Expedice Himalaya – II.část Nepál

Konec května 2008 byl pro malé království Nepál přelomový. Po 239 letech končí království a vzniká republika. A právě v této značně napjaté době sem směřujeme v jedné stopě. Vždyť kde jinde jsou si tak blízko nejvyšší hory světa a rozpálené nížiny než právě v Nepálu?

Expedice Himalaya – II.část Nepál

Nepál

Hraniční přechod z Indie nedaleko města Kakabitta je opravdu škaredý a celníky musíme po hodině čekání budit. Není divu – vždyť je teprve 9 hodin ráno! Odbavení je ale rychlé a za půl hodinky již stojíme u celníka na nepálské straně a vypisujeme žádost o vízum. Po zaplacení 30 USD jej bez problémů dostaneme, potvrdí nám carnet a před námi je mladičká republika Nepál. Směnárna je naštěstí přímo na hranicích a po předešlých problémech v Indii měníme na celý pobyt dostatek nepálských rupií.
Nížinné oblasti země se nazývají Teraje a prochází jimi hlavní silnice vedoucí od východu na západ. V terajích můžeme nahlédnout do pravého života místních lidí, turisté sem zabloudí málokdy, většinou míří hned do hor.
Kromě běžného života sledujeme i způsob těžby opálů v místních řekách. Jejich koryta se po dešti změní během okamžiku na prudké řeky.
Cestování po těchto většinou přímých cestách je namáhavé díky silnému a nepřehlednému provozu, lidé, auta i dobytek se různě proplétají po silnici v neskutečném chaosu.

Královskou silnicí do Káthmandu

Naši naplánovanou zkratka přes Sindhulimadi nám místní rozmluví, že prý tam není silnice. Vydáváme se tedy po silnici z Hetaudy vedoucí podhůřím Himalaye. Byla vybudována teprve v roce 1951 a byla první silnicí vedoucí do královského města Káthmandů a nazývá se „rádžpáth“ - Královská cesta. Prvním autem, které ji projelo byla králova limuzína. Přes nesjízdné hory ji rozloženou na mnoho dílů přenesli nosiči na zádech, teprve pak se složila a vozila krále. I když název silnice je honosný, tak se jedná o úzkou klikatou silnici, převážně vyasfaltovanou, která překonává několik průsmyků. Za Hetaudou, která je v podstatě jedním velkým tržištěm, začíná silnice stoupat a nabírat nadmořskou výšku. Klikatí se v mnoha serpentinách a nabízí úžasné pohledy. 
Nalézt ve vesnicích u cesty něco jako restauraci je ale problém a jediným místem kde se dá najíst je vesnice Daman. Zde v jedné oprýskané místnosti jíme nudle s omáčkou nevalné chuti. Kuchařka a číšnice v jedné osobě je příjemná a usměvavá, to ale ještě netušíme, jaký bude mít z tohoto jídla Alenka v Káthmandů žlučníkový záchvat... Jen kousek za vesnicí je vyhlídka nazvaná „Everest Panorama“, ze které má být vidět právě nejvyšší hora světa. Zamračená obloha nám to ale neumožní.
Po projetí této silnice najíždíme na hlavní tah do Káthmandů. Nádrž máme už skoro prázdnou a tak hledáme pumpu. Tato jindy tak běžná věc se tu ukazuje jako obrovský problém – benzín nikde není! V předešlých dnech jsme neměli nejmenší problém při tankování, a tak nás tato informace překvapuje. V celém městě nelze koupit palivo a jen před několika pumpami jsou dlouhé fronty. Tady ale čepují jen naftu. Po velkých problémech nakonec objevujeme jednu pumpu, kde benzin prodávají. Limit je ale pouhých 5 litrů na motocykl. Vystojíme dlouhou frontu, umluvíme pumpaře a dostáváme 30 litrů. 
Hlavní město Káthmandů nás, nejen díky půldennímu shánění benzinu, moc nenadchlo. Bájné město je dnes zamořeno smogem a obrovským provozem. Za naprostého dopravního kolapsu se v noci snažíme opustit město. Když se kolona již dlouhou dobu nehýbá tak zastavujeme a čekáme až se cesta uvolní. Při tom sledujeme beznadějně houkající sanitku, kterou nikdo nehodlá postit, ani jediné auto jí nepustí. Káthmandů opouštíme dlouho po půlnoci a nocleh nacházíme na parkovišti opuštěného hotelu s nádherným výhledem na hory.

Na dohled Mt. Everestu

Naším dalším cílem je městečko Jiri, místo začátku horolezeckých výprav na Mt. Everest.
Cesta do Jiri odbočuje z hlavní silnice směřující do Číny a její šířka je sotva na jedno auto. Počet zatáček je velký, a když zrovna není zatáčka, tak je brod. I když je cesta asfaltová tak ubíhá strašně pomalu, skoro pořád jedeme na jedničku. Projíždíme několika údolími, která byla donedávna odříznuta od okolí a mnohá z nich byla i malarická. Ta dnes naštěstí již nehrozí. Při posledním klesání se před námi otevírá hluboké údolí na jehož dně je městečko Jiri.
Po příjezdu a zaparkování na „náměstí“ se kolem nás shromáždí několik nahaněčů z hotelů, které odmítáme a prohlížíme si „město“. Všude kolem jsou samé modré horolezecké sudy a v obchůdcích je možné zakoupit stará lana, boty, bundy apod. Cesta k Mt. Everestu začíná rozbahněnou silničkou, kolem které je mnoho restaurací, a pokračuje někam daleko do kopců. Jiri, to je město na konci světa, do kterého míří horolezci z celého světa.
Už cestou dolů do Jiri jsme si vyhlédli krásný plácek na nocleh. Sice se dozvídáme, že je to přistávací plocha pro helikoptéru, ale to nám nevadí. Při obhlížení místa se u nás zastavuje Francouz Pierre. Jede na indické 125 a na cestě je již několik měsíců. V Indii měl ošklivou nehodu, kdy mu auto nedalo přednost, a má za sebou i otřesný pobyt ve státní nemocnici. Do Nepálu se bez dokladů na motocykl dostal tak, že hranice přejel v přestrojení za Inda. Není divu, po několika měsících na cestě kdy jí jen jednou za dva dny, už opravdu vypadá jako vyhublý Ind! To všechno se dozvídáme při večerní „hostině“ – nudlovou polévku zapíjíme levným sikkimským rumem.
Ráno vstáváme před východem slunce a dle rady pána bydlícího nad našimi stany se vydáváme na vrcholek kopce. Tam se nám při východu slunce nabízí asi na 10 minut nádherný pohled na vzdálený Mt. Everest, Lhotse, Lhotse Shar a Pyraida Peak vysoký 7123 m.n.m. Jsme z toho dojati, je to splnění jednoho snu!

Do Lumbini

Nabaženi pohledy na nejvyšší hory světa míříme opět do Kátmandů, ve kterém už není k dostání vůbec žádný benzin. Situace je kritická a jen výjimečně seženeme benzin na černém trhu. Ten je ale o polovinu dražší, míchaný s kerosinem a kupujeme ho jen po pěti litrech. Oproti našemu původním plánu proto musíme vynechat cestu k Annapurně.
Při jedné zastávce na čaj potkáváme Klaudii z Vídně, která je na cestě už dva roky a jede na motorce po zemi až z Rakouska. Společně sháníme benzín a Klaudie nás zve do kláštera v Lumbini kam má namířeno. Tři měsíce v něm žila a chce pozdravit své přátele.
Městečko Lumbini je rodištěm Buddhy a leží nedaleko hranic s Indií. Seženeme tu i benzin. Pár kilometrů od hranic vidíme chumel lidí a skutečně zde prodávají benzín za normálních 80 rupií, oproti 120 až 150 rupiím na černém trhu.
S plnými nádržemi vjíždíme do Lumbini. Vjíždíme do velkého areálu obehnaného zdí a plotem. Každá země s buddhistickými věřícími má právo zde zřídit a postavit svůj klášter. My s Klaudií směřujeme do jihokorejského kláštera. Přijíždíme právě na večeři, vítáme se s představeným i mnichy a dostáváme večeři o mnoha chodech. Ubytováni jsme v klášterní kobce. 
Večer se ještě procházíme v okolí chrámu a povídáme si s mnichy a ostatními poutníky, atmosféra je zde přímo mystická. Právě tento jihokorejský chrám zde má jednu zvláštnost – jídla se tu skládají z několika chodů, obsahují hodně zeleniny a ovoce a nabídka je velmi pestrá. Oproti tomu ostatní chrámy mají v „nabídce“ jen rýži s pár omáčkami.
Ráno procházíme celý areál Lumbini. V posvátném Chrámu Májádévi si prohlížíme památný kámen, který je prý umístěný na místě Buddhova narození a další místa spojená s jeho životem. Většina staveb je z betonu a i přes velmi barevnou výzdobu nás příliš nenadchnou. Pokud nejsme přímo v areálu kláštera, tak zde panuje spíše komerční atmosféra, jsou tu stánky se spoustou suvenýrů a všudypřítomní otravní prodejci.
Nebýt možnosti nahlédnou do obyčejného života uvnitř chrámů, tak by na Lumbini nebylo nic až tak zajímavého.

Národní park Bardia

Po úzké šotolinové silničce pokračujeme dále na západ a po překonání několika brodů stojíme opět na hlavní silnici vedoucí do Butwalu. Po cestě potkáváme dva Angličany na motocyklech Enfield. Bezradně stojí nad svými motocykly s ucpaným vzduchovými filtry a hledají servis. Pomáháme alespoň radou, jak a co mají rozebrat a míříme do národního parku Bardia. Nabízí to samé co mnohem známější park Chitvan, ale je výrazně levnější a mnohem méně navštěvovanější.
Cesta na hranice parku vede nádhernou přírodou po úzkých šotolinových cestách. Ubytováváme se v kempu kde sice nejde elektřina a jsme jedinými hosty, ale starají se o nás přímo ukázkově. Však si za to nechají také pěkně zaplatit!
Na druhý den si objednáváme průvodce a brzo ráno vyrážíme do parku. Před vstupem do pralesa jsme upozorněni jak se máme chovat. Když potkáme tygra tak se mu máme koukat do očí a pomalu couvat a pak utíkat a když potkáme slona tak rovnou utíkat. Jenom doufáme, že těchto rad nebudeme muset využít. Kolem nás i přes obrovské vedro pobíhají jeleni, prasata bradavičnatá, opice a poletuje spousta druhů ptáků. U vchodu do parku je malý zvěřinec. U stromu se pase domestikovaný nosorožec, kolem kterého právě probíhá rozcvička nepálské armády, v klecích jsou krokodýli, aligátoři a želvy. Cestou v parku zahlédneme i kobru, která se mihne obrovskou rychlostí jen pár metrů před naším průvodcem. Ten je bosý a obutý jen do vietnamek... Celý den uteče strašně rychle a navečer se opět vracíme do tábora.

Zpestřený odjezd ze země

Pokračujeme dále na západ a vesničky jsou od sebe stále více vzdáleny a jsou stále menší. Většinou jde jen o seskupení několika chatrčí, ze kterých na nás místní nepohlížejí s příliš velkým nadšením. Rudá hvězda je vidět až příliš často a maoisté zde mají velký vliv.
Těsně před hranicemi s Indií je silnice zatarasena lidmi. Na druhé straně davu vidíme policejní auto a tak očekáváme hladký průjezd. Uprostřed davu jsou přes silnici navázány na provaze kanystry a dav se na nás doslova tlačí a vzrušeně vykřikuje. Nechtějí nás pustit, protože si myslí, že je chceme předběhnout ve frontě na benzín. Opakujeme, že jedeme do Indie, že benzín brát nechceme, ale nátlak se stupňuje. Naštěstí jeden z nich pochopí, že nechceme předběhnout frontu, ale jet na hranice, a potom je nám umožněno projet. Rychle mizíme, zde jsme opravdu mohli přijít k úrazu.
Hranice do Indie jsou zase bez problémů a po projetí pásma nikoho s velmi špatnou cestou nás zase vítá Indie viz. I. část cestopisu

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist