Elefantentreffen s MZ 150

Nápad jet na Elefantentreffen vznikl spíše náhodou. Začátkem roku jsem na Aukru koupil za pár tisíc MZtu v příšerném stavu a ve volném čase ji dával dohromady. Tou dobou jsem na internetu objevil, že poslední lednový víkend se koná šedesátý ročník Elefantentreffen. Když jsem už dával dohromady vrak MZty, tak to by bylo, abych to nestihl a MZtu nepokřtil tímto srazem.

Elefantentreffen s MZ 150

Kapitoly článku

Cesta na Elefantentreffen

Každou volnou chvíli jsem trávil v garáži, abych to stihnul. MZta byla rozebrána téměř do šroubku. Repasoval jsem tlumiče (přední stejně tečou, ale cestu tam a zpět vydrží), přezul gumy, vyměnil rozetu, brzdový třmen, nastříkal nádrž, airbox a kastlík na červeno. Rám jsem opravil černou barvou. MZta měla rozbité oba budíky a protože jsem neměl otáčkoměr, dal jsem tam dva tachometry a druhý zapojil jako otáčkoměr. Motor jsem přendal z jiné MZty, která je také v dezolátním stavu, ale motor má po generálce. Elektroinstalaci jsem taky opravil, protože byla zasažena domácím kutilem.

Dva dny před plánovaným odjezdem byla MZta konečně složena a já mohl udělat první zkušební jízdu. Celkem to šlo, sice MZ táhne doprava, musela se poštelovat spojka, trochu svítí kontrolka dobíjení a nedrží volnoběh, ale jinak se zdá, že je zbytek OK. Vyměnil jsem regulátor dobíjení a trochu seřídil volnoběh s tím, že další den volnoběh ještě upravím. Den před odjezdem jsem znovu vyjel a cestou zjistil, že motorka má stále problémy s dobíjením, takže jsem znovu řešil elektriku. Vypadalo to, že je špatný usměrňovač, ale nakonec se ukázalo, že to byl pouze vyviklaný konektor vedoucí od usměrňovače.

Další den jsem v práci skončil ve dvě a upaloval do garáže, abych jel pokud možno za světla. Plzeň jsem objel přes D5 a pak jel směrem na Přeštice, Klatovy, Železnou Rudu, Regen a Mitternach. Teplota byla nad nulou a celkem se jelo dobře. Kolem Železné rudy byla mlha a silnice oslizlá, ale jel jsem opatrně a neklouzalo to.

Těsně za městem Regen mi motorka sama chcípla na křižovatce a nešla nastartovat. Musel jsem jí odtlačit na krajnici a chvíli se s ní prát, než zase naskočila, pak ale naštěstí jela bez problémů.

Dojel jsem až k místu srazu, kde byla halda motorek a lidí, tak jsem řešil, kam jet a kde zaparkovat. Někdo z organizátorů mi z nějakého důvodu vysvětlil, že dovnitř motorkou nemůžu a musím jí nechat zaparkovanou jako hromada ostatních na silnici před kempem. Jelikož tam byly už mraky motorek, tak jsem zaparkoval dost daleko od vchodu a se vší bagáží se dřel zpátky ke vstupu.

Paní u pokladny mi sdělila, že vstupné je 25 Euro. Vyndal jsem peněženku a zjistil, že tam mám jen české koruny a eura jsou v pytlíku někde, neznámo kde. Nejdřív jsem to zkoušel, zda nejde zaplatit platební kartou a pak jsem položil svůj lodní pytel do bláta a začal hledat. Asi po pěti minutách jsem si vzpomněl, že jsem si peníze dal do futrálu k foťáku. Zaplatil jsem a šel postavit stan.

Elefantentreffen

Kemp (či jak to místo nazvat) bylo z větší části plné, takže jsem se spokojil s placem na svahu. Na lihovém vařiči jsem si ohřál svařák z Lidlu, nalil ho do termosky a šel zjistit, co a jak. Jelikož byla teplota nad nulou, tak nebylo moc sněhu, spíše bláto.

Večer jsem strávil procházením, prohlížením si motorek a popíjením svařáku. Prošel jsem si všechny motorky zaparkované před táborem. Napočítal jsem jich 983. Když se ještě vezme, že přibližně stejný počet jich musel být uvnitř, tak je to úctyhodné číslo.

Spaní na svahu na zbytkách sněhu nebyl zrovna luxusní zážitek. Spacák a karimatka mi sjížděly do rohu. Když jsem se rukou opřel o podlahu stanu mimo karimatku, tak jsem cítil, jak roztává sníh pod stanem a voda prosakuje dovnitř, tak jsem si dával bacha, abych zůstal jenom na karimatce.

Ráno jsem nepospíchal se vstáváním. Když jsem se už odhodlal vstát, tak celkem dost motorkářů balilo na cestu domů. Za chvíli se u výjezdu z kempu vytvořila pomalu jedoucí kolona motorek. Odjezdem těchto motorkářů se uvolnilo místo v kempu a já MZtu přeparkoval dovnitř na bláto.

Přes den jsem procházel táborem a okukoval stroje. Některé byly opravdu originální. Kdybych měl dát cenu za nejšílenější motorku, vyhrál by to stroj, který byl vyzdoben částmi panenek (hlava přivázaná za vlasy k rámu, ruce a nohy z panenky u stupaček), kozí lebkou a nápisem „My other bike is even worse“.

Sledoval jsem, odkud různé motorky pochází, a objevil tyto státy: Německo, Česko, Rakousko, Itálie, Polsko, Litva, Rusko, Ukrajina, Nizozemsko, Belgie, Francie, Velká Británie, Slovinsko, Slovensko, Chorvatsko. Nejvíc tam bylo Němců, ale nejvíc byli slyšet Poláci.

Večer organizátoři zapálili pochodně a měli proslov v několika jazycích, povídali o vzniku srazu Elefantentreffen a držela se minuta ticha za zesnulé motorkáře. Dále ti, kteří chtěli, mohli jít do městečka Solla do kostela, kde se konala motorkářská mše. Cesta tam mi připomínala pochod smrti. Vpředu jeli dva Němci na čtyřkolce a hlídali, aby průvod za nimi šel plynule a pohromadě.

Místní farář hrál na kytaru a zpívaly se písničky. U většiny složil text sám. V jedné byla dokonce sloka o MZtě, bohužel to nebylo nic pochvalného:

Die MZ hat´s verpatzt,
der Motor geplatzt!
Auf den ersten Metern,
tropft das Öl schon in Litern.

Mezitím začalo vydatně pršet, takže cestou do stanu jsem zmoknul. Navíc mi do stanu napršelo, takže jsem tam měl menší bazén. Do toho se ještě zvedl silný vítr a dost lomcoval se stanem. V noci na mě kapala voda, a jak si vítr pohrával se stanem, tak se občas stan tak nahnul, že se mi celta připlácla na obličej.

Cesta zpět

Přes noc se déšť změnil ve sněžení a tak jsme se ráno probudili do bílého dne. Rychle jsem balil a navlékl na sebe vše, co ještě nebylo mokré. Naházel jsem věci na motorku a vyjel směr domov. Před kempem bylo několik motorkářů na velkých motorkách (Honda Gold Wing a podobně), kteří se nedokázali na sněhu rozjet, tancovali tam a několik motorkářů je marně roztlačovalo. Naštěstí MZ mezi nimi jen prokličkovala a bez problémů si razila cestu kupředu. Na hlavní silnici sníh nebyl, byla tam jen břečka a pršelo.

Asi po dvaceti kilometrech mi motorka náhle chcípla a já zůstal stát někde mezi lesy, netušíc, co se stalo. Chvíli jsem prohlížel motorku a zkoušel nastartovat. Nakonec chytla, sice vynechávala, ale motor běžel, až se nakonec chytil úplně a přestal vynechávat.

Po dvou kilometrech motorka chcípla znovu. Tentokráte jsem zůstal stát u statku, kde místní paní-máma kydala koze hnůj. Napadlo mě kapesníkem vysušit vysokonapěťový kabel ke svíčce a fajfku. Motorka pak chytla a po dalších dvou kilometrech znovu chcípla, ještě než se motor zastavil, tak jsem zkusil zahýbat s fajfkou a dostal jsem elektrickou ránu. Tím mi došlo, že fajfka s ocelovým krytem probíjí. Vyměnil jsem ji a motorka přestala chcípat.

Kousek před hranicemi začala být silnice zase lehce pokrytá sněhovou břečkou. Míjel jsem nabourané auto v příkopu, docela jsem měl strach, abych neskončil podobně.

Za chvíli jsem už ale přejel hranice a byl zpět v Čechách. Kousek za Železnou Rudou začala být silnice opět pokrytá uježděným sněhem, takže jsem jel pomalu a vytvořila se za mnou kolona, protože auto za mnou se mě bálo předjet.

Po několika kilometrech sníh definitivně ze silnice zmizel a já začal klesat serpentinami dolů. Najednou mi motor zase začal vynechávat, došlo mi, že mám málo benzínu a přepnul jsem na rezervu. Bohužel to nepomohlo a motor chcípnul definitivně.

Zastavil jsem a zjistil, že mám úplně prázdnou nádrž. Kohoutek na přepínání rezervy a normálního režimu zjevně nefunguje. Bohužel jsem to zjistil pozdě. Sedl jsem na motorku, a protože to bylo z kopce, tak jsem jel a doufal, že dojedu k benzínové stanici. Dojel jsem místo toho do vesnice Javorná (kousek odtamtud je potok Šukačka a vesnice Onen Svět). V jedné zatáčce tam někdo u garáže opravoval auto, tak jsem k němu přišel, nepromok ještě pokrytý ledem a sněhem, a prosil ho o benzín. Bohužel mi odpověděl, že má jen dieselový auta, ale ať zajdu o dva domy vedle, že tam je místní usedlík a možná bude mít trochu benzínu. Než jsem tam ale došel, tak mě dohonil s tím, že má vlastně benzín ze sekačky s olejem, v případě, že mi to nebude vadit. Tak jsme to nalili do motorky a já tam radši dolil i svůj olej. Nastartoval a upaloval dál.

Za cca 10 Km byla benzínová stanice, tak jsem dotankoval a celkem bez problémů dojel zmrzlej a mokrej domů.

Na Elefantentreffen jsem jel se smíšenými pocity, protože jsem netušil, co to bude obnášet a jaké bude spát v zimě na sněhu. Teď z toho mám jednoznačně dobrý pocit. Byl to skvělý zážitek a i počasí vyšlo, snad až na ten déšť v sobotu večer. Elefantentreffen je rozhodně úplně jiný druh srazu, než které znám. Je to pro blázny, kterým nevadí bláto, mokro a špína. Ale čas od času to stojí za to!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.05
Známkováno: 21x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist