Na skok do Afriky

JAR a Namíbie

Na skok do Afriky

Kapitoly článku

Na skok do Afriky

text: Ladislav Škoda         
foto: Ladislav Škoda, David Škarka

Je už půlnoc a po zhruba 14 hodinách přistáváme v Kapském městě. Nocleh nám Craig, zajistil v hotelu Lagoon beach na pláži v Milnertonu, kde od něj ráno přebíráme dvě vypucované XTZ660 Ténéré v požadované výbavě, obuté do nových Mitasek E-07...

Směníme peníze a vyrážíme do vnitrozemí. Počasí á la azzuro a nekonečné lány vinic podél cesty na Paarl a Malmesbury lákají k zastávce. My ovšem tušíme jak by to dopadlo a raději pokračujeme směrem do Cederberg Wilderness. Nocujeme coby jediní hosté v prázdném penzionu, uprostřed pustiny. Je půlka května a v jižní Africe už je několik týdnů po sezóně, a tak nám provozní s lítostí oznámila, že nám může k jídlu nabídnout pouze Rumpsteak, načež před námi za chvíli přistály dva obrovské kusy šťavnatého hovězího. Na baru jsme vydrželi dlouho do noci, než jsme ho zavřeli…

Volání divočiny

Po úvodním večírku vyrážíme časně z rána, protože očekáváme náročný den.  Na písčito-šotolinové pistě protínající Cederbergskou divočinu narážíme na první vesnici, ne zrovna africky znějícího názvu Wuppertall, až v poledne.  Za čtyři hodiny náročné jízdy máme najeto sotva 70km, zato kvalitně propocené dresy. Odsud se terén zlepšuje a s tím i náš nájezd, nocleh nacházíme na severu JAR v malém městečku  Springbok, kam taktak dojíždíme na výpary. Po skvělé snídani, potáhneme cca 120km na hraniční přechod s Namibií, který nás překvapil bezproblémovostí a vstřícností úředníků. V poměrně chudé zemi jsou evidentně rádi za každého návštěvníka. Vypsání vstupních papírů zabralo sotva hodinu. Na první pumpě v Noordoewer tankujeme, kdo ví kdy bude další. Síť benzinek není v Namibii příliš hustá, na to jak je země rozlehlá. Je to dáno nízkou populací, pouhých 2,5 mil. obyvatel. Vyplatí se nespoléhat na pumpy v Garminu, některé neexistují, je lepší ptát se místních, když ne anglicky, tak rukama, nebo kreslit obrázky. V řadě míst se tu mluví jen Afrikánsky, což je mix původního jazyka s jazyky kolonizátorů, hlavně nizozemštinou, angličtinou a němčinou.
Po obědě necháváme kufry v kempu u Aussenkehr na břehu Oranžové řeky, a nalehko vyrážíme na odpolední offroad kaňonem s Toulcovými stromy. Večer nám u láhve vína nad mapou místní radí při plánování následující trasy.
Ráno popojedeme k minerálním pramenům Ai-Ais na kafe, ovšem horkou koupel jsme ve čtyřicetistupňovém vedru oželeli. Kolem poledne stavíme u Fish River kaňonu - druhém největším kaňonu světa. Zbytek dne pokračujeme na sever. Asi po 400km prašné šotoliny najíždíme v Seeheimu na asfalt, ovšem po dalších 60km zjištujeme, že očekávaná pumpa je opuštěná, stejně jako to, co bylo na mapě značeno jako město. Máme paliva sotva na 100km a šeří se, tak raději otáčíme zpět do Seeheimu.
Byla to správná volba. V Seeheim hotelu, jak se pitoreskní osada nazývá, večeříme steaky z Oryxe, což je druh gazely s velkými, rovnými rohy. Game meat, nebo-li divočina je snadno dostupná a tvoří hlavní složku Namibijské kuchyně, kromě různých druhů antilop jsme v nabídkách restaurací běžně naráželi na zebry, žirafy, krokodýly, pštrosy a jiné.
Po dotankování paliva z kanystrů, které nám ráno místní borci dovezli z Keetmanshopu se stočíme na západ k Atlantiku do Lüderitz, přístavního městečka s bohatou historií. Trávíme tu pohodovou neděli. Stopy německé kolonizace jsou patrné na každém kroku, v podobě architektury z desátých let minulého století. Působivé jsou secesní vily diamantových baronů, z nichž nejokázalejší Gorkeho dům ční z útesu nad městečkem, jako orlí hnízdo. Máme tu možnost okusit čerstvé plody moře přímo z Atlantiku, hlavně ústřice. Návštěva Oysters baru, s ochutnávkou čerstvě vylovených úsřic, se středoevropanům hned tak nepoštěstí.


Sperrgebiet – zakázaná zóna

Brzy ráno míříme zpět do pouště Namib, abychom navštívili pískem zaváté „město duchů“ Kolmanskop. Na začátku minulého století zde němečtí hledači diamantů postupně vybudovali prosperující město s bohatou občanskou vybaveností. Kolmanskuppe mělo nemocnici, taneční sál, elektrárnu, školu, bazén, kasino a dokonce kuželnu a továrnu na led. Jako první v jižní Africe mělo také vlastní rentgen. Ložiska diamatů však kolem koncem 1. světové války začala vysychat, což zapříčinilo, že už v roce 1956 byl Kolmanskop úplně vylidněný. Od té doby se chátrající stavby pomalu plní navátým pískem a stále více splývají s okolní pouští.
Zbytek dne následuje 500km offroad do srdce vyprahlé namibské pouště, oázy zvané Sesriem, kam dorážíme až za tmy. Stmívá se brzy, po 18 hodině se poušť zahalí do tmy a jízda terénem se stává riskantní hlavně kvůli divokým zvířatům, které se pletou do cesty ještě víc než za světla. Do cíle už naštěstí není daleko a tak ztrhaní, ale jinak v pořádku, dorážíme do pouštního kempu, kde nás čeká nocleh ve stanu.    

Tam, kde zkameněl písek a květiny žijí milióny let


Po snídani v nejvyhlášenějším podniku široko daleko, na benzínové pumpě v Sesriem, balíme stany a jdeme vyhledat převozníka do magického údolí Sossusvlei , kam mají motorky a čtyřkolky jednoduše zákaz vjezdu. Po předchozím terénně vydatném dni docela rádi necháváme motorky motorkama,  a nasedáme do rozhrkaného osobáku z osmdesátých let našeho nového průvodce. Po šedesáti kilometrech končí asfalt a my přesedáme k jinému černochovi do Defendera, s nimž následně obkroužíme celé údolí Deadvlei, obklopené obrovskými červeně zabarvenými dunami, patřícími k největším na světě. Nejvyšší z nich „Big Daddy“ měří okolo 325 metrů. Kdysi tudy protékala řeka, ovšem časem vyschla a z vegetace tu zůstaly jen mrtvé pahýly uschlých stromů a hojně se vyskytující Welwitschie podivná, rostlina, která se v nehostinných podmínkách naučila přežít. Návštěva těchto okouzlujících míst patřila k nejsilnějším zážitkům z celé výpravy.

Po obědě vyrážíme ze Sesriem v Namibské poušti po šotolinopísčité pistě do 150 kilometrů vzdálené osady Solitaire, kde jsme se rozhodli strávit zbytek odpočinkového dne. Příjemná pouštní oáza, obklopená rezavými vraky aut a motorek, je zároveň malým letištěm pro vyhlídkové lety nad dunami. Lákavým nabídkám jsme po obhlídce letového parku nakonec odolali. Následující den nás zavedl do hor porostlých lesosavanou, lemující řeku Kuiseb. Projíždíme úzkými průsmyky, okolní skály připomínají záběry z Marsu, chvíli zase z měsíce…
Hory střídá písek, jsme už blízko Walvis Bay, což přeloženo z Afrikánštiny znamená Velrybí zátoka, podle hojného výskytu těchto obřích kytovců. Kromě toho sem turisté jezdí i za pozorováním lachtanů, plameňáků a pelikánů na tradičních kánoích „mokoro“ vydlabaných z jednoho kusu dřeva. Závěr trasy si zpestřujeme projížďkou dunovým polem až k největší Duně č.7, tyčící se mezi Atlantikem a pevninou. Sedm, protože se nachází 7 kilometrů od Walvis Bay. Abychom si písek trochu užili, necháváme kufry v půjčovně quadů. Takovou příležitost si nenechávám ujít a vyrážím do dun, David raději fotí I-phonem efektní záběry. Asi po dvou hodinách veselí se z pískoviště vracíme zpět na asfalt. Zapíchnout to dnes hodláme už jen ve 30km vzdáleném Swakopmundu. Ubytujeme se v penzionu u německy mluvící majitelky, která byla dokonce dvakrát v Česku. Po skvělém obědě v bavorsky vyhlížející hospodě, vyrážíme na obhlídku zajímavostí. Největší pobřežní město v zemi se 42 tisíci obyvateli není rozlehlé, dá se v klidu projít za jedno odpoledne pěšky. Znovu tu nacházíme německou koloniální architekturu, třeba hrázděný Woermann house s vysokou věží, z roku 1905, nebo nedokončené přístavní, dnes už vycházkové molo. V příboji oceánu toto prostředí evokuje atmosféru německého maloměsta na Baltu, až na palmové promenády na pobřeží a vysoké duny, čnící nad zamlženým městem. Zdejší pobřežní klima je nejchladnější v zemi, díky studenému proudu z Atlantiku, zvanému Benguela. Dlouhý pás pobřeží severně nad městem byl mořeplavci právě kvůli zrádnému podnebí a silným proudům na konci 17.století pojmenován „Pobřežím koster“. Dodnes jsou na břehu rozesety četné trosky vraků obchodních a velrybářských lodí.


Dále do vnitrozemí

Ráno opuštíme civilizaci a vyrážíme na severovýchod. Lehce zvlněnou zelenou krajinou míjíme Omaruru a oblé skály u Otjivarongo. Do setmění chceme dojet až do Outjo, což se nám nakonec s trochou úsilí a prázdným žaludkem podařilo. Tady se poprvé setkáváme na vlastní oči s domorodými ženami z kmene Himbů, etnikem, patřícímu k ohroženým druhům, následkem německé genocidy z počátku minulého století. Z původní populace kmenů Himbů, Hererů, Námů, Sanů, kteří byli jednotně nazýváni Hottentoty, vlivem německého vyhlazování zůstala pouhá čtvrtina. Ještě téhož večera se nám podaří zajistit prostřednictvím zdejší turistické agentky průvodce s Defenderem na Safari.  


Život na dně jezera

Po snídani vystartujeme do 100 kilometrů vzdálené osady Okaukuejo, vstupní brány do parku Etosha. Toto je nejsevernější bod naší cesty na motorkách, vjezd do parku je povolen jen v autě s průvodcem, kvůli divokým zvířatům. Ubytování je uvnitř parku možné jen ve státem vlastněných resortech Namutoni, Halali a Oukaukuejo. Ty jsou také oploceny, brány se zavírají a otevírají v předem přesně daných časech, v závislosti na východu a západu slunce - pozdní příjezd do kteréhokoliv z kempů je pokutován. V jazyce Sanů znamená Etosha „Velké bílé místo“. Kdysi jezero je teď jen obrovskou pánví, jejíž jílovité dno pokrývá třpitivě bílý písek. Náš černý průvodce je sympaťák, přestože jsme ho museli vyhnat z postele telefonátem, přičemž nabral bezmála dvouhodinové zpoždění. Pravda, byla neděle a vzhledem k africkému vnímání času to z jeho strany nebyl špatný výsledek. Následovala pětihodinová tour, při níž jsme kromě spousty běžně se vyskytujících antilop, zeber, žiraf, šakalů, apod. viděli i stáda slonů a nosorožce.

Čas naší výpravy se přehoupl do druhé poloviny, tak nezbývá, než se rozloučit s Kaokoveldem,  severem Namibie a stočit kurz zpět na jih. O den později, cestou navštěvujeme hlavní město Windhoek, zajímavé tím, že leží v nadmořské výšce kolem 1650m n.m. Kromě skvělého jehněčího na oběd, nás svým západním rázem příliš nenadchlo, a tak jsme potáhli ještě níž do Marientalu, kde trávíme poslední noc v Namibii. Následujícího dne máme v plánu překročit hranice s JAR. Kromě kávy v Keetmanshoopu nikde nestavíme, dokud nás nezastaví policajti, ukrytí v koruně jediného stromu široko daleko a měřící rychlost na rovné silnici uprostřed savany. Chtějí nesmyslné částky a vyhrožují vším možným, dokud nezjistí, že pocházíme ze stejné země, jako Ti světoznámí fotbalisté, jejichž jména začali okamžitě jeden přes druhého sypat z rukávu. Dostali pár dolarů a jede se dál na hranice. Odbavení probíhá opět hladce, do hodiny je hotovo a po zbytek dne už nás žene jediná motivace v podobě večeře v Tauern Steak Ranch ve Springboku. Podařilo se. Po všech antilopách, zebrách, pštrosech a další fauně, kterou jsme se v Namibii stravovali, tu máme konečně hovězí steak.

V kraji vína

Čím víc jedeme na jih, tím je krajina zelenější. A to hlavní, silnice začínají lemovat lány vinic. Jižní Afrika je podobně jako Amerika a Austrálie vyhledávanou a módní vinařskou zemí a její vína dnes dobývají svět. V současné době má JAR na 102 000 hektarů vinic. Mezi hlavní pěstované odrůdy tu dnes patří Shiraz, Sauvignon, Merlot, Pinot Noir, ale především velmi typická Pinotage. Jako další cíl volíme Riebeek-Kasteel, v centru vinařské oblasti Swartland. Vychutnáváme si nejen místní úrodu, ale i poklidnou atmosférou městečka, připomínající prostředí Pálavy..

Na konci Afriky

Poslední etapa naší cesty vede až k mysu Dobré naděje, který se nachází 60km pod Kapským městem v úchvatném přírodním parku, jemuž dominuje maják Cape point na vysokém útesu. Dalším lákadlem Kapského poloostrova je Simon´s Town, kvůli pláži Bolder´s beach, na níž sídlí kolonie tučňáků brýlatých. Tady po dvou týdnech našeho pobytu poprvé prší, tak zaparkujeme motorky a jdeme do místní „čtyřky“ pivo…
Ráno se vracíme zpět do Kapského města, cesta vede přes slumy na předměstí, kde raději vůbec nezastavujeme. Ubytujeme se v Milnertonu a vyrážíme pěšky na Stolovou horu. Členitým masivem jsme z počátku šplhali za mlhy husté, že by se dala krájet, ale po 2 hodinách ustoupila a pod námi se odkrylo úchvatné panoráma celého města. Jinak na vrchol se dá vyjet i lanovkou. Zbytek dne si prohlížíme doky Waterfront. Původně staré zapáchající viktoriánské námořní doky se začátkem 90. let minulého století začaly měnit v kulturní a zábavní centrum volného času. Dopoledne se rozloučíme s motorkama a užíváme si poslední hodiny na Jižní polokouli prohlídkou rušné Long street. Pak už jen s hromadou zážitků z dvoutýdenního cestování a spokojeni, že nás cestou nepotkali žádné potíže, odlétáme do Prahy.

Vybavení :

Moto :
Yamaha XTZ 660 Ténéré – optimální volba hlavně pro skvělé chování v terénu, zároveň nabídne obstojný komfort i při asfaltových přesunech. Sedlo je pohodlné, ochranný štít funkční. Bez spolujezdce je motor dostatečně potentní a potěší nízkou spotřebu kolem 5,5 l/100km, což v kombinaci s 22 litrovou nádrží umožňuje slušný dojezd. Motorky byly opatřeny padacími rámy, šusplechy a zubatými stupačkami SW motech.

Motorky a vybavení nám poskytla společnost http://www.dualsportafrica.com ,která se převážně zaměřuje na organizované offroadové výpravy s průvodcem a doprovodným autem. Kromě toho čas od času / hlavně po sezóně / půjčuje techniku sólo cestovatelům, což byl náš případ. Po výborné zkušenosti jejich služby doporučuji.

Pneu :
Mitas E-07 – není co dodat, snad jen, že ani tentokrát nezklamaly. Po 5000km nejsou ani v poločase rozpadu. 

Kufry :
Givi Trekker Outback – hezky zpracované kufry, nicméně nám oběma se jízdou v terénu po několika dnech vydřely spodní plastové závěsy, díky nimž nebylo možné upevnit kufry na držák. Jízda pak byla možná jen díky vzájemné fixaci popruhem.

Navigace :
Garmin GPSMAP 60CSx, Garmin Zumo a Mapa  Freytag-Berndt

Oblečení :
Modeka Tacoma

Závěrem pár rad na cestu do Namíbie a JAR


Zatímco s JAR máme bezvízový styk, do Namibie jsou potřeba víza. Vyřizují se na ambasádě ve Vídni a na počkání stojí  80 EUR. Termín cesty jsme zvolili květen, počasí bylo snesitelné i v namibské poušti a v JAR jsme jen jednou zmokli. Obecná doporučení jako nepodcenit přípravu platí v Namibii dvojnásob, protože je kromě několika měst pustá a tak je po většinu času každý odkázán jen sám na sebe. Je nutné vozit dostatečnou rezervu vody, paliva  a nějaké jídlo. Spot GPS messenger, nebo satelitní telefon se taky může hodit, protože s telefonním pokrytím to příliš slavné nebylo. Pro cestování po severu země je dobré vézt antimalarika a silný repelent, byli jsme věčně poštípaní od všelijaké havěti. Mapový podklad Garmin se osvědčil, akorát některé benzinky byly zpustlé. Jezdí se vlevo. Kapitola sama pro sebe jsou divoká zvířata. Při jízdě v terénu i po silnici je potřeba sledovat okolní zvěř, která se často vyleká a vběhne do cesty, nejčastěji antilopy, zebry, pštrosi, taky žirafy, opice, divoká prasata a šakali. Za tmy jezdit nedoporučuju.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 13x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist