Bodamské jezero

Nad ránem začínají bušit kapky deště do stanu. Tak příjemně, sem tam kapka. Ležím na zádech a užívám si útulnost jednotyčkovýho kutlochu. Idylka! Déšť houstne. Déšť sílí. Úplně jsem zapomněl na nalomenou tyč, ovšem ona nezapomněla na mě. Cítím poněkud vlhko na nohou a když se podívám na spacák, je nacuclej až do půlky lýtek. Voda se dovnitř hrne kolem zborcenýho vnějšího pláště a hromadí se ve slušný louži na podlážce. Odsávám to tričkem, ale není to moc účinný. Bleskově tak balím všechno do lodního pytle a brašen, přes ně natahuju ještě pláštěnku a takhle sbalený to nechávám ve stanu a odcházím ke sprchám se schovat pod střechu.
Když už jsem tu, jdu se vyhřát do sprchy. Na jedno zmáčknutí tlačítka teče voda přesně 12 vteřin. Vydržel jsem mačkat dvacet minut. Venku déšť připomíná zahradnickej celodeňák a nadějný to teda není. Jdu si do stanu vytáhnout bundu od nepromoku a vyrazím do města – tady nemá cenu stepovat pod stříškou. 

Do starýho centra města Lindau je to odhadem tři kiláky po břehu. Cestou fotím, objektiv se potí a lítají na něj kapky. Nad jezerem mlha, na chodníku potok, nálada pod bodem mrazu. Procházím k mostu do historický části Lindau, město kolem je nádherný i v dešti. Na březích jsou půjčovny loděk a šlapadel. Asi nejzajímavější jsou šlapadla ve tvaru Ferarri. Fotím bleskově podivnou výletní loďku, která má tvar jak kinder vejce. 

Na konci mostu je plastickej model města na ostrově z bronzu – krása! Pokračuju parkem s fontánama (…to se v dešti neocení…). Město shrnu do konstatování, že je to shluk úzkejch uliček, úžasnejch domků, spousty soch, nádherně dekorovanejch fasád. Zlepšilo mi to náladu a po snídani už bylo vůbec dobře. Dokonce přestalo pršet. Prohlížím si přístav. Lodě do něj vjíždějí bránou tvořenou majákem a sochou lva (brána je ostatně jakýmsi znakem města Lindau). Docela obdivuju kapitány velkejch výletních lodí za obratnost při manipulaci s tak velikýma potvorama v tak malým prostoru.

V západní části ostrova je veliký nádraží, vystavěný v secesním stylu, kde jsem chvíli okouněl na čilej provoz vlaků. Vlaky jsou to, co z ostrova udělalo poloostrov. Byl totiž vytvořenej umělej násep pro koleje vedoucí na pevninu, což ostrov degradovalo na polo- . Na pobřeží je nainstalovaná asi desítka soch a performancí, některý slouží dokonce jako dětský hřiště.
Kupuju nějaký suvenýry domů a začínám být ospalej od nedospání i sílícího sluníčka (zase dobře schnu :-) ). Se sendvičem se uchyluju do přístavu, na lavičku pod strom a za chvíli mi padá hlava. Budí mě potlesk lidí kolem a jak zjišťuju po probuzení, nepatří mně, ale představení oživlejch soch, odehrávajícím se hned vedle. Je to docela zábavný, vydržím na ně koukat skoro hodinu. Potom se už zvedám a jdu dál. V automatu na pamětní mince si nechávám rozjet pěticent a mám tak placku s motivem Lindau. Poslední postřeh – všude jsou tu mraky vrabců.

Vracím se do kempu s úmyslem vykoupat se v jezeře. Ve stanu rozbaluju nouzový povodňový balíky a dávám všechno schnout na sluníčko. Získávám důvěru v poctivost místních lidí, nechávám věci venku, beru motorku a jedu se podívat za nalehko za hranice. V podstatě jen přejedu do Rakouska a pak do města Arbon na švýcarské straně jezera. Kupuju pár echt švýcarskejch čokolád a jedu zpátky do Lindau.
V kempu mám sousedy mluvící podivnou směsí němčiny a ruštiny. Manželská dvojice kolem 40 let a malej kluk. Najednou ke mně zamíří soused a nese něco v alobalu. Nabízí mi a chválí to, jak to šmekt gut, kartófln und švajne flajš. Moc nechápu ten zájem a pohostinnost. On mi vysvětluje, že si všimnul český poznávací značky mý motorky a plynule přechází do ruštiny. Rusky jsem se nikdy neučil, ale kupodivu si rozumíme. Ruskoněmeckoakglická hatmatilka. Chlap se představuje jako Manfred a říká mi, že je z Běloruska a vypráví příběh o tom, že byl ruskej dojič a jako takovej byl na Sibiři. Upřímně se divím kravám na Sibiři, ale dobrý… několikrát ještě zopakuje, že byl ruský dojič a mě konečně dochází, že to není dojič, ale DOJČ. Ruskej Němec. Aha, tady je někdo nechápavej debil Jdeme ještě na dva Carlsbergy a já jdu pak konečně do vody.
Voda je studená, takže musím zatnout pro prvních pár temp zuby. Dno je kombinace písku a oblázků (pár jich beru na památku). Plavu k první bójce a zpátky. Není radno překračovat vymezenej prostor, jelikož hned za bójkama se prohání motorový čluny a nejsou zrovna pomalý. 

Na slunci mi spacák i oblečení krásně uschnulo, ještě na noc odepínám vnitřní stan (zdá se mi, že tak bude zbytek líp odolávat vodě). Zkouším dělat nějaký noční fotky jezera, ale nic moc se nedaří. Zato je nádherný sledovat, jak v dálce nad Alpama v kruhu řádí bouřky a světlo se nese spousty kilometrů daleko. V podstatě se neustále někde blejská. Po desátý zalejzám do stanu a nahrubo balím. Mám totiž v úmyslu dát zpáteční cestu najednou a to znamená vyrazit brzo ráno.
Budík drnčí ve čtyři ráno. Při světle baterky bourám stan a nabaluju motorku. Počasí je krásný, příjemnej ranní chládek. Před pátou vyrážím z kempu. Ještě dělám fotku Kentuse před vchodem do kempu – aby měla motorka taky nějakou památku. 

Olej, gumy, řetěz – všechno v pohodě, benzín by měl vystačit minimálně na 50 kiláků. Jedu směr Memmingen, bohužel jsem se opět netrefil na správnou cestu a začínám tak po dálnici. Naštěstí je prázdná, klidná a s rozbřeskem začíná být i pěkně vidět. Po nějakejch třiceti kilácích je silnice mokrá – asi po nějaký přepršce. Okolojedoucí auta mi nepříjemně rozhazují kapičky vody na brýle (používám krosovou helmu s brýlemi zvlášť). Kolem šestý provoz houstne a očekávám blikání benzínu. Silnice je mokřejší a mokřejší, přes brýle nic nevidím, Kentus jede sice statečně, ale přesto nemám vůbec dobrej pocit. Jet naslepo není moje hobby a strhávám si brýle pryč. Vidím sice líp, jenže mi ten bordel lítá do očí a tak opouštím s dálnicí i můj nápad protáhnout to po ní až do Memmingenu rovnou. Na prvním sjezdu jedu pryč.
Benzínu mám pořád dost (i když s motorkou házím, nic nebliká) a tak dojíždím po menších silnicích až na známou Aralku v Memmingenu. Beru benzín, oblíkám si kalhoty od nepromoků a na boty si nasazuju odpadkový pytle (hele, to je asi pozůstatek brannejch cvičení ve škole – pamatujete?) a zajišťuju je elektrikářskou páskou (nulák). Taky zjišťuju, proč se mi tak špinily brýle – po čištění jsem do nich nasadil slídu obráceně. Čístím, otáčím, olej, řetěz, gumy, všechno oukej a jedu dál na Krumbach po silnici 300. Rozhoduju se po ní pokračovat až za Ingolstadt. Cestou projíždím Augsburg. 

Počasí se drží, i silnice osychají, ale mraky jsou pořád, kam až oko dohlídne. Blikání hladovýho oka se kupodivu posouvá až za hranici 170 km – že by si motor ještě sedal?? Za Ingolstadtem bych měl sjíždět na známou šestnáctku. Jsem unavenej jak blázen. Hlídám cedule na Regensburg. Odbočka 500 metrů. Odbočka teď….jenom tupě zírám na běžící ceduli se šipkou a tělo mi nic nedělá, jen se lehce sklápím do odbočky. Na poslední chvíli se vzbudím a jdu tvrdě na brzdy. Daří se mi zastavit na travnatý krajnici odbočky a vydejchávám tenhle mikrospánek. Uff… to bylo o fous! Popojíždím na nejbližší odpočívadlo (těma ani silnice první třídy nešetří) a dávám si oraz. Kousek dál spí nějakej makáč v bagru. Po čtvrthodině se cítím trochu svěžejší a jedu dál. Osmá hodina jízdy – téměř nonstop.
V Regensburgu jsem se netrefil na obchvat a tak jsem město poznal ze všech stran a úhlů. Myslím, že jsem projel třikrát tam a zpátky. Město krásný, jak jsem zmiňoval v úvodu. Kolem dokola je vedro a mám trochu strach o přehřívání Kentuse v režimu stop and go, ale je to zbytečná obava – olej, řetěz, gumy oukej, motor vrčí, jedině se mi hůř hledal neutrál – možná to bylo přehřátím oleje, možná mojí unavenou fajfkou, která ztrácela cit.
Dál to šlo samo – Cham, Furh im wald, Folmava. Hned po příjezdu hranic byl vidět rozdíl – na německý straně uklizený, krásný vesnice, na český, kasína, herny a kurvy. Docela hnus. O změně chování lidí na silnici ani nemluvě. Často se mluvilo o tom, kdy doženeme západní Evropu. Myslím, že nikdy. To není problém v ekonomice, nebo v režimu, ten problém máme v hlavách. Ale nic, žádný mentorování.
Zastavil jsem u benzínky pro nanuka (vedro bylo k zalknutí). Sednul jsem si stranou a jedl, když se ozval nějakej křik a nadávky. Otočil jsem se a pár metrů za mnou se dohadovalo nějaký hejno kurev se svým „managerem“. Vypadalo to na bitku, tak jsem vzal helmu a radši jel dál. 
Projel jsem Plzní, dal se známou objížďkou a kousek za Rokycanama jsem zastavil k jedinýmu servisnímu úkonu za celou cestu – dopnutí řetězu. Říkám si, že jsem už skoro doma a mohl bych motorku testnout v jiným režimu než turistice. De facto kromě obcí jsem jel pořád naplno. Ve vedru a po víc než deseti hodinách jízdy. Čekal jsem, že z motoru vytečou nějaký ložiska, že se kousne, vylágruje nebo něco podobnýho. Nic. Prostě to jelo a jelo. Motor si cvakal to svý a jel jak šlak. 

Poslední nepříjemnou chvilku jsem zažil v Berouně, kdy na čerstvě vyfrézovaný silnici málem házím držku (znáte ty podélně vyfrézovaný drážky???) a pak už jen příjezd domů. Po dvanácti a půl hodinách jízdy uklízím motorku do garáže. Na tachometru má o 1190 kiláků víc a já z ní mám skutečnou radost, protože mi dokázala, že je schopna delší cesty naprosto bez potíží.

Cena kempu v Lindau: 12 euro na den
Cena benzínu v DE: cca 1,3 euro
Spotřeba během cesty: 3,1 l/100km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE