Dohánění ztraceného času

Pomezím Polska a Německa na začátek podzimu na baltské ostrovy Wolin, Usedom a Rujánu za ponorkami, plachetnicí a dalšími zajímavostmi.

Dohánění ztraceného času

Kapitoly článku

Plány na velkou cestu v letošním roce jsem měl velké. Zaneprázdněnost a následná úmorná vedra, která moc nefandí mému zdravotnímu stavu mně umožnily vyrazit na delší trip až na pár dní v závěru září. Nebyl to již jih Evropy, jak jsem původně plánoval. Na jihu samý běženec a byl jsem tam s pcxkou již vloni a předloni, tak tedy alespoň na pár dní na sever k Baltu. Jezdí se tam sice vzhledem k počasí spíš v létě, ale snad i podzim vyjde dobře. Nové poznám a trochu si i zavzpomínám na léta dávno minulá, kdy to pro naši generaci byla běžná rekreační destinace. Co na tom, že v polovině týdne přijde podzim.

1.den

V sobotu jsem se definitivně rozhodl kam pojedu. V pondělí ráno jsem nabalil motoválec , pak nabalil i sebe a v chladném dni jsem vyrazil směr hranice s Německem. Trasu jsem zvolil zábavnou, a tak jsem se vydal z Prahy ne sever přes Mělník, Dubou a dále přes poutní Jablonné v Podještědí přes Lužické hory do Zittau. Ověřená trasa, která baví.

Cestu dále k Baltu jsem jel podle mapy Německa v které bylo i polské příhraničí, a v které jsem si vyznačil po loňské cestě do Harzu již další předpokládanou trasu. Moc jsem se nezdržoval zbytečnými zastávkami a uháněl na sever. Cesta mimo dálnice je přes rovinaté území s alespoň občasnými zatáčkami trochu zábavná. Frčel jsem v pohodě ze  Zittau okolo Zhořelce a Cotbusu a dále k Frankfurtu nad Odrou. Měl jsem tam tip na levné ubytování na polské straně ve Slubici , řekl jsem si však, že by byla škoda nevyužít celého dne a natáhl jsem to přes Kostrzyn, Chojnu a Gryfino až do Štětína.

  Přes Odru tam vedou z východu pouze dva mosty a bylo vidět, že tomuto více než čtyřistatisícovému městu stačí. Provoz byl plynulý, vybral jsem si takzvanou zámkovou cestu a vyjel na levém břehu řeky u zámku. Město je řešeno formou bulvárů, prostě Paříž severu. Vždyť její výstavbu navrhoval stejný architekt jako tuto metropoli. Začal jsem centrum poznávat ze sedla pcxky a pomalu přemýšlet o ubytování. Bylo po šesté, a tak vhodný čas shánět postel.  Žádný hotel jsem prozatím neviděl, až jsem zastavil, že kouknu do telefonu. Podívám se vlevo a nesměle na mě vykukuje cedule Hotel Kapitan. Zkusil jsem to rovnou a byl odměněn. Postel se sociálkou, telkou, wifinou i slušnou snídaní za 107 zlotých, cca 25 Eur. A to vše 15 minut pěšky od centra města. Dal jsem sprchu a vydal se již do zšeřelého města obhlédnout starou část. Hezká podívaná a cestou jsem se ještě nadlábl v krásném bistru a koupil si plechovku piva na pokoj na doplnění tekutin.

Usnulo se mi snadno. Jistě k tomu přispěla i slušná porce ujetých kilometrů.  Televizi jsem tak jako již několikrát při motocestách vypínal až brzy nad ránem.

 Pondělí: ujeto 480 km

2.den

Po snídani před devátou jsem odemkl k plotu přivázanou pcxku, nabalil vak a vydal se na další obhlídku města. Kde mě něco zajímalo, tam jsem zastavil a šel obhlédnout. Ve městě jsou dvě brány, ta lepší večer focená je námořní, navštívil jsem i zámek pomořanských knížat, opět okoukl Nowy rynek i zajel k národnímu muzeu, které tvoří krásnou dominantu spolu s námořní akademií i vládní budovou nad nábřežím Odry. Od muzea je nádherná vyhlídka na rozsáhlé přístavy položené na březích mnoha ostrovů. Zajímavá je i moderní budova filharmonie. Na centru je vidět, že město došlo ve válce k mnohým škodám a řada objektů musela být zrekonstruována, nebo nahrazena jinou zástavbou.  Pcxka se cítila v rušném městském provozu jako ryba ve vodě a netrvalo dlouho a trefit tam, kam jsem chtěl, nebyl zásadní problém.

Po desáté jsem se vydal k prvnímu z baltských ostrovů, které jsem chtěl navštívit, polskému Wolinu. Pcxka si pomalu zvykala na jízdu bez kopečků. Dlouhé rovné úseky nebyly zrovna zajímavé, ale dobré pro rychlý přesun. Cestou v oblasti borových lesů byla silnice lemována prodejci čerstvých hub. No byly jich desítky a měli co nabízet. Nejdříve jsem navštívil známé polské přímořské lázně Mezizdroje. Pěkná kolonáda, velký ruch a tak je hlavním znakem oproti následnému pobytu v Německu hojný počet stánků se vším možným. Zaparkoval jsem až u kolonády, žádný problém. Ceny se tu podobají těm německým, ale turistů bylo mnoho,  a to i německých, tak se nelze ničemu divit. Ochutnal jsem smaženou rybu a  vyrazil jsem směrem na Svinoústí.

Chcete-li přeplavat přes ústí Sviny do města kratší trasou a zaručeně i zdarma ,  uhněte směr trajekty do Ystadu a před jejich parkovištěm poslední odbočkou vpravo a přijedete k přívozu. Je zdarma a motorky mohou dopředu k cyklistům ( teda já byl skůtrař a nebyl problémJ). Převoz jezdí každou chvíli. Těsně po našem přeplutí opouštěly deltu řeky Sviny dvě krásné lodě.  Jedna trajektová a jedna vojenská. Krásná podívaná.

Z trajektu jsem zajel naposledy k polské pumpě pro benzín. Čerpaček je v Polsku dost, jak luxusních firmy Orlen, tak i dalších firem. Německo je na tom hůř, jako kdyby malé pumpy vymizely. To víte, u pcxky s nádrží 6 litrů se na to musí myslet.  Nechal jsem si poradit, co shlédnout, a ono není ve městě nic moc. Nejzajímavější je gotická věž, pozůstatek vybombardovaného kostela. Dnes je v ní restaurace a kavárna s vyhlídkou. Vzhledem k počtu schodů a mému nabalení jsem si ji nechal ujít. Jinak samotné město plné starších i nových lázeňských domů a vil a další se staví. Je to tu také samý Němec, vždyť Svinoústí je i hraničním městem. Provoz je zde od hranic veliký a tak již na ostrově Usedom jedu k dalšímu cílí.

 Cestou k hlavnímu cíli odpoledne občas odbočím do přímořských lázeňských osad. V Koserowě jsem se setkal s párem starších manželů na padesátce skůtru. Bylo jim minimálně přes sedmdesát a skůtr měli na místní pojížďky. Byli od Dortmundu a na Usedomu trávili část dovolené, kterou dělají s obytným autem. Přijemné setkání. Jinak jsem cestou mnoho motorkářů nepotkal. V Německu ještě ke všemu vůbec nezdraví a  když se s nimi setkáte třeba na přívozu, tak studení čumáci.  Žádný zájem navázat kontakt.

  A jsem na místě, Peenemunde, známé místo raketového výzkumu, dnes museum a ponorka U 461 bývalé sovětské armády, postavená v šedesátých letech. O muzeu i ponorce bylo již napsáno více v předešlých cestopisech. Tak jen vlastní dojmy. Prohlídka ponorky stojí za to, byla zajímavá a suprově doplněna figurínami a především reprodukcí zvuku v příslušných prostorách. Nejvíc na mě tentokrát zapůsobila strohost interiéru, kilometry kabelů, desítky koleček ventilů, zásobníky a vlastní odpalovací rampy na rakety s jadernými hlavicemi.

  Rychle jsem se přesunul k bunkru, který tvoří vstupní prostory muzea. Hlavní část muzea tvoří bývalá tepelná elektrárna a přilehlé budovy. Primový byl výtah na střechu, odkud byl hezký výhled (až na to počasí). Dále i expozice muzea , ve které mě trochu zklamala taková oslava němectví. Především zdůrazňování toho, jak veškeré vývojové skoky v raketách jak v SSSR, tak v USA byly založeny po válce na znalostech a zkušenostech bývalých německých vědců a vývojářů z Peenemunde, kteří po válce přešli k dřívějším nepřátelům.

  Blížila se zavírací hodina muzea, /jinak vstupy ponorka +muzeum 6+8 euráků/, tak jsem začal přemýšlet, kde složím hlavu. Pension mi řekl, že má plno a cestou k pevnině jsem viděl jen cedule s nabídkou prázdninových domů, kde bylo všude již zavřeno, nebo nikdo k sehnání, nebo nestáli o to ubytovávat jednoho motorkáře. Hotel chtěl 60 euro, a tak jsem uháněl dál. Ve Wolgastu se již začalo stmívat a tak jsem si dal po dvou neúspěšných pokusech v hotelech u pumpy kafe, požádal obsluhu o možnost dobití telefonu, vyšli mi bez problémů vstříc. Utahaný jsem nakonec otevřel internet a začal hledat přes ubytovací servery. A co se nestalo, vyskočil na mě hostel Postel přímo ve Wolgastu za 15 euráků . No, jednou to zkusit musím. Přijel jsem k hostelu, který byl umístěn v rekonstruované poštovní budově, milé přivítání, ale snaha mě ubytovat za 23 euráků. Řekl jsem, že na netu to nabízej za 15, tak jsem spal za patnáct. Majitel, vlastník kátéemky a emzetky si nakonec dal říct. Pětilůžkový pokoj jsme obývali pouze dva. Můj parťák přišel až po mně, ráno mě vzbudil jeho budík, vystřelil někam za prací a já měl pohodu a sociální zázemí jen pro sebe. Pozitiva: super pokoj pro dva, hezké vybavení, čisto, super cena. Negativa: musel jsem si povléct postel a zase ji ráno svléct J. Jinak jsem nastudoval, že bych mohl mít místní snídani, ale za 6 euráků, v ceně hostelu je však k disposici kuchyně s nádobím i myčkou a jídelnou včetně prostoru v lednici pro vlastní stravováni.

  Ještě večer jsem vyrazil na procházku městem a večeři. Městečko bylo liduprázdné a tak jsem přivítal, že mě ještě obsloužil Vietnamec v asijské restauraci. No stěžoval si. V Německu je již z dob socialismu. Teď to prý stojí za prd, není tam práce, lidi nemají prachy. Prý je to lepší v západních zemích Německa. Nicméně šanghajskou kachnu měl vynikající a dvě pivka předtím, než to svoje bistro zavřel, byly darem z nebes.

Úterý: ujeto 215 km

3.den

  Ráno jsem v klidu vstal v půl osmé, vyrazil jsem do městečka na snídani. Pekárny dvě vedle sebe, koláček a kafe s mlékem a byl jsem dokonale probuzenej za necelý tři euráky. Prošel jsem si městečko, starý přístav, rozloučil v hostelu a vydal jsem se směr ostrov s křídovými útesy , Rujanu.

  Cestou jsem si prohlédl centrum města Greiswald s řadou hezkých budov a pokračoval jsem k přívozu na Rujanu do  Stahlbrode . Za necelé čtyři euráky jsem si zkrátil cestu a měl další zážitek. Vyjel jsem z lodě a pozor. Po pár kilometrech kočičí hlavy, pořádné, předválečné. Po delším úseku si člověk říká, jak je možné, že pcxka zůstala vcelku.  Zastavil jsem v městečku Putbus na dotankování a na dvě věci, které jsem chtěl vidět. První byla krásná architektura města s domy s bílými fasádami s nádherným kruhovým náměstím a druhým obdélníkovým. Dále mě kola dovezla na nádraží, kde mně zrovna přijel  „ Zuřivý Roland“ , takto přezdívaný úzkoroschodný parní vláček , který dělá radost rekreantům na Rujaně. Jistě by s ním byl zajímavý výlet. Později jsem zjistil, že s ním dělají i turistické okruhy, jednu trasu lodí po moři, zpět Rolandem.

  Jel jsem na východ ostrova a postupně si prohlédl  lázeňské městečka Goehren, Sellin a Binz, nejznámější z nich. Je to tu teď všude luxus. Kdeže jsou doby minulé. V Binzu jsem si chvilku oddechl na promenádě, dal „edelfisch“ rybí polévku a vydal jsem se v ještě slušném počasí dále na sever ostrova. Zastavil jsem se v Proře, letovisku známém nekonečně dlouhým domem, který byl budován ve třicátých letech a měl sloužit oddaným pracujícím říše. Dnes se pomalu rekonstruje na byty, je v něm muzeum, v jedné části hostel, občerstvení a je hojně navštěvováno německými čumily.

  A hurá do Sassnitz, malebného městečka na severu ostrova. Před městem je velké přístaviště pro trajekty, ve starém přístavu pak pro osobní lodě s výlety do Švédska nebo podél břehů Rujány, dále rybářské bárky. Je tu také další atrakce. Anglická ponorka H.M.S. OTUS, která je jednou z řady 27 strojů třídy Oberon, vyrobených v šedesátých letech v Anglii. Sloužily například i pro australské ,kanadské, brazilské a chilské námořnictvo. Ponorka sem byla dopravena z Portsmouthu v roce 2003. Prohlídka za sedm euráků stojí za to. Nechce se věřit, že v tomto stroji, který je dlouhý 90 metrů, a dokázal  se potopit do hloubky 300 metrů sloužilo najednou 68 mariňáků, mohl být pod vodou až 33 dní a bez podpory až 90 dní. Nechtěl bych být mezi nimi. Jinak měla pro své vlastnosti a stavbu přezdívku „tichý lovec“. Ponorka byla postavena  z ušlechtilých materiálů, pro odlehčení například věž z hliníku a vnější opláštění ze skelného laminátu. Na palubě bylo 21 torpéd, pohon obstarávaly dva dieselmotory nebo dva elektromotory, k jejichž napájení 880 Volty bylo k disposici 224 baterií. I tato prohlídka byla suprová.

  Z přístavu jsem vyrazil do národního parku Jasmund. Dle mého názoru takový rujánský Boubín. Na atrakci, vápencový ostroh nad mořem, známou pod jménem Koenigstuhl jsem se musel vydat z centrálního parkoviště pendlbusem. Nad mořem vyhlídka především na pohled na skálu anglické princezny Viktorie, na moře a pak muzem největšího německého ostrova. Příště bych to nedal. Parkovné, pendlbus ,vstupné , dohromady jedenáct euráků a nic moc.  Příště bych raději vyrazil ze Sassnitz výletní lodičkou podél pobřeží s výhledem na tyčící se křídové skály včetně Koenigstuhl.

  Vyrazil jsem v počátečním mžení na cestu k dalšímu rujánskému cíli Kap Arkoně. Teď jsem musel dát na kočičí hlavy opravdu pozor, nechtěl jsem někde ulehnout. Cestou jsem narazil na uzávěru s dlouhou objížďkou. Tak jako již vícekrát jsem dal na risk, že se nějak protáhnu a vyšlo to. Zcela překopaná silnice měla naštěstí pěšinku pro zřejmě pár místních pěšáků, a tak mě na ni jeden z bagristů pracujících na stavbě navedl. Sláva, ušetřena minimálně půlhodinka.

 K mysu Kap Arkona se zase nedostanete. Parkoviště v nejbližší vesnici ca 4 kilometry před cílem. Dále po svých, nebo silničním vláčkem kyvadláčkem. Nedbal jsem zákazu, čas ubíhal, a tak jsem se vydal na mys na pcxce zákazem vjezdu. Jel jsem ostražitě, pěšáků bylo dost. U mysu jsem zaparkoval u stojanu cyklistů a doufal, že nikdo nepřijde prudit. Už jsem si vymýšlel výmluvy, které by stejně asi nebyly nic platné. Kap Arkona je nejsevernější místo Rujány, ale především i nejsevernější místo, kde byli kdysi dávno usídleni Slované. Dnes je zajímavé třemi majáky, ukázkovým světlem z majáku, rozlehlými bunkry bývalé námořní flotily a pozůstatky půdorysů hradiště Slovanů, které odtud vyhnali Dánové. Počasí mi moc nepřálo, občas mžilo, obloha byla temná a tak jsem se vydal na pokračování mé cesty.

Namířil jsem si to k Wittovu k dalšímu přívozu směr pobřeží, který mě převezl za 3 euráky. Gasthaus, ubytování již neposkytujeme, hotel, na jednu noc  padesátpět euro, gasthaus, je středa a zrovna zavírací den apod. Jel jsem tedy dál, i když jsem se na teplou sprchu již moc těšil. Ve vesničce Samtens se na mě za soumraku usmálo štěstí. Hospoda sice ve světelné křižovatce na hlavní rujánské tepně, s železničním přejezdem ale s milým personálem a hlavně pokojem se vším všudy mimo snídaně za dvacetšest euráků. Snídaně by byla jen za tři eura, ale až od devíti, tak jsem ji vzdal. Výborná večeře a točené pivo, které dávají velké do 0,4 ltr pohárů. Faktická poznámka: telku jsem vypínal opět v noci.

Středa: ujeto 240 km

4.den

  Nejzazší bod mé výpravy jsem měl za sebou a tak jsem se ráno před devátou vydal opustit Rujánu více než tříkilometrovým krásným mostem do přístavního města Stralsundu. Toto historické město patřící mezi hansovní města s převážně gotickými památkami, hezkým přístavem a poklidnou atmosférou. Prohlédl jsem si vnitřní město ukryté z části za starobylými hradbami, okoukl krásné kostely, radnici i starý kupecký dům.

Pak jsem odložil pcxku v nedalekém přístavu. Staré budovy jsou doplněny o moderní oceanárium. Já se však vydal na prohlídku jedné ze známých školních plachetnic světa, Gorch Fock I, která má bohatou minulost. Byla postavena v roce 1933 v Hamburku, po válce připadla jako kořist SSSR, kde obeplula desítky světových přístavů pod jménem Tovarišč. Po jeho rozpadu připadla Ukrajině a po roce 2003 se vrátila zpět do německých rukou. Dnes, po opravě, je zde velikou atrakcí. Na lodi bylo současně až 180 kadetů. Loď je dlouhá 82 metrů, široká 12 a napnuté plachty mají plochu neuvěřitelných 1790 metrů čtverečních. Zajímavostí je, že Němci po této lodi tak toužili, že v roce 1958 byla ve stejných loděnicích postavena sestra Gorch Fock II, která slouží dodnes, je o sedm metrů delší a má ještě dvě sestry pod portugalskou(Sagres) a americkou vlajkou (Eagle). Nakonec ještě fish and chips a směr domů.

  Zastávka v městečku Grimma byla na půl ze zajímavosti, napůl nezbytná. Doplnil jsem nádrž, dal kafe , obhlédl pár zajímavostí a uháněl na jih. Cesta mi přestala utíkat. Rovina, zakaboněné počasí, občas nějaká rekonstrukce vozovky. Kdybych chtěl obětovat více času, tak by se samozřejmě našla řada zajímavostí ke shlédnutí. Dalším cílem bylo residenční město Neustrelitz a přespat jsem chtěl v městečku Lindow u jezer ne sever od Berlína. Kdysi dávno jsem tam byl na dovolené, tak mě to tam táhlo. Ještě jsem se prošel okolo zámku v Rheinsbergu, trochu se protáhl a vydal se k cíli dnešní cesty. Pcxka šlapala bez problémů, žádné šroubky se na Rujáně nepovolily a já se opět těšil do tepla hospůdky a pod sprchu. Po několikakilometrovém zakufrování jsem to konečně v  Lindow  vzal již značně zmožen k pensionu dle zašlé cedule. Nebyl nejlevnější / pětačtyřicet euráků/, co jsem mohl sehnat, ale jeho atmosféra byla zázračná. Na břehu jezera Gudelackesee s nádherným výhledem. Blížící se večer se zapadajícím sluncem na břehu jezera mně vytvořily krásnou atmosféru. Dobře jsem se nadlábl , vyspal a ráno seděl u fantastické snídaně. Posilněn jsem se pak po deváté vydal na cestu domů.

Čtvrtek: ujeto 240 km

5.den

  Počasí nic moc, ale nepršelo. Teplé prádlo pod motodžínama mně hřálo každý den. Nejhorší je potřeba kombinovat teplé oblečení na jízdu s potřebou volnosti a pohody při procházkách. Vydal jsem se na cestu, ještě mě pěkný kus čekal. Před Berlínem jsem najel na dálnici z Hamburku a střihl to přes město dálničním průtahem A 111,100,113 až na dálnici A 13 na Drážďany. Jelo to dobře, žádné zácpy a zpomalení jednotlivých pruhů se dá na mrštné pcxce dobře řešit. Na A 13 jsem se držel až k odbočce na Loebau. Tam jsem dotankoval a vydal se již zase po šouskách směr domov. Nejdříve jsem dal zastávku v Loebenau, krásném městečku ve sprévském lese, obklopeném kanály, na kterých se můžete nechat vozit romantickou krajinou na lodičkách odstrkávaných bidlem. Nakoupil jsem dárky domů, pár skleniček místní speciality různě ochuceného křenu a sprévaldských okurek. Pak již směrem na lužickosrbská města Hoyerswerda a Bautzen. No a odtud jen již kousek na Oppach a Jiříkov.

 U Zahrádek jsem se zahřál čajem a obědovečeří, kdy jsem spolu se servírkou složil menu do stovky, kterou jsem měl v českých s sebou a uháněl již opět známou trasou přes Dubou a Mělník na Prahu. V pátečním provozu na motorkáře číhala v Chudolazích naše policie, já jel dle předpisů a tak jsem jen dozorující policistce zamával na pozdrav. Nějak mě nepochopila a ruku k pozdravu nezvedla. Škoda, asi jsem byl moc pomalej. Dojel jsem za sucha po šesté domů, zaparkoval, vybalil a začal po teplé spršce u otevřeného pivka přemýšlet, kam pojedu příště.

Pátek: ujeto 465 km

Závěr:

  Všechno dobře dopadlo, počasí mně vlastné přálo, pořádně jsem nezmokl. Ubytování jsem vždy na risk sehnal. Ve všech ubytovacích zařízeních wifi free. A co hlavně? Má kamarádka pcxka nezklamala, dobře jsem ji krmil, hodně protáhl a to ji opět svědčilo. Já jsem si připomněl některá známá místa a poznal mnoho nového. Bylo to fajn a již se těším zase na duben příštího roku, kdy si to spolu opět dáme někam za kopečky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 23x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist