Elefantentreffen 2009

Do údolí v lesích poblíž vesnice Solla je to z hranic asi 50 km, z Prahy celkem asi 230 kilometrů - to je vcelku kousek. V redakci jsme proto dostali nápad si cestu trochu okořenit. U firmy Motorent jsme si domluvili zapůjčení dvou pitbajků Sachs, na které jsme namontovali držák na GPS Garmin Oregon, nacpali jsme věci a spacáky do batohů, stan přibalili Markovi na doprovodného TransAlpa a v pátek ráno vyrazili do mrazu. Popis jízdních vlastností a výkonů pitbiků vám přineseme v samostatném testu. Předem ale prozradím, že si oba stroje vedly překvapivě dobře! Celou cestu zvládly bez problémů a stopětadvacítky na silnici dokázaly nabídnout slušnou rychlost 80 km/h po rovině a 60 do větších kopců. Ani s pohodlím to nebylo tak zlé, jen na tuhá sedla jsme museli vymyslet něco měkčího. Cesta v teplotách slabě pod nulou byla rozdrobená na menší úseky, protože každých zhruba 50 km jsme museli tankovat pitbiky a rozmrazovat ruce či nohy. Kolem Strakonic jsme na pumpách začali míjet skupinky podobných nadšenců a také první sajdkáry. Pak přišly šumavské silničky a první sníh, no a po další hodině motání po germánské straně Šumavy jsme byli na místě. Celkový dojem z celého srazu se jen těžko popisuje. Obrovské údolí je doslova nacpané motorkami, lidmi a stany - letošní čísla ještě nebyla zveřejněna, ale mělo by to být kolem 4 tisíc účastníků. V celém areálu je jen pár rovných míst a ta jsou samozřejmě už obsazená, takže nás čekalo hledání místa na stan, které by nebylo tolik z kopce. Při vjezdu na místo mě napadly dvě otázky, koho napadlo udělat kemp na tak hrozném místě, kde není kousek roviny, a jak je možné, že někdo povolil takovou akci nedaleko národního parku. Hluk z místa je díky neustálému odpalování dělobuchů a světlic obrovský a ani stovky motorek by naši ekologové jen tak nepřekousli. Inu je vidět, co dokáže tradice pořádání akce již od padesátých let. Žádný organizovaný program, jaký je obvyklý u běžných MC srazů, se nekonal. Ale na Elefantech vám místo programu stačí pomalu si procházet celý areál a stále nevěřícně pozorovat, co vše jsou lidé schopní svařit a přidělat na motorky. Zvláště milovníci sajdkár si tady přijdou na své, protože sajdy tvoří více než polovinu z celkového počtu strojů. K vidění jsou ovšem stroje všeho druhu a snad kromě kapotovaných okruhovek (potkali jsme jen letošní CB1000) se taky setkáte opravdu se vším, dokonce i se záležitostmi, o kterých byste nikdy neřekli, že jsou možné. Večer nezbývalo než nakoupit pár balíků dřeva po pěti éčkách a zabavit se sami vlastního u zdroje tepla a lihových tekutin. Jak to dopadlo, si asi dokážete představit sami. Obzvláště zajímavý byl pak odjezd z místa srazu - poměrně prudký kopec pokrytý ledem a udusaným sněhem se stal pro Transalpa na hladkých gumách osudný, takže se tlačilo a tlačilo. Tady musím pochválit naše pitbiky, které neměly s kopcem velké problémy. Jak to tak bývá, zpáteční cesta se nesla v duchu nejrychlejšího možného přesunu, ale i tak jsme si neodpustili prohnat pitbiky v hlubokém sněhu, když nás na Šumavě zastihla menší vánice. Do Prahy jsme přijížděli za tmy a nebylo to nic příjemného. Bludičky, kterými pitbiky svítí, moc práce neodvedou a posez tak akorát proti světlometům aut v protisměru nebyl nic příjemného. Nezbývalo než držet plný plyn a koukat se na čáru na silnici. Vše se zadařilo a my jsme tak mohli po necelých pětistech kilometrech zaparkovat naše cestovní speciály opět na Vrbovce.

Informace o redaktorovi

Matěj Oliva - (Odebírat články autora)
Filip Tichý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE