Na motorce kolem Evropy část IV.

Norsko

Oslo – 22. června / 15.739 km

Camp je v Oslu vysoko nad městem. Je odsud krásný výhled na jeho panorama i lyžařské centrum Holmenkollen. Hlavní město mne ale příliš neokouzlilo. Lidem se tu nicméně žije asi příjemně. Je tu víc zeleně nežli domů, hodně vodních ploch a čisto, na zemi i ve vzduchu.
Museum Kon- Tiky bylo mým hlavním zdejším cílem. Je nazvané po voru, na kterém v roce 1947 přeplul Thor Heyerdal z Peru v Jižní Americe do Polynésie. Kromě jeho zbytků je v muzeu i papyrusový člun Ra II, další úspěšné zaoceánské plavidlo norského vědce.

Lilehamer

K cestě na sever do Lilehameru jsem si vybral místí silničku č. 33/34, slibovala hodně přírody. Bylo sice krásné ráno, živé vzpomínky na déšť mne ale hnaly kupředu. Chtěl jsem toho vidět co nejvíc, bez vodní clony. Nebylo ale kam spěchat. Další kapky na mne čekaly až v Litvě.
Dějiště zimní olympiády z roku 1994 Lilehamer je větší slávou, nežli svojí výstavností. Je to vlastně jedna ulice v lese. Tvoří ji sice pěkné domečky a krámky, já si na Skandinávskou výstavbu ale teprve zvykám. Hlavu mám ještě plnou výstavných a monumentálních měst plných historie, která jsem na své cestě projel. Hlavně španělských.
Zdejší skanzen Maihaugen svoje kouzlo určitě má. Byl navíc otevřen už před více nežli sto dvaceti lety. Dnes tu stojí přes 200 budov, vesnických stavení i honosnějších městských domů.

Trondheim – 23. června / 16.340 km

Třetí největší město se při cestování Norskem nedá minout. Už proto, že leží na jediné silnici, vedoucí vnitrozemím na sever. Pýchou města je katedrála Nidaros. Korunují v ní Norské panovníky, včetně součastného krále Haralda V.
Je největším gotickým středověkým kostelem v celé Skandinávii, opravdu stavební skvost. Byla to příjemná změna, vidět po záplavě malých dřevěných stavení, zase mohutnou kamennou katedrálu.
Dřevěných domečků má přitom Trondheim prý víc, nežli kterékoliv jiné město v Evropě. V minulosti se proto neubránil řadě ničivých požárů. Znesnadnit jejich šíření má podoba novějších ulic. Jsou už hodně široké. 
„Norsko je nejkrásnější evropská země“
Takovýchto a podobných hodnocení, jsem si před odjezdem přečetl a vyslechl mnoho. Když jsem přejel Švédsko - Norské hranice, oprávněně jsem čekal, kdy to tedy začne. Silnice se ale změnili spíše k horšímu, o řidičích si píši, že jsou proti švédům „oprsklejší“ a příroda, no zasněžené hory jsem už viděl a vodu v řekách a jezerech také. Oslo a Lilehamer, to bylo další nenaplněné očekávání.
Nebylo to tak, že si schválně nechci tu nejkrásnější zemi užít. Dostalo se mi ale tolika superlativů předem, že nebylo jednoduché kouzlu Norska podlehnout hned. Kousek za Trondheimem se to ale zlomilo.

Nord Trodelag

Oblast Nord Trondelag má prý nejkrásnější typickou norskou přírodu. Měl jsem za sebou pět tisíc kilometrů v dešti, byla to deviza, která se začala zužitkovávat. Do deníku si píši:
„Jsem už třetí den v Norsku, čím severněji, tím je tepleji. Když vyjíždím z Trondheimu, začíná jeden z krásných dnů mého života. Je teplo, už v noci se svlékám skoro do naha, celý den je určitě přes 30. Nebe bez mráčku a krajina stále hezčí."
Teď jsem v asi nejkrásnějším místě, kde jsem kdy kempoval. Je 19.02, slunce vysoko a hřeje, že se dá opalovat. Stan mám na břehu fjordu a kolem vidím zasněžené hory. Čím víc jedu k severu, tím je Norsko krásnější. Teď je už 20.30 a slunce vysoko-asi fakt nezapadne…to jsem tedy nezažil. Norové jsou ale hrozně bílí, neopálení. Myslím nohy žen a tak.

Polarsirkelsenteret

Je informační centrum severního polárního kruhu. Leží asi 80 km nad městem Mo i Rama, u kterého jsem strávil třetí noc v Norsku. Je tu nezbytná prodejna suvenýrů, restaurace, pošta a muzeum. Před budovou stojí památník ruským a jugoslávským válečným zajatcům. Byli to oni, kdo arktickou silnici do Narviku postavil.
Okolní krajina je velmi nehostinná, podle GPS jsem ve výšce 650 m.n/m. Po pár kilometrech sjíždím ale dolů, tam je zase slunce a teplo. Jenom drsné a zasněžené hory kolem dávají tušit, jak daleko jsem už na severu.

Bodo – 25. června / 17.100 km

Tentokrát píši během cesty. "Jsem v Bodo a čekám na trajekt na Lofoty. Vstal jsem dnes brzy, už před šestou mne vzbudilo teplo ve stanu. Slunce a modrá obloha mne popohánějí, abych byl na Lofotech brzy. Kdyby se pokazilo počasí tak ať mám co nejvíce pěkných fotek. A teď tu trčím a čekám. Je 12.30, loď odplouvá až v 15.00."
Během čekání přijel jeden motorkář, se kterým se překvapeně zdravíme. Přede dvěma dny jsme vedle sebe stáli někde u semaforu. Zaujaly ho moje polepené kufry, prohodili jsme pár vět a vzali za plyn. Každý jinam. Nevěřil bych, že se ještě někdy potkáme.

Trajekt na Lofoty

Náhodné setkání určitě nebylo náhodné. Bezpochyby v něm měl prsty sv. Kryštof, patron cestovatelů. Můj nový známý je totiž Lofoťan a tak se během asi tříhodinové plavby dozvídám spoustu zajímavostí. O Norsku a Norech, o Lofotech i o něm.
Je mu 33 let a je čerstvý doktor medicíny. Vystudoval kupodivu v maďarském Debrecínu. Po střední škole pracoval v továrně na zpracování ryb. Jako většina z devíti tisíc obyvatel Lofot.
Moc ho to nebavilo, práce ani život na konci světa. Hledal změnu, až ji našel. Nejenom láska i silná touha dokáže postrčit náš osud požadovaným směrem.
Dovolenou tráví Norové většinou na jihu Norska. Často si tam staví chaty a letní sídla. I tam bývají horká léta. Ale létají také do Egypta, na Kanárské ostrovy a podobné destinace. Letní dny na Lofotech bývají prý teplé, ale spíše trochu pošmourné. A právě takové jsem je prvně uviděl.
Do přístavu v Moskenes připlouváme chvilku po 18.00 hod. GPS nachází kemp sotva kilometr od přístavu a to je moc dobře. Jsem jenom pár kilometrů severněji nad městem “A“. Tam vlastně Lofoty končí i začínají. Město s nejkratším názvem na světě si určitě nechci nechat ujít, ráno se nebudu muset daleko vracet. Teď je trochu pod mrakem, barometr mi ale hlásí, že zítra bude krásně.

Lofoty

Ráno mne znovu budí horko ve stanu. No ráno, ještě nejsou ani čtyři. Lezu na skálu a fotím. Kemp, je zalitý sluncem a jenom dlouhé stíny naznačují, že je zatím nízko. Přepírám si pár věcí. Než posnídám tak uschnou. Takhle teplo není v Bruntále ani v létě. V noci přijel ne motorce mladý německý pár. Stanují vedle, ráno mi dělají fotku.
Nejdříve mířím do A. Samozřejmě si městečko fotím, foťák mi ale visí na krku celý dnešek.
Je super krásné počasí a kolem nejhezčí krajina, kterou jsem kdy v Evropě viděl. Delší zastávku dělám v Nusfjordu. Je to vesnička asi 50. domů, která si zachovala původní podobu. Od roku 1975 je na seznamu UNESCO.
Chvíli si prohlížím hlavní město Lofot Svolvaer. Moc veliká metropole to ale není, má necelými 10 tis. obyvatel. Potkávám tu německý pár z Drážďan. Znají Česko a rádi k nám jezdí, mají u nás i přátele. To nejhezčí z Lofot je ale příroda. V sytě modré hladině fjordů se zrcadlí bílé a červené domečky na kůlech, za nimi se tyčí mohutné tmavě šedé skalní stěny s bílými skvrnami sněhu a všechnu tu krásu přikrývá modrá obloha bez mráčku. Všechny barvy i obrysy jsou až neskutečně ostré.
Kousek nad Narvikem jsem se znovu vrátil na E 6. Spojuje samotný jih Skandinávie se severem. Norsko je v této oblasti nejužší. Pruh země mezi koncem fjordu a hranicemi Švédska je široký zhruba šest kilometrů. Je stále krásně tak pokračuji v cestě na sever. Chci spát zase někde u fjordu, u modré hladiny a v náruči zasněžených hor.

Nordkjosboten – 26. června / 17.623 km

Je 18.30 sedím v kraťasech a tričku na břehu Balsfjordu a pozoruji zasněžené hory kolem. Sever Norska je hojivou náplastí za všechny deštivé dny a nenavštívená místa. A motorka je tu nejlepší společník.
Nejenom celé Lofoty, i další cesta na sever je velmi krásná. Mám navíc štěstí nejenom na polární den, ale přímo polární slunce. Od konce května do poloviny července nezajde pod obzor. Zatím jsem o tom jenom četl. Snadno se na to zvykne, je to docela příjemné!

Olderfjord – 27. června / 18. 081 km

Moje poslední noc v Norsku. Trochu mne tlačí čas, za týden končí platnost mého tranzitního víza do Ruska a čeká mne celé Finsko. Nakonec se rozhoduji vypustit Nordkapp. Asi by se stihnout dal, nijak zvlášť mne ale neláká. Raději ho měním za časovou rezervu. A zase odevírám palubní deník a hodnotím končící den:
„Ráno bylo trochu zataženo, ale teplo. Snídám bramborový salát s rohlíkem a vyrážím. Kraj postupně zdrsňoval, až fotím první soby. Kolem silnice jich je dost, jak ale zastavím, prchají. Na jedné benzince se zdravím se Švýcarem na BMW. Jede na Nordkapp. Potkáváme se pak tady v campu a chvíli se bavíme.

Na Moto

Guzi Norge 1200 dorazil Fin z Tampere. Má ji novou, je to nádherný charizmatický cesťák. Když na ni sedám, spustil se alarm. Paráda, neví hned jak ho vypnout. Vyzvídám, kudy mám přes Finsko jet, kde je nejkrásnější. Navrhuje mi trasu a tvrdí, že ve Finsku je teď hrozné horko. Snad vydrží. Dopíjíme spolu poslední zásoby slivovice z Amsterodamu.

Taky přijel jeden cykloturista, 72 let!!! Němec na cestě na Nordkap. Klobouk dolů, kolikrát jsem si cestou říkal, jak moudře jsem vyměnil. Neumím si představit, že bych měl ty nekonečné kilometry šlapat na kole. Tady je to o něčem jiném nežli v Andalusii nebo Řecku“.

Norsko mýma očima – 6 dnů / 2.600 km

Norsko je neobyčejně krásná zem. Zpočátku se mi města z malých, dřevěných domků nezdála příliš zajímavá. Postupně jsem si ale uvědomil, jak moc sem zapadají. Jejich sytá, převážně červená, barva nahrazuje kvetoucí keře a nesmírně oživuje krajinu.
Lofoty, které mne okouzlily nejvíce, jsou toho důkazem. Postrádají totiž nejenom pestrou barvu květů, téměř tu nerostou ani stromy. Jenom kámen, trocha zeleně z travin a mechů, voda a také ty červené, žluté a bílé domečky.
Veškeré platby jsem během pobytu hradil embosovanou kartou Visa. Potraviny v samoobsluhách, benzin i jídlo u benzinových pump, kempy i trajekt na Lofoty. Kupuji jenom nezbytné věci, cenu proto příliš nesleduji a nepřepočítávám. A tak ani nemohu potvrdit, že je Norsko nejdražší. Na trajektu jsem si dal kávu, koláč a CocaColu, v přepočtu za 100 Kč. To mi v tomto prostředí přišlo přiměřené. Pulitr točeného piva, kdekoliv v Evropě, stojí klidně 5 Eur.

Finsko

Raudanjoki - 28. června / 18.618 km

Poslední Norské ráno je docela studené. Neprší, přesto si oblékám nepromoky. Jsou to totiž i „neprofuky“ a dokáží výrazně zabránit prochladnutí. K Finským hranicím pokračuji po E 6 až do Karasjoku.
Krajina už není tak malebná, často ji naštěstí zpestřují soby. Na jedné benzince potkávám džíp se Švýcarskou značkou. Majitel je opravdu Švýcar a v Norsku si užívá prý super rybolov. Doma má také motorku, samozřejmě BMW 1200 GS. Obdivuje moji trasu a ptá se, jestli napíši cestopis?!
První stovky kilometrů Finskem po E 75 jsou dost nezáživné. Silnice je kvalitní a prázdná, osídlení minimální a kolem většinou les. Občas zahlédnu sobí stádo, jinak jsem široko daleko sám. Kemp v Raudanjoki je naopak nádherný. Stan mám na břehu jezera, ve kterém se právě koupou tři malé děti. A to je skoro sedm večer a jsem ještě 80 km nad severním polárním kruhem. Zažívám tu asi poslední půlnoční slunce.

Sauna

Ve Finsku jich je prý milion, to znamená jedna na necelých pět obyvatel. Hned v první kempu v Raudanjoki si prohlížím jednu z nich. Pojme určitě alespoň padesát lidí, sedí se na sobích kožešinách. Uprostřed stojí ohniště s grilem. A za vraty je nádherné jezero.
Větší i menší jsem pak viděl i v dalších kempech a jednou ji i vyzkoušel. Asi vždycky přináší saunování příjemně uvolňující pocit. V prostředí krásné finské přírody na břehu jezera a s lesem kolem dokola, to už opravdu nemá chybu.

Rovaniemi

Leží osm kilometrů pod severním polárním kruhem a je hlavním městem Laponska. U nás a především ve světě je známější spíše díky „Santa Claus Village“, neboli vesničce Santa Clause. Vesnička není přímo ve městě, Santa bydlí přímo na polárním kruhu. Ten je v jeho rezidenci dokonce vyznačen na zemi a turisté se s ním rádi fotí.
Pošta Santa Clause má své oficiální razítko a ročně dostává až 700 tisíc dětských dopisů. Pokud mají zpáteční adresu, Santovi služebníci, malí skřítci elfové, na ně odpovídají. Adresa je: Santa Claus, 369 30 Arctic Circle, Finlad. Je tu dokonce schránka na dopisy kam může každý hodit vlastní vánoční přání známým. Jednou za rok, před vánocemi, je elfové vyberou a rozešlou.

Auttikongas

V Rovaniemi opouštím silnici E 75 a podél řeky Kemijoki směřuji k Ruským hranicím. Po osmi kilometrech odbočuji k vodopádu Auttikongas. Je vyznačen v každém průvodci, očekávám proto silný zážitek. Nakonec to příliš dramatické nebylo, každopádně jsem viděl kus zašlé historie. Vodopád, či spíše jez, sloužil k zadržení vody a splavování poražených stromů dřevěným korytem.

Nurmes – 29. června / 19.258 km

Tak jsem zase v lese u jezera. Dnes mám ujeto 640 km, zatím rekord. Proč tolik? Les, les, les, les a občas sob, někdy jezero. Jeden sob běžel kus přede mnou, jiný zase těsně vedle. Jednou stálo stádo na silnici, musel jsem zastavit a počkat, až vypadnou. Sinice jsou téměř bez provozu a města tak 50 km od sebe.
V Kuusamo si na benzince dávám oběd. Bufet je plný lidí, nápisům nerozumím tak ukazuji na obrázek řízku s nějakou omáčkou. Je to minutka, čekám a pozoruji Finy.
Vedle mého stolu je nápojový a salátový samoobslužný pult. Kdo si koupí jídlo, může si tam nabrat, co a kolikrát chce. Z nápojů jde nejvíc na odbyt mléko. Je to nezvyklý pohled, plná místnost chlapů v montérkách a každý drží sklenici mléka. Lidé tu jsou milí!
Beru si taky, mám hlad, takže přiměřeně. Když mi nesou dva řízky přes celý talíř, mám už dost. Ohromnou porci sice dojídám, nemohu se ale fakt ani hnout a chce se mi umřít. Budu to trávit určitě několik dnů.

Oblast jezer

Město Nurmes leží u jednoho z největších Finských jezer Pielinen v NP Koli. Horu stejného jména míjím po padesáti kilometrech. Převyšuje své okolí o 250 metrů, v převážně rovinaté krajině to znamená výjimečně krásný rozhled. A také jednu z mála možností udělat si o jezerní oblasti lepší přehled.
Finsko má okolo 190 000! jezer, nejvíc ze všech států na světě. Skoro 70% zbývající plochy pokrývají lesy. Schválně jedu po silnicích a silničkách krajem, kde je na mapě vodních ploch nejvíce. Chci si tu výjimečnost pořádně vychutnat. Z Nurmes po státní šestce do Joensuu, odsud po místní čtyřistasedmdesátce do Savonlinny, po čtrnáctce do Mikkeli a dál po pětce končím v Kyhkyle.
Ujel jsem 500 km nádhernou přírodou, reálně jsem z ni ale mnoho neviděl. Celý den byl kolem mne jenom les, pokud se občas rozestoupil, zahlédl jsem nanejvýše kus vodní hladiny. Rovina prostě žádné překvapivé výhledy neposkytne nikde. Co bych zapíral, bylo to nečekaně jednotvárné.

Savonlinna a Kerimäki

Savonlina je označována jako nejkrásnější město v centru jezerní oblasti. Zajímavé už tím, že stojí mezi dvěma ohromnými vodními plochami na tenkém proužku pevniny. Hrad Olavinlinna je mohutná pevnost, ze které je dodnes cítit jaký nesmírný význam na tomto strategickém místě v historii měl. V jeho prostorách se už sto let pořádá operní festival.
Asi dvacet kilometrů od Savonliny leží osada Kerimäki. Stojí tu naprostý unikát, největší dřevěný kostel na světě. Je to opravdu nádherná stavba. Pojme až pět tisíc lidí. Objevuji tu i čtvery mohutná válcová kamna. Asi tu nebudou dlouho, v prospektu ještě stojí, že kostel není vytápěn.

Kyhkyla – 30. června / 19. 754 km

Kemp zabírá ohromný zalesněný poloostrov obklopený jezerem Peruvesi. Vešlo by se sem určitě také nejméně pět tisíc lidí, jsme tu asi tři. Dva potkávám v sauně, jinak bych o nich nevěděl. Je krásný večer, sedím v rozlehlé otevřené jídelně s ohništěm, píši deník, plánuji zítřek a popíjím norské pivo Lapin Kulta. Obklopen borovicemi, mezi kterými prosvítá modrá hladina jezera, tu prožívám další krásný večer.
Pomalu se blížím k Lahti a provoz začíná houstnout. Až teď si uvědomuji, jak těch „nudných“ dva tisíce kilometrů, lesem a téměř sám, bylo výjimečných. Pohoda, kterou jen těžko zažiji znovu.

Lahti

Jedno z největších finských měst a známé středisko zimních sportů projíždím několikrát dokola. Vzduchový filtr na mé Suzuce čeká na výměnu, chci ho tu tedy koupit. GPS mi našla jednu z prodejen, nemají ho, dávají mi ale adresu servisu Suzuki. Trochu jsme ale já i GPS zapomněli, jak jezdit spletí městských uliček. Nakonec to ale dobře dopadlo a menší trénink na Helsinky přišel i vhod.

Helsinky

Hlavní a největší Finské město jsem si prohlédl více méně z motorky. Je poměrně rozlehlé. Nejpozoruhodnější památkou je asi námořní pevnost Suomenlinna. Chrání vjezd do přístavu a je jednou z mála Finských památek, zapsaných do seznamu světového dědictví UNESCO.

Satupekka

Helsinky jsou také místem největšího Československého sportovního úspěchu. V roce 1952 odsud naši sportovci přivezli 7 zlatých olympijských medailí. Nejvíce fanoušků si tu získal „Pohádkový Péťa“ –„ Satupekka“. Tak tu volali na Emila Zátopka, vítěze třech nejdelších běžeckých disciplin.
Na Emila Zátopka tu vzpomínají dodnes. Chtěl bych připomenout, že olympijské zlaté medaile získal čtyři, osmnáctkrát překonal světový rekord, dvakrát byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa a v roce 1997 nejlepším atletem 20. století. Byl ale také klasickým příkladem, jak komunisté zacházeli se svými kritiky. Bez ohledu na zásluhy, skončil po roce 1968 jako pomocný dělník u stavební geologie.

Porvoo – Borga

Druhé nejstarší finské město bylo mojí poslední poznávací zastávkou. Je slavné svými malebnými uličkami mezi starými dřevěnými domky. Břeh řeky Porvoonjoki lemují červeně natřené domy a sklady, které čekají na zápis do seznamu Unesco.
Dělám tu poslední útratu ve Skandinávii. Kupuji vynikající plísňový sýr, pivo, bulky a kávu. Co jsem ale nesehnal ani tady, ani jinde ve Finsku, byla světoznámá Finlandia vodka. To mi bylo upřímně líto. Přitom se vyrábí v Rajamäki, vlastně nedaleko odsud. Navíc ze surovin, které smějí být vyrobeny pouze ve Finsku. Lepší suvenýr jsem si neuměl představit. 

Vilniemi – 1. července / 20.153 km

Poslední noc ve Finsku trávím u Baltického moře na břehu Finského zálivu. Voda je tu mělká a teplá snad 30 st. Opět tu jsou sauny, prvně potkávám i ruské turisty. Ruská hranice je odsud zhruba dvacet kilometrů. Překročit ji chci až ráno a tak si užívám krásné odpoledne u moře. Měním konečně i vzduchový filtr.

Finsko mýma očima – 4 dny / 2.000 km

Možná bych mohl použít hodnocení, které jsem si napsal poslední večer na břehu teplého Finského zálivu. Bylo upřímně myšlené tenkrát a cítím to tak i dnes.
„ Finsko je na turisty určitě nejchudší zemí z těch, které jsem zatím projel. Nejsou tu ani Holanďané. Ani se tomu nedivím. Projel jsem ho shora dolů a viděl jenom les, občas vodu a sem tam několik červených domů. Bylo ale krásně a byl jsem tu SPOKOJENÝ!!!“

RUSKO – 1 den / 360 km

Pro vstup do Ruska jsem měl dvoudenní tranzitní vízum. Těšil jsem se, že v St. Peterburku navštívím Zimní palác, Auroru, Kateřinský palác a jeho znovu vytvořenou jantarovou komnatu, Petrodvorec a mnoho dalších slavných památek. Bývalé hlavní město Ruska je velmi opěvované, byl jsem rád, že ho konečně uvidím na vlastní oči.
Vracel jsem se do Ruska zhruba po třiceti letech. Pokud nepočítám týden na olympiádě v Moskvě. Tenkrát to byla dokonce svatební cesta. Dojeli jsme s manželkou autem až za Kavkaz, do Gruzie, Arménie i Azerbajdžánu. Bylo to přes deset tisíc nezapomenutelných kilometrů, leccos se o Rusku a jeho obyvatelích dozvěděli. Věděl jsem zhruba, co mohu očekávat.

Hranice

Už hranice znamenaly pomalu zapomínané trauma. Tiskopisy v ruštině se spoustou kolonek. Vidím je prvně a nesmím nic poplést. Fronty u závor, okének i odbavení. Když se konečně dočkám tak zjišťuji, že na zelené kartě Rusko uvedeno není. Další okénko, další formuláře. No budiž, není to tak dávno, co jsme podobně cestovali třeba na Slovensko.
Za hranicemi mne čekaly totálně rozbité silnice, řidiči, kteří si usilovali o život a už daleko před Peterburgem takové zácpy, jaké jsem ještě nikdy a nikde neviděl. Nejenom hlavní tah, ale i všechny přivaděče stály. Auta bez ladu a skladu, kde vznikla mezírka, tam se hrnul, kdo mohl.

St. Peterburg

Jezdil jsem po krajnicích, po poli a ve městě po chodnících. Pryč byla moje pohoda i chuť na prohlídku města. Jak bych mohl opustit motorku a v klidu si vychutnat starobylé památky?! Trochu jsem se městem přece jenom projel. Když jsem si na Leninově náměstí vyfotil sochu tohoto Největšího Rusa, měl jsem splněno a chtěl co nejrychleji vypadnout. Ani to při rozloze Peterburgu nebylo jednoduché. Značení žádné, GPS nefungovala, trochu mi radili policisté a trochu jsem měl štěstí. Výjezd byl ucpaný auty snad ještě víc nežli příjezd.

Venkov

Cestou k Estonským hranicím nemohu nevidět totální nezájem o prostředí, ve kterém lidé žijí. Zničené cesty a blátivé okolí, neposekaná tráva, všude odpadky, neopravované domy, rozbité ploty, zanedbaná a neudržovaná města a vesničky. Nikdo nikde nic nedělal. Až z toho šla hrůza. Stejně jako z černých mohutných džípů s neprůhlednými skly, které mne často předjížděly.
Co dodat…
Možnost poznat jednotlivé státy bezprostředně po sobě, byl trochu smysl mojí cesty. Lépe tak vynikly jejich odlišnosti. Možná jsem měl po čerstvě projetých 20 tisících kilometrech západní Evropou příliš vysoko laťku. Možná věkem změněný žebříček hodnot. Možná se propast mezi námi a Ruskem opravdu každým rokem prohlubuje.
Rusko, jak jsem ho tady tentokrát poznal, bylo zdevastovanější a bezohlednější nežli to, které jsem kdysi navštívil a na které dodnes rád vzpomínám.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE