Čtyři státy ve čtyřech dnech

(Schwarzwald – Černý les – Německo / Colmar -Francie / Vodopády na Rýnu – Švýcarsko / Úpatí rakouských Alp)

Někdy občas listuji mezi  cestopisy a pročítám, jak dokážete vymyslet a realizovat šílené cesty nejen po České republice, ale hlavně v zahraničí, a tak jsem se rozhodl, že se také pokusím jeden takový cestopis  sepsat. Nevím,  zda to bude  cestopis,  anebo spíše shrnutí cesty, ale snad se vám to bude líbit. Mám z této cesty tolik zážitků, že by byla škoda se  o ně nepodělit.  Budu pokud  možno co  nejstručnější,  abych tu  nepsal  celou knihu.

Jmenuji se Petr a s mojí Hondou  VFR 800 RC46  stále někde jezdím po Čechách. Zastavuji  a fotím spousty fotek. Jeden den  ale kamarád přišel v létě s nápadem, že bychom mohli  projet kus  světa, vidět jiný kraj a zažít nové zážitky.  Původní  nápad  byl, že pojedeme  do Slovinska k jezeru  Bled.  No úplně mě to nadchlo a začali jsme plánovat.  Mělo nás  jet pět,  ale postupem času se  naše  cesta  uskutečnila  jen ve dvou.  Takže já a můj kamarád Tomáš.  Ten  je trochu kovanější  v tom cestování na motorce mimo  náš  region, a tak jsme se domluvili, že plánování cesty nechám v jeho režii.   Tomáš má taky Hondu.  Je to staré známé Varadero.  Oba dva nemáme   žádné nové a bezva nadupané stroje, ale to vůbec ničemu nevadilo.  Ono to často není ani tak o té   síle  jako o pohodlnosti.  No a moje  VFR-ko  i jeho Varadero jsou  k cestování úplně  stvořené.

Po  těch všech dnech plánování a hodinách příprav se nám už blížil čas odjezdu a  jak se říká, co  čert  nechtěl,  tak jsme bohužel museli začít řešit počasí.  Celé uplynulé  léto pořádně nezapršelo, ale když jsme  se  měli konečně vydat na naši cestu, tak  v jihovýchodní  části Evropy se pohybovala studená fronta a četné přeháňky. Takže jsme  až do poslední chvíle nevěděli, zda pojedeme naši předem naplánovanou trasu, anebo budeme muset měnit destinaci.  No je jasné, že se nám počasí neumoudřilo a my museli  měnit destinaci,  protože to vypadalo, že by jsme se na naší cestě k Bledskému jezeru  v dešti pořádně vykoupali. Takže dva dny před odjezdem, který byl naplánovaný na 30.8.2018,   jsme se museli rozhodnout,  zda déšť, anebo jiná destinace.  Po malé poradě jsme nakonec  vymysleli, že se pojede  do Německa do Černého lesa (Schwarzwald). Tam bylo totiž relativně hezké počasí.   Před cestou jsem  nechal  připojistit nejen mě, ale i Carmellu (tak říkám mojí Hondě). Podle mě je lepší vydat na začátku pár korun navíc a jet v klidu, než řešit  nějaké nepříjemnosti  a pak  to lepit všechno ze své kapsy.  Připojištění na čtyři dny mě vyšlo na pouhých 259,- korun českých. Takže rozhodně super výhodné.

Takže nastal vytoužený den D a my oba  dva  byli připraveni vyrazit  za poznáním nových zážitků.  Je čtvrtek ráno a my máme  naplánováno, že se  sejdeme u Tomáše  doma (Kravaře v Čechách) a odtud vyrazíme.  Carmella  byla naložená, dotankovaná a já celý natěšený  mohl  vyrazit.  K Tomášovi  to mám 35 km.  No,  ale  co se nestalo. Už v polovině  cesty   jsem si nasazoval nepromokavý oblek, protože začalo celkem dost pršet.  Jedu dál a přijedu k Tomášovi.  Ten už na mě čekal v plné zbroji a plně naložen.  Oba dva neskutečně nedočkavý a natěšený na naši cestu jsme se shodli, že  prostě  JEDEME,  ať to stojí co to stojí.  Vyrážíme  asi  v 9.00 hodin  směrem  na Prahu. Celou cestu až k naší první  zastávce,  která byla kousek za Prahou na Benzině jsme jeli opravdu v hustém dešti.   Po prvních  sto padesáti  kilometrech zastavujeme a vlastně teprve snídáme. Jedna káva, malá rekapitulace toho, jak jsme mokrý a asi po půl hodině jedeme  zase dál na Plzeň. Asi tak po 100 km jízdy v dešti  se na nás štěstí usmálo a přestává pršet.  Přijíždíme až na Rozvadov.  Zastavujeme na první dotankování   a přesouváme se na oběd do Mc Donaldu na oběd.  Už neprší a tak nepromoky   můžeme konečně dát do kufru.

No a mohlo se jet  dál  směr Černý les. Za dalších 170 km  zastavujeme na odpočívadle a  dopřáváme si chvilku relaxace a odpočinku.   Sedáme na motorky a Tomášovi  nejde  nastartovat. No a tady začíná příběh, který nás bude provázet celou naši cestu.  Sundávám přilbu a zhasínám motor.  Tomáš  stále  sedí na svém Varaderu a NIC.  Prostě to nestartuje.  Takže se  znova  zaparkuju  vedle jeho motorky a sundávám bundu.  Koukáme na sebe a jen se  (zatím) usmíváme.   Po asi tak deseti minutách Tomáš  startuje a my můžeme vyrazit  dál.   Je  jasné, že před naší cestou Tomáš nechtěl nic podcenit a tak koupil i novou baterku,  se kterou měl před tím  trable.  Usoudili  jsme, že asi nějaká slabá  chvilka motorky  a jelo se dál. 

Za dalších 150 km Německé dálnice A6   stavíme.  Dotankujeme a  já přejíždím na odpočívadlo,  abych nám mohl koupit kávu.  Zaparkuju, sundavám  bundu a  čekám na Tomáše.  No,  ale on nejede. Stojí u stojanu a nemůže znovu nastartovat.  Hmmm.  K odpočívadlu je to asi tak 100 metrů a už vidím Tomáše,  jak tlačí své Varadero  za mnou.  Parkuje vedle mě a prostě to zase  NEJEDE!!!!!!  Takže  začíná rozborka-zborka a to znamená  kontrola  všeho. Dopíjíme kávu  a  stále nevíme, proč  to nestartuje. Tomáš rozebral  přepínač  blinkrů, ke světlům a pak i celou přední masku abychom se dostali ke  svazkům  elektriky a prostě rozluštili,  proč to nestartuje.  Stojíme na parkovišti asi hodinu a pořád nic.  Máme rozmontovanou asi půl motorky a mě napadne jít prostě vylučovací metodou. Jdeme od baterky  ke  spínačce.  No a na co nenarazím. Pod sedlem je jedna  svorkovnice,  která je propálená a zkratuje. Takže zatím co já se věnuju svorkovnici  a  ujistím se, že v tom byl zakopaný pes,  tak Tomáš pomalu skládá části své motorky, protože  už  Varadero  startuje. Tomáš  se pak přiznal, že už chvíli uvažoval i o volání asistence. Ale dali jsme to dohromady a můžeme vyrazit.  Takže  skoro po hodině a půl zase jedeme.

Vzhledem ke zpoždění,  které  jsme nabrali, jsme  se rozhodli vynechat finálovou asi 200 km část po okrskách  a  jet  až do našeho cílového kempu po dálnici.  Neprší a tak nálada je vlastně  dobrá.  Jedeme  přes  Heilbronn, kde vjíždíme na  E41  a jedeme směrem na Stuttgart. Stále po E41 dojedeme za Stuttgartu na další odpočívadlo (Parkplatz Neckarblick).  Malá sváča,  odpočinek a znovu vyrážíme  po E41 směr  kemp.   Na dálnici nám to  sviští  stále  okolo  130  km/h  a jede se fajn.  Zbývá nám asi necelých 150 km do kempu.  Je  pět hodin a my už máme v kolech přes 600 km.   Jedeme po Dálnici a u Deislingenu  na sjezdu 35  sjíždíme na silnici B27. Tu jedeme  asi 30 km a pak vjíždíme na E531  až do Hufingenu, kde vjíždíme na B31 po  kraji  jezera Titisee na B317  až  do našeho  kempu (Camping Schonenbuchen).  Tam přijíždíme  něco  kolem  osmé a snažíme se ubytovat.  Pán,  který byl zjevně  nějaký místní  usedlík, nám vymezil  místo kousek od vrátnice.  Parkujeme  a stavíme stan.  Pak sprcha a jdeme konečně na pivo.  Velmi skromě zařízená malá hospůdka  a pár starousedlíků.  Vypili jsme tři piva a šli jsme  spát.  Ráno v půl osmé  vstáváme a  začínáme  balit.  Kemp nic  moc. Ale vyzdvihnout  musím  aspoň dobrou cenu za ubytování a  sprchy, které byly celkem dobře vybavené a nově opravené.     Zaplatili jsme  14 euro i s  kávou.

Je  pátek , něco po osmé hodině a my jedeme  do města Colmar (Francie), kde pokračujeme po silnici  D415 až do Le Bonhomme. Vjíždíme na silnici Route des Crétes.  Tady najíždíme na  D148 a jedeme směrem na jih.  Pokračujeme až na odpočívadlo Col du Louschpach. Je to v levotočivé zatáčce a tam nám začíná konečně pořádné svezení  plné zatáček a převýšení.  Už dlouho  jsem se  takhle  skvěle nesvezl.  

Dojedeme k dalšímu odpočívadlu Col Du Calvaire.     Prudká   pravotočivá   a   najíždíme na silnici  D148   -  D61 – až na rozcestí na D417.  Jedeme doprava  a po  pár stech metrech odbočujeme na D430. Po asi  25 kilometrech navazujeme na D431, po které dojíždíme až k silnici D83.  Pak z Francie jedeme přimo zpět do Německa k jezeru Schluchsee. Tato oblast ve  Francii je  naprosto úžasná pro  jízdu na motorkách. Doporučoval bych se  zde  zdržet se  I celý den a projet  větší  cast těchto okolních  silnic  s  úžasnými zatáčkami  a panoramaty. Nám ale začíná pršet  a  tak se snažíme  sehnat nějaké ubytování  v suchu v penzionu.  Našli jsme  pension  Gebele.  Skvělá volba  za 28 euro i se snídaní.

Vstáváme do sobotního  zamračeného dne   a  jdeme na snídani.  Vše  super a dostatek.  Opravdu skvělá snídaně a především i hostitel.  Oblékáme se a  jdeme  startovat.  Tomáš  ale  opět  nenastartoval.  Asi  baterka, která,  i když byla  nová,  to  asi  nedala.  Půjčujeme si od  majitele penzionu  startovací kabely a  vyrážíme.   Stavíme hned na první benzině  a  Tomáš  pro jistotu kupuje  startovací kabely, které  měly  ještě  velmi časté uplatnění.   Dneska máme  naplánovanou cestu  k  Rýnským  vodopádům  do  Švýcarska.   Vše  probíhá v pořádku a my  přijíždíme  k  vodopádům.  Přijíždíme  od pravého  břehu  Rýna (po proudu). Parkoviště  zdarma.  My  volíme   jednu z možností okružních  plaveb  k prostřední  skále a zpět (žlutá trasa). Platíme  8 euro.  Pokud  někdo  z vás pojede do  těchto míst,  doporučuji  zastávku  a  jít si užít  tu  masu  vody.  Nezapomenutelný zážitek.   Opravdu doporučuji.

V  13 hodin  vyjíždíme  směr  Německo na   dálnici  A81 a A 98  a  směřujeme  k  jezeru  Bodensee.  Pokud  se  ale  nebudete  chtít  u  jezera ubytovat, doporučuji  pokračovat po dálnici až do Uberlingen.   Tam pak nabrat  směr  dle  vlastní  chuti.  My  pokračovali  podel  jezera po B31  E 54  až k  dálnici E43  k Lindau.

Pak  po  B308   stále  směr  Rakousko, na kterou navazuje  silnice   B199  přes  Tannheim  do  Reutte. Na této  silnici  jsme  se  opět  skvěle  svezli.  Krásná cesta  plná  zatáček  a  krásná příroda rakouských  Alp.  Je zde take úplně běžné, že  zde potkáte na silnicích krávy, které tu běhají úplně volně, protože  zde nenajdete   ohrady ani ohradníky. 

Po dojetí  do   Fussen   k  jezeru  Forggensee, kde jsme se ubytovali  v kempu   Campingplatz Seewang  s  perfektním  zázemím.  Kompletně  jsme  zaplatili 18 euro.   Stavíme  stany  a jdeme  do  místní pizzerie  na  pizzu.

Poslední  den  v  neděli  jsme se vzbudili a  bylo užasné počasí.  Rosa  na  stanech  se za  chvilku  s  prvními  ranními  paprsky  vytratila  a my  kolem  půl  deváté  startovali  směr  Česká republika.  Měli jsme  před  sebou  asi  570  km.  Počasí už  bylo   super . No ale aby  nám to nebylo líto,  tak  se  před  námi  zase  zatáhnul obrovský mrak  a  my  museli  vjet  do  opravdu deštivého počasí.   Pršelo nám  tak moc,  že  i nepromoky  byly úplně promočený.  Pro představu jak  pršelo,  tak  i  auta  zastavovala u krajnice  a  čekali všichni, než se počasí trochu umoudří.  No  ale  my  vhledem k tomu, že jsme  měli takových kilometrů  před  námi,  tak  jsme  museli  jet.  Asi po 100 km  pomalu  přestávalo pršet  a  my  zastavujeme  na dotankování.  No   zadek  jsme   měli oba  jednu  mokrou kaluž  a  z  bot  nám   tekla  voda.  Takže  jsme  si nakonec  déšť  ještě  jednou  užili.  Byli jsme prostě  totálně promočený. Jak se ale  říká, co tě nezabije,  to tě posílí.

No ale pak už  bylo lépe a vše mnohem pozitivnější, protože   po zbytek  cesty  jsme měli  pod  mrakem a  tak už se jelo skvěle.   Jeli jsme  směrem  na  Plzeň.  Po několika  krátkých přestávkách jsme dojeli až do  Rudné u Prahy,  kde  jsme se naposledy  zastavili.  Káva, stisknutí  ruky  a  každý  z  nás  jsme se  rozjeli směrem  domů.  Já  přes  Mladou Boleslav  do  Mimoně  a  Tomáš  přes  Roudnici  nad Labem do  Kravař.   Domů  jsem  přijel  v  půl  páté   a  musím uznat,  že  plný  skvělých pocitů,  najetých kilometrů a hlavně  spokojený,  že se  nám  nic  nestalo a vše  proběhlo tak jak jsme si přáli - Kolama  dolů.  

Co říct na závěr?  Pro nás oba to byla obrovská zkušenost. Pro mě proto, že to byla moje  třetí delší cesta  na mojí  Carmelle. Utvrdil jsem se i v jednom,  že je  jedno,  na  čem  jedeš,  ale  důležité  je kam  jedeš  a  hlavně  s kým jedeš.  No a taky to, že jsme  to  společně  zvládli. Celou cestu jsme absolvovali po  asfaltu a tankoval  jsem celkem devětkrát.  Samozřejmě  vše  placeno kreditkou a při celkově  najetých 1948 km a průměrné ceně kurzu 26 Kč/euro jsem  to spočítal na 4600,- Kč.  Celkové náklady  na  cestu  jsem spočítal na 12000,- Kč.  Oba dva jsme se shodli, že bychom do toho šli znovu! Co nás cestou nadchlo, byla ta krásná krajina ať už  v Černém lese  nebo  u  Rýnských vodopádů  a  nebo v rakouských Alpách.  Litovali jsme jen toho, že času nebylo víc a  nemohli  jsme si prohlédnout  ty úžasné scenérie. Díky tomu ale máme rozhodnuto o dalších cestách a  třeba  i  na  rok 2019 a  třeba  i  k jezeru  Bled.

Autor:   Kasinek  a  Mečounek.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE