Do Norska na ryby

Poslední večer usedám k mapě a plánuji cestu, kterou mi poradil domorodec na trajektu do Norska. Ráno po snídani vyrážím po E39 zpět. Tentokrát nedojedu ani do Molde a odpojím se doleva na silnici č. 64 směr Andalsnes. Z Andalsnes pak po 63 přes hory do Lomu a dál na jih. Bohužel už asi po 20km jsem nucen nasadit nepromok, protože celkem vydatně prší. Někde před Andalsnes déšť ustává, ale nepromok nesundávám, protože je celkem kosa. Mokrá silnice kopíruje pobřeží, tak se nepouštím do žádných velkých akcí a jedu s davem. V Andalsnes tankuji a koukám směrem k Trolí stezce (Trollstigen), která se halí v mracích. Jak se k ní ale blížím, mraky se rozestupují a vykukuje modrá obloha. Samotná cesta nahoru není moc zábava. Mokrá silnice, celkem provoz, každou chvíli někdo stojí u krajnice a fotí a občas autobus nebo obytňák, který potřebuje na průjezd serpentiny oba pruhy, takže se úplně zastavuje. Samotné zatáčky mají tak malý poloměr, že je jezdím většinou na jedničku se spojkou. Jezdecky nic moc, ale ta nádhera kolem! Nahoře zastavuji a jdu se kochat. Když se vracím k motorce, už se zase zatahuje a začíná pršet. Tak to jsem trefil dobře! Na parkovišti potkávám krajany, kteří jsou na cestě desátý den a už se vrací z Nordkappu. Obdivuju jejich denní kilometráž a odjíždím. Jestli to čtete, tak vás zdravím :).

Další zastávkou pod Trolí stezkou je ve skále vymletá soutěska, kterou protéká poměrně divoká říčka. Nevím, jak se to tam jmenuje, ale je to hned u silnice a je to moc hezký.

Z hor sjíždím opět k moři, kterým je fjord zaříznutý snad 80km do vnitrozemí. Trajektem ho přeplavím a pokračuji po 63 směr Geiranger, který je na konci údajně nejfotogeničtějšího fjordu v Norsku, nesoucího stejný název. Jestli jste někdy viděli fotku města na konci fjordu, ve kterém kotví velká bílá loď, tak vězte, že to byl Geirangerfjord. Na fotce z příjezdu do města ji mám taky. No zrovna byla na odjezdu, takže když jsem se za městem začal zase škrábat do hor, už nebyla vidět.

Jak postupně stoupám až nad 1000m.n.m., přibývá sněhu a nahoře je ho opravdu hodně. Později se dozvídám, že letos byla v Norsku extrémně dlouhá zima, proto ho tam ještě v půlce července zbývalo tolik. Tím líp pro mě. Už tak krásné scenerie byly díky němu ještě hezčí. U jezera Djupvatnet je z hlavní silnice odbočka na vyhlídku Dalsniba (1476m.n.m.). Výjezd na ni je zpoplatněn jednotnou cenou tuším 120NOK. Koukám nahoru a jelikož je dost pravděpodobné, že bych za tu cenu nahoře jen čuměl do mraků, otáčím se, a pokračuji směr Lom.

Delší dobu už se mi něco nezdá. Od motoru se ozývá divné šustění. Pokusy se spojkou, akcelerováním a decelerováním odhaluji, že to naštestí bude jen řetěz. Zastavuji, čistím ho a mažu. V mokru na něm ten olej skutečně moc dlouho nevydrží, tak už si to po zbytek cesty víc hlídám. Po napojení se na silnici č. 15 se cesta narovnává a rozšiřuje a kopírujíc řeku Otta padá dolů do města Lom. Není téměř žádný provoz a tak ustáluji cestovní rychlost mezi 130 a 150 a přemýšlím, jestli by mi stačila měsíční výplata, kdyby mě zastavili četníci. Věřím ale slovům domácího motorkáře z trajektu, že na sever od Osla měří policajti maximálně ve městech, ale spíš ani to ne. Spoléhají se na automatické radary, které ale fotí jen zepředu, takže pohoda.

V Lomu je turistickou atrakcí dřevěný kostelík, který jsem ale viděl už dřív, tak jen dávám na benzince pauzu na jídlo a odpočinek. Přijíždí tři místní střelci na SS a já je celkem lituju, že asi nemají tak dlouhou sezónu, jako my středoevropani. Z Lomu se vydávám po silnici č. 55 do hor a ještě netuším, že mě čeká nejkrásnější úsek, který jsem kdy na motorce jel (což není zase takový problém, když mám v životě najeto sotva 20 tisíc). Silnice stoupá do hor, samá zatáčka, kolem silnice zbytky sněhu, které se s rostoucí výškou mění na souvislou vrstvu. Projíždím pod nejvyšší horou Norska, na kterou už jsme taky dřív vylezli (Galdhopiggen - 2.469m.n.m.). Po několika fotících zastávkách si zakazuji dělat další. A asi po 3km zase stojím a fotím. Je to nádhera. Nahoře mě šokuje přítomnost upravených bežeckých tratí, po kterých se prohání mnoho lyžařů. Desátého července. Teplota se pohybuje lehce nad 5 stupňů, ale sluníčko hřeje. Té krásy se nejde nabažit, tak raději sedám na motorku a jedu dál.

Sjíždím o něco níž a sněhu ubývá. Blížím se k místu, kterého jsem se trochu obával. V mapě to byla jen taková malinkatá silnička a já se bojím, aby to nebyla jen nějaká kozí stezka na enduro. Odbočka na ni je na souřadnicích 61.5035247N, 7.8007906E a je to naštěstí normální silnice. Co normální. Je to nádherná úzká horská silnička plná zatáček s parádním asfaltem. Jen mě dole děsí cedule, že se jedná o placenou cestu. Kolik a kde se za ni platí ale nepíšou. No co, nikde nikdo, tak jedu. Asi 10km stoupám a v nejvyšším místě stojí závora a u ní domeček. Parkuju a jdu to obhlídnout. Během študování cedule z domečku vyleze holčina a ptá se mě, jestli nepotřebuji pomoct. Říkám, že asi ani ne, ale využívám příležitosti a ptám se na vše, co mě zajímá. Proč je tam v červenci tolik sněhu (byla extrémě dlouhá zima), proč tam ta silnice vůbec vede (kvůli obsluze vysokého napětí, které vede kolem ní), jak je stará (prý 80 let, to čumím). Pak se bavíme asi ještě 20 minut o všem možném. Platím (už přesně nevím kolik, ale bylo to mezi 50 a 100NOK) a jedu dolů. Cestou dojíždím asi tři auta, která projela během našeho rozhovoru nahoře. Všichni mě okamžitě pouští před sebe. Dole se dostávám do městečka jménem Ovre Ardal, které leží na konci fjordu a které mi doporučoval onen Nor na trajektu, že cesta přes něj je krásná. Kecal, ta cesta byla mnohem lepší!

Z města zase stoupám serpentýnami nahoru po silnici č. 53. Kdybych to uměl, tak tady bych určitě tahal kolena po zemi. Za jednou zatáčkou mě překvapuje voda tekoucí přes silnici. Vyhlašuji podruhé během výletu hnědý poplach, ale ustojím to. Silnice se dál vlní mezi jezery a jezírky, je na ní spousta rychlých zatáček a celé desítky kilometrů nepotkávám ani auto. Za jednou zatáčkou na začátku delší rovinky koukám na tachometr. První číslo je jednička, druhý šestka a pak je tam ještě nějaký třetí. V rámci pojištění mám i repatriaci ostatků, ale i přesto raději trošku zvolňuji. Za jezerem Tyin se napojuji na hlavní tah E16 a tím končí zábava. Z Lomu sem to bylo 136km čistého motoorgasmu. Budete-li tudy mít cestu, tenhle úsek určitě nevynechejte.

Po E16 už chci dojet až do Bergenu na trajekt. Nudnou cestu po hlavní zpestřuje rekonstrukce vozovky, kdy se jedou několikakilometrové úseky po šotolině/hlíně. Naštěstí je sucho. Chce se mi už dost čůrat, ale říkám si, že to už vydržím až do kempu. Předemnou je tunel a hned za ním chci vzít první kemp, kterých je v Norsku docela dost. Věděli jste, že existuje tunel, který je dlouhý 25km? A že v něm všichni dodržují rychlost a nedá se předjíždět? A že v něm nejsou záchody??? Trvalo víc než 20 minut, než jsem zase uviděl denní světlo. Kemp (http://www.lunde-camping.no/) je naštěstí jen pár set metrů od ústí tunelu a já v něm uspokojuji hned několik potřeb z nejspodnějšího patra Maslowovy pyramidy. Za 140NOK na noc mám opět luxusní zázemí. Stavím bivak a zjišťuji, že to auto hned vedle má slovenskou RZ. Za chvíli k němu příchází docela hezká holka, tak si říkám, že bychom se u Maslowa na pyramidě mohli s uspokojováním potřeb dostat o nějaký to patro výš. Bohužel chvíli po ní přichází dva kluci, z nichž jeden je bratr a druhý přítel. To není dobrá kombinace. Raději beru knížku a lezu do spacáku. Ráno mi zbývá docvaknout už jen necelých 200km, na což mám asi 7 hodin, takže na pohodu.

S vědomím dostatečné rezervy se docela courám. Ve Vossevangenu to suveréně posílám špatným směrem, protože přece teď už je to furt po hlavní a je to jednoduchý, tak se nebudu koukat do mapy. Když míjím už asi třetí šipku na Oslo, znejistím. Zastavuji a zjišťuji, že jedu už asi 20km blbě. Času dost, vracím se zpátky a napodruhé už se z města vydávám správným směrem. Před Bergenem ještě stavím v Remě a kupuji zásoby na zítřejší transfer přes Dánsko a Německo, kde nemám v plánu opustit dálnici. Chleba v přepočtu za bratru 100kč a půl kila salámu za 150kč. Zbytek volného místa v bagáži plním uzeným lososem, což je asi jediná věc, která je tam levnější než u nás (i když ne o moc). Přijíždím do Bergenu a do odjezdu trajektu zbývá asi 90minut. Čeká mě poslední dobrodružství, a to trefit přístav. Na všech ukazatelích se držím šipky s lodičkou, což nese své ovoce. Řadím se do moto fronty a čekám na otevření brány. Předemnou stojí postarší pár na BMW R1200RT. Ptám se, kam mají namířeno, a oni že do Evropy. Aha. Zkouším, jestli by to nemohli trošku specifikovat. A oni že prý mají čtyři týdny dovolenou a že neví, kam pojedou. Prý se jim loni líbilo Slovinsko, tak by se chtěli určitě podívat tam a pak neví. Možná snad na Balkán. Asi jinej gang. Zkušeně kurtuji motorku (protože to dělám už podruhé) a jdu na palubu. Spaní jsem se rozhodl pořešit co nejdřív a tak hned roztahuji karimatku a spacák v místnosti s airseaty, abych si tím zarezervoval místo. To bylo mnohem lepší řešení, než minule. Prvních pár hodin cesty trávím s Carlsbergem v plechovce a s knihou. Docela brzo jdu spát a dávám budík na sedmou, což je půl hodiny před připlutím do Dánska. Ráno snídám na palubě a pozoruju při tom, jak parkujeme. Je neděle 7:30 a já v Dánsku opouštím trajekt. Zítra chci jít v Praze do práce. To znamená 1150km nudy po dálnicích.

No zase taková nuda to nebyla. Vzhledem k absenci čerpacích stanic na dálnicích v Dánsku i Německu zažívám několikrát dobrodružství při hledání pumpy. Před Hamburkem se dálnice zužuje snad ze sedmi pruhů do šesti a je tam kvůli tomu 10km štau. Řeším to odstavným pruhem, i když si někdo občas zatroubí. V Hannoveru zažívám cestovatelskou klasiku. Na pumpě si říkám, že nepromok nasazovat nebudu, když jen tak malilinko mrholí. Asi 2km za benzinkou začíná neskutečná průtrž mračen. Na prvním sjezdu lezu do nepromoku a déšť mě neopouší až do Ústí nad Labem, což je přes 400km. Nebyl to ale jen obyčejný déšť. Byl to takový ten déšť, kdy všichni zapínají mlhovky a kolem každého auta stříká spoooousta vody. Naštěstí bylo teplo, tak se to dalo vydržet. V Lovosicích tam posílám k večeři Mekáče a po desáté večer parkuji doma. Čekal jsem, že mě bude vše bolet, ale kupodivu jsem i po 14 hodinách v sedle toho kostitřasu docela v pohodě.

Co říct závěrem? Byla to nejlepší dovolená, na které jsem kdy byl. Rozhodně nelituji, že jsem si vybral Norsko a že jsem jel sám. Hodně u mě platilo, že cesta je cíl. V hlavě už mám spoustu dalších míst, kam bych se chtěl podívat. Letos asi pojezdím ještě na SV, ale pak bych to rád vyměnil za něco více touring friendly. Takže asi VFR800F nebo F800GT. Hodně šťastných km a kolama dolů!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE