Na skútru pomalu Německem a Rakouskem

"Copak je to za cvoka," říkám si pro sebe, když mě za tunelem předjíždí kolona motorkářů z Lince (podle SPZ). Stejně tak auta s českými značkami jedoucími snad k moři do Itálie či Chorvatska.

Rád bych to rozjel rychleji. No. Řidičák na auto a padesátku motorku. Tak se pomalu smiřuji s rychlostí, když na mě provokativně zatroubí z dodávky. "Zase Rakušák."

To už ale nevydržím a vsugeroval jsem si chuť na kávu a pak už jen očekával první obec s cukrárnou či barem. Pokud možno u silnice. 

Anitzberg. Malý bar se zahrádkou, nikde nikdo.

"Super," řekl jsem si. Jedno malé presso se smetánkou, minerálku a sachra. Toho nesmím. Ale co, lékař je daleko. No a dostat hypoglykemii v padesátikilometrové rychlosti, na pořádný úraz stačí.

Tím jsem chtěl říci, proč mě ti motorkáři předjeli. A proč jezdím pomalu. A proč na padesátce jezdím takovou dálku. Po transplantaci ledviny bych asi byl špatný dárce orgánů. A ty injekce, které si píchám do břicha, na silné motorce? Jo. A čtyřikrát denně k tomu inzulín? Ve stovce a rychleji? Zelené kolečko před očima, pět vteřin a dálnice? Je z ní polní cesta.

V cukrárně v Anitzbergu nedaleko Pregartenu marně hledám způsob, jak se dostat k Dunaji. Euro autoatlas zůstal doma. Tak jsem si spletl cestu a vyrazil směrem na Zwettl.

Ne, opravdu jsem tam nedojel. Deset kilometrů za Pregartenem jsem se otočil směrem na Linz a na křižovatce zamířil směr Prag. Tedy České Budějovice. Moje první zahraniční "Skútrovka" skončila. Tedy, večeří ve Wullowitz v restauraci na gulášek. Raději jsem si připlatil, abych nebyl okolo Dolního Dvořiště při jídle obtěžován těmi "dámami," co stojí u zastávek autobusu a mávají na mě. Zajímalo by mě, zda je to po těch dvaceti letech ještě baví.

Tak jsem se vyspal. A ráno vyrazil na kontrolu do IKEM-u do Prahy. Ráno v půl páté.

"Je to u hlavní silnice, nemusím to hledat." Dal jsem si pět hodin času na cestu. 148 km jedním směrem, po staré benešovské silnici. No, bylo to akorát, na jakémsi okruhu u Jesenice se stavělo a kolona, i kamionů neměla konce. Vzal jsem to mezi nimi, a naučil se pár sprostých slov.

Kontrola v nemocnici proběhla rychle. Transplantovaná ledvina funguje. Doma mě sice čekal lístek, že mám přidat léky, ale celkem dobré. Vlastně až na pokračování s injekcemi na ředění krve. "Spadnou z motorky, narazit si ruku, nevím, nevím." Zavázaná levačka s trombózou na fistuli (propojení tepny a žíly kvůli dialýze).

"No, zítra bude hezky, jedu do Německa." Tento odvážný plán se uskutečnil díky krásnému počasí. Průměrná rychlost kolem 43 km/ hod. V Budějovicích nefunguje bankomat. Mám jen dvě stovky. Na hlavním tahu na Plzeň si najednou vzpoměnli, že v největším provozu budou opravovat silnici. A opět kličkování mezi auty. Pár sprostých slov a policista, který mi popletl světelnou signalizaci na křižovatce. Nic. Ti motorkáři byli zase dávno pryč. 

Vodňany, Strakonice, Horažďovice. Vlastně nevím, proč stavím na náměstí, když bankomat je hned na hlavní silnici na Klatovy. No, ale to kafíčko bodlo.

Odbočuji na Sušici a jakýsi dvojtakt, padesátka mě pomalu předjíždí. Dočetl jsem se, že u čtyřtaktu odstraněný omezovač rychlosti asi moc nepomůže. Udělá to 58 km/hod. Natankoval jsem a přes město nemusím zpomalovat. Jedu stejně, pořád okolo 50 km/hod. Radar ukazuje 43. Tachometr 51. Super.

Za Hartmanicemi na Železnou Rudu v kopcích předjíždím cyklistu. Malebná šumavská krajina, Železná Ruda ještě 20 km. Hodina zpoždění a Arberesee, snad ještě 40. Konečně. Hranice. Bayerische Eisenstein "prosvištím," a po dvaceti letech se dívám na hladinu jezera.
Ten zeleninový salát byl fakt dobrý, ale bylo ho moc.

Česky mluvící číšník se podivil, že jsem to nedojedl a se slovy: "Já vám to zabalím na cestu, na mašině si někde zastavíte a dojíte to. Tady si ukradněte vidličku..."

Rozhlédl jsem se zda se někdo nedívá a neposlouchá jsem vidličku hodil pod stůl, i s příborovým nožem. "Copak jsem zloděj?"

"Deset euro."

Vypadl jsem s pomyšlením, že Rakousko je lepší a že česky mluvícího Bavoráka, nebo německy a česky mluvícího Čecha nechci vidět dlouho i s celým Bavorskem. Uložil jsem igelitku s vyobrazeným myslivcem do kufříku. Poté ho vytíral hadrem od dresinku. A z německého "ordnungu" jsem si udělal český bordel. Odpadkové koše jako by zázrakem zmizely. "Zablemcaný" igelit letěl do přírodně chráněného lesa. Tedy k dalšímu igelitu. Odměna za německý odpad u nás.
Cesta do Bodenmaisu, kde jsem před dvaceti lety s obrovským vojenským batohem mířil pěšky a přespal na louce jsem nyní desetkrát rychleji projel. Okruhem. Do Regenu. Na světelné křižovatce jsem se ztratil. Za rohem stála policejní dodávka.

"Nach Freyung," zeptal jsem se.

"Ja hier," zavřel okénko a odjel.

Blbě zaparkovaný skútr skoro uprostřed křižovatky?

Světelná křižovatka na silnici Ulm- Passau mě opět popletla.

Milá hezká řidička Fiatu nevěděla kudy na Grafenau odbočila na Grafenau a ztratila se za kopcem.

A tak jsem asi deset minut točil Euro autoatlasem a dozvěděl se, že muss nach Passau. Poděkoval jsem si se slovy "Danke schön" vyrazil jsem.

Hohenau, "Wo ist hier Tankstelle?"

Žádná odpověď.

"Benzin vole."

"Ja Tankstelle," dlouze popsala asi dvě stě metrovou trasu geradeaus.

Natankoval jsem si skoro čtyři litry, to stačilo asi na 130 km. Další benzín jsem čerpal až v Českém Krumlově. Na pultě ležel platební terminál, tak jsem vytáhl platební kartu.

Strohým "nein" mi naznačil, že zřejmě blbej Čech hotově.

Sechs Euro jsem mu hodil na stůl a ještě chvíli obcházel regálek s dobrotami.

"Servus Helmut, .... mit karte, ja?"

Zavrčel terminál a já si pomyslel, že jsem asi opravdu hloupý Čech. Odcházím se slovy "Servus Helmut, kreténe," a pomyšlením, že mě ti Němci tedy pěkně naštvali. Nebo mám smůlu na lidi. Zlaté Rakousko, kde se ke mě chovali normálně. Kdo ví.

Heldengut, nedaleko hranic. Malá restauračka. Objednávám si kolu. "Tak konečně, normální."

"Hmmm, Tscechen," zabrebentil jakýsi mladík, podíval se na mě a sledoval mě celou dobu.

Hodil jsem dvě eura na pult a zmizel. Z Bavorska. "Asi mám smůlu, kdo ví."

Lipno nad Vltavou. Třetí den. Jedu se koupat. Moje padesátka zaparkovaná na hlídaném parkovišti. Motorkáři na svým silných strojích vysloveně "čumí" na čem to kdo přijel. Helma a oblečení jako na Harleye se skutříkem.

Po dobrém osvěžení mířím na Bad Leonfelden. Před hranicemi na mě mávají zastávkové děvečky, Vietnamci, zda nechci trpaslíka na zahradu. V Bad Leonfeldenu jediný Čech, skútrák parkuji nedaleko další cukrárny. No, a pak už jen Freistadt, opět Wullowitz a České Budějovice.
Skoro 1 000 km na padesátce za tři dny. Kolem třiceti litrů benzínu. 500 Kč a padesát euro za papaníčko.

Milí motorkáři, až uvidíte stříbrného skútra Sym Smyphony 50 ccm, jak si to uhání kolem Salzburgu a nebo jen na Prahu, pak mě zkuste pochopit. S cukrovkou a po transplantaci nepojedu rychleji. Mějte prosím úctu k turistovi pomalému motorkáři, který se studem občas pozdraví nebo odpoví na pozdrav motorkáři na silné mašině.

Patřit mezi vás asi nebudu, to vím. Jedu pomalu, ale přesto díky za pozdrav, když jedete proti mě. Snad někdy v Bavorsku u příjemných zážitků, s fajn lidmi. A s dojmem, že nikde není tak špatně a lidi jsou všude fajn.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE