Expedice sever 2017

Den 11 (353km)

Opět ranní pohodička. Startujeme k vodnímu kanálu v městečku Haverud. Slunce svítí, ptáci zpívají, motorky vrčí, veliká pohoda. Vodní kanál je zajímavá soustava lodních výtahů a mostu, po kterém lodě přejíždějí. Máme štěstí a vidíme zrovna projíždět dva větší motorové čluny. Procházet se dá po celé délce, takže si člověk může vše pořádně zblízka prohlédnout. Na umělý vodopád, který se spouští každý den v 11:15 nečekáme a radši si jdeme uvařit nudle. Švédsko měla být původně tak trochu tranzitní země a vzhledem k časové tísni jsme ji nestihli až tak připravit. Přesto pár bodů na trase ještě máme. Směrem na Goteborg se nachází pevnost Bohus fastning. Vstupné 100 švédských korun jsme si pošetřili na jinou atrakci, kterou jsme měli téhož dne v plánu. Pevnost jsme obešli dokola ovčí stezkou a z ovčí vyhlídky viděli, jak se zvedá most na silnici, aby mohla projet plachetnice. Pomyslným vrcholem dne je muzeum Aeroseum, které se nachází nad Goteborgem. Za vstupné 100 švédských korun se můžete na celkem slušnou dobu vyřádit v podzemních hangárech, kde je k obdivování něco málo letadélek a jiného létacího materiálu. Vyšetřit to chce minimálně dvě hoďky. Pro příznivce aviatiky je možnost sednou si na vyhlídku přímo nad malým letištěm a sledovat zdejší provoz. Následně jsme byli neúspěšní při hledání pevnosti Oscar II a vydáváme se radši na pohřebiště Fjaras Bracka. Moc hezká krátká naučná stezka, kterou si ale moc nevychutnávám, protože už mne trochu dohání únava. Ještě objevujeme zámek Tjoloholm. Zámkem bych to nenazvala ani náhodou. Přijíždíme už za soumraku a působí to celé jako obrovské anglické sídlo někde v Baskervillu a čekám už jen na zavytí velkého psa. Téměř se dočkám, když roští zarachotí a ze srázu se zřítí dvě srnky. Strašáci se naštěstí vydávají na úprk. Opět nastává klasický problém s hledáním noclehu. Švédsko na to není úplně šťastná země. A opět nacházíme zapadlou cestu přímo u silnice. V noci nás občas probudí projíždějící kamion, jehož zvuk v tiché noci připomíná spíš nájezd tanku, ale jinak pohoda.

Den 12 (341km)

Za krásného počasí se vydáváme posnídat k cíli, který jsme předešlý den už nezvládli. A to k větrnému mlýnu v obci Varobacka, 3km od místa noclehu. Na místě ani noha, snídáme na mlýnském kamenném kole. Kamil se rozhodne konečně se trochu pověnovat průšvihům v práci a hned je potrestán, a to pádem mobilu a pavoučkem na displeji. Bere to ale s klidem. Čeká nás dlouhá cesta do Kodaně. Po pauze na benzince trochu poodjedu. Do interkomu se dozvídám, že Kamča vyrazil s otevřeným pravým kufrem…a jel. Záhy v interkomu dojdou baterie, ale naštěstí oba duchapřítomní, scházíme se hned na prvním sjezdu u benzinky. V kufru toho moc nezůstalo a tak Kamča otáčí Cali a jede se pokusit něco posbírat. Nachází na krajnici šátek, notně otlučený můj oblíbený hrnec, ještě víc potlučený svůj oblíbený hrníček, rozježděný kečup, rozježděný ešus, … Ztráty jsou oblíbené tričko, obě lžíce, zapalovač, polévka, sklenice Nutelly – naštěstí byla už prakticky prázdná!, rozjetý ešus, kečup, sáček rýže, baterka, solnička, kafe…

Bereme vše optimisticky a věříme, že to byla poslední katastrofa dnešního dne a jestli je to to nejhorší, co se nám má stát, pak jsme šťastní lidé. Těšíme se do Dánska. Volíme cestu přes vyhlášený most, jen cifra se nám zdá trochu větší, než jsme čekali. Asi 230 dánských korun za motorku je celkem ranec. Most je vskutku úchvatný, snižujeme rychlost a kocháme se. A když most končí, vjíždíme do podmořského tunelu, který trochu připomíná pražské metro, jen klesá. A klesá hodně. Navigace tvrdí, že 40m pod hladinou moře. A vyjíždíme v Kodani. Oproti Oslu je orientace v Kodani mnohem snazší a brzy nacházíme park, kde chceme navštívit podzemí zásobníky a je naším výchozím bodem. Parkoviště kolem parku je dost plné a auta obchází policista a cosi šmudlá do bločku. Zastavujeme a ptáme se esi se tady dá někde zaparkovat zdarma. Ptá se, jestli jdeme do Zoo, jasně, že ne, ale statečně kývám, že rozhodně ano. Kývá taky a říká, že zdarma můžeme tady kdekoliv, když najdeme místo. Za pár metrů parkujeme na místě určeném přímo pro motocykly. Jsme už poučeni z Norska, že označení MC na silnici opravdu znamená, že je to místo pro všechny motorkáře J cedule sice značí, že se jedná o parkování na dvě hodiny, ale… už trochu známe dobrosrdečnost Dánů. Už příchod do parku je odzbrojující. Všude na trávě lidé cvičí jógu, leží, čtou si, mají piknik, hrají si s dětmi, nikde ani smítko. Brzy přicházíme ve vchodu do zásobníků. Popravdě, čekala jsem trochu víc, ale zajímavé to určitě je. Svým způsobem je to místo velice romantické. Projdeme napříč parkem směrem centrum, dáváme si dánskou zmrzlinu. Jedna vyjde na zhruba 100 našich korun, ale ta porce je tak obrovská a tak dobrá. Volba karamelové s čokoládovou byla maximálně mňamózní. Centrum je trochu dál, než se na mapě zdálo. Začínám být trochu uťapkaná. Město je každopádně velice přátelské. Procházíme kolem nádraží a narážíme na Tivoli. Velký zábavní park přímo v centru. Za necelých tisíc korun českých zde můžete strávit celý cen se vstupem na všechny atrakce. Nebo si koupit jen vstupné dovnitř, dát si popcorn a sledovat ty šílené zelené tváře metající kozelce v příšerných výškách všemi směry. My míříme k nábřeží. Mořská voda omílající kodaňské břehy je tak čistá, se zdejší obyvatelé využívají zbudovaných mol a v centru Kodaně se koupou a užívají siestu. Je to naprosto odzbrojující podívaná. Už mě hodně bolí nožky, ale musíme se prodrat až k Malé mořské víle, které už pak říkám familiárně „ta malá mrcha, která je zatraceně daleko“. Narážíme úplně náhodou na muzeum, které nás zaujme. National museum. Vstupné není nikterak závratné a expozice předčí očekávání. Dvoupatrové, vzdušné a vkusné prostory nabízejí sbírku všemožných děl, uniforem, lodí a dalších parádiček. Strávíme zde více času, než bylo plánováno, ale nelitujeme. Když vyjdeme ven, už se skoro plazím. A když narazíme na hodinovou vyjížďku lodí za pouhých 40 dánských korun, odmítám udělat jediný krok dál. Vyjížďka byla naprosto perfektní nápad. Vidíte z Kodaně prakticky vše, včetně té malé mrchy, na které vlastně není až tak nic moc k vidění. Od průvodkyně se dozvídáme, že už přišla o hlavu, o ruku a dost často bývá zmalovaná jako holka z Perlovky, chuděra jedna. Vlastně si říkám, jestli by nebylo lepší ji utrhnout z toho kamene a hodit do moře, aby měla klid. Nezávidění hodný osud. Po osvěžující projížďce mám hned více energie, nohy nebolí. Vydáváme se do úplného centra. V Kodani zrovna probíhá jazzový festival a všude je spousta hudebníků, živé hudby a panuje čilý ruch. Atmosféra jako na karnevalu v Riu mě úplně pohlcuje a jen s velikou lítostí opouštíme město, které si naprosto získalo naše srdce. Parkoviště kolem parku již zeje prázdnotou, ale Virago i Californie spořádaně čekají. Šest hodin. Nutno ještě poznamenat, že Kodaň je město šílených cyklistů, kteří jsou všude a jezdí bez ohledu na barvy na semaforu, závory, kamiony v cestě světelnou rychlostí úplně všude a jste neustále v ohrožení života. Přesunujeme se směr jih, zítra máme mít odpočinkový den, byla to taková trochu rezerva, kdyby něco, ale časový plán plníme přesně. Jak už to v Dánsku bývá zvykem, nocleh nacházíme naprosto na pohodu v klidném koutu dálničního odpočívadla, kde se mezi stromy s lavičkami a odpadkovými koši nachází jen jeden německý karavan. Později přijíždí ještě jeden motorkář a rovněž staví stan. Prognóza na zítřek je špatná, ráno má začít pršet a nepřestat… lžíce jsme nesehnali, vidličkami to je ale celkem slušná večerní zábava.

Den 13 (164km)

Měli pravdu. Od rána prší. Kolega motorkář evidentně celý den bojkotuje a zůstává ve stanu. My se přesouváme k bílým útesům Mons klint. Za mě je to ale vcelku zklamání. Očekávaný kus přírody v přerušovaném dešti začíná tím, že potkáte závoru, kde se po vás chce zaplatit nehorázné parkovné. Motorky hážeme na drzo do škarpy a opět věříme v laskavou dánskou tvář. A už si to šineme po dřevěných schodech dolů k pobřeží, abychom viděli jejich bílou nádheru. Já nevím, jestli jsem byla vzpruzelá tím počasím nebo je to opravdu na mě příliš komerční… pojala jsem to spíš jako trénink fyzičky, protože mé tělo je po 13 dnech na motorce opravdu totálně ochablé a vystoupání spousty schodů v nepromoku se zdá jako super kůra. Nahoře se jdeme podívat ještě na vyhlídku, ale tak nějak sedíme a odevzdaně koukáme do modrého nic. Zase začíná trochu krápat. Rozhodujeme se deštivý den strávit ve stanu. Nacházíme odpočívadlo, kde lze stan postavit. Zalézáme a někteří okamžitě usínají. Někteří se nudí a píší poznámky z cest :D déšť přece jen na chvilku ustává a objevujeme na odpočívadle cedulku, která popisuje místní zajímavost. Ani jsme netušili, jaké štěstí máme na výběr odpočívadla. Nedaleko se totiž nachází největší strom v Dánsku, Valdemar. Ač je v lese trochu mokro, vydáváme se vzdát holt zhruba 600 let starému dubu. A jeho energie je prostě nádherná (ať si na to kdo věří nebo ne, prostě ten strom má sílu). Jak trávíme čas ve stanu, všímáme si, že na procházku k Valdemarovi se vydává poměrně dost turistů a neznámý rozhodně není. A tak nějak nám to plyne až do rána.

Den 14 (267km)

Vzhledem k tomu, že jsme asi 30km od Gedseru, ráno nespěcháme. Ukáže se to jako chybička. Přijíždíme k přístavu přesně v 9:00, tedy v čas, kdy odjíždí trajekt do Rostocku. A interval je 2 hodiny. V místě je naštěstí wifi, kávomat i toalety, takže se spojujeme se světem a čekáme. Nalodění probíhá v pohodě a motorky se parkují mnohem pohodlněji než na trajektu do Norska. Žádné zajíždění do podzemí a stísněné parkování šikmo dolů, ale pěkně na palubě a ve směru. Připravujeme se na další „bumpy“ jízdu, ale i když se moře vlní, je to idylka, kterou prožíváme na zadní palubě, kam nádherně svítí slunce. Do Berlína je to 230km, které ztěžují kolony na německých dálnicích. Přeci jen přijíždíme navečer do hlavního města, konkrétně do už námi známého city kempu, kde jsme přespávali první noc. Je to tak trochu symbolické. Kemp je o poznání plnější než prve. Stavíme stan na skoro stejném místě a do syta si užíváme horké sprchy. Kamilovu stoupající teplotu sráží jeden Paralen a vyrážíme konečně do Berlína. Autobusem X33 za 2,80 eur kupujeme lístek u řidiče, následně přestupujeme na dráhu a za zhruba půl hodiny se ocitáme přesně v centru. U památníku holocaustu musím vyfotit Kamila, protože má naprosto dokonale bledou a trpitelskou tvář. Postupně naštěstí chytá barvu. Vidíme krásnou Brandenburskou bránu a já odmítám opustit lokalitu, dokud neuvidím sovětský památník. Je perfektní, je balšoj a prostě oni to umí. A poklona Němcům za to, jak hezky ho udržují. Procházíme kolem Reichstagu a po Unter den Linden strasse až k Berlínské věži. Před ní se nachází katedrála, kde zrovna bijou zvony, což nás nutí zastavit naše životy i hlavy a zaposlouchat se do písní pouličních hudebníků. Zpomalujeme tempo a prožíváme teplý letní berlínský večer. Vracíme se přes park, kde zamáváme Marxovi s Engelsem. Začíná mne ovládat chuť na hranolky. Zázrakem chytám wifi a hledám McDonald. V Berlíně jsou celkem tři, vzdálené zhruba stejně. Jeden vybírám. Není úplně blízko, ale při příchodu k němu zjišťujeme, že se nachází přesně na Charlie pointu. Aneb, našli jsme berlínskou zeď J užíváme si další krásný moment, já dostávám svoje hranolky a už dávno po setmění se vracíme zpátky do kempu. Poslední noc ve stanu.

Den 15 (454km)

Vzhledem k pozdnímu večernímu návratu si ráno trochu přispíme. Před sebou máme 470 kilometrů domů a vcelku se těšíme. Nebo tedy já určitě, protože si dělám plány na večer. Nutně potřebuji žebra a pivo. Bohužel německé dálnice nadále zklamávají. V nepropustných kolonách trávíme až příliš času. V Německu ale panuje krásné počasí. Těsně před hranicemi dostáváme sprchu, ale v Čechách už zase svítí a podle radaru to vypadá už slibně, tlačíme mraky před sebou. I u nás jsou ale zase kolony. Takticky ještě vyčkáváme na dálnici z Prahy, protože podle obsluhy benzinky se průtrž právě přehnala. Nakonec jsme ji málem dohnali, bylo to na minuty, ale jsme v suchu a šťastně dosahujeme domova. Při otevření dveří od bytu prodělávám trochu agorafobii. Po 15 ti dnes ve stanu se mi garsonka o celkových 25 metrech čtverečních zdá neuvěřitelně obrovská. Doma jen vyhodíme věci a mažeme na zaslouženou odměnu, vstřebat zážitky a poplácat se po ramenou.

Celkem cca 4500 km. Viragem proteklo zhruba 310 litrů benzinu. Spaní v kempu celkem 4x (2x Berlín, 1x Preikestolen, 1 x pod Oslem).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE