Na sever za papuchalkem!

Pátrání po zdi

Po dálničním přesunu jsme s radostí odstavili přetížené motorky kdesi v centru Berlína a vypravili se Braniborskou bránou po hlavní ulici města Unter den Lineden. Pod zdejšími lipami je možno mimo bezpočtu kaváren a luxusních obchodů potkat všemožně vypadající osoby v neuvěřitelných variacích (barevných) účesů a oblečení. Český venkovan tak na chvíli zaváhá, zda se nedostal do jiné dimenze prostoru či času. Ze starých časů tu těží spousta pouličních postávačů, jejichž nikoli umění spočívá ve vlastnictví uniformy příslušníka východoněmecké armády či policie, oblečku komunistických barev, či provozování Trabantích výletů.
V suvenýrech frčí nejvíce též téma Trabant a pohlednice se zaručeně pravými úlomky z berlínské zdi. Už je jasné, kam se podělo těch sto šedesát kilometrů zbouraného betonu. Zeď samotnou jsme ovšem nenašli, neb zákeřní místní nás posílali pokaždé jinudy. Necháváme ji tedy případně na zpáteční cestu a pokračujeme na Rostock. I tak do příšerného, leč extrémně levného (15E) Gasthausu v Rostocku dorážíme kolem jedenácté.

Jahodová farma

Z rána vážeme motorky nedůvěryhodnými popruhy k palubě obřího trajektu, nad nímž opatrně vykukuje slunce z mlžného oparu. Z Gedseru do Kodaně to nakonec není úplně tak blízko, jak se zdálo. Zejména přes četné opravy dálnice a nekonečné úseky s omezením na sto deset nabíráme první zpoždění oproti zdánlivě neprůstřelnému plánu. Poučení první – zdání na mapě klame.

Kodaňský starý přístav žil v překrásný slunný den turistickým ruchem. Provozovatelé lodních výletů spokojeně trpěli převisem poptávky nad kapacitami loděk a řada barevných historických domů i lodí byla obsypána návštěvníky beznadějně plných restaurací. Se sluncem v zádech jsem si vyhlédl tu nejprovařenější scenérii ze starého mostu, za což mě fotografický bůh potrestal pádem sluneční clony do hlubin přístavu.

O kousek dál se na historické domy nenápadně roubuje monstrózní moderní architektura a řady moderních „paneláků“ ze skla. Ale uděláno je to tak nějak s citem a nábřeží se tváří jako pohodlné místo k životu.

Míříme dál na sever s několika odbočkami z dálnice na okresky, kde se paradoxně tak nebojíme jet o dost rychleji než praví zákon. Za hluboké noci plánujeme tábořiště někde v pustině, avšak obyčejná lesní cesta nás dovedla až mezi farmáře, ukládající se ke spánku. Obsypáni robustními hochy s východním přízvukem, nemáme moc kam se dát na úprk. Po krátkém vysvětlování však místo za vyučenou dostáváme pro dnešní noc střechu nad hlavou v ubytovně pro dělníky a spoustu historek k tomu.

Oslo

Probuzení na palandě v zatuchlé místnosti a se všemi bágly signalizovalo, že farmáři jsou opravdu jen pohostinní a nehodlali nás okrást a recyklovat na potravu domácích zvířátek. Ve skutečnosti je tu jen jediný Švéd, „ochranka šéfky“ Frederik. Mezi všemi polskými dělníky rozpráví o farmě, pěstování jahod, kukuřice a speciálních fazolí, pracovitosti jednotlivých národů a svém „black byznysu“ s ojetými auty a součástkami na cokoli. „Máme tady jenom inteligentní lidi“, povídá a představuje nám několik Poláků a Ukrajince. My jsme pokoj sdíleli s učitelem na letních prázdninách.

Zemědělskou výrobu na farmě řídí temperamentní mladá polka, „highly educated in agriculture“, dodává Frederik a zapaluje další cigaretu. Ve svých dvaceti vypadá o hodně starší, působí neustále lehce opilým dojmem a vyzvídá na nás, jak se žije v takové „post Soviet“ zemi. Nevěřícně kroutí hlavou nad desetkrát nižšími cenami alkoholu oproti Švédsku či Norsku. Nám se zase moc nepozdávala údajná pokuta že za překročení rychlosti o třicet kilometrů ve výši zhruba 300E a deset dní na cele. Za některé včerejší úseky bychom tam museli strávit prázdniny.

Přestalo pršet a je na čase pokračovat v cestě. Oproti plánu nabíráme již beznadějné zpoždění. Mimo dálnice se krajina začíná podobat pohlednicovému Norsku – hluboké lesy, divoké říčky a pečlivě upravené pozemky s červeně natřenými dřevěnými domy. Celnici tady v lesích zapomněli postavit a tak projíždíme do cílové země, aniž bychom si všimli.

Na poloostrov Fiellstand v Oslofjordu se přijíždíme až k večeru. Dnešní azyl nám poskytuje spřátelený pianista a skladatel libých tónů Otto Graff. Terasa jeho chaty na skále tyčící se nad Oslofjordem poskytuje úžasné výhledy přes špičky stromů na projíždějící trajekty, sportovní kajakáře a slunce, blížící se k obzoru nad město. To vše při úžasném norském lososu přímo z grilu. Na takovém úžasném místě na světě se pomalé rytmy klavírních koncertů skládají úplně samy.

Noční Oslo, zejména pákistánská menšina (?) žije právě hudebním festivalem. Před slavnou radnicí, architektury oranžových škatulí s obřími hodinami, zrovna vystupuje poskakující hoch a dav s ním zpívá v podivné řeči. Hodina pokročila a po ulicích se toulají už jen odvážně oděná děvčata a přetuněná auta místních teenagerů. Dojem zachraňuje nová budova opery, jejíž mnohohranatá střecha a prosklené plochy poskytují fotografovi zajímavé kompozice a na střeše stojícímu divákovi pak rozhled přes střechy na fjord, hrad, či do centra.

První noční směna

Ranní balení u Otty opět trvá neuvěřitelně dlouho, pročež se na znovuobjevení Osla za denního svitu dostává až k polednímu horku. U parku Vigeland slunce praží na autobusy, turisty i policií zabavené balonky nepoctivého pouličního prodavače. A na spoustu soch Gustava Vigelanda, zobrazující nahaté postavy v roztodivných emocích. Dílu celému pak vévodí obří sloup z vytesaných těl nahňácaných na sebe, spolu s mohutnou fontánou, ležící na bedrech kovových postav.
Výpadovkou na jihozápad objevujeme pobřeží. Cesty vesnicemi předpisovou rychlostí jsou pro motorky i jejich piloty k nepřežití. Necháváme tedy architekturu nepovšimnutou a otáčíme do vnitrozemí za tím nejúžasnějším, co tahle země nabízí – krajinou. Objíždíme první jezera a hory, užíváme si klikatých úseků, kopírujících řeku a naháníme ztracený čas na dlouhých, převážně rovných úsecích hlubokými severskými lesy.
Na silnicích v Norsku se obvykle setkáte s překvapivým množstvím nových, ale hlavně starých „amerik“ z dob předcházející ropné krizi. Postarší pán nám přátelsky kyne z Mustangu Convertible '69, míjíme staré Corvetty a nesmírně populární dodávky amerických gangsterů a bankovních lupičů Chevrolet. Na bohatou zemi tu jezdí spoustu vyloženě starých krámů z celého světa. Skoro se zdá, že nová a luxusní auta patří výhradně projíždějícím turistům.

Dál na západ se krajina mění na strašidelnou pahorkatinu plnou kamení, řídce porostlou křivými stromy. Až za hluboké noci dobýváme nejjižnější výspu Norska, Lindesness. Poslední noční kilometry úzkou silničkou, zohýbanou podle kraje fjordu, nám už úplně rostly před očima. Na rychlo vystavěný stan v dešťové přeháňce bylo to poslední, na co nám zbyla psychická síla.

Maják na třetí pokus

Brzy ráno bylo nejjižnější místo Norska příjemně opuštěné. Architektonicky povedený nízký majík obklopují betonové lože po zbraních mířících za obzor se zbytky betonových zákopů. V jedné z vyhloubených jeskyní pod majákem je ke shlédnutí výstava nádherných fotek majáků z jižního norského pobřeží.

Brzký odjezd poněkud narušilo předlouhé balení, pohodové snídání, Zedova vybitá baterka a následný Tomášův výlet mimo silnici, kde stroj opět chcípl. Díky opětovnému čekání na vzpamatování baterky bylo dost času vrátit se na skály pod majákem a na potřetí udělat pár fotek ve slunečním svitu.

Cestou po pobřeží v nádherném slunečném dnu příjemně utekla, hlavně zásluhou neustálého zastavování na fotky. Utažené serpentiny střídají rychlé a široké zatáčky a lesy se otevírají výhledům na hladiny fjordů a jezer s typickými červenými domky. Krajinu, co patří mezi zázraky přírody tu mají na každém metru, každý den. Toho večera jsme se blížili pobřežní silnicí Stavangeru. Zapadající slunce a čistý vzduch vytvořili na pár minut to nejúžasnější světlo na náladovou krajinnou fotografii, které jsem v čirém ohromení a momentálním pocitu štěstí úspěšně fotograficky propásl. Chvíli ještě okukujeme Oberstadt Fyr a tak i ten nejkratší úsek výpravy díky neustálé fascinaci okolím a početnému převlékání oděvů pohltil většinu dne a do nejpříšernějšího „hotelu“ v Sandnes dorážíme opět pozdě v noci.

Mračna nad kazatelnou

Obloha nad Sandnes vykazovala jisté známky krutého deště, chystajícího se každou minutou svlažit liduprázdné ulice. Ovšem skutek nikde a i díky přívozu se suchou pneumatikou parkujeme u chaty Preikestolenhytta, odkud vede pěšina na známý skalní útvar Kazatelna.

Nutno poznamenat, že pěšina se brzy mění v kruté stoupání po neuspořádaných balvanech, tu a tam laškovně oblýskaných protékající říčkou. Jít tohle nahoru v moto ohozu je jistá smrt vyčerpáním. Zde je nutno opět pochválit zakoupené goretexové boty Salomon, jejichž podrážka zachránila četné držkopády kamsi do hlubin fjordu. Úmorný výstup přinesl naprosto ohromující a úžasný pohled na opravdu rozlehlou... mlhu. Kazatelna, ač 600 metrů vysoká se v převalující se smetaně jevila jako přerostlý kámen u cesty.
Po půl hodině načuhování přes hranu skaliska se mlha trochu rozestoupila a výška skály vynikla oproti malinké loďce na hladině fjordu. To však netrvalo dlouho a optimismus rychle vystřídalo mrholení, cestou dolů přecházející v déšť. Na další cestě nevydržel dlouho, možná proto, že jsme nejprve opět předlouho balili. Stoupaje k severu klikatící se silnicí kolem fjordů, za černočerné tmy tvoříme improvizovaný kemp na cizím poli kousek za vodopády Latefossen.

Slunce, fjordy, jahody

Nad vodopády Latefossen vykouklo slunce a nastálé modro pak vydrželo celý den. Jízda kolem fjordů dál na sever tak nabízela neuvěřitelné výhledy přes vodu na protilehlé hory, ze kterých každou chvíli proudily další vodopády, živené vrcholovým ledovcovým příkrovem. Mezi odlesky hladiny se líně pohupovaly zapomenuté výletní loďky a u silnice stály osamocené stánky s ovocem a kasičkami pro zákazníky. A mezi tím vším se proplétáme na motorkách, ignorování jakýmkoli náznakem policejního dozoru nad předpisy. Díky zastávkám na focení se potkáváme stále se stejnými skupinkami motorkářů, jejichž síla spočívá v tom, že sice jedou šedesát, ale zato pořád.


Nad serpentinami v oblasti Vikafjellet nelze odolat dalším dalekým výhledům až kamsi do Sonefjordu. Tam ostatně míříme, mnoha zatáčkami a tunely. Konstrukce tunelů je zde poměrně zajímavě řešená. Tam, kde by v Rakousku bylo pět dopravních značek, snížení rychlosti, kamery, turbíny na stropech a betonové dláždění stěn, je v Norsku jen prostá díra po dynamitu skrz skálu, s asfaltovým kobercem položeným skrz, mnohdy bez jakéhokoli osvětlení.
Cestou dolů všichni staví na až kýčovitém výhledu přes vesničku v zátoce Sonefjordu na mocné hory, opět s ledovcem a nezbytným vodopádem. Někam tam na sever míříme. Nádhera.
Do hostelu v Ulstenviku dorážíme opět až kolem jedenácté večerní po rychlostní vložce podél nekonečného pobřeží fjordů a průjezdu strašidelným, zcela opuštěným osmikilometrovým tunelem pod mořskou hladinou. Projíždět pod značku hladiny moře je poměrně divný pocit. Takhle nějak asi vzniká známá ponorková nemoc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE