Kachna jede na Nordkapp 2016

Bylo toho moc. Změny v práci, rodinné záležitosti, oslavy, stěhování a spoustu dalšího zařizování a vyřizování, které mě stály mnoho sil.

Jsem v podstatě takový sociální asociál. Pracuju jako árová sestra ve velké nemocnici v Brně a přes den té komunikace - ať už s kolegy nebo s pacienty a jejich rodinami - mám až nad hlavu. Proto se vždy těším na volné chvíle, kdy vezmu kolo, koloběžku nebo motorku a vypadnu někam, kde na mě nikdo nemluví, nebo po mně nikdo nic nechce. Mnohdy na úkor přátel nebo rodiny, ale prostě to tak je a myslím si, že si na to už zvykli, nebo se snaží to tolerovat.

Od svých 19 let, co jezdím na motorkách, se mé dovolené odehrávají na dvou kolech. Nemám na moto tolik času, kolik bych chtěla, takže dovolená je jedna z mála příležitostí, jak to napravit. Poslední dva roky jsem byla s mamkou -  na jedné moto v Černé Hoře. Cestopis z jedné naší motodovolenky už byl zveřejněný. Loňská dovolená byla obdobná, až na to, že jsme nakoukly i do Albánie, kde bylo hrozivých 36 °C a toto počasí mě maximálně ničilo. Navíc nejsem typ, co se vyplázne na pláž a trčí tam celý den s Karlovačkem vedle ručníku. Mou ideální dovolenou je co nejvíce jezdit, vidět co nejvíce míst a večer se někde na chvíli vyvalit, naplánovat další den a spokojeně usnout.

Dlouho jsem snila o tom, zajet se podívat na sever a dosáhnout Nordkappu. Byl to takový ten sen, kdy ani sami nevěříte, že se k němu někdy odhodláte. Přece jen je to už dálka, bude to o dost dražší než vše, co jsem absolvovala doposud a hlavně, vůbec mě nebaví cokoliv dopředu plánovat a zjišťovat a to vše mě trochu odrazovalo od toho vyrazit. Ale po dvou letech v ČH jsem už na jih jet nechtěla, západ mě zatím úplně neláká a na východní cesty se vydám, až vyměním bandasku za něco víc cestovního. Takže mi  zbyl ten sever. Mamka si mezitím pořídila svoji vlastní ER 5, takže i povinnost někde ji vyvenčit mi spadla z beder a mě už nic nebránilo vyrazit sama.

Už od zimy jsem na tom začala trošku pracovat, aby toho pak nebyla kupa. Koupila jsem novou kempovou výbavu, abych se na motorku vůbec vlezla. Stan Coleman Aravis 2, samonafukovací karimatku a spacák od Primy do -25. Na zahradě tehdejšího pronájmu jsem uskutečnila testovací přespání v -2, kdy jsem jen v podvlíkačkách zapadla do stanu a spolubydla, která dorazila z večírku, mi asi v 23h přinesla panáka slivovice se slovy: „Musím zkontrolovat, jestli žiješ!“  :-D Přežila jsem! Takže tohle bylo vyřešeno. Neumrznu, i když bude pod nulou.

Cesta se měla odehrát na přelomu června – července a to přes tyto státy: Německo, Dánsko, Norskem až na Nordkapp, Finsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko a Polsko. Možná se budete divit, že zdravotní sestra dostane měsíc dovolené v kuse, ale u nás to je celkem běžný jev. Máme kolegy ze zahraničí, kteří takto vyberou dovolenou a jedou ji trávit za rodinou, nebo kolegyně, které si dlouhou dovolenou vyberou na přípravu svatby a následné líbánky, nebo si ji berou právě na takové bláznivé velké cesty po světě. Ono je to občas lepší, než asi vzít 2x do roka 14dnů, protože to si moc neodpočinete. A na vánoce si stejně nic šetřit nemusím, už 5 let beru služby za kolegyně s dětmi, takže nebylo co řešit a měla jsem celkem hezkou časovou rezervu na celou cestu. 3 týdny cesty, týden na rekonvalescenci a návrat do Brna.

 Další věc, kterou se asi trochu vymykám dnešní době je to, že nepoužívám GPS. Mám ráda papírové mapy, do kterých si můžu čmárat a různě si zvýrazňovat trasy a porovnávat různé možnosti, jak dosáhnout cíle. Ani teď tomu nebylo jinak. Koupila jsem papírovky Norska, Finska a Pobaltí. Jedinou technickou vymožeností byl malý tablet, který jsem používala na komunikaci s okolním světem prostřednictvím wi-fi a měla jsem v něm i nějaké offline mapy, kdybych ztratila nebo zničila ty papírové. Prošla jsem několik cestopisů, vyměnila pár zpráv s lidmi, co byli nedávno v Norsku a měla jsem přibližně představu o tom kudy jet. Dánské mosty jsem zavrhla, nechtělo se mi jet na Oslo a dostávat se pracně na západ země by bylo složitější než se přes Německé a Dánské dálnice dokodrcat na trajekt do Hirtshals.

Pak už zbývalo jen vyměnit nějaké kačky, dokoupit hromadu instantích těstovin, ovesných kaší a nějak dát dohromady těch pár kousků oblečení, co motorkář potřebuje. Nabalit nechytrý nokiový telefon, který nebudu muset denně nabíjet, připravit sebou GoPro – která z vás udělá hrdinu a nějak zajistit přepravu zrcadlovky, protože když už tam jedu, tak ať mám alespoň pár rozumných fotek. Před odjezdem jsem ještě nechala seřídit motorku, vyměnila gumy za Michellin Pilot road 3, vyměnila řetězovku a koupila nové botky, jelikož ty staré byly i v sebemenším dešti nacucané vodou jako houba. A samozřejmostí je potřeba mít nálepku! Těch jsem díky kamarádům, kteří mi pomohli s přípravou, měla dostatek.

Chtěla jsem vyrážet z Rožnova, abych měla klid na balení a přípravu. V Brně se se mnou loučili, jako kdybych se nikdy neměla vrátit. Většina se na mě dívala jako na blázna, který chce v téhle nejisté době objet sám kus Evropy. Snažila jsem se jim vysvětlit, jak to bude super. Docela mi v tom pomáhala knížka Motorkářův průvodce lehkovážným cestováním Evropou, kde Radek Fiala obstojně popisuje přednosti samotářského cestování a jízdy bez velkých příprav. Nicméně mnoho lidí se s tím stále nechtělo smířit a nabádali mě k maximální opatrnosti, což jsem ji vždy poslušně odkývala.

Samotnou kapitolou bylo loučení s mamkou, která brečela jako želva. Té jsem musela slíbit každodenní prozvánění a posílání zpráv co nejčastěji to půjde.

Nebudu vám tu servírovat plnohodnotný cestopis plný dat, průjezdných bodů a čísel jednotlivých silnic, které jsem navštívila. Místo toho vám spíš popíšu zajímavosti a příběhy, které jsem prožila. Jako z většiny svých akcí, jsem i z této cesty sestříhala krátké video, takže pokud jste stejní jako já a cestopisy většinou nečtete, jen proletíte fotky a videa, s klidným svědomím vše přeskočte!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE