjišťuji, že na Nordkapp to máme cca 450 km, tak usínám s úsměvem.


Vzdálenost: 1079 km

Den 6 - Norsko, Nordkapp

Ráno vstáváme kolem 9 hodiny, dáváme snídani, pomalu balíme motorky. Večer ještě trochu sprchlo, ale nic velkého, vytahujeme zimní vložky do bund, teplota totiž spadla k 15°C a s vlhkostí jaká venku je, je nám zima. Najíždíme zase na silnici E75 a jedeme po ní ještě 80 km, když míjíme ceduli Nordkapp 350 km , otáčíme to, a vracíme se. Pro jistotu koukáme ještě do GPS, jestli je to opravdu odbočka, kterou chceme jet. Najíždíme na silnici 92, která vede do Norska. Cestou potkáváme několik skupinek sobů, tentokrát se mi je už povede vyfotit a tak spokojeně míříme dále. Krajina se mění doslova před očima. Na hranicích s Norskem ještě dotankujeme. Jsou zde sice 3 pumpy, 1 se teprve dostavuje, 2. nemám benzín a tak končíme u staré známé Shellky, no popravdě, nemít polepy Shell, ani bych neřekl, že to tato značka je. 2 stojany a žádné Coffe to go? :D Po přejetí hranic se nacházíme úplně v jiném světě, cesty jsou více točivé, kolem se tyčí i nějaký ta skála, je už co fotit. Cesta pěkně ubíhá, dokonce se vybralo i počasí a vykoukne i Oskar, tak máme hned lepší náladu a o to líp se nám i jede. Každou chvíli stojíme a fotíme nádhernou přírodu. Dojíždíme až do městečka Laksetv, kde dáváme pauzu a kontrolujeme stav benzínu. Máme ujeto jenom něco přes 120 km, ale hledáme pumpu. Pumpa nemá ale benzín, tak koukáme, kde je další, ta je vzdálena asi 80 km. Pro vlastní klid jsme se rozhodli tankovat na každé otevřené pumpě, nerad bych jel na doraz, dojel k pumě a byl překvapen, že ani zde není benzín. U městečka Laksetv potkáváme náš první fjord, že to byl fjord, zjišťuji až zpětně z mapy.  Míříme dále po silnici E69. Každý km stojí za to, krajina, vodopády, skály, sobi, prostě tolik věcí co by se dalo vyfotit, museli bychom stát co 500 m.

Krajina se opravu velice rychle mění, stromy a tráva pomalu mizí, jediné co zůstává, jsou sobi a mechy. Jelikož jedeme podél moře, fouká studený vítr a začíná být celkem dost zima. Zastavujeme a oblékáme na sebe termo prádlo, zapínám vyhřívání rukojetí a hned se jede o poznání lépe. Cestou projíždíme několika tunely, ale ten, který vede na ostrov Norkapp, opravdu stojí za to. Vjíždíme do něj, přichází cca 15° klesání, které trvá dobrý 1,5 km, potom cca 3 km rovně a pak zase 15° stoupání. O nějakém osvětlení v tunelu se nedá moc mluvit, ty bludičky, které tam byly, nasvětlovaly sotva dělící pruh, podél kterého se dalo jako jediné orientovat, kudy člověk jede. Celý tunel je vysekán do skály, která není už nijak více opracována. Přijíždíme do městečka Honningsvåg, je to nejsevernější pumpa, kde jsme mohli natankovat, rozhodujeme se, že natankujeme při cestě zpátky. Na Nordkapp je to už jenom 36km, cestou stojíme ještě několikrát, děláme fotky městečka, které leží v pěkné zátoce. Přijíždíme před závoru, platíme 320 NOK za dva a vjíždíme na parkoviště.
 


Asi po 3 hodin kochání se na severu a prolezení celého objektu, poslání pohledů všem známým i neznámým, jdeme zpátky k motorkám, dáváme kávu, nějaké jídlo a pomalu vyrážíme. Je 22 hodin bereme první pumpu, tankujeme plnou a jedeme někam, kde najdeme nocleh. Projíždíme tunely a asi 20 km za městečkem Honningsvåg nacházíme pěkné místo s výhledem na fjord. Je něco po 23 hod, ale světla je stále jako v 5, pro nás ale dnešní den končí.


Vzdálenost: 495 km

Den 7-9 Norské fjordy

Cestu zpátky máme naplánovanou co nejvíce po pobřeží. Plán byl Lofoty a Atlantic road. Jedeme po silnici E6 na jih. Krajina je opravu nádherná a každý km stojí za to. Nádherné silnice s dokonalým asfaltem, krásnými zatáčkami, kde každá druhá by se dala nominovat na zatáčku roku, a ta příroda okolo... Po dvou dnech jízdy kolem fjordu se domlouváme, že Lofoty vynecháme (zpětně si říkám, že to byla chyba). Cestou projíždíme Narvik, doufal jsem, že zde bude něco více než jenom památník, ale nejspíše jsme špatně hledali, tak jedeme dále. Cestou se postupně necháváme převézt 3 přívozy. Všechny celkem dobře vychytáme, takže když přijedeme do přístavu, hned najíždíme a jedeme. Na prvním si nás asi nikdo nevšiml a nebylo ani za kým jít zaplatit, tak jsme ho měli zdarma. U dalšího převozu ale už hledáme, komu máme co zaplatit. Cca 120 NOK je nic, když si člověk vezme, kolik ušetří času a benzínu. Pro místní je přívoz něco jako u nás MHD, ceny jsou v pohodě a dá se v klidu platit i kartou. Vlastně za celou dobu dovolené jsme nepotřebovali hotovost.  Přejíždíme znova Polární kruh, v místním infocentru potkáváme první Čechy, kteří míří taky na Nordkapp, jedou ale v dodávce. Prohodíme pár slov, dozvídáme se, že jedou po té samé trase, jenom v opačném směru. Děláme pár fotek a pokračujeme.


 


Devátý den jízdy se počasí zase začíná kazit, je pod mrakem, ale zatím moc neprší. Držíme se stále na silnici E6 a asi v 14 h začíná pršet opravdu hodně. Oblékáme nepromoky a pokračujeme v jízdě. Jedeme celé odpoledne asi 300 km v dešti. Cítím, že mi začínají vlhnout už i boty. Znovu probíhá rychlá domluva, že dneska zase venku nespíme a najdeme nějaké teplé ubytování. Před městem Trondheim vidíme ceduli Kemp, po zkušenosti ve Finsku ho jedeme zkusit, ale 520 NOK za ubytování ve stanu pro dva nám přišlo opravdu hodně, navíc chtěli jsme spát někde v suchu a ne ve stanu. Vytahuji telefon, hledám WiFi stahuji app Booking a hledám co tu v okolí je. Nacházím hotel v Trondheim za 450 NOK tak to jedeme zkusit. Na místě se dozvídáme, že se jedná o místní koleje, cena je za 2 osoby, není co řešit. Po chvíli bloudění po budově nacházíme náš pokoj, rozhazujeme všechny mokré věci a sušíme je, kde se dá. Popravdě s kolejemi v ČR se to srovnávat opravdu nedá, všechno nové, vestavěné elektro spotřebiče, na 3 pokoje je myčka, sklo keramická deska, lednice, koupelna… Opravdu luxus.

Vzdálenost: 1597km
 

Den 10-11 Trolí stezka a návštěva kamarádky

Ráno vstáváme a stále prší. Nedá se nic dělat, musíme vyrazit dále. Věci naštěstí uschly, tak se balíme, oblékáme ještě v teple nepromoky a vyrážíme dále. Jedeme směr Atlantic road. Celý den tak nějak stále prší, poprchává, prostě počasí nic moc, tak se rozhodujeme, že jedeme rovnou na Trolí stezku. Trolí stezka je jedna velká turistická atrakce, fotky jsou sice krásné, ale všude kolem plno autobusů, cyklistů apod. Nejvíce mě pobavili místní bajkeři na super sportech, kteří na parkovišti pod stezkou řádně zahřívali své stroje a svými laďáky dávali jasně najevo, že jsou zde. Když se jich malá skupinka rozjela, bylo to ještě více komické, rovinky na stezce mají sotva 150 m a na každé té rovince to museli vytočit do max otáček. Určitě si dokážete představit ten zvuk - plyn, brzda, vracečka 180%, plyn, brzda, vracečka…
Chvíli kochání a vyrážíme dále. Ani ne 300 m od infocentra nacházíme pěkný plácek mezi skálami, zastavujeme, stavíme mašiny a děláme pár opravdu krásných fotek. Po chvíli nasedáme na stroje, já startuji, ale brácha nic. Otočí klíčkem, ale motorka ani neškytne. Za chvíli z něho vyleze, že asi nechal celou dobu, co jsme stáli, zapnuté vyhřívání rukojetí, a jelikož je nemá napojené přes startér, ale přímo na baterku, trochu si to páplo. Sundává věci, rozpojuje baterku a zkouší, jestli se nechytne. Budíky naskočily, ale starter motorem neotočí, ok, zkusíme to roztlačit. Naštěstí jsme na kopci a oběma směry to je jenom dolů, takže to není až tak velký problém. Motorka chytá, tak kurtuje zpátky věci a pokračujeme v jízdě. Je stále dosti hnusné počasí, neprší, ale jedeme pořád v mracích, teplota je kolem 15°C a vlhkost je taky dost vysoko. Cesta z trolí stezky po silnici č. 63 na jih je mnohem krásnější než celá stezka. Nádherné skály, panoramata, škoda jen že to počasí nevyšlo. Dojíždíme až k jezeru Djupvatnet a rozhodujeme se, že i když není počasí 2x nejlepší, spíme dneska venku. Sjíždíme z asfaltky na šotolinu a hledáme plácek na spaní. Bylo to správné rozhodnutí, protože dle mého to bylo nejkrásnější místo, kde jsme spali.

 

Ráno vstáváme, ale z teplého spacáku se moc nechce, počasí opět nic moc, tak rovnou oblíkáme nepromoky a jedeme směrem Noresund. Jsem domluvený s kamarádkou, která tady pracuje přes léto, že se za ní stavíme a pozdravíme. Je to k ní asi 350 km, v tom počasí se moc rychle jet nedá, tak za ní přijíždíme až něco kolem 15 hodiny. Asi na 2 hodiny se u ní zastavujeme, ukazuje nám okolí, dáváme společnou kávu a vyprávíme zkušenosti z cesty. Po rozloučení míříme dále na jih. Dneska chceme dojet až za Oslo, kde najdeme něco na spaní – zajisté že venku.

 


Vzdáleno: 963 km

Den 11-13 Návrat domů

Cestu zpátky máme naplánováno co nejkratší, tak volíme dálnice. V plánu mám ve Švédsku ochutnat pravé Švédské masové kuličky ala Ikea a v Dánsku projet jejich vysuté mosty. Obojí si můžeme odškrtnout. Po oba večery spíme venku, počasí se cestou od Osla umoudřilo a chvílemi je opravdu pěkný pařák. V Dánsku se bráchovi ještě daří položit motorku na bok, ovšem nic velkého. Když jsme hledali nocleh, a otáčel se na jedné šotolině, najel do hlubší hlíny, neodhadl situaci a motorku spíše uložil ke spánku, než položil. V Německu mi z dálnice trošku rupnou nervy a před Hamburkem sjíždím a jedu skrz nějaké okresky, popravdě bylo to větší peklo než ta dálnice, samé omezení, objížďka, uzavírka.
Domů přijíždíme v neděli a všechny celkem překvapujeme, že jsme to stihli až tak brzo.

Vzdálenost: 2002 km

Závěr

Norsko je opravdu nádherná země, trochu mě mrzí, že jsme nezdolali Lofoty, Atlantic road a ve Švédsku to „vrakoviště“ starých aut, které je v lese. Je to ale důvod se zde zase vracet. Finové a Norové jsou strašně ochotný národ, rádi pomůžou, pobaví se. Nikdy jsme neměli problém, že by nám někdo nechtěl pomoct, když jsme bloudili, ba naopak sami se nabízejí, že nám udělají společnou fotku, když vidí, že jsme z nějaké země CZ. Bez problému se domluvíte anglicky. Nikdo tam nemá potřebu jezdit rychle, i když k tomu nejkvalitnější silnice, co jsem kde viděl, svádějí. Prostě jiná mentalita. Na severu je potřeba si dát pozor jenom s dojezdem k další pumpě, vzdálenosti mezi nimi můžou být i více než 100km. Povětšinou jsou to tankovací automaty bez obsluhy. V Norsku mají kvalitní, ač drahý benzín bez příměsí, a motorky pocitově lépe jely, a prokazatelně měly menší spotřebu. Většinou jsou tam jen dva stojany: standardní nafta a N95. Podle toho, jestli jste na venkově nebo ve městě, tam narazíte na N91 nebo N98. Kdežto v Německu jsme potkali i pumpu s 9 druhy, ale hlavně všechny obsahovaly biosložku. V hotovosti jsme měli jenom Euro, ale všude, co jsme potřebovali, jsme platili kartou. Za celou dobu jsme spali jenom 2x mimo stan a to kvůli nepřízni počasí. Cestou jsme se stravovali převážně hotovkami z domu, jenom pečivo a vodu jsme kupovali (jenom pro představu 5l čisté vody v Norsku cca 200 Kč).

Nejdražší benzín: Norsko – Nordkapp 64 Kč/L
Nejlevnější benzín: Polsko (nefunkční počitadlo) 35 Kč / 16 L
Průměrný denní nájezd: 655 km
Nejmenší denní nájezd: 350 km
Největší denní nájezd: 780 km
Celkem ujeto: 7 862 km
Rozpočet: cca 35 000 Kč / os (90 % benzín)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.50
Známkováno: 34x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist