Výlet na Neuschwanstein a do Ga-Pa
Text: Massimo7 | Zveřejněno: 19.12.2014 | Zobrazeno: 26 685x
Kapitoly článku
3. den (Ne) - od krás Alp až za Mnichov
Ráno vstáváme kolem osmé hodiny. Jelikož po včerejším slejváku má přítelkyně mokré i některé kusy oblečení vezeného v bočních taškách, byť byly zabalené v igelitové tašce, využíváme kempovou sušičku za poplatek 3 Eura , a přes snídani ho dáváme na usušení. Snídani sháníme v místním obchodě rafinovaně ukrytém přímo pod recepcí kempu. Šunka, housky a bábovka velice zpříjemní ráno ( celkem 6,6 Euro ). V ešusu se nám k tomu udělal čaj. Je krásně a my opět u mola konzumujeme zmíněné potraviny. Někteří se už koupou, proto raději sedíme opodál na lavičce. Balíme a vyjíždíme.
Transalp nutně potřebuje dotankovat, vracíme se asi 7 km k pumpě, kterou jsme včera míjeli. Chceme jet na jistotu, protože benzínky tu nejsou tak hustě rozeseté jako u nás, ale následně zjistíme, že další čerpací stanice byla pouhý kilometr po směru, kterým jsme se chtěli vydat, takže jsme si zbytečně zajeli. Nevadí. Dnešní cíl je Garmisch-Partenkirchen. Nemáme mapu ani instrukce jak se tam dostat. Z pohledu do mapy na benzínce odvodíme trasu a vyrážíme na Füssen.
Při přejezdu do Rakouska stavíme a procházíme se po lanovém mostu zavěšeném nad řekou, jejíž voda má podivně smaragdovou barvu. Následuje Reute. Na příjezdu kličkujeme spolu s Varaderem ze Slovinska v koloně popojíždějících aut. I když Varadero jede nejprve před námi, po chvíli přebíráme vedení a on nás následuje. Asi se diví jak obratně se v zácpě umíme proplétat. Celý tento úsek od rakouských hranic nabízí fascinující pohledy na okolní hory týčící se do ohromných výšek. Jedeme obklopeni vysokými horami – úchvatné. Projedeme Reute, se zastávkou na pumpě, za účelem optání se na další cestu. Opět kličkování v koloně aut a už následuje odbočka na Ga-Pa.
Nyní se před námi majestátně tyčí Zugspitze. Odbočujeme k lanovce na rakouské straně ve městě Ehrwald. Po příjezdu však zjišťujeme, že cena za lanovku (zpáteční 39 Euro/os), která by nás vyvezla na vrchol zahalený v husté mlze, není přijatelná, proto se vracíme zpět na hlavní tah do Ga-Pa. Po cestě od lanovky dáváme z kopce závod s vypnutými motory a Transalp díky hmotnosti vyhrává. Po cestě do Ga-Pa zastavujeme u Eibsee. Je zde sice problém s parkováním, všude chtějí parkovné, ale pokud nesjedete až k jezeru, ale odbočíte vlevo k lanovce tak auta zde sice musí platit, ale mají zde také vyhrazené parkování pro motorky, kde nikdo žádný parkovací lístek neměl. Ani obsluha parkoviště ho po nás nevyžadovala. Eibsee je nádherné jezero pod Zugspitze, škoda že nemáme čas na delší pobyt. Koupání zde by jistě byl nezapomenutelný zážitek. Mrholí – přítelkyni oblékám do nepromoku.
Přijíždíme do Ga-Pa, kde pod lanovkami v kafé Kandahár 2 pijeme latté a odpočíváme při pohledu do okolních hor. Není čas nechat se vyvézt jednou z lanovek nahoru na kopce, protože chceme dnes dojet až do Mnichova. Vyrážíme najít hlavní cíl – skokanský můstek, respektive čtyři místní můstky. Po chvilce hledání je nalézáme v části Partenkirchen ( GPS: 47°28'53.4"N 11°07'04.2"E ). Zrovna zde končí nějaký outdoor festival. Prohlížíme si hlavní můstek a stadion, který byl dějištěm olympiády. Pokud jste nic podobného neviděli, budete ohromeni. Zjišťujeme, že nedaleko je rokle Partnach, která nabízí zajímavou stezku na prohlídku ( zhruba 45 min se vstupným 3,5 Euro/os ), ale není čas. Tedy, zdržujeme se ještě absolvováním jízdy na místní bobové dráze ( 2,5 Eura jízda/os ), ale to je jen krátká vsuvka.
Vypadá to, že brzy začne pršet a je půl čtvrté odpoledne, nabíráme směr na Mnichov. Ujíždíme před deštěm. Ve zpětném zrcátku vidíme jak mraky čím dál tím více černají a houstnou, avšak nyní projíždíme pohádkový úsek – dlouhé táhlé široké serpentiny vinoucí se nahorů a pak dolů. Projíždíme okolo jezera Walchensee s průzračně čistou, opravdu průzračně čistou vodou a opět zatáčky, které byste u nás těžko hledali. Navíc to vše je lemované nádhernými výhledy do okolí. YBRko a Transalp se pokládají do zatáček s takovou lehkostí, že mě to samotného překvapuje. Asi nejen my, ale i naše motorky mají radost z jízdy a tím nám pomáhají umocnit prožitek z jízdy. Cesta prakticky probíhá tak, že neustále z jedné zatáčky přecházíte v druhou a celé si to díky kvalitnímu asfaltu neskutečně užíváte.
Po projetí tohoto úseku nám srdce plesá. Plni adrenalinu a opojení uháníme na Mnichov, zde cesta už není tak příjemná, dlouhé rovné hlavní tahy. Začíná hodně pršet, proto stavím pod stromy na chodníku v nějaké vesnici. Za mnou dojíždí přítelkyně a stane se tady jediná nepříjemnost, která nás za celou dobu potkala. Poté co přítelkyně zastavila, dala motorku na hlavní stojánek, když tu se náhle motorka převrátila a spadla do přilehlého příkopu. Výsledek – ulomené zrcátko a prasklý kryt budíku otáčkoměru, který nešel přidělat zpět. Důvod neznámý – asi vlivem podmáčeného terénu. Zrcátko spolu s krytkou přišlo do batohu a na otáčkoměr jsme navlékly igelitový sáček, aby déšť nezatekl do mechanického ústrojí. V nepromoku a průtrži pokračujeme dále. Míjíme Bad Tölz, škoda Big Bena nenavštívíme.
Jsme v Mnichově. Zde stavíme na výtečný dürum kebab (5 Euro) na Plingangerstrasse. Je něco k sedmé hodině večerní. Kebab zasytil a my vyrážíme s cílem přiblížit se naší republice, co nejvíce to půjde. Namíříme to na Landshut. Nyní začalo neskutečné martýrium s objížďkami. Němci asi předělávají všechny silnice nižších tříd od Mnichova na východ a to tím způsobem, že zavřou celý úsek silnice a vy ho musíte objet úplně jinou trasou. Hned za Mnichovem následuje první objížďka, hrdě oznámena velkou cedulí Umleitung . Než dojedeme do Moosburgu následují další tři – nervy drásající (do dnes pokud vidím slovo Umleitung, ježí se mi chlupy). Po cestě nás potkalo také takové malé zpestření v podobě nádherného výhledu na noční oblohu nad mnichovským letištěm, kde ve vzduchu byla vidět fronta právě přistávajících letadel. Tato letadla letěla za sebou v těsných rozestupech a zářila do dálky jako nebeské majáky. Jízdu ve tmě už jsme si užili a začínáme pokukovat po místě, kde složíme hlavu. Za Moosburgem už je něco k půl desáté večer. Po nákupu surovin na místní benzínce se proto utáboříme v nedalekém kempu (Freizeitzentrum Hasselfurth). Nejprve se naháníme s recepčním, ale pak jde vše hladce i cena je příjemná ( celkem 15 Euro ). Sprcha bez dalšího poplatku a jde se spát.
Ujeto: 270 km
4. den (Po) - nelehký návrat do vlasti
Dnes nás čeká největší kus cesty a už se docela těšíme domů. Ráno jen sbalíme stan a po osmé hodině už ujíždíme po silnici do Landshutu, kde se rozhodneme snídat. Zastavujeme u pekárny a po nákupu výborných croissantů, ovocného koláče a kafe ( celkem 9 Euro ), jdeme posnídat na lavičku nedaleko katedrály Sv. Martina. Nádherný výhled a dobrá snídaně značí dobrý začátek dnešní cesty.
Jedeme přes Grieshaus (stěží ho nadjete na mapě), kam dojíždíme po šotolinové cestě vedoucí skrze les – znovu konec světa. Motáme se opět přes Moos, Thundorf a přes Aicha an der Donau dojedeme až do Osterhofenu, kde YBRko musí také dotankovat pár kapek do nádrže, aby to zvládlo k hranicím. Na další pumpě nám obsluha ochotně poradí kudy se dostat k Hengersbergu, odkud se po další z mnoha objížděk dostáváme přes Schaufling a Reinhartsmais do města Regen. Odtud už je značení na Plzeň (konečně), takže tím naše útrapy s orientací končí. Celkem jsme si navíc najeli více než 50 km po cestách, kterým se místy ani nedalo říkat silnice. Projíždíme Zwiesel a za chvíli nás konečně vítá Česká republika – hranici překračujeme v Železné Rudě. Zde doplníme naše prázdné nádrže, konečně za české ceny, které oproti německým jsou velmi přívětivé. Přechodem státních hranic z nás opadla jistá míra nervozity a naopak cítíme jakousi zvláštní radost, že už jsme doma, tady už zvládneme všechno s lehkostí. I když nás čeká ještě pořádný kus cesty domů, jedeme s daleko větším klidem.
V Javorné si dáváme zasloužený oběd v penzionu U Silnice. Pořádný český guláš a svíčková nám udělají velice dobře a i přesto, že mračna se okolo nás stahují, nám to nevadí. Před výjezdem z restaurace přítelkyně obléká nepromok. Byla to dobrá volba, jelikož neuplyne ani pět minut a začíná pršet – spíše tedy pořádná průtrž. YBRko ani Transalp nejsou z cukru, proto pokračujeme v cestě. Po chvíli se déšť mírní a pak i na chvíli přestane, ale přeháňky nás stíhají celou naší další cestu. Projedeme Plzní a pak Kralovicemi, po chvíli stavíme na pumpě se ohřát. Pořádný horký čaj nás vzpruží a my vyrážíme na poslední kus cesty. Po výjezdu opět prší a tak mírníme tempo. Místy se nedá jet více než 40 km/h, protože nevidíte na cestu a také proto, že jak jste promoklý a zkřehlý ovládání motorky nejde tak snadno. Za námi se zhruba deset minut táhne nějaký kluk v Hondě Civic. Opakovaně kvůli silnému provozu se mu nedaří nás předjet. Po chvíli se však přeci jen skulinka najde a on nás předjede. Bohužel my ho za pět minut předjíždíme znovu, když v jedné pravotočivé zatáčce vidíme, jak skončil mimo vozovku zapasovaný do kopce s prasklým předním sklem a ulomeným předním kolem. Smůla – pospíchej pomalu, říká se a je to pravda.
Dále míříme na Žatec, kde stavíme na poslední občerstvení a ohřátí se. Pak nás čeká Bítozeves a Libčeves. Cesta přes vesničky je vleklá, ale kvalitní. Čím více se přibližujeme, tím více chceme být doma. Konečně za sebou necháváme Lovosice a už přijíždíme do Litoměřic. Jo zvládli jsme to – při průjezdu okolo cedule Litoměřice se nás ujímá mírná, ale zasloužená euforie. Sláva hlavně patří stroji Yamaha YBR125 a jejímu jezdci a to nejen za poslední den, ale prakticky za celou dobu jízdy.