Fidlimydli - Jak jsem nejel na Nordkapp

Lofoty

Po včerejší zkušenosti už raději hledám místo na spaní. Zastavím ve fjordu na malém parkovišti u cesty odkud vede pěšina někam nahoru a chystá se tam paní s dcerkou. Prý je nahoře vyhlídka na fjordy. Balím do batohu stan, spacák, karimatku a vyrážím směle nahoru. Třeba tam bude místo na spaní. Vypadalo to kousek, ale hodinku stoupání přivítaly nejen ztuhlé nohy, ale hlavně zadek. Ten jsem však záhy potřeboval, neboť když jsem viděl tu scenérii, padnul jsem na prdel. Do dáli se vinou fjordy a zapadající slunce se leskne na hladině.  Uvědomuji si, že jsem zapomněl zastavit benzín z přídavné nádrže, která není přes automatický ventil. Znamená to, že budu muset dolů a zpět nahoru, nebo se mi to do rána přechlastá. Pak ale doráží rodinka babička, dcera a vnučka, tak babičku instruuji, kde mi má zastavit benzín, risknu to a spoléhám na ni.Stavím stan na okraji skály a říkám si, že na romantičtějším místě jsem nikdy nespal. Tady by mi podlehla i katolička Marie.

Když se dívám kolem, jsem na měkko a říkám si, že ten Slartibartfast nedostal ve Stopařově průvodci po galaxii  zvláštní ocenění za tvorbu fjordů nadarmo. Fakt se mu povedly.

Ráno jdu s obavami k motorce, ale babička zvládla úkol bravurně. Kohout je  zastavený. Uf. Měnit svíčky by se mi nechtělo. Samozřejmě jsem čučel ze skály do noci, tak stíhám ráno trajekt na desátou tak tak. Po třech hodinkách opalování na palubě jsem na Lofotech. Jsou tu po členitých fjordech roztroušeny malebné rybářské vesničky a občas se objeví i pláž s bílým pískem. V tom horku by si člověk myslel, že je někde na jihu a ne za polárním kruhem, ale teplota vody vás vrátí na zem. Chtěl bych vidět toho smělce … a už ho vidím. Opravdu tam někdo plave a evidentně dobrovolně. Je krásné počasí, silnička se kroutí mezi fjordy  na úrovni moře a jen občas se zvedne přes elegantní most.  Mám skvělou náladu a do přilby řvu písničku od Icony Pop: I crashed my car into the bridge, I dont care, I love it. You're on a different road, I'm in the Milky Way ..........        Jestli je tohle Matrix, tak je teda fakt vymakaný. 

Nezapomněl jsem jen míč. Zapomněl jsem úplně na polívky v pytlíku a vzpomněl jsem si až tedˇ, když mi došlo jídlo a nedotknutelnou zásobu jsem snědl už včera.  Kupuji chleba a 10dkg Vysočiny. Ještě by to chtělo něco sladkého, ale za ty prachy by mi zhořkla v hubě i mléčná čokoláda. Kupuji gumové medvídky. Ty alespoň dlouho vydrží a žvýkání uklidňuje. Hned za kasou si dva hodím za zub, protože za tu svačinu platím v přepočtu něco přes tři stovky českých. Alespoň že té vody je  všude kolem dost a zdarma. Akorát jak teče z těch vřesovišť, je mírně zelená a s příchutí rašeliny jako drahé whisky.

Dnes jsem si musel místo na spaní tvrdě odpracovat. Bylo nutné vyjíst borůvky z místa pro stan, ale zároveň jsem měl grátis večeři. Všude kolem se rozprostírá poměrně suchá, ale hlavně vysoká vrstva mechu a vřesu ze kterého raší borůvčí. Chodím jako po molitanu a karimatka by nebyla ani potřeba. Podlaha stanu je měkčí jako moje postel a kolíky by bylo potřeba tak půlmetrové, aby dosáhly na něco pevného.

Alta, Nordkapp

A je to tady. Policajti.

Norové dbají na bezpečnost tak úzkostivě, že když je práce na silnici, obvykle je snížena rychlost na 50km/hod kilometr před a kilometr za opravdovým místem oprav. Jsem v horách mimo civilizaci a tak si valím v padesátce to své kilčo, protože tyhle práce na silnici obvykle znamenají zaparkovaný bagr někde úplně mimo cestu. Nejsem ani moc ve střehu a tak mužíka v zelené vestě co na mne mává jako na prvního máje registruji na poslední chvíli. Okamžitě začínám přemýšlet, jak dlouho půjdu pěšky domů. Zastavím, policajt přejede pohledem po mé totálně sjeté přední gumě bez vzorku a s úsměvem žádá driving licence. Odevzdaně odevzdávám řidičák. …. A co, stejně mi to tam na fotce moc neslušelo. Vytahuje mašinku, nasazuje trubičku a že prý mám fouknonut. ..... Snad nenadýchám ještě ke všemu nějaký zbytkáč. Alkohol jsem měl nedávno ....naposled před 27 lety.   Po prohlédnutí kategorií policajt nepolevuje v úsměvu, vrací mi kartičku a prý kolik už jsem ujel a kam až jedu. To už mám hubu od ucha k uchu i já a nadšeně hážu tisícovkama km. … Zase jsem měl holt štěstí.  

Pokračuji na sever. Kousek před Altou potkávám první soby a germána na GS nabaleného jako Igor Brezovar.  Hrdě říká, že spí pod stanem a proto má tak ověšenou motorku. Říkám, že já taky  a on nevěřícně zírá na mé tři kufříky na malinkém SVčku. V Altě se pak jdu mrknout na staré rytiny ve skalách. 69.94684, 23.18587 No … moc talentu rytec nepobral. Místy to řipomíná Švejkovy prasátka. Na jednom místě je dokonce snaha o kosočtverec s čárkama kolem, ale na výstižný jednoduchý piktogram bude potřeba ještě pár tisíc let počkat.

Opět mne ale dostává norská mentalita. Areál je volně přístupný bez plotů, na začátku trasy není žádný trhač lístků a přesto si jdou všichni poctivě vedle do budovy koupit vstupenky. Uvnitř dostanete za velmi přiměřené vstupné, informační brožuru a srozumitelnou angličtinou výklad kudy máte okruh projít podaný s laskavým neškrobeným úsměvem.

Když se rozjíždím z parkoviště, slyším od motoru při záběru nějaké rány. A je to tady. 200km před nejsevernějším bodem cesty závada. Zajedu do nejbližší boční uličky a projíždím to bez přilby sem a tam. Mlácení není synchronní s otáčkami motoru, tak se mi trochu uleví. Bude to někde na sekundáru. Chvíli kolem toho chodím jako nemocný osel a hledám zatuhlý, nebo prasknutý článek, ale vše je OK. Pak ale natrefím na nýtovanou spojku která je nějaká volná. Super. Novou nemám a 800km za polárním kruhem moc motorek s mým rozměrem řetězu jezdit nebude. Takže víte jak se v takových zeměpisných šířkách shání spojka řetězu? Prostě ujedete 200m a v pátek pár minut před zavíračkou ji koupíte.

Potřebuji ale rozbrousit starou a tak mne posílají do opravny sněžných skútrů. Martin je mladý kluk zapálený pro motory, tak sponu odbrušuje a mě se ulevilo. Čepy jsou úplně vyžrané, tak není divu, že delší článek dělal takové rány. Nic ale nemůže být jednoduché. Nová DID spona je rozebiratelná a po složení nechce závlačka zapadnout do drážky. Snažíme se zmáčknonut článek co to jde, dokonce nepomáhá ani kladivo přes trubičku. Výsledek je natažená závlačka, která při pokusu o srovnání praská. Super. Naznačuji, aby to bodnul COčkem na tvrdo, ale Martin sedá do auta a vydává se shánět novou. Já mezi tím zjišťuji, že soudruh DID udělal někde chybu a spojka nejde složit ani na sucho. Osazení na čepu je kratší, než síla materiálu článku, tak plíšek kolem otvoru trochu ubrousím a když se Martin vrátí zpět, stačí už jen pohodlně spojku nacvaknout. I Japonci jsou občas s přesností na štíru.

V podvečer dorážím do cíle mého zájezdu. Není to mýtná brána na nejznámějším mysu Nordkappu. Takové šílené peníze jim za parkovné u železné armatury zapíchnuté na fejkovém nejsevernějším bodě nedám. Cílem je malé parkoviště asi dva km zpět. Balím výbavu a vyrážím přespat na opravdu nejsevernější výběžek. Je to dvouhodinový trek krásnými planinami. Vychází to akorát, O půlnoci jsem na místě. Nejsevernější bod je dobyt!!! Jsem o jednu minutu, čili asi kilák a půl severněji za armaturou a úplně zdarma. Už vím, jak to vypadá na konci světa. Stojím tu sám v šeru u mohyly a hledím do dáli nekonečného moře na jehož horizontu jsou celou noc červánky. Slunce během noci přejde těsně pod horizontem ze západu na východ. Stavím stan a při úplňku přece jen přes malý záliv dělám fotku komerčního mysu. Je krásnější, než tento, jenže když na něm stojíte, stejně to nevidíte. Ještě z mé kouzelné SIMkarty, která za 12€ na rok fachčí neomezeně po celém světě pošlu pár dráždivých zpráv o dobytí severu přátelům a unaven okamžitě usínám. 

Ráno si to šlapu zpět planinami a kolem se pasou sobi. Když dorazím k motorce, je 17 stupňů, pálí slunce a já v tričku a trenkách balím motorku … drsný sever 1000km za polárním kruhem. Jedu se ještě podívat k závoře komerčního Nordkappu a chytám záchvat smíchu. Fakt za to parkovné chtějí v přepočtu téměř 800 českých.  Má přední guma je po stranách bez vzorku a nabroušená do špičky jako Fanánkovo číro za dob Orlíku. Norsko je sopečného původu a kámen v asfaltě je pěkně drsný. Když jsem vyrážel byla přední skoro nová a v Norsku shořela během 2000km. Snad to nějak dotáhnu domů. Ruskem je to  už jen rovně. Tak vzhůru dolů do Sajůzu.

Rusko

Na Norské hranici je příjemná, usměvavá, mladá celnice s plynnou srozumitelnou angličtinou, což tvrdě kontrastuje s nakrklými ruskými Marfušami. Mluví na mne rusky a když něco nepochopím, tváří se nasraně. Teda tváří se ještě nasraněji, neboť nasraný výraz je jejich defaultní nastavení obličeje. Rusky trochu umím, ale to, že s nima budu mluvit v ruštině považují za samozřejmost a moji snahu ani v nejmenším neocení. Vypisuju lejstra a když nevím, co napsat a zeptám se, dívají se na mne, jako bych ty lejstra chtěl já po nich a ne ony po mně. Ještě že jsem tu sám. Dojem zachraňuje až jakýsi Ivan u kontroly bagáže. Usmívá se a vtipkuje, ale jen do té doby, než otevřu topcase. Vytřeští oči, zamíří prstem na malý igelitový zavírací sáček s bílým sypkým obsahem a vyhrkne: Što éto? Mám šanci mu vtípky vrátit, tak si zacpu jednu nosní dírku, potáhnu a říkám: Paprobuj! Pochopí, směje se a říká: Eto soľ? … Da.

Hned za čárou končí asfalt a následuje dobrých 5km gruntovky evidentně už delší dobu ve výstavbě. Pak  nastoupí čerstvý asfalt a jakmile vyjedu z military zóny plné vojáků a tanků, odbočuji za šera z hlavního tahu hledat místo na spaní. Až když se ráno vracím, náhodou objevuji krásný srubový klášter. Je zajímavé, jak se protnutím hranice změnil nejen přístup lidí, ale i příroda. V Rusku je vše co bylo v Norsku zelené tak nějak do hněda a kolem močály ze kterých místy trčí uschlé stromy. Dokonce i ten čerstvý asfalt smrdí úplně jinak, než je u nás obvyklé. Je z něj cítit ropa i přes to, že jsem k surové ropě nikdy nečichal. 

V Murmansku jdu do potravin  a je to jako když pustíte děcko do hračkárny. Cenu přepočítávám jen u prvních dvou věcí a pak už to neřeším. Je to levnější jako doma. Horší je, že můžu mít všechno, ale nevím, co si vybrat.

Měl bych  vyměnit olej, ale motorkový nikde nemají, tak alespoň doleju trochu automobilové polosyntetiky. Pár přetažených km nevadí, jedu pohodovým tempem a jižněji už něco koupím. Horší je to, že přední guma je totálně sjetá. Běhoun už je úplně pryč a jedu po gumě kordu. Mám před sebou 1300km do Petrohadu a proužková struktura gumy naznačuje, že každou chvíli vylezou dráty. Tady nic nepořídím. Nezbývá než jet. Navigace mi hlásí, že nejbližší manévr je odbočení vlevo po 756km. Inu v Rusku je vsjo balšoje. I vzdálenosti.

Cestou narazím na rozlehlý památník padlým gerojům za druhé světové války. Rusové chovají k padlým i po těch letech obrovskou úctu a každé druhé projíždějící auto při míjení památníku troubí. 

Po 300km kontroluji gumu a stav se výrazně zhoršil. Petrohrad nedám ani náhodou. Nejbližší větší město je Petrozavodsk asi po 500km. Napadá mne, že by pomohlo zvýšit tlak. Guma se bude odvalovat jen po hřebínku, kde je běhounu ještě dost. Na pumpě vzduch nemají, ale stojí tam kamioňák, tak jdu poprosit o kousek vzduchu. První ochotný a usměvavý člověk v Rusku. Natlačím tam skoro 4atm a guma se postaví krásně na střed. Super. To by mohlo vyjít. Cestou se jen uklidňuji, že guma je stavěná na trojnásobný rychlostní limit než jedu a 1atm. přes limit maximálního tlaku nevadí. Drátěný kord je pořád pod gumou, tak struktura není narušena a prasknout by neměla.

Na hlavních cestách už  nepotkáte  žádného Žigulíka a uvidíte převážně západní nová auta. I nám dobře známý offroad ma na zadních dveřích napsáno Chevrolet Niva a vypadá, že od dob Expedice Adam 84 v Návštěvnících  omladil po 30 letech design. Ale nová auta vlastní jen bohatí lidé, kteří si mohou dovolit někam jet. Lidé v Žigulech postávají kolem hlavního tahu a nabízejí  borůvky, nebo houby, kterých jsou v okolních lesích lány.  Ale ta nová západní auta taky nejsou žádná hitparáda. Evidentně jsou to převážně základní verze se slabými motory, protože většina má velký problém předjíždět ve vyšší rychlosti.  V Norsku to byla jiná. Každé druhé auto je hybrid, protože to mají vládou dotované a elektriku u nabíjecích stanic zdarma. Na frekventovanějších cestách jsem dokonce 8x za den potkával i Teslu.

 Cesta z Murmanska  na Petrohrad je krásná, nová a široká asfaltka, ale když sjedete mimo, po pár metrech asfalt končí a pokračuje jen rozbitá gruntovka. Na okraji Petrozavodska vidím velký nápis Yamaha a hned tam zajíždím. Trochu znejistím, že kolem jsou jen vodní a sněžné skútry plus čluny a lodní motory. Motorka ani jedna. Kluci jsou ochotní, obvolají celé město, seberou mé přední kolo a za hoďku se šéf vrací s přezutou fungl gumou. Prohlížím původní a zjišťuji, že přefouknutí byl super nápad. Za těch 500km se už stav nezhoršil. Kluci mi na kufry připsali nový vzkaz: Nu žezla, nu gvozda, což znamená, abych nepíchnul tyčkou, nebo hřebíkem. Ještě vyměníme olej a za dvě hoďky už to mastím v dobré náladě na Petrohrad. Je poznat, že jsem už jižněji. Na dopravních značkách " pozor zvěř " už nejsou sobi, ale jeleni.

Petrohrad byl jednoznačně nejhorší úsek cesty. Co 100m vícepruhá přeplněná křižovatka a všechny perfektně synchronizované na červenou. Když jsem po dvou hodinách dorazil k Ermitáži, rozklepal jsem se jako Alík, sednul na stroj a vyrazil nejkratší cestou pryč. Nedělají mi dobře místa, ze kterých nemůžu kdykoliv odejít někam, kde budu sám a ty davy turistů, aut, hluku a dvě hodiny čichání výfuků udělalo svoje. Zlatá Indie. Dodnes mne mrzí, že jsem z Aurory viděl jen stěžně a neprošel si pamětihodnosti. Jsem sice na přírodu, ale každá zajímavost kolem je součásti cestování. Za půl hoďky jsem byl přiotráven splodinami za městem a doufal, že se metastáze nerozšíří dříve, než dorazím domů. Nad vodou mne drželo jen to, že se o mne pobožná Marie postará a ještě jí tím pomůžu nasbírat plusové body u toho nahoře. Stavím stan v přilbě a místy inhaluji všudypřítomné komáry.

Ránní Petrodvorec na který jsem se těšil nepřipadá v úvahu, protože hustě prší, tak to valím na hranici. Na Ruské straně nás celník i s Goldvingářem vrací zpět do fronty za karavany. Jsou prý jako skupina a máme se zařadit až za ně. Osobní auta mají frontu na půl dne. Po dvou hodinách jsme na řadě a čekám obstrukce. Překvapivě jde vše hladce. Nasrané úřednice mi dají několik razítek a nikoho ani nezajímá, co mám v kufru. Na Estonské straně je to jiná. Hezká usměvavá celnice zkontroluje papíry a odchází do budovy, že prý se to musí pořádně prověřit. Vrací se po půl hodině a s úsměvem se omlouvá za zdržení, že je vše v pořádku a přeje šťastnou cestu.

Konečně jsem z toho Ruska pryč a opouštím jej stejně nadšeně, jako jsem před dvěmi lety  opouštěl Ukrajinu. Viděl jsem a stačilo. Vracet se nebudu. Ať se snaží Rusové dělat cokoliv a jak nejlépe dovedou, výsledek je vždy tak nějak podivně ruský. Zkrátka Rusko je jako holka bez vkusu. Ať se snaží sebevíc, vše co si obleče na ní vypadá divně a do toho se to občas snaží vylepšit nějakým nehorázným kýčem.  Estonsko, Litva, Lotyšsko a Polsko jsou už na středoevropské úrovni a nebýt cedule u cesty, nepoznáte, v které zemi vlastně jste.  

Ještě se zastavím v Lotyšsku u Hory křížů. Jdu zaplatit parkovné a paní chce 60 eurocentů. Vytahuji kartu, protože za celou cestu jsem nedržel v ruce fyzické peníze a ani žádné nemám. Mávne rukou, že prý je to dobrý a pak při odjezdu  že mi  zvedne závoru. Když se tak dívám na všechny ty chlápky na křížích, vytane mi na mysli opět úryvek ze Stopařova průvodce: A Země byla zničena právě v okamžiku, kdy jednu malou holčičku napadlo, jak by se dalo žít na planetě tak, aby se měli  všichni dobře a nebylo kvůli tomu ani potřeba nikoho nikam přibíjet.  Odtud už jedu rovnou domů a poslední den dávám 1200km.  

Opět to byl skvělý zážitek i když cesta byla dlouhá. Najel jsem rovných 10 000km a pokud nebudu počítat novou gumu, vyšly přímé náklady na cestě na 24 000kč.

Závěrem bych chtěl poděkovat panu Suchému z Elesys, který mi po telefonu velmi ochotně pomohl vyřešit problém s dobíjením, ač se nejednalo o jeho regulátor. Ten příští bude od něj. Stávající Vape funguje sice dobře, ale když jsem potřeboval pomoc, ochotou rozhodně neoplývali.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE