Mototour Scandinavia + video
Text: Jarda Ducháček | Zdroj: R. Ganczarczyk, M. Gryga a D. Jančar | Zveřejněno: 11.4.2007 | Zobrazeno: 37 479x
Po zhruba 4 letech plánování a snění se nám podařilo našetřit potřebné finance, připravit motocykly, doplnit výbavu a vyrazit. Za hlavní cíl plánované cesty byl zvolen Nordkapp - nejsevernější mys evropské pevniny dosažitelný po silnici. Cílů jsme měli více, ale tím stěžejním byl právě Nordkapp.
Kapitoly článku
Na cestu se nás vydává pět, téměř kompletní členská základna Motoclubu Český Těšín. Asi někdy na přelomu března a dubna jsme si přes brněnskou CK Periscope zabukovali místo na lodi z polského Gdaňsku do švédského Nynäshamnu. Vzhledem k délce plavby 18 hodin jsme se rozhodli zaplatit kajutu, a jelikož ta nejlevnější „economy class“ již nebyla k dispozici, objednali jsme kajutu se sociálním zařízením. Cena za 5 osob a 5 motocyklů byla stanovena na 18.000,- Kč, tedy 3.600,- na osobu. Peníze jsme složili na účet cestovky a obratem obdrželi vouchery, které vyměníme v přístavu za lodní lístky.
Vyrážíme v 7.00 SELČ. Dnešním cílem je dorazit do polského Gdańsku, odkud nám v sobotu v podvečer vyjíždí trajekt. Ačkoli jsme na severu Polska již v šest večer, do kempu vjíždíme až se soumrakem. Ve starém městě jsme omrkli přístav, ať víme, kde se zítra nalodit. Gdaňsk se za poslední roky dost změnil a ve městě již žádný kemp není, přestože jich zde před lety byla celá řada. Na radu domorodců přejíždíme do sousedního města, do Sopot, a hned v prvním kempu u moře se ubytováváme. Platíme asi 90 zlotých a potmě stavíme stan.
Až ráno zjišťujeme, že jsme tábořili pod ostnatými akáty. Roman hned píchnul samonafukovačku, a tak lepí. Myslím, že nebudu předbíhat, když prozradím, že se mu tento trénink bude ještě cestou mnohokrát hodit. Před polednem jsme vyrazili na procházku po pláži. Je nádherně a teplo. Usadili jsme se v bufetu na promenádě a poobědvali „piwo i rybe s frytkami“. Dali jsme si platýze a moc si pochutnali.
Po 15. hodině vyjíždíme z kempu, tankujeme a přesouváme se do přístavu. Tam řešíme lodní lístky a potíme se na sluníčku. Na loď nás pustí až v pět, hodinu před vyplutím. Našimi spolucestujícími jsou především Švédi vracející se z dovolené a Poláci putující za prací. S kajutou jsme spokojeni. Funguje tak jako lepší hotely na čipovou kartu. Rozhodně to však není nic pro osoby trpící klaustrofobií. Místnost je dlouhá nudle, 3 válendy dole, 3 nahoře a vzadu dveře do koupelny s WC. Žádné okno, jen zářivka imitující denní světlo.
Loď s příznačným jménem Scandinavia je hnána čtyřmi motory o síle 29.000 kW, to je jiná síla než na jakou jsme zvyklí.
Procházíme loď odshora dolů, od přídě po záď, a jak se dalo předpokládat, zasekli jsme se u palubního bufetu, kde se čepuje pivo :) Ještě to jde. Jeden kousek přijde asi na šest pětek. Platit se dá zlotými i švédskými korunami. Moře je jako sklínka, nehoupe to, a tak po znamenité klobásce spokojeně uléháme, abychom se probudili daleko ve švédských vodách.
Po ránu jdeme na kafe a přes skleněné stěny pozorujeme širé moře. Objevují se racci a další mořské ptactvo. V dálce na horizontu již jde rozpoznat pobřežní čáru Švédska. Čím jsme blíž, tím lépe jde vidět, že pobřeží není souvislé, ale že je tvořeno stovkami malebných ostrůvků, mezi kterými se pomalým tempem proplétají jachty a čluny víkendových výletníků. Po osmnácti hodinách vplouváme do přístavu Nynäshamn.
Po vylodění probíhá pasová kontrola a už můžeme vyrazit po skandinávské půdě. Do Stockholmu nám zbývá asi 80km, které trávíme pokukováním po vesměs červených dřevěných usedlostech a obilných lánech zalitých sluncem. Hezké přivítání. Záměrně nevolíme přímou cestu po dálnici a loudáme se po okreskách. Na předměstí hlavního města vjíždíme do systému podzemních tunelů a po chvíli již víme, že bloudíme. Zastavili jsme před padacím mostem, který se před námi otevřel, aby po kanálu projela loď. Naštěstí nás dojíždí stařík na Royal Enfieldu a slibuje, že jede stejným směrem a že nás městem protáhne. Bere to centrem, a tak neplánovaně absolvujeme „moto sight-seeing“. Již teď víme, že je Stockholm nádherné město, a později to ještě pěšky ověříme. Ve čtvrti Bromma se dobrodinec odpojuje, ale to už vím kudy kam. Výpadovkou na Drotningholm a pak doprava na Ängby camping.
Cena kempu mile překvapuje. Vzhledem k tomu, že do ceny byla započítána i Scandinavian camping card, kterou musí vlastnit každý kempař ve Skandinávii (stačí jedna pro skupinu), je cena přijatelná. Platíme 350 SEK, z toho karta je za 100,-.
Zde bych mohl skupinám jedině doporučit: vytvořte si společnou peněženku. Předejdete vždy dohadování na místě. Až v ní prachy dojdou, tak ji prostě všichni stejným dílem doplní. Z ní jde platit všechny společné útraty, od kempů a muzeí až po pivo.
Po vztyčení stanu odcházíme na nedalekou stanici metra, kterému se tady říká „tunelbana“ a přesunujeme se do centra Stockholmu. Lístek na jednu cestu stojí 20 SEK. Když koupíte 10 ks, zaplatíte za 9, tj. 180 SEK. Nás je pět, takže slevu samozřejmě využíváme.
V centru procházíme Gamlastan - staré město plné malebných uliček, které neomylně vedou ke královskému paláci. Sledujeme střídání stráží, lížeme zmrzlinu a je nám dobře. Po desáté večer se vracíme do kempu. Ve Stockholmu jezdí metro jen do půlnoci, tak je na to třeba pamatovat. Pak až v 5 ráno.
První sprcha ve Skandinávii = první placená sprcha a pak už každá další. Za sprchu se všude v kempech platí. Ve Švédsku 10 SEK, v Norsku 10 NOK. Někde se házejí přímo mince, někde je třeba koupit si žeton (Stockholm), nebo nechat načipovat kartu (Oslo). I když v kempu nespíš, můžeš se přijít osprchovat, když potřebuješ. Sprcha trvá většinou 5-6 minut. Vždy jsme se stihli osprchovat ve dvojici, takže jsme zase ušetřili na pivko a zmrzku.
Poklidná jízda je poprvé přerušena, když Roman holení zabíjí ptáka. Nic se nestalo, chrániče fungují, takže za chvíli jedeme všichni dál,...tedy až na toho kosa.
Romanovi se posléze daří další husarský kousek, to když přemlouvá české autobusáky k odprodeji několika plechovek piva. Už se těšíme na večer. Po pár kilometrech musíme čekat na Mirka, který málem ztrácí přední blatník, když se mu uklepal šroub.
Je nádherné počasí, tak se jede moc dobře. Asi 30km jižně Sundsvallu sjíždíme u Årskogenu na lesní asfaltku a asi po 10-15km zastavujeme před vesničkou Ragvaldsnas na pobřeží Botnického zálivu. V lese potkáváme koktavého staříka, který nás posílá k vodě, kde má polootevřený přístřešek s ohništěm, a dovoluje nám zde přenocovat. Je zde i nachystané dřevo. Po hodince se objevuje znovu v doprovodu staré paní, údajně naší krajankou. No krajankou... stařenka přiznala, že se narodila na Slovensku, otce měla z Vídně a maminku z Maďarska. Na to že slovensky nemluvila třicet let jsme si celkem pokecali. Československy.
Je fakt hyc a komáři se objevují podstatně jižněji než jsme čekali. Jsou jich hejna.
Za velké pomoci komárů nám jde ranní balení pěkně od ruky. Napojujeme se zpět na E4. Přes Sundsvall pokračujeme do Timra, kde sjíždíme z pobřežní magistrály do vnitrozemí. Na řece Indalsalven navštěvujeme lososí líheň a akvárium. Je zde velká kaskáda asi 12-ti vodních elektráren a jejich majitel chce tímto způsobem vrátit ryby přírodě. Kaskáda je nepřekonatelnou lososí bariérou. Projíždíme Viksjö a šotolinovou cestou sjíždíme k vodopádu Västanåfallet, který není volným pádem masy vody, ale spíše hodně strmou a dlouhou peřejí. Pod vodopádem fotíme raritku. Strom zcela omotán pavučinou.
Těsně před odjezdem jsme zaslechli češtinu. Lenka, která zde již čtyři roky žije a pracuje v turistickém centru, nás pozvala na kávu, což jsme nemohli odmítnout. Stejně tak mrkvové a čokoládové koláčky, kterými nás pohostila. Asi hodinku jsme si příjemně povídali, ale pak musela odejít za prací. Přes městečko Ramsele najíždíme natěšeni na Vildmarksvegen – „cestu divočinou“ a o 15km později nacházíme nádherný flek u kýčovitě krásného jezera. Hned je nám jasné, že nás už dnes odsud nikdo nedostane. Ve studené vodě jsme dali koupel a po dobré večeři jsme na jezeře zkusili trošku pytlačit, ale chytili jsme jen samé malé pidle a jednoho okounka. Všechen ten rybí potěr putoval zpět do hlubin. Větší úlovky nás, doufejme, teprve čekají. Roman věděl, že jsme právě v oblasti s největší koncentrací medvědů ve Švédsku, a tak ho při usínání rušil každý šramot :) Uklidnil se až potom co se dozvěděl, že za medvědím šramotem se skrývá Mirkovo chrápání. Taky si to Miro ráno pěkně schytal.
Vyrážíme k horám na severozápad. Na první odpočinkové zastávce staví brácha blbě své VX a to se kácí k zemi. Než jsem k němu doběhl, tak už stojí, ale při zvedání mu ruplo plexi. Ke slovu přichází sekundové lepidlo a lepící páska.
U Bågede jsme pak sjeli z asfaltové silnice na štěrkovou šotolinku. Ta se moc nelíbila „easy riderovi“ Davidovi R. Zato enduráci Mirek s Romanem chytali komáry mezi zuby. Štěrk kolem nich lítal na všechny strany. Tam, kde jsme na silničních mašinách jeli šedesátkou, oni klidně valili „kilo“! Tahle enduro vložka vedla asi 45km po západním břehu jezer Fågelsjön a Hetögeln k vodopádu Hälingsåfallet. Jezera lze objet i po východním břehu po asfaltce, ale k vodopádu se jinak nedostanete. (foto 026-030)
Po šotolince pak pokračujeme dále k Murunäset na asfaltku a najíždíme na výpadovku k norské státní hranici. Do Norska zatím jen nakukujeme a vracíme se k jezeru Murusjoen. Jezero leží pod horskými štíty přímo na švédsko-norské hranici. Až na jednu rodinku liduprázdná, několik stovek metrů dlouhá písečná pláž nás láká, a tak si dáváme chladnou koupel.
Přes Gaddede pokračujeme na sever, podél břehů jezera Stor-Blåsjön pak najíždíme po hezké klikaté silnici na náhorní plošinu Stekkenjok. Stekkenjok je fascinující. Nikde nikdo, jen pustina. Vřesy, lišejníky, horská řeka, okolní horské masívy pokryté sněhem a miliardy komárů. Jedinečnost okolní krajiny převažuje nad tou ohavnou a nepříjemnou verbeží. Ta naštěstí přes kvalitní hovězinu a corduru své sosáky neprorazí. Však nám to vrátí večer i s úroky...
Ze Stekkenjoku sjíždíme do údolí, kde navštěvujeme saamskou, chcete-li laponskou vesnici Fatmomakke. K té také částečně vede šotolinová cesta, ale s přijatelnějším povrchem. Speciální místo. Uprostřed vesnice stojí dva kostelíky. Jeden z 19. stol., ten druhý podstatně starší s ohništěm uprostřed a laponskými modlitbami na stěnách. Několik domků s travnatou střechou - škola, dům šerifa, doktora a starosty. Mezi domy leží spousty malých dřevěných týpí, která jsou rozeseta mezi stromy. Ta sloužila k přespávání chudších, tedy řadových Laponců, když se vypravili do Fatmomakke na církevní obřady. Mnohdy ušli poutníci několik desítek kilometrů, takže se z toho stal několikadenní výlet. O komfortu samozřejmě nemůže být řeč. Uprostřed malého týpí místo na ohníček a kolem rozložené březové větvičky jako podestýlka.
Vracíme se zpět na okresku, kde hledáme místo pro náš tábor. To se nám dnes nějak nedaří. Míjíme malebné peřeje na řece Kultsjöån a nakonec kempujeme na břehu jezera na ploše asi 10x15m, která běžně slouží jako místo ke spouštění lodí na vodu. Jednoho rybáře s Volvem jsme zde právě vystřídali. Dokonalé komáří safari!!!
Dnešní ráno oželíme i snídani, na kterou si uděláme čas později. Přece se o ni nebudeme dělit s těmi krvelačnými potvorami. Ani Roman nelepí "samonafukovačku". Dnešním cílem je dorazit zpět na pobřeží Botnického zálivu.
Tankování a snídaně probíhá ve Vilhelmině. Pokračovali jsme na Storuman a Lycksele, kde jsme si dali pauzu u nízké budovy u lesa, ze které se vyklubala losí jatka. Nikdo tam nebyl, ale háky, odpadní kanály, kůže a paroží nás nenechaly na pochybách.
Projeli jsme Norsjö, u kterého je instalována nejdelší lanová dráha světa. Mezi vesničkami Örträsk a Mensträsk jezdí ve výšce 7-10 metrů na 14km dlouhé trase a vede vesměs nad lesy, močály, říčkami a jezery. Do kabiny si můžete objednat kafe, ale i oběd a z cílové stanice vás zpět sveze bus. Tahle sranda je však dost drahá, a to nás od návštěvy odradilo.
Ve městě Skellefteå se napojujeme na pobřežní magistrálu a spěcháme, protože už hezkou dobu pozorujeme hrozivé bouřkové mraky, jak se od moře valí k pevnině. Dvě minutky v dešti nikomu nevadí, bouři ujíždíme a rychle vysycháme.
Projíždíme pobřežní města Piteå a Luleå, u kterého hodinu marně hledáme dobré místo pro stany. Před 11 lety jsem nocoval na slušném „fleku“ u Töre, ale to je ještě dost daleko a nikomu se tam nechtělo. Taky to místo po letech může vypadat zcela jinak. Nakonec tam po dohodě vyrážíme. Po sedmdesáti kilometrech nacházíme „moji“ veřejnou pláž v Törefors. Místo ještě prokouklo, je to tu super. Kluky jsem nechtěně trochu napínal, když jsem to nenašel napoprvé, ale myslím, že jim to nakonec vůbec nevadilo. Roman opět propadl rybaření, zde na břehu moře dokonce povolenému. Trvalo dlouho přes půlnoc, ale výsledkem byla jen tresčí miminka, která putovala zpět do moře. Poté, co Roman opět zalepil a otestoval nafukovačku, můžeme jít v klidu spát.
DEN 1. - PÁTEK 30. 6.
Vyrážíme v 7.00 SELČ. Dnešním cílem je dorazit do polského Gdańsku, odkud nám v sobotu v podvečer vyjíždí trajekt. Ačkoli jsme na severu Polska již v šest večer, do kempu vjíždíme až se soumrakem. Ve starém městě jsme omrkli přístav, ať víme, kde se zítra nalodit. Gdaňsk se za poslední roky dost změnil a ve městě již žádný kemp není, přestože jich zde před lety byla celá řada. Na radu domorodců přejíždíme do sousedního města, do Sopot, a hned v prvním kempu u moře se ubytováváme. Platíme asi 90 zlotých a potmě stavíme stan.
DEN 2. - SOBOTA 1. 7.
Až ráno zjišťujeme, že jsme tábořili pod ostnatými akáty. Roman hned píchnul samonafukovačku, a tak lepí. Myslím, že nebudu předbíhat, když prozradím, že se mu tento trénink bude ještě cestou mnohokrát hodit. Před polednem jsme vyrazili na procházku po pláži. Je nádherně a teplo. Usadili jsme se v bufetu na promenádě a poobědvali „piwo i rybe s frytkami“. Dali jsme si platýze a moc si pochutnali.
Po 15. hodině vyjíždíme z kempu, tankujeme a přesouváme se do přístavu. Tam řešíme lodní lístky a potíme se na sluníčku. Na loď nás pustí až v pět, hodinu před vyplutím. Našimi spolucestujícími jsou především Švédi vracející se z dovolené a Poláci putující za prací. S kajutou jsme spokojeni. Funguje tak jako lepší hotely na čipovou kartu. Rozhodně to však není nic pro osoby trpící klaustrofobií. Místnost je dlouhá nudle, 3 válendy dole, 3 nahoře a vzadu dveře do koupelny s WC. Žádné okno, jen zářivka imitující denní světlo.
Loď s příznačným jménem Scandinavia je hnána čtyřmi motory o síle 29.000 kW, to je jiná síla než na jakou jsme zvyklí.
Procházíme loď odshora dolů, od přídě po záď, a jak se dalo předpokládat, zasekli jsme se u palubního bufetu, kde se čepuje pivo :) Ještě to jde. Jeden kousek přijde asi na šest pětek. Platit se dá zlotými i švédskými korunami. Moře je jako sklínka, nehoupe to, a tak po znamenité klobásce spokojeně uléháme, abychom se probudili daleko ve švédských vodách.
DEN 3. – NEDĚLE 2. 7.
Po ránu jdeme na kafe a přes skleněné stěny pozorujeme širé moře. Objevují se racci a další mořské ptactvo. V dálce na horizontu již jde rozpoznat pobřežní čáru Švédska. Čím jsme blíž, tím lépe jde vidět, že pobřeží není souvislé, ale že je tvořeno stovkami malebných ostrůvků, mezi kterými se pomalým tempem proplétají jachty a čluny víkendových výletníků. Po osmnácti hodinách vplouváme do přístavu Nynäshamn.
Po vylodění probíhá pasová kontrola a už můžeme vyrazit po skandinávské půdě. Do Stockholmu nám zbývá asi 80km, které trávíme pokukováním po vesměs červených dřevěných usedlostech a obilných lánech zalitých sluncem. Hezké přivítání. Záměrně nevolíme přímou cestu po dálnici a loudáme se po okreskách. Na předměstí hlavního města vjíždíme do systému podzemních tunelů a po chvíli již víme, že bloudíme. Zastavili jsme před padacím mostem, který se před námi otevřel, aby po kanálu projela loď. Naštěstí nás dojíždí stařík na Royal Enfieldu a slibuje, že jede stejným směrem a že nás městem protáhne. Bere to centrem, a tak neplánovaně absolvujeme „moto sight-seeing“. Již teď víme, že je Stockholm nádherné město, a později to ještě pěšky ověříme. Ve čtvrti Bromma se dobrodinec odpojuje, ale to už vím kudy kam. Výpadovkou na Drotningholm a pak doprava na Ängby camping.
Cena kempu mile překvapuje. Vzhledem k tomu, že do ceny byla započítána i Scandinavian camping card, kterou musí vlastnit každý kempař ve Skandinávii (stačí jedna pro skupinu), je cena přijatelná. Platíme 350 SEK, z toho karta je za 100,-.
Zde bych mohl skupinám jedině doporučit: vytvořte si společnou peněženku. Předejdete vždy dohadování na místě. Až v ní prachy dojdou, tak ji prostě všichni stejným dílem doplní. Z ní jde platit všechny společné útraty, od kempů a muzeí až po pivo.
Po vztyčení stanu odcházíme na nedalekou stanici metra, kterému se tady říká „tunelbana“ a přesunujeme se do centra Stockholmu. Lístek na jednu cestu stojí 20 SEK. Když koupíte 10 ks, zaplatíte za 9, tj. 180 SEK. Nás je pět, takže slevu samozřejmě využíváme.
V centru procházíme Gamlastan - staré město plné malebných uliček, které neomylně vedou ke královskému paláci. Sledujeme střídání stráží, lížeme zmrzlinu a je nám dobře. Po desáté večer se vracíme do kempu. Ve Stockholmu jezdí metro jen do půlnoci, tak je na to třeba pamatovat. Pak až v 5 ráno.
První sprcha ve Skandinávii = první placená sprcha a pak už každá další. Za sprchu se všude v kempech platí. Ve Švédsku 10 SEK, v Norsku 10 NOK. Někde se házejí přímo mince, někde je třeba koupit si žeton (Stockholm), nebo nechat načipovat kartu (Oslo). I když v kempu nespíš, můžeš se přijít osprchovat, když potřebuješ. Sprcha trvá většinou 5-6 minut. Vždy jsme se stihli osprchovat ve dvojici, takže jsme zase ušetřili na pivko a zmrzku.
DEN 4. - PONDĚLÍ 3. 7.
Poklidná jízda je poprvé přerušena, když Roman holení zabíjí ptáka. Nic se nestalo, chrániče fungují, takže za chvíli jedeme všichni dál,...tedy až na toho kosa.
Romanovi se posléze daří další husarský kousek, to když přemlouvá české autobusáky k odprodeji několika plechovek piva. Už se těšíme na večer. Po pár kilometrech musíme čekat na Mirka, který málem ztrácí přední blatník, když se mu uklepal šroub.
Je nádherné počasí, tak se jede moc dobře. Asi 30km jižně Sundsvallu sjíždíme u Årskogenu na lesní asfaltku a asi po 10-15km zastavujeme před vesničkou Ragvaldsnas na pobřeží Botnického zálivu. V lese potkáváme koktavého staříka, který nás posílá k vodě, kde má polootevřený přístřešek s ohništěm, a dovoluje nám zde přenocovat. Je zde i nachystané dřevo. Po hodince se objevuje znovu v doprovodu staré paní, údajně naší krajankou. No krajankou... stařenka přiznala, že se narodila na Slovensku, otce měla z Vídně a maminku z Maďarska. Na to že slovensky nemluvila třicet let jsme si celkem pokecali. Československy.
Je fakt hyc a komáři se objevují podstatně jižněji než jsme čekali. Jsou jich hejna.
DEN 5. – ÚTERÝ 4. 7.
Za velké pomoci komárů nám jde ranní balení pěkně od ruky. Napojujeme se zpět na E4. Přes Sundsvall pokračujeme do Timra, kde sjíždíme z pobřežní magistrály do vnitrozemí. Na řece Indalsalven navštěvujeme lososí líheň a akvárium. Je zde velká kaskáda asi 12-ti vodních elektráren a jejich majitel chce tímto způsobem vrátit ryby přírodě. Kaskáda je nepřekonatelnou lososí bariérou. Projíždíme Viksjö a šotolinovou cestou sjíždíme k vodopádu Västanåfallet, který není volným pádem masy vody, ale spíše hodně strmou a dlouhou peřejí. Pod vodopádem fotíme raritku. Strom zcela omotán pavučinou.
Těsně před odjezdem jsme zaslechli češtinu. Lenka, která zde již čtyři roky žije a pracuje v turistickém centru, nás pozvala na kávu, což jsme nemohli odmítnout. Stejně tak mrkvové a čokoládové koláčky, kterými nás pohostila. Asi hodinku jsme si příjemně povídali, ale pak musela odejít za prací. Přes městečko Ramsele najíždíme natěšeni na Vildmarksvegen – „cestu divočinou“ a o 15km později nacházíme nádherný flek u kýčovitě krásného jezera. Hned je nám jasné, že nás už dnes odsud nikdo nedostane. Ve studené vodě jsme dali koupel a po dobré večeři jsme na jezeře zkusili trošku pytlačit, ale chytili jsme jen samé malé pidle a jednoho okounka. Všechen ten rybí potěr putoval zpět do hlubin. Větší úlovky nás, doufejme, teprve čekají. Roman věděl, že jsme právě v oblasti s největší koncentrací medvědů ve Švédsku, a tak ho při usínání rušil každý šramot :) Uklidnil se až potom co se dozvěděl, že za medvědím šramotem se skrývá Mirkovo chrápání. Taky si to Miro ráno pěkně schytal.
DEN 6. - STŘEDA 5. 7.
Vyrážíme k horám na severozápad. Na první odpočinkové zastávce staví brácha blbě své VX a to se kácí k zemi. Než jsem k němu doběhl, tak už stojí, ale při zvedání mu ruplo plexi. Ke slovu přichází sekundové lepidlo a lepící páska.
U Bågede jsme pak sjeli z asfaltové silnice na štěrkovou šotolinku. Ta se moc nelíbila „easy riderovi“ Davidovi R. Zato enduráci Mirek s Romanem chytali komáry mezi zuby. Štěrk kolem nich lítal na všechny strany. Tam, kde jsme na silničních mašinách jeli šedesátkou, oni klidně valili „kilo“! Tahle enduro vložka vedla asi 45km po západním břehu jezer Fågelsjön a Hetögeln k vodopádu Hälingsåfallet. Jezera lze objet i po východním břehu po asfaltce, ale k vodopádu se jinak nedostanete. (foto 026-030)
Po šotolince pak pokračujeme dále k Murunäset na asfaltku a najíždíme na výpadovku k norské státní hranici. Do Norska zatím jen nakukujeme a vracíme se k jezeru Murusjoen. Jezero leží pod horskými štíty přímo na švédsko-norské hranici. Až na jednu rodinku liduprázdná, několik stovek metrů dlouhá písečná pláž nás láká, a tak si dáváme chladnou koupel.
Přes Gaddede pokračujeme na sever, podél břehů jezera Stor-Blåsjön pak najíždíme po hezké klikaté silnici na náhorní plošinu Stekkenjok. Stekkenjok je fascinující. Nikde nikdo, jen pustina. Vřesy, lišejníky, horská řeka, okolní horské masívy pokryté sněhem a miliardy komárů. Jedinečnost okolní krajiny převažuje nad tou ohavnou a nepříjemnou verbeží. Ta naštěstí přes kvalitní hovězinu a corduru své sosáky neprorazí. Však nám to vrátí večer i s úroky...
Ze Stekkenjoku sjíždíme do údolí, kde navštěvujeme saamskou, chcete-li laponskou vesnici Fatmomakke. K té také částečně vede šotolinová cesta, ale s přijatelnějším povrchem. Speciální místo. Uprostřed vesnice stojí dva kostelíky. Jeden z 19. stol., ten druhý podstatně starší s ohništěm uprostřed a laponskými modlitbami na stěnách. Několik domků s travnatou střechou - škola, dům šerifa, doktora a starosty. Mezi domy leží spousty malých dřevěných týpí, která jsou rozeseta mezi stromy. Ta sloužila k přespávání chudších, tedy řadových Laponců, když se vypravili do Fatmomakke na církevní obřady. Mnohdy ušli poutníci několik desítek kilometrů, takže se z toho stal několikadenní výlet. O komfortu samozřejmě nemůže být řeč. Uprostřed malého týpí místo na ohníček a kolem rozložené březové větvičky jako podestýlka.
Vracíme se zpět na okresku, kde hledáme místo pro náš tábor. To se nám dnes nějak nedaří. Míjíme malebné peřeje na řece Kultsjöån a nakonec kempujeme na břehu jezera na ploše asi 10x15m, která běžně slouží jako místo ke spouštění lodí na vodu. Jednoho rybáře s Volvem jsme zde právě vystřídali. Dokonalé komáří safari!!!
DEN 7. - ČTVRTEK 6. 7.
Dnešní ráno oželíme i snídani, na kterou si uděláme čas později. Přece se o ni nebudeme dělit s těmi krvelačnými potvorami. Ani Roman nelepí "samonafukovačku". Dnešním cílem je dorazit zpět na pobřeží Botnického zálivu.
Tankování a snídaně probíhá ve Vilhelmině. Pokračovali jsme na Storuman a Lycksele, kde jsme si dali pauzu u nízké budovy u lesa, ze které se vyklubala losí jatka. Nikdo tam nebyl, ale háky, odpadní kanály, kůže a paroží nás nenechaly na pochybách.
Projeli jsme Norsjö, u kterého je instalována nejdelší lanová dráha světa. Mezi vesničkami Örträsk a Mensträsk jezdí ve výšce 7-10 metrů na 14km dlouhé trase a vede vesměs nad lesy, močály, říčkami a jezery. Do kabiny si můžete objednat kafe, ale i oběd a z cílové stanice vás zpět sveze bus. Tahle sranda je však dost drahá, a to nás od návštěvy odradilo.
Ve městě Skellefteå se napojujeme na pobřežní magistrálu a spěcháme, protože už hezkou dobu pozorujeme hrozivé bouřkové mraky, jak se od moře valí k pevnině. Dvě minutky v dešti nikomu nevadí, bouři ujíždíme a rychle vysycháme.
Projíždíme pobřežní města Piteå a Luleå, u kterého hodinu marně hledáme dobré místo pro stany. Před 11 lety jsem nocoval na slušném „fleku“ u Töre, ale to je ještě dost daleko a nikomu se tam nechtělo. Taky to místo po letech může vypadat zcela jinak. Nakonec tam po dohodě vyrážíme. Po sedmdesáti kilometrech nacházíme „moji“ veřejnou pláž v Törefors. Místo ještě prokouklo, je to tu super. Kluky jsem nechtěně trochu napínal, když jsem to nenašel napoprvé, ale myslím, že jim to nakonec vůbec nevadilo. Roman opět propadl rybaření, zde na břehu moře dokonce povolenému. Trvalo dlouho přes půlnoc, ale výsledkem byla jen tresčí miminka, která putovala zpět do moře. Poté, co Roman opět zalepil a otestoval nafukovačku, můžeme jít v klidu spát.
Video: Švédsko
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?